Reportáž psaná na kapačce (týden druhý)

Existuju v divným bezčasí. Je ráno a je večer. Večer znamená píchnout si injekci. Vnitřní budík jsem nastavila na 19:45. Proč? Nevím. Je ráno a je večer. 19:45. Je ráno a je...

A mezitím noci. Nespím. Ležím na gauči na zádech - odpadnu na hodinu a jen co se pohnu, jsem vzhůru další tři hodiny se snažím srovnat. Řekli mi přece, že noha musí být natažená, že jinak spát nesmím. A já mám hrůzu z toho, že si s tím něco udělám, že si s něčím pohnu, že mi do toho budou muset znovu rýpat, nedej bože to předělávat! A tak nespím.

Přes den dokončuju překlad - pozorně to po sobě celý přečíst. Učesat. Všechno znovu ověřit. Jde to pomalu. 

Ve čtvrtek je kontrola. Poprvé od úterního rána, kdy přišel pozdravit, vidím pana doktora P. Sestra mi vyndává stehy. Konečně se dozvím, co mi dělal - v nemocnici se se mnou nikdo nebavil. "Tak by samozřejmě komunikace vypadat neměla," omlouvá se pan P. Vysvětluje mi, co mi teda vlastně dělal. Meniskus byl v takovým stavu, že se nedal normálně sešít - vyvrtal mi díru do kosti, protáhl ho jí a přišil. A pak mi rozřízl holeň, strčil do ní organickou výplň, která časem sroste s kostí, na tu dal kovou destičku a tu přichytil šesti šrouby. To vysvětluje, proč moje noha vypadá, jak vypadá. A co mě tam tak tlačí a táhne a proč je noha na dotek jak tvář poté, co vám zubař opíchne dáseň novokainem. "Vy jste takový zvláštní případ," říká doktor - přesně to člověk chce od doktorů slyšet, že. "Ta výplň mívá normálně do osmi milimetrů, vy máte dvanáct." "Ale jak budu chodit? Tělo něco dorovná samo, ale asi ne všechno, ne?" "No, něco srovnají vložky do bot -" Ok, ale já nechodím furt v botách! "- a za rok zapomenete na to, jak hrozný to bylo a budete chtít udělat i druhou nohu. Stejně to bude potřeba, aby se tam meniskus nedostal do stejnýho stavu."

A pak už jen pokyny. Do příští kontroly za dva týdny pokrčit nohu na 90 stupňů - ne víc. Objednat se za dva týdny na první fyzio. A spát můžu, jak chci. "Oni vám řekli, že musíte spát na zádech? ... No, tak nemusíte." 

Tak spím, jak chci. A konečně spím. A je to krásný. Ten zbytek už tak krásný není. Ale v pátek se po poměrně komplikovaných manévrech zvládnu umejt doma. Malá vítězství. 

V sobotu odevzdám překlad. 

Je ráno. Je večer. 19:45. Noc. Ráno. Večer...

Snažím se ohnout nohu. Moc to nejde. Sleduju, jak mi před očima mizí svaly. Překládám. Čtu. Dýchám. Snažím se brát věci tak, jak přichází a nemyslet na to, že tohle není konec, že tohle je začátek a že ta cesta, na kterou jsem se vydala, bude mnohem delší a plná mnohem větší bolesti, než jsem čekala.

Kam se fyzická bolest ale hrabe na tu psychickou, pramenící z vlastní neschopnosti, nemožnosti, omezenosti, z toho, že najednou okolí visíte na krku jak šutr, že si sami nepodáte ani pitomý kafe, protože máte jen jednu nohu a plný ruce berlí - ta bolí víc než všechny šrouby světa. 

Říká se, že většina vytrvalostních běžců jsou control freaci - dokážeme si poručit, dokážeme se kousnout, dokážeme spoustu věcí. A já jsem teď zbavená kontroly. Jsem teď odkázaná na okolí. A je to strašně těžký.

Vím, že musím myslet optimisticky, že se vlastně nic neděje, však co se mi děje? Všechno to, k čemu jsem se upínala teď působí jako z jinýho světa, z jinýho života, jako něco, s čím bych se měla radši pomalu a jistě loučit. Copak by tyhle nohy mohly ještě někdy běhat? 

V pondělí večer odevzdám zanesenou redakci Sabaa Tahir, kterou jsem překládala v létě.

Mezitím čtu. O knížky se začnu postupně dělit. Mám tu resty za posledního půl (?) rok, tak se tu teď trochu zavalíme knihama.

A jednou pozvánkou na online koncert mých zamilovaných youtuberů (ano, piano gang and violin mother here!) Breta a Eddieho z Two Set Violin - ve čtvrtek ve 12:30 našeho času bude na jejich youtube kanálu live stream z koncertu se singapurským symfoňákem - hrát budou na zapůjčených stradivárkách ze "zlatého věku" Mendelssohnův koncert e moll a Bachův koncert pro dvoje housle. Začala jsem je sledovat před čtyřmi lety, když Mandlenka začala hrát na housle a já se zoufale snažila zjistit, jak funguje vibrato. Baví mě od té doby. 

Můj život není jenom běhání. I když to tak může vypadat. I když si to můžu občas i přát. Není.

Naštěstí pro mě.