Pojď sem ke mně, drahoušku

dám ti pusu na roušku!

5. dubna jsem v rámci nadlidského úsilí, které jsem musela vyvinout, abych nesnížila počet obyvatel naší bytové jednotky poprvé po třítýdenní (?), naprosto nekonečné pauze strávené na rotopedu a cvičením, vyběhla.

Protože jsme se díky tomu dožili šestého dubna v nezměněném složení, opakovala jsem ten samý postup den následující a den po něm a ten po něm taky.

Vrátila jsem se v čase do loňské zimy a znovu se pokusila přetřít svůj život na modro (a tentokrát, prosím, nejíst netopýre!), a protože noha jinak bolela, na průměrných 180 kroků za minutu se mi podařilo dostat o poznání snáz. Jen to znamená, že se téměř nehýbu z místa.

A tak teď neběhám na kilometry, ale na minuty a na hodiny - zprávy hlásí: půjdeš šedesát až sedmdesát minut, devadesát minut, dneska poprvé po týdnech placatění se sto dvacet... Je to velká škola trpělivosti - se sportem, který jsem byl roky zvyklá dělat nějak a hlavně se sebou samou. Ale noha nebolí - a nic jinýho by mě nemělo zajímat.

To, co se dalo očekávat, se totiž stalo realitou a minulý týden přišel e-mail oznamující, že se letošní ročník Lakeland 100 ruší. Kdo chce, může si nechat převést startovné na příští rok. Ano, prosím, Plha se hlásí!

Nebudu tu spekulovat o tom, jak moc to bylo nebo nebylo nutné, jak moc to je nebo není správné, prostě to tak je. Věřím, že organizátoři udělali skutečně nelehké rozhodnutí a tím to pro mě končí.

Tak ale co dál? Kam teda teď? Minulý týden si Mr. Jedi s Radkem zaběhli PVLH. O téhle akci jsme se už nějakou dobu bavily s Janou Š., k její realizaci nakonec nikdy nedošlo (přiznávám, že kvůli mně, ten výkonnostní rozdíl mě víc než jen trochu děsí), tak že by? Třeba? V létě? Hm? Ten náramek, co dostávají finišeři, je totiž boží a takových šperků není nikdy dost - snít a běhat se totiž musí.

#20

Jan Němec

MOŽNOSTI MILOSTNÉHO ROMÁNU

Jan Němec hodně a rád čte a nebojí se vám do dokázat.

Jestli jsem si k Opuštěné společnosti Erika Taberyho napsala něco ve smyslu, že by jeho kniha mohla mít klidně podtitul "Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi", mohlo by na té Němcově stát: "Z lásky k jazyku, z lásky ke slovům" aneb o tom, jak jsem se nechal unést vlastním géniem.

Málokdy se mi stává, že toho o nějaké knize přečtu pomalu víc, než kolik čítá titul samotný. U Možností milostného románu by se mi to nejspíš stalo, nebýt to román natolik rozsáhlý... A přestože musím v zásadě souhlasit se vším, co o něm Honza Heller napsal na iLit, nebyla jsem a nejsem schopná se přimět, aby se mi ta kniha líbila, aby mě bavila, aby mi přišla zajímavá. Tam, kde jsem se u Énardova Kompasu přiklonila k tomu, že mě ty exhibice znalostí a intelektu vlastně asi baví, tady se to převáhlo na druhou stranu. 

Možná je to tím, že se Němcovi povedlo přesně to, co zamýšlel (?) a vytvořil antihrdinu tak živého, že jsem zkrátka nemohla jinak a nějaký vztah jsem si k němu prostě musela vytvořit a spolu s ním i nějaký ten názor. A pro mě je zkrátka literární Janek onen muž, který se upaluje v zrcadle. A jak píše Petříček Sellier, ty prostě nikdo nemá rád.

Schopnost exploatace vlastních zkušeností a zkušeností lidí kolem nás patří nejspíš do nezbytného autorského arzenálu, nicméně sled navštívených míst, obývaných bytů, pohlavních styků a vypitých capuccin mě zmořil ještě víc, než autorovo mentorství a situace, které existují jen proto, aby bylo možné někoho o něčem poučit, dát najevo svou poetičnost a dramatičnost v jednom (setřeme slzy i sperma jedním kapesníkem, jsme přeci ekologové třetího tisíciletí!) ideálně ve velmi umělecky vyznívajících větách, jež jako by se v textu vyskytovaly jen proto, že jsou prostě pěkné.

Jednou z charakteristik, které kritika románu připsala, je to, že vás nenechá chladným - ať už budete nadšení nebo ne a to je svatá pravda. 

Dějiny světla mě uhranuly. Tady jsme se s Janem rozešli záhy poté, co jsme se dali do řeči - zjistili jsme totiž, že mluvíme úplně jinými jazyky. 

#21

Michal Vrba

OKOLO JAKUBA

Čas nikdy neumírá,

kruh není kulatý.

(Před deštěm, 1994)

"...a knížku, kterou napsal kluk o vesnici kousek od nás, jmenuje se to Kolem Jakuba, to je ten rybník cestou..." odpovídala sestra na dotaz, co jí přinesl Ježíšek. Představila jsem si další samonákladem vydaný bizár lokálního nadšence.

Jak jen jsem se mýlila!

Kolem Jakuba je pětice (místy trošku zbytečně násilně) provázaných povídek, jež spojuje tíživá, hutná a tím správným počtem správných slov na správných místech zbudovaná atmosféra, která zachycuje okamžiky dějin, momenty, ze kterých se svírá srdce i dech. A vy jen v duchu prosíte, aby aspoň tohle dopadlo dobře. Aspoň tohle!

