On the Fifth day of Christmas

 My good friends brought to me

some movie tips

four empty pages

three unpopular opinions

a bunch of stupid songs

And five books for the Christmas tree

Po roce, kdy jsme my, milovníci běžeckýho porna, de facto sušili hubu, protože nic moc nevznikalo - jak by taky mohlo, že, a ti, co zaznamenávali různá FKT, nám je stále ještě dluží... - se konečně urodilo zase pár videí a filmů, který - podle mě - stojí za to vidět. A bohužel i pár takových, který - opět podle mě - za moc nestojí a který mě teda dost zklamaly.

Tak začněme tím, co se moc nepovedlo.

Cocodona 250 - Inaugural Year

Cocodona 250 se letos běžela poprvé. Je to další z dětiček Jamila Couryho, který si na účastníky tentokrát připravil masakrózních 250 mil (tedy lehce přes 402 km) přes Arizonu.

V létě.

V létě létě.

Víte, já v Arizoně před dvaceti lety byla. Přes Díkuvzdání. I tak tam bylo sakra vedro. 

Na video jsem těšila moc, běželo dost zajímavých postaviček, doufala jsem, že se bude věnovat stejnou měrou mužům jako ženám, prvním i posledním, protože upřímně - vítěz to měl z krku snad za polovinu dní (ano dní!). 

Dojala jsem se záběry míst, který jsem na videu v životě neviděla - poprvé a naposledy na vlastní oči a od té doby maximálně na fotkách. 

Nedojalo mě ale provedení. Starý známý a popravdě dost okoukaný formát, kdy se věnujeme prvním dvěma mužům, aby se neřeklo, dáme tam trochu Maggie, která vyhrála holky, a tím to hasne. 

Jaká promarněná příležitost!

Solace (Karel Sabbe - Via Alpina FKT)

Ach, tak na tohle jsem se TAK těšila a TAK moc mě to nebavilo.

A to je předchozí video s Karlem jedno z mých top top top. 

Tohle bylo celý špatně - hudba, střih, výprava, to jsem toho v jeho instagramových stories během samotného FKT viděla víc. 

Přeškoda veliká.

And now for something completely different:

Long Shorts - Courtney a Francois, takhle se a lopatu sedá

Jakožto hc fanynka Courtney nemůže nejmenovat poslední video Salomonu. Navíc když se v něm sešla s Francoisem D'Haenem, který si letos namazal na chleba všechny jako na Hardrocku, tak na UTMB. 

Celý video je boží, oba jsou kouzelně skromní a vtipní a tak strašně dobří!

Jejich neúspěchy, které ve videu jsou taky zachycený - protože ani nejjasnějším trailovým sluncím se vždycky nedaří -, jejich výkony nijak nesnižují, naopak je - a vsadím se, že nejen v mých očích - ještě povyšují. 

Dylan Bowman - Begin Again

Dylan Bowman, druhý muž letošního Hardrocku, který i tak dokázal prolomit rekord Kiliana Jorneta, autor skvělého podcastu Freetrail (dřív Pyllars), kam si zve ultra špičku a baví se s nimi z pozice profíka (což je něco, co u nás dost postrádám), vyrazil na Reunion. 

A dostal pěkně na prdel.

S obrovskou pokorou celý zážitek komentuje a my vidíme člověka, který to mohl naprosto legitimně zabalit (spousta velkých jmen to tak dělá, když to nejde, jak by chtěli nebo plánovali), ale nezabalil a protrápil se do cíle, protože si prostě nechtěl za žádnou cenu odvézt to pitomé, šeredné, dráždivé DNF.

Inspirativní.

A nakonec jeden film.

Film, ke kterýmu nebudu nic psát.

Jenom to, že je jestli vám přišlo Free Solo šílené, tohle je first class madness.

The Alpinist

#41

Ursula Le Guin

ČARODĚJ ZEMĚMOŘÍ

Klasická fantasy, jeden z oněch "původních" příběhů, ve kterých najdete spousty a spousty dalších, jež z něj čerpaly tu zjevněji, tu méně zjevně inspiraci (a některé ho neumně vykradly). Příběh chlapce - čaroděje odehrávající se v obřím fiktivním světě, v němž mají největší moc slova a jména v druhé polovině poněkud ztrácí dech - pokud tedy nemáte slabost pro moře a mořeplavbu - nicméně závěr je skutečně skvělý. Čili sem s dalším dílem!

#42

Ondřej Horák

POHLAVNÍ STYKY

Prvních sto stran jsem se velice dobře bavila.

Do strany tři sta jsem si říkala, že by se na to dala napsat dobrá zrcadlová recenze: fungovala by jako blahé paměti speciály Čtyřlístku, který v tlustým sešitě obsahovaly jen dva příběhy vzhůru nohama a proti sobě, který se setkaly uprostřed. Jeden text by byl nadšený a kladně by hodnotil nadsázku a sebeironii a vtípky a nápady a vhled do český literární a literárněkritický scény. Chválil by povedený vtípky a pozorovací talent a navzdory celý řadě otravných stereotypů taky celkovou čtivost textu. Proti němu by stál text, který by ony otravný stereotypy a naprostá absence vyprávěcího oblouku otrávily natolik, že by je knize vytýkal - stejně jako urputnou snahu o nadhled a nadsázku, který ale nakonec vyznívají stejně jako ty kyselý hrozny, kdy je sice hlavní hrdina tlustý a lakomý a líný jako veš, ale zároveň v podstatě geniální, brilantní inteleguán ze všech nejinteleguánštější, kterýho všechny od základních škol po domovy důchodců chtějí - teď hned, tady a na všechny způsoby - a on se jim teda všem blahosklonně postará o pár minut/hodin rozkoše. No tak určitě.

Jenže po straně tři sta začala ta otrávená, negativní strana bobtnat, spolu s tím z knihy mizely všechny vedlejší postavy (tak jako mimoděk - škrt maminku, škrt další rodiče, škrt partnera) a začalo být nad slunce jasnější, že příběhu se nedočkáme. Že to bude jen kapitola za kapitolou obalující pointu nebo nějaký ten fórek. Noc je mladá a autorovi se ještě nechce končit - snad byste nám tu neusnuli?

Ústřední trojice se bez většího vysvětlování podivně proplétá, stejně jako podivně plyne čas. V první třetině knihy tak nějak konvenčně, dle očekávání, pak se najednou roztáhne spolu s tím, jak by autor rád ještě chvilku psal, snad že jeho hrdina ještě nepomluvil všechny autory a nakladatele a neobtáhl celou Prahu a přilehlé okresy, takže je potřeba čtenáře dál zahlcovat zadkama a bokama a prsiskama a taky jazykovými fórky, který po patnáctým opakování už fakt nejsou vtipný (možná v tom gargantuovským rozsahu sám autor zapomněl, kolikrát ten stejný fór už použil). A hlavní hrdina se dál pinoží, furt stejně, furt je stejně zpocenej a otravnej, ale vlastně totálně boží, protože nakonec ho stejně všude chválej a všude ho chtěj a všechny ho chtěj a zadky a prsa a tak furt dokola.

Všichni chlapi jsou v zásadě jen totální - prachatý, nebo chudý - ubožáci, který buď mají vliv a přijdou o něj, nebo ho chtějí mít a nikdy ho mít nebudou. Většina je navíc totálně vypatlaná. Ženský jsou vypatlaný všechny, nejhorší poddruh je uvadající feministka - což je ekvivalent naprostý blbani, jejíž jediný problém je ten, že jí nikdo dlouho nesáhl, slovy klasika, ve sprše na švába, a proto teď nenávidí všechny chlapy. A samostatný kruh pekla představují maminy s harantama. Tak jo no.

Jistě, pohoršovat se nad tím, že v knize nazvané Pohlavní styky šuká kámen cihlu, může jenom jedna z podobných frustrovaných maminoidních vyzobaných slunečnic od knížek. A o čem, že to celé je? Jo, milánci, to vám nepovím, pánšto to nevím. Ale já mám slepičí mozek, takže žádná surpréza.

A možná je to celý účel, možná to celé má být papírová telenovela z prostředí českýho mediálně-literárně-showbyznysovýho světa a možná hraje podle všech telenovelských pravidel a s hubou rozjetou od ucha k uchu a s vystrčenou prdelí se jim pošklebuje. Možný to určitě je. Když mě tenhle typ pořadů bavil naposledy v době Manuely (bez E!) a víckrát ne.

#43

Kai-Fu Lee

SUPERVELMOCI UMĚLÉ INTELIGENCE

Zajímavá cesta do hlubin čínské duše. Fakt, že je autor kulturně, vzdělanostně a zkušenostně rozkročený mezi americkou a čínskou společností, je na celé knize asi tím nejzajímavějším. Jeho pohled na Čínu byl pro mě osobně dost děsivý a zároveň fascinující - popis vnímání, uvažování, hodnot, přístupu k životu, vzdělávání, soukromí, pracovní morálce - a následné srovnání se Silicon Valley. Jo, v zásadě nic, co byste nevěděli, ale takhle pohromadě mě to vždycky přiměje divit se s otevřenou hubou jak stará Keliška.

O samotné AI toho kniha zas tolik nepoví, zaměřuje se spíš na celospolečenské dopady zavádění AI do běžného života, na predikce, co to bude znamenat a jak bychom se s tím mohli/měli podle autora vypořádat.

Závěr už je vysloveně Leeho osobní zpovědí, která sklouzává k duškovské lásce a drogám pro všechny.

Suma sumárum je tam pár zajímavých momentů, ale když vynecháte, o nic nepřijdete.

