Neběhám, tedy nejsem

...zoufala jsem si. Zároveň je ale nutné jedním dechem přiznat, že jsem za celou tu patálii s úponem asi vděčná, protože poskytuje neprůstřelné (byť dost bolavé) alibi, proč neběhat. Na to totiž v současný době opravdu prostor nezbývá.
Vím, vím, já jsem poslední, kdo by tohle měl říkat, vždyť jsem vždycky razila (a stále razím) teorii, že čas si může udělat každý a celý je to jen otázka priorit a vůle. Jenže teď prostě není, kde brát - doma obě děti, na krku homeschooling, muže zasekaného na novém projektu, kterému celá tahle situace značně znepříjemnila příchod na svět, pracovní povinnosti a navrch všechny ty běžný věci kolem, který prostě nějaký ten čas sežerou, ať chceme nebo ne.
A do toho ještě běhat?

Hihi.
Kachna.

Takže týden nedělám podle plánu nic.
Jako opravdu nic.
Teda - dělám všechno, jen nesportuju. A necvičím.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Po týdnu už začínám být víc než jen hodně popudlivá a konečně mužů (doslova) oprášit svůj skládací sranda rotoped s odporem nula nula nic, na kterým se můžete sice skvěle zpotit, ale žádnou velkou rychlost z něj nevymáčknete. A cvičím. Ježiš, já fakt cvičím - upřímně, cvičení nesnáším a hlava mi nebere, jak to někdo může dělat s chutí, ale tak lepší než drátem do oka.
Po letech příležitostnýho plácání sebou o koberec jako vyvržený vorvaň (tato činnost bývá obvykle pevně spjata s blížícím se závodem a tím pádem oprávněnou hrůzou z toho, že můj povolený střed těla mi to dá zase pěkně sežrat) se dostávám v Hard Core workoutu na druhý level. Vydržím to dva dny. Pak se mi na loktech udělají strupy velikosti padesátikorun a s cvičením je na chvíli konec.
Šlapu. Šlapu ráno a šlapu večer. Šlapu v obýváku, protože to může dělat, když jsem s dětma sama doma.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Mezitím přicházejí ze světa tam venku zprávy, který sice čekám, ale stejně je nechci slyšet.
Přesouváme letenky na červen.
Organizátoři Lakelandu začínají účastníky připravovat na to, že se akce možná nebude konat.
Angláni jsou stejný jako já a slyšet to nechtějí. Mám na ně kvůli tomu vztek, protože jestli budou zavřený hranice a akce se stejně bude konat, netuším, jestli mi třeba převedou startovný na další rok.
Co když opravdu budou ještě v červenci zavřený hranice?
Děsivá představa.
Protože je letošek tak nakloněný realizaci cestovatelských plánů, poprvé jsme už v lednu zaplatili letní dovolenou.
Přichází e-mail z cestovky.
Necháváme to koňovi (čti: nic neměníme), ten má na to hlavu - chci věřit tomu, že v srpnu už bude všechno dobrý nebo aspoň na dobrý cestě.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Přesvědčuju se, že šlapání na kole je vlastně fajn. Pohybuju se přitom na škále od hurá, konečně zase můžu něco dělat, přes ale to bude dobrý, jsi skvělá, bojuj, přidej, to-bude-dobrý - což prá dní mohutně podporuju sledováním motivačních videí na youtube po dopsíprdelejátonenávidím! Ve chvíli, kdy se mi nevyhnutelně nepěkně osype ta jediná část těla, která je v kontaktu s koženkovým sedlem a já po 14 dnech bez běhání vyběhnu, abych zjistila, že se v šátku dusím a noha dál bolí, přestanu být *klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec* - kromě všech kolem to odnese i nebohé skládací kolo, kterému buším do displeje tak dlouho, dokud neopadne. Ehm.

*Jsem naprosto nevyrovnaný jedinec, který nechce nic jinýho, než aby se jeho život vrátil zpátky do normálu. Protože tak, jak to bylo, mi to naprosto vyhovovalo, díky pěkně.*

(Světélko na konci tunelu - včera mě ratolest vytočila do takovýho bílý žáru, že jsem šla pozdě večer běhat a bylo to fajn. Bylo to moc fajn. - tak snad to není lokomotiva.)

#07

Miřenka Čechová

BALETKY

Některé knihy jsou jako vana plná horké vody. Nořit se do nich musíte opatrně a pomalu, chvíli to trvá, ale pak je to nesmírně příjemné. Jiné jsou jako vlažná sprcha v horkém dni - osvěžující, nicméně pocit z nich moc dlouho nevydrží, protože jste stejně za chvíli zase zpocení. Jsou samozřejmě i knihy, které připomínají kohoutky chrlící hnědou sračku, v níž byste neopláchli snad ani vašeho psa, který se právě vyválel v dobře uleželé chcíplotině. A pak jsou tu knihy, které jsou jako skotský střik - namíří na vás a mezi oči vám napálí pořádně prudký proud ledové vody; je to nepříjemné jako ďas, ale utéct nemůžete, proud míří níž a vy kuckáte a dusíte se, jen abyste o chvilku později schytali zásah na solar tak prudký, až vás to odhodí na vykachlíkovanou zeď za vámi. Sklouznete na zem, zůstanete ležet, nicméně proud vás na pokoji nechá teprve tehdy, kdy bude on chtít.
Tak přesně takové jsou Baletky.

