Pages

středa 15. dubna 2020

Dva vlci

Mladičký indián se vyptává dědečka:

„Dědečku, smím se tě na něco zeptat?“

„Jen se ptej, chlapče,“ odpoví stařec. „Ty víš, že se mě můžeš zeptat na cokoli.“

„Dědečku,“ povídá chlapec, „často se mi stává, že v mé duši zápasí různé touhy a přání. Také se ti to stává? A proč to tak je?“

„Chlapče, v duši každého člověka probíhá zápas mezi dvěma vlky. Nemilosrdný zápas na život a na smrt.“

„Kdo jsou ti vlci, dědečku?“

„První vlk je zlý – je to pýcha, nenávist, hloupost, sobectví, závist, msta a žárlivost. Druhý vlk je dobrý – je to radost, láska, důvěra, soucit, laskavost, věrnost, šlechetnost a štědrost. Takový zápas se odehrává v nitru každého smrtelníka. Ve dne v noci, rok za rokem.“

Chlapec se odmlčí, přemýšlí a nakonec se ptá:

„A který vlk vyhraje, dědečku?“

Starý indián se tajemně usměje:

„Ten, kterého krmíš.“

(indiánská pohádka)


#13
Philip Pullman
JEDINEČNÝ NŮŽ
Skvělé pokračování - šachovnice nakreslená, figurky rozestavěné, konečně se mohl dát mistr do díla. A že se do toho pořádně obul.
Zapomeňte na dětsky vyhlížející (krásnou) obálku s kočkou - tohle není čtení pro děti nebo snad pro děti krajně otrlé. Dětský je pouze věk hlavních hrdinů. V tomhle příběhu se trpí, bojuje, krade, lže, umírá...
Napínavý příběh Jedinečného nože obsahuje tolik úchvatných metafor a nápadů, až z toho jde hlava kolem.
Personifikované duše, jež jsou vždy opačného pohlaví, než jejich nositel, neboť ženský či mužský prvek v sobě máme do jisté míry všichni, přízraky duše vysávající zanechávající nositele věčné apatii, výjimečné postavení dětí v tom všem a existence paralelních vesmírů, mezi nimiž je možné cestovat - a to je jen malá ochutnávka, protože je to toho mnohem, mnohem víc.
Chápu, že církev měla s trilogií veliký problém a chápu i ty záštiplné komentáře, jež se snaží shazovat autora, ale milánci, tohle vám nikdo, kdo má všech pět pohromadě a knihy četl, nesežere. Jediné, čeho dosáhnete, je potvrzení toho, že na Pullmanově psaní té pravdy bude možná ještě víc, než bychom chtěli.

#14, 15, 16
Raina Telgemeierová
ÚSMĚV, SÉGRY A DUCHOVÉ
Milý příběh a krásná kresba, sympatická autorka a tím pádem i hlavní hrdinka příběhu, který jsme si v různých variacích nejspíš prožily všechny. Ocenění i kladné ohlasy jsou zcela na místě.

Je fuk, jestli máte ségru nebo bráchu, jestli se milujete nebo nenávidíte, jestli vám je deset nebo sedmdesát, stejně jako v případě Úsměvu, i v Ségrách vsadila autorka na zachycení vlastních zkušeností a komiks je díky tomu vtipný, trefný a skutečný. Raina je navíc nesmírně talentovaná - málokterý kreslíř umí takhle psát a málokterý spisovatel takhle kreslit (palec nahoru za zdařilý překlad a pečlivost, s jakou je kniha vyvedená).

Třetí česky vydaná kniha nadané spisovatelky a ilustrátorky tentokrát o poznání hloubavější a melancholičtější. Raina se nicméně ani tentokrát nevzdaluje ze své pevné půdy a opět věnuje rodinným vztahům a tématice zmatených emocí spojených s dospíváním. Celkové poselství knihy je kouzelné.
(M. má z Raininy produkce Duchy jednoznačně nejraději.)

#17
Markéta Schneiderová
U NÁS VE VILE
Stejně lehkou rukou psané volné pokračování U nás na skládce. Tentokrát ovšem v er formě - a s odstupem tří let.
Anča zůstala žít se svými chlapy, ze skládky se nicméně nedobrovolně přesunuli do paneláku. Teď navíc zjišťuje, že vůbec není na celým světě sama, že má ve skutečnosti babičku, tetu a strýce a ti mají onu v názvu avizovanou vilu.
Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu se Anča po maturitě přesouvá od chlapů do vily a zapojuje se do fungování rodiny, o níž neměla celý život ani ponětí.
Je tu pár výstupů s kluky, pár výstupů s babičkou-ležákem, s nešťastnou tetičkou i prapodivným podnájemníkem.
Kouzlo prvního dílu se pro mě ve druhém tak trochu vytratilo, oceňovaná civilnost v náznacích zůstala, ale už se tu vyrojilo na můj vkus příliš mnoho aha a ale a cože momentů, stejně jako náhod a překotných řešení.
Co zůstalo je nesmírně sympatický styl psaní, vyprávěcí styl, který plyne jako ten potok, nenuceně, samovolně, plynule... a vy do něj uhranutě koukáte a nemůžete odtrhnout oči, protože i když to nejsou žádné Niagarské vodopády, je v něm cosi magnetizujícího.
Škoda, že tím jsem zásobu autorčiných děl vyčerpala. Ráda bych se nechala upoutávat dál...