A prostě miluju tuhle měkkou vazbu a sazbu!

(Seriózní recenze vyšla v časopisu Ekonom)

#44

Madeline Miller

ACHILLEOVA PÍSEŇ

Občas se člověku stane, že se mu kniha dostane do ruky dřív než by měla. To jí pak nerozumíte a přijde vám (obvykle) nudná/nepochopitelná/divná/nečitelná/... (doplňte libovolné adjektivum, nehodící se škrtněte). Pokud si knížky alespoň trochu vybíráte, obvykle se s nimi víceméně prolnete (a samozřejmě se vám můžou/nemusí líbit). A potom je tu poslední možnost: že se vám do rukou dostanou knihy příliš pozdě. Kdybyste je bývali četli o pár (desítek) let dřív, vyrazily by vám dech a byli byste z nich nadšení.

Číst Achilleovu píseň jako náctiletá, byla by všechno, co jsem si v té době mohla od knížky přát: Antika, velkolepý milostný příběh, osudové věštby, dramatické zvraty, grandiózní finále. Jak říkám, dvacet hvězdiček z deseti.

Teď to byla sympaticky převyprávěná legenda, která rozhodně neměla čím urazit, ale ani nadchnout. Příjemným společníkem knížka ale i tak je - už jen proto, že si nenásilně prosvištíte některá jména, která vám, pokud nejste fandové do Starého Řecka, už asi (dávno) vypadla.

#45

Nagíb Mahfúz

DEN, KDY BYL ZABIT VŮDCE

Nedávno jsem tu psala o tom, jak to mají oblíbení autoři snadné a těžké zároveň.

Nagíb Mahfúz je rozhodně a každopádně jedním z mých nejoblíbenějších.

A Den, kdy byl zabit vůdce je zatím suverénně nejslabší kniha, kterou jsem od něj četla.

Mahfúz platí za úhelný kámen moderního arabského románu. Bez něj by arabská literatura nevypadala, jak vypadá a je to zároveň stále jediný arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu.

A v téhle tenké novelce kritizující společenské poměry za infitáhu se neobjevuje v zásadě nic, co neznáme ze Skandálu v Káhiře nebo Zloděje a psů, jen je to osekanější a nudnější.

Dvě káhirské rodiny, tři vypravěči - moudrý dědeček, který už viděl a zažil všechno, mladí milenci, kterým sociální poměry nedovolí být spolu, sňatek z rozumu, jedna vypočítavost a hrabivost, jedna čistá duše a jedno pokání.

Z Mahfúze je toho česky nebo slovensky k dispozici vzhledem k jeho obrovskému dílu zoufale, zoufale málo - i to málo, co je, je ale o koňské délky lepší.

On the fourth day of Christmas

My good friends brought to me

four empty pages

three unpopular opinions

a bunch of stupid songs

And five books for the Christmas tree

Hodinky hlásí, že se má body battery nachází v záporných hodnotách, pracovní nálož se jim směje... takže dneska jen ty knížky, na víc není síla.

#36

Terry Prachett

MORT

JÁ MÁM RADĚJI NA SHLEDANOU.

Když si pořídíte děti, má to (samozřejmě mimo jiné) i tu výhodu, že jim v jisté životní fázi můžete číst knížky, které jste sami kdysi četli a neměli jste pro všechny ostatní tituly čas po nich znovu sáhnout, i když byste rádi, případně jste se k nim nikdy nedostali (protože času je málo a knih příliš mnoho).

Přesně tak jsem na to se Zeměplochou a s chutí si ji postupně s dětmi doplňuju.

A Mort je pro mě po Malých bozích zatím druhým nejlepším Pratchettem, který mi prošel rukama. Mladík Mort, kterého nechtěl do učení ani hrobník, skončí u velice zvláštního pána, který by si rád po stovkách a tisících let ve službě zajel na dovolenou. V černém domě mimo čas a prostor ubývá v miliardách přesýpacích hodin neúnavně písek života a v kyblíku u dveří stojí kosa. A než se Mort naděje, čeká ho první samostatný úkol, který samozřejmě - jak jinak? - zpacká a pak už to jde ráz na ráz.

Osobitý humor se špetkami o to vážnějších myšlenek funguje skvěle. Vtipné postavy, skvělé dialogy, dokonalé popisy (obzvlášť pak Ankh-Morporku a jeho obyvatel) - co víc ještě chtít?

Snad jen aby byla spravedlnost, ne jen on. 

#37

Francis Scott Fitzgerald

THE GREAT GATSBY

Jedna z těch, jejichž obsah jsem se na střední škole naučila nazpaměť, v případě potřeby odříkala, a nikdy se k ní nedostala, protože knih je mnoho, času málo a přeci vím, o čem to je. Jistě, zásadní dílo, kánon, jasně, ale tak třeba jednou.

A když to jednou nastalo, zjistila jsem, že stejně jako v případě tolika jiných zásadních děl, jejichž obsah je předmětem převyprávěnek v hodinách literatur, ta kniha je vlastně o něčem trochu nebo možná docela jiném.

Je to svědectví o sílícím antisemitismu a přetrvávajícím rasismu, o tom, jakým způsobem se ve dvacátých letech nahlíželo na ženy (Mlč a buď krásná, jo?) i o tom, jak tehdy vypadal život, vztahy a mateřství v bohatých kruzích. Některé věci se - naštěstí - změnily, jiné, jak už to tak chodí, ne. Povrchnost smetánky, která se poflakuje od ničeho k ničemu, je, zdá se, věčná. Stejně jako marnost snahy oslnit někoho, kdo už je slepý, patetické zoufalství neopětované lásky a ochota obětovat všechno pro ty, kdo to vezmou jen jako další samozřejmost. Dobře nám tak.

#38

Patrick Chauvel

VÁLEČNÝ REPORTÉR

Když balancujete na ostří nože dostatečně dlouho, ztratíte schopnost kráčet po pevné zemi.

Patrick Chauvel patří k dřevní generaci válečných fotografů. Lidí, kteří museli být přímo u toho, aby mohli zaznamenat, co se děje, co s sebou tahali kinofilmy a složitě je pak posílali do mateřských redakcí, ke generaci odkojené vietnamskou, barmskou a africkou krví. Ke generaci těch, kteří dopili v baru pivo, vyhrnuli si rukávy a vyrazili do boje. Žoldák války, který byl ochotný platit, jen aby mohl dál tančit na ostří nože.

Cena, kterou zaplatil, nebyla malá - o osobním životě se z jeho nesmírně poutavých a dramatických pamětí dozvíme jen málo (žel bohu navíc značně útržkovitě, kdy ve vzduchu zůstanou otázky, na něž měla zaznít alespoň stručná odpověď), ale už jen počet manželek, které jeho životem propluly, dává jasně znát, že tahle práce není pro ty, kdo milují stabilitu. A z hořkosti ze světa, do něhož už nepatří, ze kterého vyrostl nebo který možná přerostl jeho, ze světa, ve kterém se fotky dělají jinak, tak jak on to neumí, se až srdce svírá. Co když dáte něčemu všechno - tělo i duši - a ono to pak přestane existovat? Co bude s vámi?

Chauvelovy paměti jsou veliká adrenalinová jízda. Je to zpráva o světě, který už neexistuje - a je to obraz války, kterou jako by si lidstvo hýčkalo, místo aby se jí snažilo zbavit.

(Jen dvě výtky - nic jako ostřelovač neexistuje. Ostřelovač by mohl možná tak neúspěšný odstřelovač, ale přesto je to vždycky s D. Protože se snaží někoho odstřelit, ne ostřelit. A Libanon opravdu neleží na Středním východě. Blízký východ. Prosím. Blízký východ.) 

#39

Jan Novák, Jaromír 99

ČÁSLAVSKÁ

Graficky poutavě provedené zpracování letem světem životem jedné z nejvýraznějších českých sportovkyň minulého století. Osud Čáslavské tvrdě poznamenal minulý režim, nicméně v knize je vykreslena v podstatě jako chudáka ženská, co měla smůlu na chlapy. Postrádá živost, energii, jiskru.

Fragmentárnost jednotlivých výjevů a snaha dostat do útlého svazku všechno, nakonec zanechává roztříštěný dojem, kdy na mě nejsilnji působí fakt, že máme memoriál člověka, který tloukl manželku a děti. To je něco, co nedokážu dostat z hlavy. Bez ohledu na to, jaké zaběhl výsledky, bez ohledu na to, jak sporná mohla být jeho smrt, skutečně v dnešní době připomínáme jméno domácího násilníka? Opravdu?! Tak to mi ho teda vyndej.

#40

Atík Rahímí

TISÍC DOMŮ SNU A HRŮZY

Knihu jsem dostala před, jak tak koukám na rok vydání, už před docela dost lety k Vánocům a pamatovala jsem si z ní jen dvě věci: že jsem ji přečetla během zbytku Štědrého večera a že to bylo dost wtf?

Pěkným pár knihám, které mi při prvním čtení před lety přišly mizerné nebo nepochopitelné, jsem po druhém, třetím čtení postavila omluvný oltáříček, a když jsem teď po sto letech potřebovala čtení do kapsy do mhd, Rahímí splňoval všechny nezbytné předpoklady.

I po druhém čtení musím konstatovat, že je to pořád stejné wtf. Tak dlouho jsem čekala, co se z toho vyvine, v duchu jsem autorovi fandila a spřádala teorie, jak z toho asi vybruslí, co to teda s tím hlavním hrdinou je, kdo je, co je, kde se u "ženy" a "syna, který není jeho synem" vzal, kdo je "duch muže s bílými vlasy, kterého žena, jež je matkou chlapce, které není jeho syn, kojí" - a měla jsem pár nápadů, přičemž se neskromně domnívám, že VŠECHNY byly lepší, než polopatické autorovo řešení.