Je to nesmírně intenzívní proud cynických obrazů, výjevů, fragmentů, vzpomínek, pocitů a poznámek holky, která se ocitla zkraje divokých devadesátých let v deseti letech sama na pražském intru. Protože chtěla dělat to, co nejvíc milovala. Nebo si to aspoň myslela. A protože ji vybrali. Kdo by nechtěl být elita?
Ale pozor, není to žádný ubulený, ufňukaný příběh zhrzené ženy, která se nedokáže vypořádat s vlastními traumaty. Není to ani nakoukání klíčovou dírkou do světa špiček a Čajkovského. Jsou to rozražené dveře se zvednutým prostředníčkem. Bolelo to? Jasně. Chtěla jsem to? Jasně. Bylo toho na jednu malou holku příliš? O tom nepochybuj.
Nečekejte dojemný příběh o éterických vílách, které dřou jako koně, ale nakonec uspějí. Tohle vás dojímat nebude. Tohle vás s rozběhem nakopne do žaludku (anebo prdele) a vy tomu ještě poděkujete.


Miřenko, jsi hustá, díky ti za ten kopanec, už dlouho se mi nestalo, abych knihu zhltla bez kousání na jeden zátah. Na dva, tři, jasně, ale na jeden?

#09

Vítězslav Nezval

EDISON

"Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slávie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen"

#10

Philip Pullman

ZLATÝ KOMPAS

Napínavý úvod do epického vyprávění o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o přátelství a zradě, zkrátka o všem, co k pořádným příběhům patří. A protože je to tak trochu pohádka (spíše pro dospělé nebo dospělejší, na děti je to přeci jen trochu drsné), nechybí kouzelné bytosti a originální nápady, za kterými v momentě, kdy příběh přestanete vnímat jako pohádku, naleznete metaforu mnohého.

(Nedivím se, že církev řvala. Měla důvod.)

#11

Markéta Schneiderová

U NÁS NA SKLÁDCE

Civilní, lidský a reálný protipól hysterickým, absurdně populárním novelám, napsaný lehkou rukou, s humorem a nadhledem a vším, co "etablovaným" autorkám tolik chybí.

Jaká škoda, že o téhle knížce skoro nikdo neví a že si ji asi málokdo přečte. Je to subtilní příběh o tom, že můžeme milovat i ty, kteří chybují - a že je lze milovat i s těmi jejich chybami, že dobrotou lze ubít nenávist a že žít se prostě musí.

#12

Přemysl Krejčík

MALEJ NY

Rap pro mě byli a asi už navždy zůstanou ti týpci, co čuměli čuměli čuměli na bednu, až z toho měli prdel dřevěnou a už se nezvedli a žili na Jižním městě, periferii... Klukům, kteří si hráli na černochy, jsme se v dobách dospívání z povýšenecké pozice temných gothiků (ano, to jako vážně) smáli (kam on maj big black batha, let's smoke some crack in da neighbe'hood, let's beat some cooops...) a Malej NY pro mě fungoval právě proto, že z textu bylo jasně patrné, že má autor od doby svého dospívání odstup.
Slang a pohled do komunity, která mi byla až do teď naprosto skrytá, mě bavil, stejně jako mě bavila všechna ta známá místa, protože Malej NY byl, je a bude navždycky moje město, to vám holt z krve nikdo nevydestiluje. Je super, že o tom našem městečku, kde se zastavil čas, píše konečně i někdo jinej (peace, pane Hrabal, no offence).
Kulisy, jazyk, terapie jako šikovný nástroj, jak postavu rozmluvit, to všechno mě bavilo, stejně jako samotná zápletka. To, jakým způsobem ji autor rozvinul už o něco méně - ano, do jisté míry je pravda, že tu kámen šuká cihlu a že je to tu jedna velká, solidně provázaná vesnice (což jsme si měli možnost ověřit na vlastní kůži, že?), nicméně na mě těch náhod a svázaných konců bylo příliš mnoho (a ty uzly byly příliš velké). Stejně jako bylo příliš mnoho cliffhangerů na koncích kapitol a vedlejších, s dějem nijak nesouvisejících příběhů, které možná stálo za to spíš uschovat a použít v jiném vyprávění.
Nicméně nejsem čtenář žánru, těch pár knih, co  se mi v poslední době z kategorie thriller dostalo do ruky a které se, soudě dle ohlasů, opravdu povedly, mě o tomhle tušení jen utvrdily. Čili možná jsem to celé četla blbě. Každopádně pro odrostlé fanoušky rapu to bude, hádám, návrat do mládí, co půjde na komoru, pro mě to byl zajímavý výlet do neprobádaných vod.
Enjoy, bitches!

Petra Dvořáková

VRÁNY

Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.

Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter, Faramir nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí...
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný.
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?

Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.