#18
Petr Borkovec
PETŘÍČEK SELLIER & PETŘÍČEK BELLOT
"Lesk na mém penisu?" -- Tohle jsem chtěla napsat já - nebo spíš, tohle bych napsala, kdybych opravdu uměla psát, ne jen na objednávku skládat moudře vyhlížející (doufejme!) slova za sebe, případně převracet v dlani cizí slova a stejně cizí je sázet v mateřštině na papír. Takhle bych chtěla psát, až budu velká. Jenže mám smůlu, velká už jsem, takže můžu jenom číst.
Opravdu dobrou knížku poznám tak, že z ní mám neutuchající puzení číst tomu nejbližšímu (nebo aspoň těm, kdo jsou zrovna ochotní poslouchat, když se někdo takový namane) nahlas. A z téhle jsem četla nahlas hodně. Opravdu hodně. Kdyby ten nejbližší trávil doma víc času, nejspíš bych mu ji přečetla celou.
Po dlouhé době se mi navíc stalo - nebo se mi to stalo úplně poprvé? - že jsem si knihu cíleně šetřila. Nikdy jsem nechápala lidi, co to dělají - šetří se peníze, čas, energie, drahý drink, ale kniha? Ta se naopak jako dobré jídlo vdechuje, hltá a polyká, aby nevystydla. Ty skvělé nerostou v puse ani v očích (jen následně v hlavě), tak na co je šetřit? Ale tohle bylo jiné, tady mě nevyhnutelnost konce nutila odcházet k jiným knihám, abych si tenhle zážitek ještě trochu prodloužila. Stejně jsem ji nakonec vdechla, aspoň že mi teď může kořenit v hlavě.
A ta dívka je šílená!

#19
Gail Honeymanová
ELEANOR SE MÁ VÁŽNĚ SKVĚLE
Eleanor. Zvláštní, trochu podivná, možná až nepříjemná, na první pohled nepříjemně stereotypní single třicátnice trávící víkendy s pizzou a vodkou.
Eleanor. Poznamenaná, poraněná, nikdy neošetřená. Ta, co ani netušila, že by ošetřit potřebovala, že ty rány se dají opečovat, že její "normálnost" vůbec normálností být nemusí.

Ano, kritizovat by se toho dalo spousta, kdybych chtěla. Jenže já nechci. Já si z téhle knihy odnáším velice intenzívní zážitek, kdy jsem po poslechu prvních jedenácti kapitol nevydržela a sáhla po papíru, protože ačkoliv Petra Špalková čte opravdu skvěle, já potřebovala vědět, co bude dál, prostě rychleji. Palec nahoru za skvělý překlad.

6 komentářů:

  1. Takový knížky jako #18 vždycky trochu miluju a trochu nenávidím - vědomá si svých vlastních omezení trpce závidím a mumlám si pod vousy "JAK dokáže tak strašně dobře psát?!" a hltám a šetřím a hltám a šetřím...

    OdpovědětVymazat
  2. Rada mych znamych vykrikuje, ze diky socialni distanci a omezeni precte haldy knizek, nauci se cizi jazyk.. a tak.:)... Uplne jim zavidim, nebot paradoxne v tomto obdobi jsem zavalen praci:) a knizka (tedy neprofesionalni cteni) by se hodila... Ale jak to sleduju, tak stejne ctou hodne jen ti, kteri cetli hodne vzdycky:) a tak se utesuji, ze az ... az zariznu to nejnutnejsi, coz je asi 1.5 tydne, tak si udelam radost a toho Borkovce si prectu..:).
    At to nam to beha a (po nasem) pise (pocita). 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyhle lidi miluju, já se v posledních týdnech můžu přervat a furt to nestačí, doufám, že už brzy otevřou školy, protože jestli jsem měla někdy našlápnuto ke zhroucení, je to teď... A knížky - no, já mám dalších 15 přečtených, které čekají, až se dostanu k tomu, abych něco sepsala a dala je sem - jak říkám, nestíhám nic nic nic NIC, uáááááá!!!! (A Borkovec je skvělý! :-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!