Takže nakonec jsou sovy tím, čím se zdají být a navzdory dramatickým kulisám a všem těm slinám, moči, krvi, zvratkům, slzám a já nevím čeho všeho a sem tam skvělé větě, ze které zatrnou zuby, je to dost nuda.

Ach jo.

Škoda.

On the third day od Christmas...

My good friends brought to me
three unpopular opinions
a bunch of stupid songs
And five books for the Christmas tree

1. Běžečtí influecenři jsou (zhusta) parta fejkerů, kterým nemůžete věřit ani nos mezi očima.

Před pár lety uspěla má sestra s nátlakem na "musíš mít aspoň instagram, když už nemáš facebook, protože vůbec nevím, co děláte a jak se máte!!!" - a já si skutečně ten účet (zprvu soukromý plný fotek dětí jen pro hrstku známých a rodinu) založila. Stalo se přesně to, co jsem avizovala a proč se mimo jiné sociálním sítím vyhýbám jako pověstný čert kříži: trávím na něm absurdně zbytečně moc času. 

Záhy jsem zjistila, že existuje nejen cosi jako knižní influencer (= ten, kdo čte málo, ale hodně se fotí a probouzí dojem, že čte hodně (všechno!) a že podává "nezaujaté" názory a tipy), ale také influencer běžecký.

Prosím vás, vím, že vy, co tu čtete, to všichni víte, ale stejně: většina těch lidí běhá zlomek toho, co prezentuje; často nezaběhli nikdy to, co tvrdí, že zvládají s prstem v nose; není na místě věřit všemu, co na instagramu vidíte a čtete - v žádném směru, nejen běžeckém; to, že někdo běhá v tomhle, jí tohle, nosí ono nebo tohle, vůbec neznamená, že to tak je - ty lidi ty věci obvykle dostanou buď zadarmo (ti sociálnější s menším dosahem) nebo dostanou za ten post dokonce zaplaceno (ti s dosahem větším). Nikdo už nevěří reklamám, ale AB má přeci tohle a CD tamto a jsou to skuteční lidi a já je "znám", pánžto je už dost dlouho sleduju a jsme vlastně něco jako známí nebo možná dokonce i kámoši, tak já půjdu a koupím si to taky. 

Je to JENOM reklama. Nic jinýho. 

A reklama co? Reklama nás nutí kupovat si věci, který nepotřebujeme a často vlastně ani nechceme. 

2. Běhat kvůli jakékoliv výzvě, byť se sebelepším posláním a úmyslem, měsíc v kuse, když do té doby běhám třikrát týdně, je koleda o průser.

V lednu spousta z lidí, kteří plní prosincové, záslužné a skvělé (bez ironie) výzvy, nevyběhne, protože jsou vyčerpaní, přesycení, unavení, v horším případě zranění... Chápu smysl, ale základní myšlenka je podle mě prostě špatně a volno do běžeckého týdne, alespoň u nás hobbíků, co k tomu máme ještě práce a rodiny a domácnosti a další povinnosti - v prosinci krát dva až tři miliardy - prostě patří.

3. Na to, abych přispěla na dobrou věc, nemusím běhat a výše částky se vůbec nemusí odvíjet od odběhaných kilometrů.

Protože proč? 

Tak. 

Těch nepopulárních názorů mám, jak jinak, víc, ale tři by mohly stačit. Vzhledem k tomu, že mi dlužíte ještě písničky od včerejška, přihodím rovnou i dotaz na vaše nepopulární běžecké názory. A taky co vy a běžecká charita? 

#31

David Szalay

TURBULENCE

Jako dítě vyrůstající na sídlišti jsem trávívala spoustu času prohlížením oken v protějších panelácích a uvažováním o tom, kdo tam žije, co dělá, jak to u něj vypadá... Dodnes se mi občas stane, že se zadívám do oknem protějších domů, teď mě ale ta přemíra možností schovaných za sídlištními okny už trochu zmáhá a tak to raději cíleně nedělám.

Turbulence jsou takové koukání do oken - do těch letadel, která křižují planetu a převáží lidi a jejich sítě, ty, které máme všichni a v nichž vězí naše rodiny, přátelé, lásky, protivníci, zaměstnavatelé, zaměstnanci... Mikropovídky vám dovolí sdílet s protagonisty někdy pár hodin, jindy den, dva, ale ne víc, aby se pak v závěru v řevu motorů odlepily od země, přimáčkly vás do sedadla a vy měli po zbytek letu o čem přemýšlet.

#32

Dana Simpson

TERKA A JEJÍ JEDNOROŽEC PROSTĚ VÁLÍ

Tohle je veliký průšvih.

Nevím, jestli se vtip ztratil v překladu nebo v knížce nikdy nebyl. Netuším ani, zda nelogicky vložené jednostránkové příběhy doprostřed těch vícestránkových jdou na vrub vydavatele nebo to je nějaký záměr, jak otestovat, zda dává čtenář pozor, vím ale, že už zase dlouho nekoupím dětem komiks, aniž bych ho předtím otevřela.

Chápu, že všichni překladatelé musí nějak začínat. Zásadní omyl však je, že se člověk může učit na dětském komiksu. Nebo že je komiks snadný na překlad. Není. A tady se bohužel nedostatek zkušeností a znalostí projevil tak markantně, že místy je knížka prostě nečitelná.

"Mám tě raději víc než šetření papírem." (s. 91)

"To, co napíšeš svému objektu touhy i pomsty, by mělo být jemné, ale významné." (s. 93)

"Asi jsem trošku ujela díky mé sebejistotě." (s. 181)

Co bolí obzvlášť, jsou "přebásněné" říkanky a text divadelní hry po vzoru "Vpředu Alois, vzadu Kárl, dohromady šiml" (kdybyste nevěděli, je to rým, protože na konci je L!).

"V pondělí máš, koníku můj, den plný krášlení / V úterý se musí provést pravidelné měření / Ve středu si pochutnáváš na hruškách / Ve čtvrtek mi zaplétáš copy ve stužkách / V pátek běžíš jak o závod, doběhneš ho cíle / A v sobotu odpočíváš, žádná křeč či píle." (s. 97)

Děti nejsou blbci a zaslouží si knihy, na kterých byla odvedená stejně pečlivá práce, jako na těch pro dospělé - možná ještě pečlivější, protože jestli se budou učit rodný jazyk z podobných překladů plných anglismů, neobratností a nepochopených významů, je náš osud jakožto národa pologramotů zpečetěn.

#33

Asaf Gavron

SMRT V ZÁDECH

Venku zuří druhá intifáda. Útoky nabírají na síle, Iron Dome ještě nestojí, nestojí ani zeď, teď je ona doba, kdy se v Tel Avivu nebo Jeruzalémě bojíte sednou do společného taxíka nebo restaurace, protože nevíte, jestli z ní ještě odejdete. A stejně tak na Západním břehu a v Gaze netušíte, jestli vás ráno pustí přes check-point do práce, jestli vás neodříznou vojáci na hodiny a dny od vody nebo váš dům bude ještě za hodinu stát.

Je tak snadné (a ve výsledku laciné) uchopit příběh pojmout jako protiizraelskou/protipalestinskou agitku, protože svou pravdu mají obě strany. Gavron je pro mě výjimečný tím, že jeho příběhy jsou stejně šedivé jako přebal jeho posledního do češtiny přeloženého románu: mají spoustu odstínů šedi. Tak jako život.

Jeho postavy jsou skuteční lidé, někteří chytřejší, jiní hloupější, někteří zásadovější, jiní strhávaní proudem života bez morálního kodexu, kterého by se mohli zachytit, ale všichni do jednoho mají skutečnou, papírem nešustící osobnost.

Můžeme samozřejmě namítat, že těch náhod je v příběhu snad až příliš mnoho a že snaha dostat do jednoho vyprávění všechno: milostný příběh i detektivní zápletku, sociální kritiku i existenciální otázky - to všechno ještě rozpočítáno mezi dva vypravěče, vyprávění na síle spíš ubírá, než přidává.

I tak je to ale velice dobrá kniha. Snad nebude od autora v češtině poslední.

#34

Sajjid Kašua

SLEDOVÁNÍ ZMĚN

Hlavní hrdina, izraelský Arab, žije v emigraci ve Spojených státech s manželkou a třemi dětmi. Živí se jako ghostwriter memoárů na zakázku a když byste ho zastihli ráno u snídaně s rodinou, nenapadlo by vás, že je tu něco špatně. Jenže ono je. Je tu něco moc, moc špatně.

Na opačném konci světa umírá v izraelské nemocnici hrdinův otec, kterého čtrnáct let neviděl a za kterým se letí rozloučit. Setkání s rodinou, s domovinou, se vzpomínkami a neodpustitelnými chybami minulosti tíží jako mokrá péřová deka. Postupně se dozvíme, co se stalo, ale odpovědi, které dostaneme, jsou ve své malicherné nepochopitelnosti jako rána do žaludku.

Kašua je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a ti to mají vždycky těžké a lehké zároveň. Těžké proto, že od nich hodně čekáte a lehké proto, že jste ochotní jim leccos odpustit.

Sledování změn je oproti autorovým předchozím knihám niternější. Je to příběh o bolesti dobrovolného exilu, o bolesti ze ztráty něčeho, co jste nikdy neměli a vědomí, že už to asi ani nikdy mít nebudete.

