Modřanská mind game

O partigiano portami via,

o bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao

o partigiano portami via

che mi sento di morir.

Naposledy jsem běžela závod v červenci loňskýho roku. Taky vám to přijde absolutně neskutečný? Rok v háji - určitě nejsem jediná, kdo má pocit, jako by loňský březen vůbec neskončil. Jak je možný, že už tu je ZASE? 

Před dvěma týdny jsem si přišla jako dítě před cukrárnou, který místo slíbený zmrzliny dostalo akorát tak pár facek: místo rozvolňování a snad konečně i návratu dětí do škol, se zavřely instituce kompletně a rovnou i s okresy a tak mám doma zase první a třetí třídu, jako bonus ovšem už krajně zpruzenou a totálně umořenou. Všichni jsme už totálně umořený. 

Do toho přišel mail z Lake Districtu, který nás informoval, že premiér Johnson zavřel zemi až půlky května a tím pádem se ruší naše velikonoční rezervace ubytování (ano, ta přesunutá z loňských Velikonoc) a máme si ji někam šoupnout. T. navrhoval za klobouk, já v návalu lehce hysterickýho optimismu (optimistický hysterie?) rozhodla, že to teda dáme na datum závodu (který stejně nebude, ale co kdyby) a uvidíme. Že jo. Co taky jinýho?

Předminulý víkend se konala zkrácená Pražská stovka v podobě měřenýho tréninku trasy Praha - Slapy. Kluci a holky běželi a klouzali bahnem a já jim záviděla natolik hlasitě, že pár dní na to mi šéftrenér posílá odkaz na Modřanskou šedesátku - sobotní legrácku hezky v rámci nastavených hygienických / bezpečnostní pravidel pod taktovkou nikoho menšího, než samotného Olafa Velkého loutkáře. Prý je dobrý nápad, si připomenout, o čem že to ultra je.

Uvezu to, pane Lorenc?

Uvezeš. A tentokrát žádné vzdávání. Ani zkracování.

Od Kladna jsem běžela vkuse maximálně něco málo přes čtyřicet kilometrů, poslední dva měsíce stály vůbec za velký kulový. V lednu se mi nahromadila práce tak, že jsem kvůli ní dokonce týden neběhala - to jsem neudělala za těch jedenáct let, co běhám pravidelně, nikdy. Opravdu. Ani jednou. V únoru následovala další pauza, tentokrát zdravotní. Ne, neměla jsem covida, jen obyčejnou virózu a stejně mi bylo zle jako psovi a trvalo přes týden, než jsem byla schopná zase nějak normálně běhat, takže čtrnáct dní v trapu. 

Nenormální režim ale nějakýmu intenzivnějšímu tréninku nesvědčí a já čím dál obtížněji hledám důvody, proč o víkendu běžet dvakrát třicet a ne jen třeba pětadvacet nebo dokonce dvacet. Proč to šponovat, proč se šponovat, proč vlastně... Ten všeobecný zmar je jako bažina nebo pohyblivý písek. Nejdřív ani nevnímáte, že se něco děje a když si to konečně uvědomíte, jste už zapadlí tak hluboko, že se je stěží vyškrábete ven. 

Vyrazíme brzy, vyzvednu tě v 5:10.

Ale mě bolí noha, má být hrozná zima a já vůbec nevím, jestli to zvládnu?! Co když to nezvládnu?!

Prosím tě, všechny pořád něco bolí.

A tak se v pátek večer balím. Protože jsem nenašla důvod, proč neběžet. 

Batoh. Bunda. Gely. Nabít hodinky.

V noci toho moc nenaspím. Jsem strašně nervózní. 

Nedivte se, je to už dlouhých osm měsíců. Za tu dobu skoro vznikne lidský život. 

Budík mě vysvobodí z marnýho převalování. Navzdory naspané hodině jsem nabuzená. Snídám, balím poslední věci. Venku je tma. Před barákem se mi do nosu zakousne mráz. Nebe je černé a září na něm hvězdy. Domů se vrátím, až když bude už znovu pomalu tmavnout.

Na startu jsme za chvíli. Vyrážíme nakonec podstatně pozdějc, než bylo v plánu a pro velký úspěch se ještě jednou vracíme, to abychom to náhodou neměli moc krátký. 

Čeká nás dvaašedesát kilometrů s převýšením lehce přes 1800 metrů.

Trasa je neznačená, nejsou tu žádný kontroly, svojí účasti jsme nahlásili zapsáním se do excelový tabulky. Punk's not dead!

Mapu má Petr v hodinkách a v mobilu, já mám Petra a to by mělo pro dnešek stačit. 

Pravidla jsou jasně daný, je potřeba na ně přistoupit a hrát pěkně až do konce: z mapy je zřejmý, že to bude jedna velká mind game - do kopce, z kopce, cesty vedoucí těsně vedle sebe, tam a zase zpátky, návraty na téže místo; cílem je dostat se daleko a zůstat přitom na pětníku. Kdo se nechá otrávit, končí. 

Svítá, nebe modrá, rozšlapané bahno pokrývá vrstva jinovatky. Hra může začít.

Klesáme do Modřanský rokle a vzápětí stoupáme na opačný straně. Dolů. Nahoru. Dolů. Špatně uhnout a správně se vrátit. Cesty plný spadanýho listí, jedna jako druhá. Všechny krásný.

Pak se ale dostaneme na dohled kopce, na jehož vrcholku je kaplička, ke který jsem se už mockrát šplhala.

