Leze leze bez železe

aneb dneska o tom, kterak je na lidových moudrostech spousta pravdy a všechno zlé bývá nakonec vždycky k něčemu dobré.

Na začátku byl chirurg. Nebo vlastně nebyl, na začátku byla kardioložka Hanka, která vloni pomohla šéftrenérovi z hrobníkovy lopaty zpátky do kecek a ke který jsem ve chvíli, kdy to karanténní opatření na jaře dovolila, naklusala na testy i já. Vzhledem k možnýmu dědičnýmu zatížený jsem usoudila, že když je tu možnost, je fajn mít jistotu, že mi můj nenáročný koníček nepomůže předčasně do futrálu. 

(Ok, tak neusoudila, protože nejsem rozumná a nemám ráda doktory (nebo aspoň ne ty opravdové - moji přátelé z řad opravdových doktorů mi prominou), šla jsem, protože mě jedi donutil a mě už nebavilo poslouchat to věčný: "Blbě dejcháš!" - "Fakt blbě dejcháš!" - "To je divný, jak HROZNĚ blbě dejcháš!!" - "Koukej si zajít k doktorovi!" kdykoliv jsme vyrazili na dráhu a postupem času vlastně i na jakýkoliv běh.)

(Dobře, dobře, tak jsem šla až ve chvíli, kdy mi řekl, že mi jinak už nenapíše do tabulky ani čárku, ale to už je fakt svatá pravda a přesně takhle to bylo!)

Každopádně v květnu mě po srdeční stránce Hanka prohlásila za zcela zdravého jedince, jen teda ta pupeční kýla, o tý vím? A neměla bych si ji nechat spravit? A vy máte i diastázu? To si nechte zašít, to je škoda! (Taky vás fascinuje s jakou lehkostí mluví medicínou propluvší jedinci o řezání, šití, trhání, vyndávání a implantování v podstatě čehokoliv kamkoliv? O injekcích, hadičkách strkaných do všemožných otvorů, sběru tělesných výměšků atd. ani nemluvě. Co s nima na tý škole dělaj?!)

A protože závody letos žádný být neměly a padlo cosi o tom, že by to mohlo souviset s tím, že se mi blbě dejchá, rozhodla jsem se, že to teda budu po těch šesti letech (ano, vím, ano, mám ji dlouho, děkuji ti má drahá druhorozená dcero za to, že ses v tom břiše tak děsně roztahovala a děkuju i sama sobě za ty druhý a třetí večeře, díky nimž tam místo na roztahování měla) nějak řešit. Hnutím osudu (známá V. na ig psala - tak si to nech udělat u Š.! Psal na fb, že bere pacienty!) jsem skončila u populárního Tomáše Šebka (ano, i s rouškou byl nesmírně sličný a ano, i naživo byl super), který mi sdělil, že - jo, to se musí odoperovat, přes to vlak nejede, kýla se sama nezhojí a neodcvičíte ji, ani kdybyste se na hlavu postavila. 

Protože, jak už jsem psala, miluju doktory a nemocnice zvlášť a tahle láska mě dovedla až k ambulantnímu porodu, kdy jsme tři hodiny po akci a čtyři od příjezdu odcházeli i s K. domů, našla jsem si kliniku jednodenní chirurgie ve Vysočanech a tam mi pan doktor zopakoval to, co řekl sličný chirurg. Na rozdíl od něj si mě ale ve špitálu nechtěl nechat minimálně tři dny, ale slíbil, že mě nejspíš ještě ten den vykopnou. 

Ok. Tak jo, to bych mohla zvládnout.

Mezitím jsem si střihla kladenský debakl, kdy mi po příjezdu domů bylo tak strašně zle, že to jsem ještě nezažila. Víte, když jste dlouho na nohou a snažíte se běžet a pak se zastavíte, není to nejspíš pro nikoho žádná lambada. Nebo aspoň pro mě ne - začnou mě bolet nohy, občas i žaludek, první noc obvykle spím jen s ibalginem a když je závod opravdu dlouhý (přes 24 hodin) tak ani on mi nepomůže k tomu, abych se opravdu vyspala. Tohle bylo ale jiný. Tohle bylo peklo. Ležela jsem rozpláclá na zemi v obýváku a nemohla se pohnout. Řešila jsem, jak bude muž vysvětlovat v nemocnici, co se mi stalo a jestli nás nepošlou rovnou za Ráďou do Bohnic. Nakonec jsem se, jak jinak, po pár hodinách zvetila a připsala svůj stav celkové neschopnosti. Jsem prostě lempl, ještě líp ultralempl, a lepší už to nebude. Hodná na sebe zase být umím, to jo.