Je to příběh o stýskání po vlasti a domovu, jenž vám sice vrazil kudlu do zad a postaral se o to, že se dráha vašeho života vychýlila tak, jak jste si ani v nejhorším snu nepředstavovali, ale je to pořád jediná vlast a domov, který jste kdy měli.

Je to také věrný obraz úpadku tištěných médií a života podřadné skupiny lidí, jimž toto postavení přiřkli ti, kteří přišli a vzali jim jejich zem.

A je to také příběh o síle slova a vyprávění, paměti a její ne/spolehlivosti, o tom, jak blízko má někdy skutečnost k fikci a fikce ke skutečnosti.

Doslov Magdalény Křížové je brilantní, odborná revize nejednotná a silně, silně iritující.

A Kašua znovu skvělý.

#35

David Mitchell

HYBATELÉ

Devět příběhů, devět osudů, devět vypravěčů. Někteří mají k realitě blíž, jiní o něco dál, někteří jsou skuteční až příliš, jiné spatříte jen tehdy, když jste nadáni zvláštním zrakem, někteří vás budou bavit víc, jiní možná o něco míň, některým budete fandit, jiným nejspíš ne zas tak moc - a všichni se o sebe alespoň otřou, někteří se i pevně přitisknou, jedni se dějinami jen tak prosmýknout, jiní změní jejich chod.

Našla jsem v té knize spoustu jiných knih a říkala si, kolik z autorů (Szalay? Kaufman a Kristoff?) Hybatele asi četlo, kolik se o nápady v nich obsažené jen otřelo a kolik z nich se od nich odrazilo úmyslně?

Pro znalce dalších Mitchellových knih asi stačí říct, že Hybatelé jsou Atlasem mraků verzí 1.0.

Pro ostatní pak, že je to tu volněji, tu pevněji provázaná hra s časem a prostorem, která otestuje vaši pozornost, a která mě ke konci ale poněkud zklamala, protože jsem přesvědčená, že časově to v závěru přestává sedět a do té doby hladké a neposkvrněné zrcadlo výsledného dojmu tak popraskalo a v rozích poněkud zčernalo.

On the second day of Christmas...

My good friends brought to me

a bunch of stupid songs
And five books for the Christmas tree

"...ale jednu kritickou bych měl: vůbec jsi tam ani nenaznačila, co ti tam hrálo v těch sluchátkách. Jestli jsi projela dvě Wagnerovy opery, anebo diskografii Haničky Zagorový, no nevíme!" objevilo se ve skupinovém chatu po PVLH24 a rozvinula se debata, zda jsem spíš typ na Lohengrina nebo Pepíčka Zímu.

A protože od Lužek v podstatě neběhám, neb jsem si něco udělala s kolenem (vidět Svor a zemřít / no tomorrow / valar morghulis), utěšuju se aspoň mentálními návraty do vymražený noci a dne a noci, který sakra stály za to, čert sper koleno!

To, že jsem měla ze třiadvaceti hodin dvaadvacet ucpaných sluchátky vznáší velký otazník nad playlistem. 

Snažila jsem se chlapce přesvědčit, že v něm mám tak brutální mix všeho, že to nejde ani slovy popsat, leč nevěřili mi. Jenže v mým playlistu je fakt všechno AC/DC počínaje přes How much is the fish od Scooteru a Wildest dreams Taylor Swift po Two Steps from Hell (jejich Strenght of a Thousand Men mě přiměla si cestou na Klíč zařvat a přidat). Vsadím se ale, že nejsem jediná, v jehož playlistu se najdou takový věci jako:

hned vedle tohohle:

následovaný něčím takovým:

(tahle mohla, mimochodem, za ty moje dojatý slzy někde před Středním vrchem nebo jak se to tam jmenovalo)

Takže jedna malá předvánoční výzva - věřím (statistiky to potvrzují), že tam někde ještě pár čtenářů je. Podělte se o bizarnosti nebo i nebizarnosti z vašich playlistů. Co vás vždycky pobaví a co rozběhne, co nemůže nikdy chybět a co byste naopak nesnesli? Pište, komentujte, jsem zvědavá!

#26

Kamila Hladká

SESTRY

Pět žen, pět generací, pět výpovědí, pět osobních příběhů, které nás zavedou do prostředí pro mnohé z nás nadmíru fascinujícího, opředeného spoustou pověr, domněnek, teorií.

Autorka nechává sestry vyprávět - z jaké rodiny asi tak vzejde řádová sestra? Musí její okolí věřit nebo je to naopak naškodu? A je to s klášterem stejné jako s peklem: co schvátí to už nevydá? Jak vlastně takový život řádové sestry vypadá? Kde žije? A s kým? A co vlastně celé dny dělá?

Co člověka žijícího v nuceně ateizované české společnosti dvacátého století - a ještě podivněji jednadvacátého století - přiměje vzdát se všeho, co mu je nabízeno a odejít žít život, který působí v porovnání s životy mnohých z nás o poznání prostěji a zároveň vlastně o tolik naplněněji.

Mrazivá svědectví o chování komunistické strany bohužel, jak už to tak u tohoto tématu bývá, nejspíš k uším těch, kteří by je měli slyšet nejhlasitěji (a denně a pětkrát - minimálně) nedolehnou.

Je jen logické, že autorka nemohla nebo možná ani nechtěla zabíhat do kontroverznějších, případně vysloveně kontroverzních témat. Výsledkem je milá, zajímavý a po srsti hladící kniha doplněná krásnými fotografiemi.

#27

Jenny Colganová

KNIHKUPECTVÍ U JEZERA

Další moje dítě, tohle jsem, pravda, připouštím, tolik neprožívala... 

Příjemný příběh, který v rámci žánru určitě nemůže zklamat, obsahuje totiž veškeré nezbytné ingredience: sympatickou hlavní hrdinku, která na tom opravdu není nejlíp, ale vždycky dokáže sebrat dost síly, aby se s tím, co jí osud nachystal, nějak - aspoň nějak! - popasovala (a vy ji budete chápat, protože je vlastně stejná jako my všichni); krásné prostředí kolem jezera Loch Ness; osudového muže a staré panství; tajemství, které nezůstane nevyjeveno; spousty a spousty knih; a samozřejmě pár zásadních zvratů, humor a snad, možná, doufejme, i ten šťastný konec.

Protřepejte, zamíchejte - poslední Colganová je ideální koktejl na deku nebo na chatu nebo (držme si palce!) třeba do letadla.

#28

Lucy Fricke

DCERY

Betty bude čtyřicet. Má mámu, které říká jménem, mrtvého tátu, který vůbec nebyl jejím tátou, a kamarádku, které se její skutečný táta vrátil do života až ve chvíli, kdy umírá na rakovinu a potřebuje, aby ho někdo odvezl do Švýcarska, kde se chystá podstoupit euthanasii.

Jenže rodiče dětem občas lžou a je fuk, jestli jsou jim čtyři nebo krát deset.

A tak se road trip za důstojnou smrtí mění v groteskní putování napříč zeměmi a časem, aby skončilo tak, jak nejspíš o začátku muselo.

Je to chmurné a těžké vyprávění, které se na můj vkus příliš snažilo být něčím víc, než jen road tripem - a těch velkých vět tam prostě bylo příliš mnoho.

Nakonec mi to celé připadalo jako opravdu dobrý koktejl, který vám zkraje moc chutná, ale víc než tři skleničky se ho vypít naráz nedají, a ráno vám je z něj pěkně blbě.

#29

Trenton Lee Stewart

TAJEMNÉ BRATRSTVO PANA BENEDIKTA A NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA

Staré známé postavy ve zcela (opravdu zcela?) novém dobrodružství.

Silná trojka z prvního dílu se vrací a spolu s ní i pan Benedikt a jeho pomocníci. Rok poté, co se dětem podařilo přemoci Benediktovo zákeřné dvojče, se mají konečně zase osobně sejít. Pan Benedikt jim navíc slíbil napínavou a zábavnou hru, kterou si u téhle příležitosti zahrají. Jenže to by nebylo dobrodružství, kdyby se všechno vyvíjelo podle plánu.

Druhý díl mě bavil o něco méně než první. Snad že operoval s podobnými vzorci, snad pro přemíru akce, které bylo tolik, že přestávala být akční. Honba za záchranou ztrácela na dramatičnosti a celé mi to přišlo zbytečně natahované.

I tak je to pořád jedna z nejlepších dobrodružných knížek pro děti, které jsem s těmi svými četla. Škoda chybějících dalších dílů. Velká škoda. Nevydat rozpřekládanou -logii je prostě sprosťárna.

#30

neznámý

PRO KOHO KVETOU STROMY

Něžné a ve své zcela upřímné autentičnosti nesmírně silné vyprávění o životě za totality v roli mladšího bratra sestry postižené Downovým syndromem. Obraz jedné rodiny, ve které zbožná maminka přijala svou roli s pokorou hraničící se sebeobětováním (anebo se sílou, kterou může propůjčit snad jen upřímná víra), tatínek, jenž se nikdy nesmířil s tím, že jedno jeho dítě není "normální" a chlapec - kluk - muž, jenž miloval a nenáviděl a zoufal si, zkrátka byl a pevně doufám, že stále je, "jen" člověkem.

Vypravěčem, autorem sebraných blogových zápisků, je anonymní Alby - ten, který vzpomíná na rodiče a sestru, na dětství, na dospívání, a který se snaží odpustit - sobě i druhým.

