It's time to dance

Mám takový jeden oblíbený meme, na který průběžně narážím.

Obrázek na pozadí se mění, jak už je memů zvykem, ale text v zásadě vždycky říká to samé v duchu:

"Mám milion padesát problémů, povinností a starostí. 

A proto půjdu běhat a budu je hodinu ignorovat."

Má neschopnost říkat ne a odmítat pracovní nabídky, mě tradičně dostává do situací, kdy ten počet dosahuje ne jednoho ale několika milionů a neúprosnost času a - doprčicpročpročproč? - omezená zásobárna sil mě zatlačují do čím dál menšího koutu. A proto je potřeba nechodit běhat na hodinu, ale aspoň na pět, šest, protože když už tak už (ne, rozhodně nemám megalomanský sklony a kdo to říká, ten to je).

Protože občas není nic ozdravnějšího, než mít na pár hodin na práci je dávat levou před pravou a pravou před levou. Nevěříte? Zkuste to.

A protože Pražská stovka se blíží, je na čase začít tančit.

#16

Petr Borkovec

LIDO DI DANTE

Zakryj si oči, čas pádí. Jsme tady a teď a pak jsme později a pořád tady a možná o kousek vedle. A ty jsi ty a já jsem já.

A taky jsem ten chlapík v červených plavkách, co pobíhal s jiným chlapíkem po ulici a taky jsem ten legrační chlap na nudapláži, co na nás tak blbě čuměl, když jsme tam omylem přimotali v plavkách, a taky jsem ten spisovatel, co přijel na čtení a taky jsem to dítě, co s Erikem pozorovalo vodní ptáky a možná taky Jóžina, jo, toho, co vylézá z bážina. A možná jsem zabil a možná jsem podvedl a možná jsem to nebyl vůbec já, možná jsi to byla ty.

Ale i když se vracíme, i když to znovu zkoušíme, ty už nejsi ty a my už nejsme my, změnili jsme se z lesa plnýho vášně v krajinu po ohni, černou a křehkou, trochu víc foukne a zmizíme docela, musím se k ní brodit hlubokou vodou, oblečení si držím nad hlavou, přelézám ploty a průvodcem mi je naše dítě, už ne ty. Protože ty spíš.

(Kdo touží po "psychologicky pečlivě vykreslených postavách", "komplexním ději" nebo vůbec "ději" plynule pokračuje k dalšímu titulu, pantofle nechte, prosím, u vchodu, nikdo mi v nich neodcházejte, děkuji!)

#17

Petr Borkovec

SEBRAT KLACEK

Výňatek ze slovníkového hesla:

Borkovec, Petr, básník, prozaik, zakladatel a čelný představitel nového žánru českého venkovského podivna

Už delší dobu mám pocit, že PB/PS svoje čtenáře (a ještě více čtenáře, kteří nejsou jeho) testuje. Že zkouší, kam až může zajít. Zjišťuje, co všechno mu ještě projde. Že všechny ty odvalený kameny, všechny ty užovky a brouci, všechny ty utopený koťata, babičky nebabičky, smažený ptáci, stažený králíci a utopený hvězdy jsou jen od toho, aby se mohl pěkně pohodlně opřít, popíjet červený víno (nevím proč červený, zkrátka to tak vidím) a ve společnosti pana Erika se všem těm uhranutým inteleguánům smát a smát.

A u mě mu to prochází hladce jako nůž máslem nebo kudla rybím břichem. Jsem pořád stejně uhranutá a před každým posledním odstavcem zatajím dech a pak se slastně staženým krkem, když to zase přijde, vydechnu. (Anebo se směju a pak čtu nahlas a pak znovu potichu a pak si říkám, jak málo slov těm, co vědí, jak věci říct, stačí na to, aby je řekli. A jak to navíc někteří dokážou tak, že přitom prožíváte ono příjemněnepříjemno, docela jako když vám kočka olizuje ruku.)

Být odvážná, vytočím telefonní číslo z klece s andulkami a pana básníka se zeptám: "Pane Borkovče, dobrý den, víte, že mám spoustu opravdu pohledných a mladých přítelkyň, které by s vámi mnohem raději dělaly úplně jiné věci, než vás četly?" A aniž bych čekala na odpověď, pokračovala bych: "A které by radši knížky plné vašich fotek než písmenek?" A po tomhle dělu na vrabce bych mohla položit v porovnání naprosto neškodnou, leč podstatně zásadnější otázku: "A pane Borkovče, neděláte si z nás tak trochu úplně prdel?" 

Ještě, že odvaha nikdy nebyla moje silná stránka.