Tam ale dneska vůbec nepůjdeme. Celá trasa se totiž točí výhradně po katastrálním území Prahy 12 a Hradiště je už na Praze Západ. Míjíme policejní hlídku strážící výjezd z Prahy a stoupáme do kopce. Nahoře potkáme Olafa. Chvilku jdeme s ním, dozvíme se, že na Závisti bývalo největší keltský hradiště v Evropě. Dvacet tisíc lidí. Dvacet tisíc! Terénní vlnky skrývají zbytky někdejšího opevnění. 

Sbíháme zpátky k silnici, abychom se o nějakých dvacet metrů dál vraceli zase zpátky do svahu. Nahoře se cesta topí v oslňujícím ranním slunci. Petr přede mnou mizí ve zlatým světle, který mě nutí mhouřit oči. 

Proč že tohle děláme? Tak třeba pro tyhle okamžiky. Pro tyhle vzácný momenty absolutní svobody, která tváří v tváří všemu kolem působí až drze.

Probíháme vesničkama a znovu se noříme do lesů. Postupně začínáme potkávat lidi. Zatím jen tu a tam někoho, pár cyklistů, pár pejskařů. S postupujícím dnem a trasou mířící pryč z prudkých kopců do lesů na těsným okraji pražských sídlišť bude hustota lidí růst až za hranu snesitelnosti. Modřanská rokle (do který se ještě několikrát vrátíme) bude odpoledne připomínat obchoďák před Vánoci.

Během prvních třicet kilometrů nastoupáme přes 1200 metrů. Je to masakr. Ale nádherný masakr. 

Kdybych jen neměla takovou žízeň a nebolela mě levá pata. 

V Cholupicích si v sámošce koupíme svačinu a pití a hned je veseleji.

Teda, mělo by být. Ve skutečnosti mi je pekelná zima a bolí mě nohy a kristepane, proč nemůžu běžet rychlejc, když je tu asfalt a ještě z kopce? 

Zuřivě zaháním černý myšlenky, ne, dneska ne, dneska na vás nejsem zvědavá. Pomalu a jistě se suneme vpřed. Bahno, a že je ho požehnaně, povolilo a na spoustě míst jdeme, protože běžet se prostě nedá. Zlatýho Jóžina z bážin za sobotu 6. března získává pole za Točnou (nebo u Točný nebo tam někde), kde bahno lepí tak, že stahuje boty. Plácám se v něm snad dvě hodiny (nebo mi to tak aspoň přijde). Jako držím se zuby nehty, ale nahoře tedy ty sociální pracovnice lítaj! Vtipně se pak vzápětí vracíme dolů v podstatě souběžnou cestou.

"Tvař se vesele, ať je vidět, jak skvěle se bavíme!"

Pak je další vesnice někde po čtyřicátém kilometru. Další svačina, další pití. "Škoda, že nemůžu běžet rychlejc, já vím," nadhazuju v naději, že se dočkám pochvaly, že ne, nejsem smraďoch, a běžím přeci moc hezky. Ó má ty hrůzo, jak jsem stará, tak jsem blbá (a naivní). "No jo, to jo, jsme tam mohli být aspoň o hodinu dřív!" 

Průvody lidí, kočárků a psů houstnou; blížíme se k Praze. Po definitivním vymotání se z Modřanský rokle po nějakých padesáti kilometrech, kdy je jasný, že nám to bude trvat mnohem dýl, než jsem já tvrdila, i než podstatně rozumněji odhadoval Petr, nás čeká finální legrácka v podobě výzvy "every fuckin' trail" v Kamýku. Mapa opravdu vypadá tak, že proběhneme snad každou cestičku, kterou tam v lese mají. Jenže to by tu nesměli řádit lesníci. Cesty jsou plný kmenů a větví, některý tam snad vůbec nejsou. Motáme se tam jak vítr v bedně. Začínám být unavená. Nebere to konce. A přestává se mi to líbit. Vybaví se mi hláška Palonce, který Pražskou stovku označil za závod po pražských smetištích. Závěr Modřanské šedesátky je výživná tour de modřanské skládky. Proběhneme dokonce i kolem jedné mých alma mater.

To už se stíny protahují a já mlčím, protože jinak bych si musela stěžovat a to jsem si zakázala.

Tak si jen tu a tam fňuknu, jak jsem unavená a jak už mě bolí nohy. 

Kdykoliv mi je mizerně, připomínám si jednu z hlášek mojí milovaný Courtney - ...step by step and eventually you will get to the finish line (krok za krokem a nakonec se prostě dostanete do cíle). A tak i my se nakonec opravdu drápeme do posledního kopce naprosto mimo cesty, abychom zjistili, že tam na nás čeká Jarka s čajem a jabkama! Možná jsme měli nejdřív udělat těch pár kroků do cíle, vypnout hodinky, a pak se teprve občerstvovat. 

Ale tak co, není to závod.

A vůbec není důležité vyhrát.

A proto jsme nakonec obsadili krásné sdílené druhé a třetí místo, když jsme vyfasovali deset a půl hodiny penalizaci za vynechanou vyhlídku a motání se v Kamýku. Zlato si vysloužil Olaf, jeden ze tří účastníků, kteří jeho hru dokázali ten den dohrát do konce.

Bylo to skvělý. Bylo to vtipný. Bylo to náročný. 

Byla to parádní připomínka toho, o čem že to ultra vlastně je.