Co mi hlava nebere, jsou jednak ilustrace - které jsou moc hezké, o tom žádná, ale dávají zhruba stejný smysl jako, já nevím, v Joycově Odysseovi. Proč? Kniha pak působí dojmem vyprávění pro děti, což, věřte mi, vážně, ale vážně není. A ještě větší proč je podprůměrná slohová práce o dvou pánech, která knihu uzavírá, a celkový silný dojem značně ředí.

On the first day of Christmas...

 My good friend brought to me

five books for the Christmas tree...

#21

Trenton Lee Steward

TAJEMNÉ BRATRSTVO PANA BENEDIKTA

Čtyři z řady vybočující hrdinové, každý svým způsobem výjimečný a zvláštní, každý úžasně originální a svůj, jeden tajný dům, jedna tajná akademie, jedna kouzelná síla dobra a jeden zákeřný padouch - a veliký zlovolný plán na ovládnutí lidstva způsobem, z něhož až zamrazí (no vážně - jen počkejte!), který je nutné za každou cenu překazit.

Veliké dobrodružství tajemného bratrstva pana Benedikta je bez přehánění jednou z nejlepších knih pro děti a mládež, které jsme s dětmi četli - je to originální, napínavý, svižný příběh prostý logických lapsů, který si nemusí pomáhat žádnými prapodivnými berličkami ani vykrádačkami navíc ve velice zdařilém překladu.

#22

Džabrá Ibráhím Džabrá, Abdarrahmán Muníf

SVET, KTORÝ NIE JE NA MAPE

Spolupráce dvou velkých osobností, dvou velikých talentů, dvou Spisovatelů, kteří se zapsali do dějin moderní arabské literatury tak tučným a výrazným písmem, že se o nich učíme všude na světě. Muníf, pan vypravěč, právě pod hrotem jeho pera ožívá poušť a příroda hraje často klíčovou roli, Džabrá, básník, prozaik, experimentátor. A Svět, který není na mapě - tolik možností, tolik cest, kterými se mohli vydat... a místo velkého příběhu tu máme jen zas a znovu převyprávěný osud rodiny z horních vrstev společnosti - boháčů a intelektuálů, kteří si mohou dovolit všechno to drama a hysterii, všechny ty výkřiky a hroucení se, protože běžný život s jeho strastmi se jich netýká. Univerzální exaltovaná smetánka v univerzálním městě. Potud je kniha zábavná a zajímavá, náznak sociální a politické kritiky bohužel nejde dál, a dál než za běžné rodinné drama nejde ani příběh samotný. Pro arabskou prózu typicky meandruje, odbíhá, aby odvyprávěl příběh toho a onoho. Oproštěn od místa, zasazen do času, se snaží obsáhnout všechno a nakonec jako by nepojímal nic a rozmělňoval se v nudě.

Přehnané emoce a vypjaté scény působí až divadelním dojmem - pokud vás velká gesta baví, pokud vás otravují, uvidíte v nich spíš lacinou telenovelu.

Co pro mě byl nakonec největší zabiják, byla postava tety Nasrat. Sakra, pane Drozdíku, pří vší úctě, to jste ji nemohl přejmenovat třeba na Fátimu? Nasrat se nakonec postarala o to, že Svět, který není na mapě, pro mě nakonec vždycky sklouzl ke komedii.

(Seriózní recenze TADY)

#23

Iva Hadj Moussa

ŠALINA DO STANICE TOUHA

Veliké překvapení - anotace mě spíš odpuzovala, než lákala, ještě, že mám přátele, kteří znají můj čtenářský vkus lépe než já. Šalina do stanice touha je svižná groteska o mladých zdravých perspektivních Moravácích, kteří by rádi žili na vysoké noze, ale nemají na to jaksi prostředky - ani finanční a žel ani inteligenční, aby je třeba vydělali. Sandra s Mirkem jsou spolu od střední školy, ona je krásná a tak trochu blbá, on je krásný a úplně blbý. Ona by byla ráda hvězdou instagramu (a ještě lépe bulvárních časopisů), on by chtěl podnikat, ale vinou všech kolem padá jen do větších a větších dluhů (kdo podobné typy nezná, zvedne ruku!). A protože jsou oba hrdinové takoví lumeni, vymyslí, že se Sandra provdá za bohatého skladatele, zabije ho a shrábne dědictví. Jak těžké to jako může být?

U Sandřiných zabijáckých pokusů (a místy nejen u nich) jsem se musela smát nahlas, u grandiózního finále v duchu šestákových detektivek jsem se vysloveně tetelila blahem.

Je to zábavné, chytré a jedovaté víc než Pepa s Ferdou. 

#24

BYTOSTI SCHOPNÉ ZEMŘÍT:

FRANCOUZŠTÍ PROKLETÍ BÁSNÍCI 20. STOLETÍ

"'Avšak jako střípky skla z posledního okna, i zákaz popichuje. Tvá duše ať je dech pozdrženého pádu; vykřičník světa skřípnutý pomlčkou...'

A tak povstává KOČKOTAJ skrze křišťálovou chvíli. Jeho hlava je vykutálená zbraň vržená proti věži Zvířeného Prsu, krychlovému hrbu času, v jehož stěnách jsou uchyceny okovy větru..."

(Jean Pierre Duprey; s. 188)

Některé texty, některá za sebe na oko nedbale a přitom dokonale vršená slova ve mně vzbuzují podivnou touhou ne nepodobnou té, kterou cítil Kemal k Füsun a která ho nutila olizovat kliky, jichž se dotýkala a cucat vajgly jejích cigaret. Stává se to je výjimečně, jistě, jsem přeci seriózní dospělý člověk, ale ano, přiznávám, stává se to. Výbor z děl prokletých básníků dvacátého století je neskutečná záležitost - taková, u které bych nejradši, abych ji mohla nechat vpít kůží, protože na tohle oči nestačí a mozek se místy vzpírá a brání a nestíhá... chudák... vždycky byl o krok pozadu, nemějte mu to za zlé.

"Vydechuji abych vyvrátil strom života

Foukám zlověstný proud vzduchu na svůj popel

Hořím touhou zbožňovat noc šelem kdy podříznu modly šílenství

Objímám smečku vlků aby vyli mou lásku k noci která mi tě vrátí"

(Stanislas Rodanski; s. 135)

A nejde jen o básně samotné a o autory, o nichž často ani v domovské Francii příliš nevědí, jde o úžasný převod do úžasné češtiny, kdy ani za mák nelituju, že si umím francouzsky objednat už tak maximálně bagetu a jsem ráda, když v novinách pochytím z článků smysl.

Osm géniem a životem ztýraných umělců, bytostí, které byly schopné zemřít.

"...žil jsem, abych věděl, a nevěděl, jak žít."

(Roger-Arnould Riviere, s. 181)

#25

Chálid Chalífa

SMRT JE DŘINA

Mé dítě - vymodlené, vypiplané. Mé milované přemilované dítě.

Abdallatíf si dovolil udělat nevídané: uprostřed zuřící občanské války pokojně umírá. Před smrtí přiměje svého syna Bulbula, aby mu slíbil, že ho určitě pohřbí v rodné vsi vedle jeho dávno zemřelé sestra Lajly.

Nic z toho by nebyl problém, kdyby cestu, jež dřív trvala tři hodiny, nepřetínaly desítky kontrolních stanovišť spravovaných desítkami znepřátelených skupin a trojice sourozenců vyrážejících splnit otcovo poslední přání dávno nepřekročila onen životní Rubikon, za nímž už některé věci nejen že nejdou vrátit, ale nikdo se o to už ani nehodlá snažit.

Chálid Chalilfa vykresluje osudy jedné rodiny i celé Sýrie a s jistou dávkou ironie ztvárňuje bolestivou realitu života civilistů uvízlých ve válečném konfliktu. Obyčejných lidí, jako jsem já nebo vy.

O Arabech jsme si toho v posledních letech mohli přečíst strašně moc. Nastal čas číst věci od nich.

Z každého prodaného výtisku jde deset korun na konto Člověka v tísni v Sýrii. Tíseň, v níž tamější lidé, lidé jako já nebo vy nebo kdokoliv, koho znáte, s kým pracujete, koho potkáváte na ulici, žijí, je pro nás - naštěstí - nepředstavitelná. Modleme se, aby to tak i zůstalo. A pomozme - v rámci možností - pomozme a nebuďme slepí k hrůzám, byť se jich na nás valí denně tolik, že by to oslnilo každého...

Lužky REDEMPTION aneb I won't go gentle into that good night

I will rage

I will RAGE!

Slíbila jsem si v parafrázi na nejspíš nejznámější báseň Dylana Thomase, když jsme minulý týden v sobotu odjížděli z Brd, kam jsme vyrazili s Petrem za Martinem – proběhnout se po jeho brdských pětistovkách. 

Pražská stovka se nekoná, protože Olaf má covida, a chvíli to vypadalo, že poprvé po téměř dvanácti letech, co pravidelně běhám, nebudu mít za rok ani jeden absolvovaný závod, aniž bych byla těhotná (nejsem). Na chvíli mě to sebralo. Nebudu lhát, že ne – za poslední dva roky se toho tolik nekonalo, tolik se toho odložilo, zrušilo, stokrát přeložilo a nakonec úplně stornovalo. A já nejsem člověk, který by úplně pružně reagoval na změny. Teda ne že bych to neuměla, jen to prostě nemám ráda. Na P100 jsem se navíc opravdu těšila. 

Petr velice brzy (po pěti minutách?) přichází s několika nápady, co bychom teda mohli podniknout místo toho, když už máme vyblokovaný víkend.

S tím odjíždíme do Brd.

