On the third day od Christmas...

My good friends brought to me
three unpopular opinions
a bunch of stupid songs
And five books for the Christmas tree

1. Běžečtí influecenři jsou (zhusta) parta fejkerů, kterým nemůžete věřit ani nos mezi očima.

Před pár lety uspěla má sestra s nátlakem na "musíš mít aspoň instagram, když už nemáš facebook, protože vůbec nevím, co děláte a jak se máte!!!" - a já si skutečně ten účet (zprvu soukromý plný fotek dětí jen pro hrstku známých a rodinu) založila. Stalo se přesně to, co jsem avizovala a proč se mimo jiné sociálním sítím vyhýbám jako pověstný čert kříži: trávím na něm absurdně zbytečně moc času. 

Záhy jsem zjistila, že existuje nejen cosi jako knižní influencer (= ten, kdo čte málo, ale hodně se fotí a probouzí dojem, že čte hodně (všechno!) a že podává "nezaujaté" názory a tipy), ale také influencer běžecký.

Prosím vás, vím, že vy, co tu čtete, to všichni víte, ale stejně: většina těch lidí běhá zlomek toho, co prezentuje; často nezaběhli nikdy to, co tvrdí, že zvládají s prstem v nose; není na místě věřit všemu, co na instagramu vidíte a čtete - v žádném směru, nejen běžeckém; to, že někdo běhá v tomhle, jí tohle, nosí ono nebo tohle, vůbec neznamená, že to tak je - ty lidi ty věci obvykle dostanou buď zadarmo (ti sociálnější s menším dosahem) nebo dostanou za ten post dokonce zaplaceno (ti s dosahem větším). Nikdo už nevěří reklamám, ale AB má přeci tohle a CD tamto a jsou to skuteční lidi a já je "znám", pánžto je už dost dlouho sleduju a jsme vlastně něco jako známí nebo možná dokonce i kámoši, tak já půjdu a koupím si to taky. 

Je to JENOM reklama. Nic jinýho. 

A reklama co? Reklama nás nutí kupovat si věci, který nepotřebujeme a často vlastně ani nechceme. 

2. Běhat kvůli jakékoliv výzvě, byť se sebelepším posláním a úmyslem, měsíc v kuse, když do té doby běhám třikrát týdně, je koleda o průser.

V lednu spousta z lidí, kteří plní prosincové, záslužné a skvělé (bez ironie) výzvy, nevyběhne, protože jsou vyčerpaní, přesycení, unavení, v horším případě zranění... Chápu smysl, ale základní myšlenka je podle mě prostě špatně a volno do běžeckého týdne, alespoň u nás hobbíků, co k tomu máme ještě práce a rodiny a domácnosti a další povinnosti - v prosinci krát dva až tři miliardy - prostě patří.

3. Na to, abych přispěla na dobrou věc, nemusím běhat a výše částky se vůbec nemusí odvíjet od odběhaných kilometrů.

Protože proč? 

Tak. 

Těch nepopulárních názorů mám, jak jinak, víc, ale tři by mohly stačit. Vzhledem k tomu, že mi dlužíte ještě písničky od včerejška, přihodím rovnou i dotaz na vaše nepopulární běžecké názory. A taky co vy a běžecká charita? 

#31

David Szalay

TURBULENCE

Jako dítě vyrůstající na sídlišti jsem trávívala spoustu času prohlížením oken v protějších panelácích a uvažováním o tom, kdo tam žije, co dělá, jak to u něj vypadá... Dodnes se mi občas stane, že se zadívám do oknem protějších domů, teď mě ale ta přemíra možností schovaných za sídlištními okny už trochu zmáhá a tak to raději cíleně nedělám.

Turbulence jsou takové koukání do oken - do těch letadel, která křižují planetu a převáží lidi a jejich sítě, ty, které máme všichni a v nichž vězí naše rodiny, přátelé, lásky, protivníci, zaměstnavatelé, zaměstnanci... Mikropovídky vám dovolí sdílet s protagonisty někdy pár hodin, jindy den, dva, ale ne víc, aby se pak v závěru v řevu motorů odlepily od země, přimáčkly vás do sedadla a vy měli po zbytek letu o čem přemýšlet.

#32

Dana Simpson

TERKA A JEJÍ JEDNOROŽEC PROSTĚ VÁLÍ

Tohle je veliký průšvih.

Nevím, jestli se vtip ztratil v překladu nebo v knížce nikdy nebyl. Netuším ani, zda nelogicky vložené jednostránkové příběhy doprostřed těch vícestránkových jdou na vrub vydavatele nebo to je nějaký záměr, jak otestovat, zda dává čtenář pozor, vím ale, že už zase dlouho nekoupím dětem komiks, aniž bych ho předtím otevřela.

Chápu, že všichni překladatelé musí nějak začínat. Zásadní omyl však je, že se člověk může učit na dětském komiksu. Nebo že je komiks snadný na překlad. Není. A tady se bohužel nedostatek zkušeností a znalostí projevil tak markantně, že místy je knížka prostě nečitelná.

"Mám tě raději víc než šetření papírem." (s. 91)

"To, co napíšeš svému objektu touhy i pomsty, by mělo být jemné, ale významné." (s. 93)

"Asi jsem trošku ujela díky mé sebejistotě." (s. 181)

Co bolí obzvlášť, jsou "přebásněné" říkanky a text divadelní hry po vzoru "Vpředu Alois, vzadu Kárl, dohromady šiml" (kdybyste nevěděli, je to rým, protože na konci je L!).