Do srpnové operace zbýval měsíc. Ten jsem už vysloveně proplazila. Stylem, že už ani mně se to nezdálo. Po patnácti kilometrech jsem byla vyřízená, jak kdybych běžela minimálně jednou tolik. Zastavovala jsem co dva kilometry a zoufale lapala po dechu. Potácela jsem se tempem šest čtyřicet pět, tepala jak netopýr a měla pocit, že se udusím. Bylo to k vzteku. Bylo to k pláči. Bylo to k uzoufání. Tak sem jsem se po víc jak deseti proběhaných letech dostala? Proč mi to sakra neběhá? Upínala jsem se k tomu, že mi spraví břicho a bude to zase dobrý. 

Jenže žádná operace se nekonala. Po předoperačním vyšetření mi obdvoďák poměrně zděšeně sdělil, že mám výraznou anémii a s těmahle hodnotama mě nikdo plánovaně neodoperuje, navrhl nějaká vysvětlení, která nic nevysvětlovala a napsal mi železo. Za měsíc kontrolní odběry, z těhle hodnot (hemoglobin 90 (norma je 120 a víc), ferritin 3,5 - tam je norma něco jako 4,5 až asi milion) se budete vzpamatovávat tak čtvrt roku, predikoval.

Ok. Tak jsem si vyzvedla léky, nakoupila supplementy podle rad strýčka google, sestavila top10 potravin s obsahem železa a jala se bojovat. Čím víc studií jsem přečetla (protože to jsem celá já - "četla na internetu"), tím jasněji jsem viděla souvislost s mými objemy, kterou ale zatím všichni doktoři, u kterých jsem byla (a že jich bylo pak ještě víc) smetávají okamžitě ze stolu jako nepřicházející v úvahu.

Každopádně já při zpětném pohledu vidím minimálně bod, kdy to začlo jít fakt z kopce, poměrně jasně. Ještě před rokem bylo všechno vcelku v pohodě. Dali jsme P100, v lednu jsem začala navyšovat objem, v únoru uběhla poprvé přes 400 km za měsíc, v březnu začala karanténa a problémy s holení. V okamžiku, kdy zrušili Lakeland, nebyl důvod se dál drásat. Vyléčila jsem holeň. Cvičila, šlapala na rotopedu, zoufale se snažila zvládat homeschooling druhé třídy, předškoláka a práci v situaci, kdy muž měnil práci a z pozice zástupce šéfredaktora budoval nový týdeník (takže toho času doma trávil přesně tolik, kolik mohl). V květnu už jsem zase běhala, ale něco bylo špatně. Tempo klesalo, tepy stoupaly. Na konci května šly holky konečně zpátky do institucí, ale můj stav se neměnil. A pokud ano, spíš k horšímu.

No a co udělá maratonec Olda, když nemůže? Přidá. Jak jinak. Tak jsem přidala. A spirála se roztáčela ještě víc. Čím víc jsem dřela, tím hůř mi to běhalo. To snad ale už ani není možný, ne? Je. Celé utrpení vyvrcholilo kladenským debaklem. Netuším, jak moc jsem si tam tehdy zavařila. Ale trochu asi jo. Vyčerpaný, železa zbavený tělo jsem dovláčela na 105. kilometr, než jsem konečně usoudila, že to stačí.

V září jsem běhala jen lehce a opatrně (zhruba 200 za měsíc), týdně jsem spořádala kilo vepřových jater a co se nedostalo do železného top ten, to si nezahrálo. Odběry po měsíci ukázaly, že jistá, pro vytrvalostní běh podle mě nezbytná zaťatost je přenositelná i do jiných částí života. Hodnoty jsem měla v pořádku. A kdybych chtěla, na operaci jsem vesele mohla.

Jenže já už nechtěla, protože já mohla najednou zase běhat. 

A dýchat.

Je to neskutečný, co s váma nedostatek jednoho jediného minerálu dokáže udělat. Jak vyladěný stroj lidský organismus je. Jak dokonalý ve své neskutečné funkčnosti. A jak odolný. 

Mám za sebou tři měsíce s železem. A další dva měsíce homeschoolingu, tentokrát třetí a první třídy, práce, kterou jsem ještě na jaře mohla z části odsunout, ale kterou jsem už teď neměla kam odsunout a prostě ji musela (a musím) udělat a muže v časopise, který se na pultech objevil v tu nejblbější možnou dobu. Jak dělat novinařinu v době, kdy se nesmíte setkávat? 

Mám za sebou bez přehánění fyzicky nejnáročnější rok života. Nikdy bych nevěřila, že vydržím tolik, kolik jsem vydržela letos. Ani to, že jsem pořád ještě zjevně měla rezervy - časové i silové. 

A zároveň jsem za tu situaci nevyhnutelně vděčná, protože odjet v tomhle zdravotním stavu do Lake Districtu a pokoušet se v něm odběhnout 168 neznačených kilometrů v tamějších divočině, by bylo od začátku odsouzené k nezdaru. Kolik bych vydržela? Padesát? Osmdesát? Nebo ani to ne?

Teď mám druhou šanci se připravit. 

A protože jsem nezdolný optimista, věřím, že se budeme zase setkávat, budeme zase cestovat, budeme zase společně běhat a budeme zase závodit. 

Že to bude všechno zase dobrý.