A domů se vracíme s jasným plánem – Lužky Redemption, ještě jednou a tentokrát, prosím, lépe.

Následující dny se skupinový chat na whatsappu plní tipy na trasy, debatami o tom, kudy nejlíp, nejrychlejc, a jak. Martin píše Dušanovi, který napodruhý osekal svůj premiérový čas a o celých šest hodin a zvládl 18 vrcholů pospojovat velice sympatickým okruhem o 98 kilometrech. Odpověď o tom, kterak to krásně pereš ze Sokola, rup zug haluz a seš dole nás všechny pobaví a zvolíme Radkovu, o poznání konzervativnější 105kilometrovou trasu (mistr ji má od velmistra, který se dušoval, že je to celý běhatelný – tak já bych, prosím, ráda viděla velmistra běžet na Malý Buk, a dala bych si k tomu to velký menu, jak nabízete: kolu a nachos se sýrovou, děkuju!). Rup zug haluz se nicméně uchytí jako motto celý akce.

Ve čtvrtek večer se svěřuju T., že se bojím. "Čeho?" Já: "No je zima a je to hrozně dlouhý!" T.: "Ale tak to máš ráda, ne? Tě to přece baví..." Já: "No to jako jo, ale je to furt sto pět kilometrů!" T: "Takže jenom fun run!" (o tohle jsem si řekla, dobře mi tak)

V pátek odpoledne vyrážíme na fun run. Mám pocit, že toho vezu nějak málo. "Kolik toho zase táhneš?" diví se Petr. 

Po šestý hodině se ve Svoru potkáváme s Martinem, který přijel po vlastní ose vlastním vozem. Nachystáme drop-bagové krabice (poučeni nenažranými defekujícími zvířaty z léta), Martin jednu odveze do Falknova, my dáme jednu do Petrovic a druhou k Pochcaný myši (za Pěnkavčí vrch) a sejdeme se v Chřibský. Tam nechá Martin auto jakožto hlavní CP a společně se vracíme do Svoru. U místního vánočního stromku už není moc na co čekat. Dooblíct, zapomenout se vyfotit a před devátou si to odmávneme.

Hra o draka může začít.

V rámci vzájemného ještě předpražskostovkového hecování padla sázka: Když vydržím do 60. kilometru nebrečet a nestěžovat si a nenadávat, pojede se mnou Petr za rok a kus na můj vysněný Dragon's Back Race; když ne, mám za úkol přečíst poslední titul M. Š. a vypracovat z něj obsáhlý referát, který budu muset s upřímným nadšením odprezentovat. Petr si byl naprosto jistý tím, že něčeho takového nejsem schopná (nebulení, ne prezentace) – a víte, jak to s tou jistotou v životě chodívá, že? Člověk se pak vždycky děsně diví...

Strategie byla prostá: já, sluchátka, hudba a totální bublina. Nevidím, neslyším, nemluvím, šlapu a běsním, zuřím, plápolám.

Teplota klesla pod nulu, běží se krásně, je mi teplo, dobře jsem se oblíkla, batoh netáhne, dobře jsem si sbalila, levá před pravou, pravá před levou. Stěny bubliny jsou tlusté, jsem nespolečenská a vím, že mi to kluci odpustí. 

Míříme k prvnímu kopci. Zkraje jsou od sebe hodně daleko, navigační mazec nastane až zítra. Nemyslet na tu vzdálenost. Nemyslet na všechny ty hodiny, co máme před sebou. Nemyslet ideálně vůbec na nic. 

Sokol. Radkova trasa je k mým terénním schopnostem značně přívětivější. Ne že by nás nečekaly kopce plný šutrů, klacků, listí, bahna, sněhu, námrazy, kopce, z nichž nevede cesta, nebo kopce, na které/ze kterých po cestě nepůjdeme, ale většina byla tentokrát podstatně schůdnější. 

Míříme na Popovku. Pořád to jde dobře. Svačím. Dostanu kartáč, že zdržuju a těch pět minut nám bude chybět. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, tak se směju. "Mám tě radši než těch pět minut!" Na Popovce fičí, cáry mlhy halí vrcholek, rychle se vyhrabat po schodech a zase rychle dolů, tady je Mrazíkovo.

První CP. Rychle dolít vodu, nacpat do kapes gely. Tak jo, na nějaký hodování nejsou podmínky – většinu toho, co jsem si nachystala, nesním a nevypiju, padnou veškerý zásoby agave – to jediný budu schopná do sebe nacpat. Pod každým kopcem něco vdechnout, vydusat nahoru a v seběhu už zase kručící žaludek. A tak pořád dokola.

Hvozd. Bublina drží a já šlapu. A šlapu tak, že v tý námaze, v tom, jak mi hoří stehna, jak mi stékají čůrky potu po zádech a po spáncích, jak se plíce urputně dožadují většího množství kyslíku, nacházím po dlouhý době nesmírný uspokojení. Nahoře pokrývá všechno vrstva jinovatky. Rychle odbavit, co je potřeba, a co nejrychleji dolů. 

Rozdíl proti létu je markantní v tolika směrech, že to ani nejde vypovědět. Zima vás žene pořád vpřed. Jasně, není to nic příjemnýho být dvacet+ hodin venku v propocených hadrech (ano, zjevně ráda trpím, až takhle ale zase ne), jasně, jakmile jsme trochu zpomalili, okamžitě mi prochladly prsty a bolely jak tisíc čertů – ale záhy jsem zjistila, že nejpozdějc za tři písničky to zase přejde. Celou noc, celý den a kus další noci jsem odměřovala na písničky – za jak dlouho vyjdeme nahoru? Dvě? Tři? Když natáhnu nohy, budu tam, než tahle dohraje. Vzpomínala jsem na legendární Stephanie Case a její vítězství na Rondě del Cims, kde, jak popisovala, posledních pár desítek kilometrů běžela a tančila – a jak můžete být zničení, když tančíte? Tančím lesem. 

Tančím, protože jsem šťastná v přítomný chvíli. Tady a teď. Vím, že o zpřítomňování se hodně mluví a většina toho zní jako marketingový bullshit (protože to v drtivý většina případů marketingový bullshit taky je); myslím, že to není něco, co si můžete naordinovat. Něco se ale přecvaklo, nevím co, nevím kde, ale poprvé po osmi letech, co ultra běhám, jsem netrpěla. Nebo ano, jasně, že jsem trpěla, nejsem stroj, ale ne tak, aby mi to vadilo. Pořád jsem čekala, kdy to přijde. 

Plešivec číslo jedna. Vyhlížím krizi. Pořád čekám, kdy mě sejme z obláčku – jako když víte, že na hlavního hrdinu brzy někdo vybafne – bude to ze skříně? Ze dveří? Zpoza křesla? V okně? Ježiš, tak už to zkraťte! Hodně piju, to jsem, upřímně, v týhle zimě nečekala. A je to docela mazec, protože voda je, samozřejmě, strašlivě studená. Nad ránem mi zamrzne v cucákách na flašce a budu muset vždycky rozkousat led, než se budu moct napít.

Kluci jdou přede mnou, běží, jdou, čas od času se ohlídnou, jestli mě neztratili. Už vzdali snahy si se mnou povídat. Prý na mě zkraje mluvili, ale já nereagovala. Omlouvám se. Byla to daň za to, že jsem zjistila, že i já se umím obrátit dovnitř, kde překvapivě nepanoval obvyklý chaos, ale ticho, klid, vodní hladina, kterou nic nečeří – běžecký zen.

Luž. "Hele, tady je ten hotel, cos mi tam bral vodu! Ale dneska dolů po šutrech nepůjdeme, že ne? Budou klouzat!" Kluci: "Jasně že ne, půjdeme hezky cestičkou po německý straně."

Tak určitě.

Spodní část omrzlých klouzavých šutrů na Luži – urputně se snažím nevzít to plavmo

Pěnkavčí vrch. Už teď mám problém si část kopců vybavit. Cestou do Lužek jsem jich zvládla vydolovat asi pět, přičemž čtyřem jsem dávala blbý jména. Na místě mi ale naskočily všechny, dokonce i problematický místa, kde jsme bloudili, naskakovaly a já věděla; byl to skvělý pocit. 

O navigaci se drtivou většinu cesty starali kluci. Měla jsem skvělý servis a patří jim za to neskonalý dík. Opravdu. 

Druhý CP, druhá krabice. A první a jediný místo setkání – čeká tam na nás Kuba H. Jedno z kouzel běžecký komunity a sociálních sítí v praxi. S Kubou se vzájemně sledujeme na instagramu, o víkendu byl zrovna s rodinou v Lužkách, tak se rozhodl si přivstat a dojet nás na pár vrcholů doprovodit. Chvíli si povídáme, ale musím to vzdát, nemám sílu. Nemám sílu přemýšlet, nemám sílu vést hovor, mám sílu mlčet a šlapat. A tak mlčím a šlapu a doufám, že mi to Kuba odpustí.

Sněží. Fouká. 

Stoupáme na Jedlovou, o který jsem byla přesvědčená, že je to Hvozd (Hvozd jsem, mimochodem, říkala dalším čtyřem kopcům – žádný z nich nebyl Hvozd, Hvozd byl ten, kterýmu jsem říkala Luž...). Nahoře je vrstvička sněhu. 

Otočit se a zase dolů. Pomalu začíná svítat. Běžím, protože můžu, protože to teď jde. Endorfiny mě zaplavují jako růžová vlna a nesou mě do údolí. Nic se mě nemůže dotknout, nic mi nemůže zkazit náladu. Tak jo, krize, kde jsi?