"V pondělí máš, koníku můj, den plný krášlení / V úterý se musí provést pravidelné měření / Ve středu si pochutnáváš na hruškách / Ve čtvrtek mi zaplétáš copy ve stužkách / V pátek běžíš jak o závod, doběhneš ho cíle / A v sobotu odpočíváš, žádná křeč či píle." (s. 97)

Děti nejsou blbci a zaslouží si knihy, na kterých byla odvedená stejně pečlivá práce, jako na těch pro dospělé - možná ještě pečlivější, protože jestli se budou učit rodný jazyk z podobných překladů plných anglismů, neobratností a nepochopených významů, je náš osud jakožto národa pologramotů zpečetěn.

#33

Asaf Gavron

SMRT V ZÁDECH

Venku zuří druhá intifáda. Útoky nabírají na síle, Iron Dome ještě nestojí, nestojí ani zeď, teď je ona doba, kdy se v Tel Avivu nebo Jeruzalémě bojíte sednou do společného taxíka nebo restaurace, protože nevíte, jestli z ní ještě odejdete. A stejně tak na Západním břehu a v Gaze netušíte, jestli vás ráno pustí přes check-point do práce, jestli vás neodříznou vojáci na hodiny a dny od vody nebo váš dům bude ještě za hodinu stát.

Je tak snadné (a ve výsledku laciné) uchopit příběh pojmout jako protiizraelskou/protipalestinskou agitku, protože svou pravdu mají obě strany. Gavron je pro mě výjimečný tím, že jeho příběhy jsou stejně šedivé jako přebal jeho posledního do češtiny přeloženého románu: mají spoustu odstínů šedi. Tak jako život.

Jeho postavy jsou skuteční lidé, někteří chytřejší, jiní hloupější, někteří zásadovější, jiní strhávaní proudem života bez morálního kodexu, kterého by se mohli zachytit, ale všichni do jednoho mají skutečnou, papírem nešustící osobnost.

Můžeme samozřejmě namítat, že těch náhod je v příběhu snad až příliš mnoho a že snaha dostat do jednoho vyprávění všechno: milostný příběh i detektivní zápletku, sociální kritiku i existenciální otázky - to všechno ještě rozpočítáno mezi dva vypravěče, vyprávění na síle spíš ubírá, než přidává.

I tak je to ale velice dobrá kniha. Snad nebude od autora v češtině poslední.

#34

Sajjid Kašua

SLEDOVÁNÍ ZMĚN

Hlavní hrdina, izraelský Arab, žije v emigraci ve Spojených státech s manželkou a třemi dětmi. Živí se jako ghostwriter memoárů na zakázku a když byste ho zastihli ráno u snídaně s rodinou, nenapadlo by vás, že je tu něco špatně. Jenže ono je. Je tu něco moc, moc špatně.

Na opačném konci světa umírá v izraelské nemocnici hrdinův otec, kterého čtrnáct let neviděl a za kterým se letí rozloučit. Setkání s rodinou, s domovinou, se vzpomínkami a neodpustitelnými chybami minulosti tíží jako mokrá péřová deka. Postupně se dozvíme, co se stalo, ale odpovědi, které dostaneme, jsou ve své malicherné nepochopitelnosti jako rána do žaludku.

Kašua je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a ti to mají vždycky těžké a lehké zároveň. Těžké proto, že od nich hodně čekáte a lehké proto, že jste ochotní jim leccos odpustit.

Sledování změn je oproti autorovým předchozím knihám niternější. Je to příběh o bolesti dobrovolného exilu, o bolesti ze ztráty něčeho, co jste nikdy neměli a vědomí, že už to asi ani nikdy mít nebudete.

Je to příběh o stýskání po vlasti a domovu, jenž vám sice vrazil kudlu do zad a postaral se o to, že se dráha vašeho života vychýlila tak, jak jste si ani v nejhorším snu nepředstavovali, ale je to pořád jediná vlast a domov, který jste kdy měli.

Je to také věrný obraz úpadku tištěných médií a života podřadné skupiny lidí, jimž toto postavení přiřkli ti, kteří přišli a vzali jim jejich zem.

A je to také příběh o síle slova a vyprávění, paměti a její ne/spolehlivosti, o tom, jak blízko má někdy skutečnost k fikci a fikce ke skutečnosti.

Doslov Magdalény Křížové je brilantní, odborná revize nejednotná a silně, silně iritující.

A Kašua znovu skvělý.

#35

David Mitchell

HYBATELÉ

Devět příběhů, devět osudů, devět vypravěčů. Někteří mají k realitě blíž, jiní o něco dál, někteří jsou skuteční až příliš, jiné spatříte jen tehdy, když jste nadáni zvláštním zrakem, někteří vás budou bavit víc, jiní možná o něco míň, některým budete fandit, jiným nejspíš ne zas tak moc - a všichni se o sebe alespoň otřou, někteří se i pevně přitisknou, jedni se dějinami jen tak prosmýknout, jiní změní jejich chod.

Našla jsem v té knize spoustu jiných knih a říkala si, kolik z autorů (Szalay? Kaufman a Kristoff?) Hybatele asi četlo, kolik se o nápady v nich obsažené jen otřelo a kolik z nich se od nich odrazilo úmyslně?

Pro znalce dalších Mitchellových knih asi stačí říct, že Hybatelé jsou Atlasem mraků verzí 1.0.

Pro ostatní pak, že je to tu volněji, tu pevněji provázaná hra s časem a prostorem, která otestuje vaši pozornost, a která mě ke konci ale poněkud zklamala, protože jsem přesvědčená, že časově to v závěru přestává sedět a do té doby hladké a neposkvrněné zrcadlo výsledného dojmu tak popraskalo a v rozích poněkud zčernalo.