Reportáž psaná na kapačce (týden třetí)

Týden se o mě lehce otřel a zase zmizel.

Říkala jsem si, že si budu poctivě zaznamenávat rekonvalescenci, že budu mít určitě strašně moc volnýho času a nebudu vědět, jak ho všechen zabít, že budu strašně moc číst (ani ne), strašně moc si hrát (vůbec ne), dokoukám všechny filmy a seriály na Netflixu (pátá řady Koruny je dost lame, Arrietty je plná typického Ghibli-kouzla) - že se budu třeba i, dokonce, panejo, ne, ne to ne, nudit! A ono zase nic.

Čas je ale pořád stejně splašený, teď ho navíc nekrájí na dílky povinnosti a radosti, teď se kolem valí v jednom velkým chumlu jak stepní běžec. A já si ani toho Bílýho rusa podle vzoru Biga Lebowského nemůžu namíchat, protože a) nemám doma kahlúu a b) nesmím pít alkohol, protože heparin.

Smutný příběh.

Minulý týden jsme slavili sedmnáctý listopad. Já konečně sepsala recenzi, kterou jsem dlužila do Hrotu a obrazně (kecám, doslova) sfoukla prach z Adonise a dneska vítězoslavně dokončila téměř rok rozpřekládanou poměrně rozsáhlou, dvanáctistránkovou veršovanou báseň z jeho raného období. Byla to, jako vždy, jízda. Normálně ve chvíli, kdy hledám slova (takže u poezie skoro pořád) chodím. Teď toho moc nenachodím, takže sedím, čumím z kuchyňskýho okna a lovím v hlavě slova. A věřte mi, že tenhle lov je strašlivě náročnej a vyčerpávající a vyžaduje přesně tolik čokolády, kolik výroba řádné kožní řasy. (Až budu plakat, z čeho ji mám, tak ze všech těch řádně ztrestaných margotek.)

Ve čtvrtek se něco zlomilo. Noha se podle všeho hojí dobře, všechno je v pořádku, jde to pomalu, ale jde to pořád kupředu. A stejně. Něco se zlomilo. Něco uvnitř. A ta prasklina se šířila, až mi vytryskla očima. 

Na vlastní kůži jsem si tak ověřila, že sdílení opravdu pomáhá a dopaminový rush způsobený podporou virtuálních i skutečných známých a neznámých je reálná věc. Děkuju všem. Fakt jsem to potřebovala.

V pátek jsem odložila práci. Vzala si krabici s radostí na tisíc kousků, kterou mi T. večer předtím přivezl ("Potřebuju něco pro radost!" "Ok. Zařídím.") a na devět a půl hodiny vypnula svět. Vrátila jsem se do něj ve chvíli, kdy byly všechny dílky na svém místě a rovnováha byla tím pádem znovu nastolena.

Včera jsem měla první fyzioterapii. Mechanismus chůze je zatraceně složitá věc, být chodec-teoretik, daleko nedojdu. Má fyzioterapeutka A. je ale kouzelnice (měla by si to napsat za lomítko do CV, její čarování mě kolenům navzdory dostalo až na Mardale Head) a podařilo se jí dostat do mě i tohle. A tak znovu chodím. Teda, snažím se. A taky mám seznam cviků. A je to radost - neironicky - je to opravdu radost. Trvají mi osmdesát minut a zatím jsou ty různé drobné pohyby na a kolem pilates balonku jak sto kilo na benchi. Za dva týdny mě budou otravovat, jasně, že jo, ale teď, teď je to jako ležet zasypaná třpytkama na růžovým obláčku s jahodovým koktejlem v ruce.

Zítra další kontrola u pana P.

Zítra by měl být dostupný můj Frankenstein z Bagdádu. Udělejte si a mně radost a kupte si ho, je to skvělá kniha.

Další den z dalšího týdne. Další chumel pampeliškových padáčků líně putuje kolem mě. 

Noha se hojí, nezvedám ji kyčlí, ale hezky stehnem, sunu se po nakloněný rovině vzhůru. Každý krok je dílek položený na místo. To by bylo, abych ten obrázek nesložila.