Stoupáme na druhý Plešivec. Vypínáme čelovky. Konečně vidím, jak to tu vypadá v zimě za světla. Snídaně šampionů: zmrzlá snickerska a ledová cola, není nic lepšího. Martin si nahoře dává kávičku z termosky, kterou celou dobu táhne s sebou. "Přesně to jsem vždycky chtěl udělat, dát si ranní kávu a housku na Plešivci!"

duo Yamaha a doprovodný triangl v akci

Cesta dolů po šutrech. Vybavuje se mi léto, kdy mi to nešlo o nic líp. Rup zug haluz, jak jinak. 

Míříme na Široký vrch. "Jé, tady jsem zvracela!" hlásím nadšeně za přejezdem. "A tady mají takovou pěknou skládku, vypadá to tu docela jako v Modřanech!" 

Na Širokém vrchu se loučíme s Kubou. Běží za rodinou a my běžíme za autem do Chřibský. 

"Jak dlouho ti ty sluchátka vydrží hrát?" ptá se Martin. "To nevím, hrajou už nějakých deset hodin." Za minutu se vypnou. Spolu s nimi ohlásí low battery i hodinky. 

V Chřibský se snažím všechno napojit na kabely, vyndávám záložní normální sluchátka a zapichuju je do mobilu, ano, bublinu je potřeba udržovat. Martin si nalévá specialitu dne: horký ionťák. Víčko mu v tu chvíli vyskočí ze zmrzlý ruky a poroučí se dolů do potoka. S Petrem ho považujeme za definitivně ztracený. Martin se však bez boje nevzdává. "Tak si pro něj vlezeš pak, neblbni, dyť budeš mokrej!" varuje ho Petr. Martin se však bez boje skutečně nevzdává! Přeleze zábradlí, spustí se na dno a během chvilky je zpátky mezi živými i s víčkem. No to mi ho teda vyndej. I proto je dobrý mít ve výpravě horolezce.

Začínám se nekontrolovatelně klepat. Chce se mi spát. To mě spolu s bolavou levou patou trápí asi nejvíc. A tak to všechno rychle spakovat a vyrazit. Míříme na Chřibský vrch. Tančím loukou. Jak můžu myslet na to, co mě bolí, když tančím?

Tentokrát jdeme po cestě. Jaká radost.

Z Chřibskýho vrchu to zase běží a já se ženu po cestách a já se ženu lesem a já se ženu přes mýtiny a já jsem šťastná.

Javor. (Byl. Musel být. Je v itineráři a je v mapě a já vůbec nevím, který to byl.)

Studenec. I v zimě (právě v zimě?) dělá čest svému jménu – pocukrovaný poklop na krajině. Dobíháme k němu a stoupáme po kamenech k rozhledně. Nebe je nádherně blankytně modrý. Stromy jsou schovaný pod námrazou. Na obzoru se vlní kopce ve všech odstínech tmavě modrý. A je to úchvatný. 

Po silnici dolů. Nechat nohy točit se tak rychle, jak jen chtějí, tak rychle, jak jen to svedou. 

Na Střední vrch.

Cesty rozježděný od těžký techniky. Hromady bahna a vody, naprosto neschůdný, hledáme kudy. Nacházíme kudy.

Nádherná cesta nádherným lesem. Ledový vzduch na tvářích. Ledový vzduch v nose. Jsem tu a můžu dýchat. Onen krystalický okamžik, kdy vás na prsou cosi malinkýho zahřeje tak moc, až se vám to přelije přes okraje víček. Obrovský vděk za to, že jsem, že jsem byla v životě požehnaná zdravýma nohama, který dokážou přeběhnout hory, kamarády, který se mnou přes ty hory běží, rodinou, která mi toleruje, že občas potřebuju být pryč, že občas potřebuju zmizet, ztratit se, abych se mohla zase najít a být.

Ještě že už ode mě nikdo nečeká, že budu mluvit, otevřít teď pusu, rozbrečela bych se definitivně.

Výstup na Střední vrch mě z dojetí rychle vyléčí. Drápeme se rozježděným krpálem a pak dál rozježděným kopcem a pak dál cestou necestou pod kopec. Kacířsky opakuju, jak hezkou cestou jsme to šli v létě a jak hezky by se nám po ní šlo i dneska. Když se s náma jinak nebavíš, teď tě nikdo poslouchat nebude. 

Skálu nakonec ztečeme a tečeme rychle zpět do vsi, na jejímž konci na nás čeká naše dnešní poslední bedna. A po ní už jen rup zug pět vrcholů a tahle haluz je u konce.

S prstem v nose, ne? 

A zkoušeli jste někdy s prstem v nose běhat?

Sokol II. Tam a zase zpátky. Taková hezká cesta tam byla. Tak jsme po ní radši nešli, abysme jim ji tam neochodili. V létě jsem cestou na vrchol bulela, protože to bylo hrozně do kopce a bylo to hrozně těžký a já už nemohla a já už nechtěla a já už... Už... 

Tak dneska na dvě písničky. Nahoře visím v hůlkách, lapám po dechu a směju se. Směju se jako blázen. Tak poď mi hopa, Jituno! Už je to za pár!

Velká Tisová. Spousta bloudění. Velká spousta. Polomy místo cest. Cesty totálně rozbagrovaný těžkou technikou. Cestou na Velký Buk padne tma. 

Petr vidí vlka.

Není to překlep. Vidí – nemá. 

Vidí kruciprdelživýhovlka.

Naštěstí má dost rozumu, aby mi to neříkal. 

Velký Buk je nekonečný. Naštěstí v naší dimenzi platí fyzikální zákon, který praví, že i ten nejnekonečnější kopec má vrcholek. 

Dolů a vzhůru do bezvědomí. Bloudíme a lovíme cesty necesty – že by tímhle směrem? Nebo spíš kousek doprava? Kde máš šipku ty? Fičí. Už zase mrzne. Všichni tři civíme do svých zařízení a řešíme: Kam dál? Už zase ten třas, tohle je blbý, tohle je moc blbý. "Já si asi budu muset vzít druhou bundu..." kníkám. Martin mi půjčuje svoji péřovou vestičku, ruce se mi klepou tak, že mi ji musí zapnout. Fňuknu si. Jsem TAK unavená.

Už nikam nechci – teda chci, chci na Klíč a do auta a převlíct se do suchýho, už nechci bloudit po lesích. Už ne.

Jsi ultra želvička, ďi ďi ďi, nabádám se. Ďi ďi ďi. Hlavně se nezastavuj. Hlavně Se Nezastavuj.

A jdu. Jednou želvička, vždycky želvička.

Malý Buk. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jako jak? Z. by řekla: "It's trauma, baby!" Tak asi tak.

Stojíme pod kolmým kopcem plným namrzlýho listí. Když zakloníte hlavu, vidíte ho tak daleko, jak vaše čelovka dosvítí. "Tam přece nemůžeme, to nejde..." protestuju chabě. "No, musíme!" rozhoduje vedoucí výpravy a vrhá se vpřed. Vyběhne setrvačností deset metrů a po čtyřech klouže dolů. Nevěřícně na Petra zírám. Jakože cože? Jakože vážně? No, jakože vážně. Martin se vydává za ním. A tak jdu taky. 

Kloužu dolů. Hole mi kloužou dolů. Strašně se bojím. "Kluci, já se strašně bojím!" kňourám. "Jako čeho? Maximálně ti to trochu ujede." "Jako čeho? Tohle je o zranění!" Drápu se vzhůru. Proč tohle dělám? Asi nějaká vada na mozku. Celou dobu, co se plazím nahoru a střídavě bojuju o kyslík a s rostoucí panikou, myslím na to, co bude sakra s dětma, když tu umřu? A já tu umřu. To je jako naprosto jistý. Tohle Nemůžu Vydržet. Ne-mů-žu. 

Ukáže se, že můžu.

"Kluci, prosím, prosím, řekněte, že tudy nepůjdeme dolů. Prosím!" - "Ne." "Dobře. Prosím vás, dostaňte mě z tohohle hnusnýho kopce. Prosím..."

Dostali.

Jsme na silnici. Snažím se běžet, ale je to už hodně legrační parodie. 

Bolí to. Bolí to pekelně. Bolí mě ruce od hůlek, dlaně od popruhů, chodidla, stehna, záda, hlava, bolí mě celý člověk.

Tak kde je ten Klíč? 

Tady je. Vzhůru, vzhůru, vzhůru. 

Na prvním kamenným poli ze sebe vyrazím nekontrolovaný hrdelní vítězní výkřik, zaberu a vyrazím. Nepochopitelná vlna síly mě vynese do poloviny kopce. A pak je tu vrcholek. A pak je tu už jen cesta k autu (na který se znovu dostaneme do polomu a znovu zabloudíme a znovu se drápeme větvema jakýmsi směrem, kamsi, tam, někam, do vsi...)

Strašně chci doběhnout pod 23:00:00. Strašně moc. 

Popoháním kluky, najednou jsem to já, po tom všem mám tu drzost. Petrovi zhasíná čelovka, to aby to neměl moc lehký. 

"Musíme běžet!" A kluci běží. A já taky. Ze všech sil. Poprvé upřímně a celým svým bytím věřím, že až na to dojde – a ono na to dojde – těch sto mil zvládnu. Mám na to. Je to ve mně. Je to tam. 

Hole buší do asfaltu, sípu, viadukt, strom, auto, kluci. Zastavit. Objímáme se. Děkuju. Nechápu, že je konec. Nechápu, že jsem to zvládla. 

Ne. Oprava.

Nechápu, JAK jsem to zvládla.