#18

Václav Dvořák

PÍSEČNÍCI A BLUDNÝ ASTEROID

Tohle bylo ovšem veliké překvapení - a v dobrém.

Dobrodružný sci-fi příběh ideálně pro děti kolem deseti let, které mají rády Harryho Pottera a ještě jim nijak zvlášť nevadí místy do očí bijící inspirace obrýleným kouzelníkem (která je, podle mě, trochu (víc) zbytečná, protože autor tuhle berličku vůbec nepotřebuje - jak strhující scény dokáže napsat, totiž předvede hned v úvodních scénách v dole).

Příběh sirotka Tomáše ze zapadlé planety Písečnice, který oplývá záhadným nadáním, s nímž si tak docela neví rady a jeho kamarádů, které potká na mezihvězdné akademii pro stejně nadané děti, je sice stokrát přelitý týž pytlík čaje, ale odehrává se v natolik výjimečných kulisách, že ho rozhodně stojí za to nevynechat.

Škoda jen, že se knížka tváří jako první díl -logie, ale nikde jsem nedokázala najít informaci o tom, zda budou další díly - pokud ne, je to trochu zrada na čtenáři. Těch nezodpovězených otázek zůstává příliš, než aby mohli Písečníci fungovat plnohodnotně samostatně.

#19

Alec Ross

OBORY BUDOUCNOSTI

Ač se mohou témata diskutovaná v Oborech budoucnosti jevit na první pohled jako složitá, neklade kniha na čtenáře v podstatě žádné nároky, co se odbornosti týče. Naopak. Čím míň toho ví, tím lépe. Bohatě stačí, aby se něco dozvědět chtěl. Styl populárně naučné eseje, členění do řady podkapitol a krátké odstavce čtení ještě více usnadňují. Je tedy zřejmé, že titul není určen třeba aktivním těžařům kryptoměn, ale spíše lidem, kteří si pořád nejsou jistí, co že to ten blockchain vlastně je, a byli by rádi, kdyby jim to někdo konečně srozumitelně vysvětlil.

Obory však nevyhnutelně trpí stejným neduhem, jako všechny tituly, které se snaží nahlížet do budoucnosti. I ony stárnou rychleji než vakcíny Pfizer v poušti a jejich trvanlivost je, na rozdíl například od publikací, jež se věnují, dejme tomu, druhé punské válce, značně omezená příchodem oněch dní budoucích.

Pět let po vydání originálu tak můžeme místy jen pobaveně sledovat, jak naivní i čelný odborník svého času byl a kolik z jeho růžových vizí zůstalo nenaplněno.

- pro zájemce celá recenze, která vyšly v časopisu Ekonom TADY

#20

Robert Holdstock

HLOUBENÍ

Velké zklamání. Po Lavondyssu, který představoval výzvu šedým buňkám mozkovým, servíruje Holdstock lineární příběh ověšený pár mizerně přilípnutými slepými rameny, které vzbuzují dojem, že mu zůstaly v podobě rozpracovaných povídek ležet v šuplíku a bylo mu prostě líto je vyhodit.

Po slibném začátku se děj začíná odvíjet podle stejného kopyta jako předchozího romány - opět se do centra dění dostává původně vedlejší postava, opět je tu motiv hledání drahé osoby. Zapomeňte však na komplexní cestování napříč legendami, místy i časem, které nám bylo naservírováno v Lavondyss. Z Ryhopského lesa, který odmítal kohokoliv vpustit, který se bránil a vzpjačoval, se v Hloubení stává místo nabízené cestovními kancelářemi, pěkně all inclusive i se zásobami v samotném nitru. Už žádné proměnlivé počasí, žádné zničující putování. Teď prostě chodí skupinka sem a tam, ví kudy, bez problémů nachází stejná místa, bez potíží může kdykoliv odejít domů.

Legendy přicházejí za nimi, ale překračují vlastní rámec, fungují nahodile a fragmenty vyprávění prostě nedrží pohromadě.

I tentokrát se, alespoň první třetinou, vine jako rudá nit motiv toho, co máme všichni uložené v jakémsi cloudu lidského druhu a všichni to sdílíme - tentokrát to ovšem nejsou příběhy, ale samotná slova a nazývání - a aby náhodou někdo netápal (protože proč se obtěžovat s důvěrou ve čtenářovy schopnosti si něco domyslet nebo třeba dohledat), pojmenujeme rovnou jednu z hlavních postav Lacan. Ehm.

Holdstock při psaní zjevně ubral na psychedelicích a přidal na vláknině. A tak je Hloubení jen dalším průměrným fantasy, které u mě končí dokonce v podprůměru, protože nenaplněné naděje jsou pomstychtivé svině.