O tom, že můžete běžet závod a nezažít žádný velký low, jsem vždycky jenom četla. Marketingový bullshit. Poker face. Říkala jsem si. Anebo: já chci taky. Proč všichni a já ne?

Tak já už taky.

Lužky Redemption.

Duo Yamaha a doprovodný triangl oběhli osmnáct prominentních vrcholků Lužických hor za 23 hodin, nula minut a 23 vteřin.

A já vyhrála sázku.

Drak čeká.

It's time to dance

Mám takový jeden oblíbený meme, na který průběžně narážím.

Obrázek na pozadí se mění, jak už je memů zvykem, ale text v zásadě vždycky říká to samé v duchu:

"Mám milion padesát problémů, povinností a starostí. 

A proto půjdu běhat a budu je hodinu ignorovat."

Má neschopnost říkat ne a odmítat pracovní nabídky, mě tradičně dostává do situací, kdy ten počet dosahuje ne jednoho ale několika milionů a neúprosnost času a - doprčicpročpročproč? - omezená zásobárna sil mě zatlačují do čím dál menšího koutu. A proto je potřeba nechodit běhat na hodinu, ale aspoň na pět, šest, protože když už tak už (ne, rozhodně nemám megalomanský sklony a kdo to říká, ten to je).

Protože občas není nic ozdravnějšího, než mít na pár hodin na práci je dávat levou před pravou a pravou před levou. Nevěříte? Zkuste to.

A protože Pražská stovka se blíží, je na čase začít tančit.

#16

Petr Borkovec

LIDO DI DANTE

Zakryj si oči, čas pádí. Jsme tady a teď a pak jsme později a pořád tady a možná o kousek vedle. A ty jsi ty a já jsem já.

A taky jsem ten chlapík v červených plavkách, co pobíhal s jiným chlapíkem po ulici a taky jsem ten legrační chlap na nudapláži, co na nás tak blbě čuměl, když jsme tam omylem přimotali v plavkách, a taky jsem ten spisovatel, co přijel na čtení a taky jsem to dítě, co s Erikem pozorovalo vodní ptáky a možná taky Jóžina, jo, toho, co vylézá z bážina. A možná jsem zabil a možná jsem podvedl a možná jsem to nebyl vůbec já, možná jsi to byla ty.

Ale i když se vracíme, i když to znovu zkoušíme, ty už nejsi ty a my už nejsme my, změnili jsme se z lesa plnýho vášně v krajinu po ohni, černou a křehkou, trochu víc foukne a zmizíme docela, musím se k ní brodit hlubokou vodou, oblečení si držím nad hlavou, přelézám ploty a průvodcem mi je naše dítě, už ne ty. Protože ty spíš.

(Kdo touží po "psychologicky pečlivě vykreslených postavách", "komplexním ději" nebo vůbec "ději" plynule pokračuje k dalšímu titulu, pantofle nechte, prosím, u vchodu, nikdo mi v nich neodcházejte, děkuji!)

#17

Petr Borkovec

SEBRAT KLACEK

Výňatek ze slovníkového hesla:

Borkovec, Petr, básník, prozaik, zakladatel a čelný představitel nového žánru českého venkovského podivna

Už delší dobu mám pocit, že PB/PS svoje čtenáře (a ještě více čtenáře, kteří nejsou jeho) testuje. Že zkouší, kam až může zajít. Zjišťuje, co všechno mu ještě projde. Že všechny ty odvalený kameny, všechny ty užovky a brouci, všechny ty utopený koťata, babičky nebabičky, smažený ptáci, stažený králíci a utopený hvězdy jsou jen od toho, aby se mohl pěkně pohodlně opřít, popíjet červený víno (nevím proč červený, zkrátka to tak vidím) a ve společnosti pana Erika se všem těm uhranutým inteleguánům smát a smát.

A u mě mu to prochází hladce jako nůž máslem nebo kudla rybím břichem. Jsem pořád stejně uhranutá a před každým posledním odstavcem zatajím dech a pak se slastně staženým krkem, když to zase přijde, vydechnu. (Anebo se směju a pak čtu nahlas a pak znovu potichu a pak si říkám, jak málo slov těm, co vědí, jak věci říct, stačí na to, aby je řekli. A jak to navíc někteří dokážou tak, že přitom prožíváte ono příjemněnepříjemno, docela jako když vám kočka olizuje ruku.)

Být odvážná, vytočím telefonní číslo z klece s andulkami a pana básníka se zeptám: "Pane Borkovče, dobrý den, víte, že mám spoustu opravdu pohledných a mladých přítelkyň, které by s vámi mnohem raději dělaly úplně jiné věci, než vás četly?" A aniž bych čekala na odpověď, pokračovala bych: "A které by radši knížky plné vašich fotek než písmenek?" A po tomhle dělu na vrabce bych mohla položit v porovnání naprosto neškodnou, leč podstatně zásadnější otázku: "A pane Borkovče, neděláte si z nás tak trochu úplně prdel?" 

Ještě, že odvaha nikdy nebyla moje silná stránka.

#18

Václav Dvořák

PÍSEČNÍCI A BLUDNÝ ASTEROID

Tohle bylo ovšem veliké překvapení - a v dobrém.

Dobrodružný sci-fi příběh ideálně pro děti kolem deseti let, které mají rády Harryho Pottera a ještě jim nijak zvlášť nevadí místy do očí bijící inspirace obrýleným kouzelníkem (která je, podle mě, trochu (víc) zbytečná, protože autor tuhle berličku vůbec nepotřebuje - jak strhující scény dokáže napsat, totiž předvede hned v úvodních scénách v dole).

Příběh sirotka Tomáše ze zapadlé planety Písečnice, který oplývá záhadným nadáním, s nímž si tak docela neví rady a jeho kamarádů, které potká na mezihvězdné akademii pro stejně nadané děti, je sice stokrát přelitý týž pytlík čaje, ale odehrává se v natolik výjimečných kulisách, že ho rozhodně stojí za to nevynechat.

Škoda jen, že se knížka tváří jako první díl -logie, ale nikde jsem nedokázala najít informaci o tom, zda budou další díly - pokud ne, je to trochu zrada na čtenáři. Těch nezodpovězených otázek zůstává příliš, než aby mohli Písečníci fungovat plnohodnotně samostatně.

#19

Alec Ross

OBORY BUDOUCNOSTI

Ač se mohou témata diskutovaná v Oborech budoucnosti jevit na první pohled jako složitá, neklade kniha na čtenáře v podstatě žádné nároky, co se odbornosti týče. Naopak. Čím míň toho ví, tím lépe. Bohatě stačí, aby se něco dozvědět chtěl. Styl populárně naučné eseje, členění do řady podkapitol a krátké odstavce čtení ještě více usnadňují. Je tedy zřejmé, že titul není určen třeba aktivním těžařům kryptoměn, ale spíše lidem, kteří si pořád nejsou jistí, co že to ten blockchain vlastně je, a byli by rádi, kdyby jim to někdo konečně srozumitelně vysvětlil.

Obory však nevyhnutelně trpí stejným neduhem, jako všechny tituly, které se snaží nahlížet do budoucnosti. I ony stárnou rychleji než vakcíny Pfizer v poušti a jejich trvanlivost je, na rozdíl například od publikací, jež se věnují, dejme tomu, druhé punské válce, značně omezená příchodem oněch dní budoucích.

Pět let po vydání originálu tak můžeme místy jen pobaveně sledovat, jak naivní i čelný odborník svého času byl a kolik z jeho růžových vizí zůstalo nenaplněno.

- pro zájemce celá recenze, která vyšly v časopisu Ekonom TADY

#20

Robert Holdstock

HLOUBENÍ

Velké zklamání. Po Lavondyssu, který představoval výzvu šedým buňkám mozkovým, servíruje Holdstock lineární příběh ověšený pár mizerně přilípnutými slepými rameny, které vzbuzují dojem, že mu zůstaly v podobě rozpracovaných povídek ležet v šuplíku a bylo mu prostě líto je vyhodit.

Po slibném začátku se děj začíná odvíjet podle stejného kopyta jako předchozího romány - opět se do centra dění dostává původně vedlejší postava, opět je tu motiv hledání drahé osoby. Zapomeňte však na komplexní cestování napříč legendami, místy i časem, které nám bylo naservírováno v Lavondyss. Z Ryhopského lesa, který odmítal kohokoliv vpustit, který se bránil a vzpjačoval, se v Hloubení stává místo nabízené cestovními kancelářemi, pěkně all inclusive i se zásobami v samotném nitru. Už žádné proměnlivé počasí, žádné zničující putování. Teď prostě chodí skupinka sem a tam, ví kudy, bez problémů nachází stejná místa, bez potíží může kdykoliv odejít domů.

Legendy přicházejí za nimi, ale překračují vlastní rámec, fungují nahodile a fragmenty vyprávění prostě nedrží pohromadě.

I tentokrát se, alespoň první třetinou, vine jako rudá nit motiv toho, co máme všichni uložené v jakémsi cloudu lidského druhu a všichni to sdílíme - tentokrát to ovšem nejsou příběhy, ale samotná slova a nazývání - a aby náhodou někdo netápal (protože proč se obtěžovat s důvěrou ve čtenářovy schopnosti si něco domyslet nebo třeba dohledat), pojmenujeme rovnou jednu z hlavních postav Lacan. Ehm.

Holdstock při psaní zjevně ubral na psychedelicích a přidal na vláknině. A tak je Hloubení jen dalším průměrným fantasy, které u mě končí dokonce v podprůměru, protože nenaplněné naděje jsou pomstychtivé svině.