Jenže takhle to zkrátka nechodí, život není peříčko ani hasičský bál a od samého začátku, kdy uvidíte letopočet 1639, víte, že tohle nebude lehké, usměvavé čtení.

Z pohledu dějin zanedbatelná dramata malých lidí, kteří se přimotali k okamžikům zásadním anebo taky vůbec ne, opakující se motivy toho špatného, co v sobě máme do jisté míry všichni a někdy to zkrátka převáží (a třeba i s pocitem, že je to oprávněné a že si to ten hajzl zasloužil!). Strach, bolest, rodná zem, smutek, láska, rodina, vzpomínky... A čas se kolem nás nezadržitelně valí, i když bychom ho kolikrát chtěli zoufale chytit za šosy a držet a nepouštět, ještě aspoň chvíli, prosím... A lidé mizí a přicházejí další a další a přestože se mění kulisy, rozměry šachovnice zůstávají stejné.

Za mě zcela oprávněná nominace na letošní magnesii literu.

#22

Tomáš Šebek

NEBE NAD JEMENEM

"...dál krvácela, navíc měla mrtvý vývod tlustého střeva, stomii. Vypláchli jsme břicho, teklo to všude a nikde. Přešili jsme stomii a původního Hartmanna, který byl vysoko, jsme přešili na loop stoma. Bude se to lépe zanořovat. A to nevadí, že tomu ne všichni rozumíte. Taky koukáte na Dr. House, kterému občas nerozumí ani doktor,  a nevadí vám to. No ne?" (str. 45)

Vždycky jsem chovala nesmírný respekt vůči všem zdravotníkům, kteří svému povolání nezasvětili jen život, ale i duši. Netuším, jestli se nesmírnost dá stupňovat, ale po přečtení Nebe nad Jemenem v to doufám.

Literární stránku hodnotit nebudu, je to prostě zpráva o tom, jak vypadá taková mise s lékaři bez hranic, jak tihle lidé žijí, fungují, jak uvažují, jak se chovají, co je čeká, čemu musí čelit a jak se s tím vypořádávají. Je to civilní, lidské, místy vtipné, jinde smutné. A jsou tu toho skvělé fotografie.

Sice na mě s postupem textu bylo té rozvernosti už moc, vtípky začaly působit lehce násilně, některé pasáže jsem nepochopila vůbec (řetízek) a zprasená odborná revize textu mi rvala žíly (když něco dělám, dělám to pořádně), ALE to, proč to pan Šebek nejspíš celé dělá, se rozhodně povedlo - dneska jsem nastavila trvalý příkaz na konto MSF. Protože to, co s kolegy dělají, to je prostě úžasné.

#23

Robert Plomin

KÓD ŽIVOTA

Zahrajeme si hru: Do jaké míry myslíte, že vás definuje vaše DNA? A na co všechno má vliv? Co třeba schizofrenie? Výška? Barva očí? A co takhle schopnost se učit? Doba, kterou strávíte ve škole? Anebo paměť na obličeje?

Behaviorální genetik Robert Plomin strávil celý život bádáním o tom, do jaké míry nás determinuje naše DNA, jak moc se o našem životě rozhoduje v momentě prvního buněčného dělení. Výsledky, k nimž dospěl, jsou v některých případech překvapivé (nicméně zcela logické, pokud se vám teda nepříčí samotná premisa), v jiných potvrzují to, co už tak nějak víme.

První část knihy je povídavější, pro laika přístupnější, v té druhé už se od vás očekává, že nějaký ten mozkový závit zapnete.

V duchu amerických populárně naučných knih vám bude kdeco několikrát zopakováno (protože čtenář je debil a co kdyby to náhodou nepobral ani napodruhý nebo napotřetí), což mi ve finále vadilo podstatně míň, než zbastlené poznámky čítající desítky stran.

Nešťastný je u nich už sám formát, kdy nejsou značené nijak - číslem nebo alespoň nějakou značkou - a vy tudíž nemáte tucha, jestli je nějaký údaj dále vysvětlen (u pár je to výslovně řečeno, ale skutečně jen u pár). Poznámku si zařazujete podle úryvku textu na určité straně - čili listujete pořád nakonec a koukáte, jestli náhodou něco není dovysvětleno. Zkraje navíc zařádil šotek a neodpovídá číslování stránek a v celých poznámkách pak nesedí části citovaných vět - buď překládal poznámky někdo jiný nebo je tam použita verze překladu před redakcí, jiné vysvětlení mě nenapadá. 

Pokud vás zajímá, jestli má cenu platit dětem drahé soukromé školy nebo proč na vás jako na rodičích, pokud tedy děti jen tak z plezíru denně neřežete kabelem od žehličky, vlastně zas až tolik nesejde, Plominova kniha pro vás má odpovědi.

#24

Adonis

TOTO JE MÉ JMÉNO

Toto je mé jméno, sbírka z roku 1971 patří k Adonisovým nejkratším (má necelých sto stran) a obsahuje všehovšudy tři básně. Přeložit by zasloužily všechny, do výboru může kvůli rozsahu jen jedna - ikonický (30stránkový, ach to zas bylo něco) Hrob pro New York, nezvykle politicky angažované, místa až horečnaté zápisky z Adonisovy cesty do USA. 

"New York + New York = hrob nebo cokoliv, co z něj přichází,

New York - New York = slunce."

Dva vlci

Mladičký indián se vyptává dědečka:

„Dědečku, smím se tě na něco zeptat?“

„Jen se ptej, chlapče,“ odpoví stařec. „Ty víš, že se mě můžeš zeptat na cokoli.“

„Dědečku,“ povídá chlapec, „často se mi stává, že v mé duši zápasí různé touhy a přání. Také se ti to stává? A proč to tak je?“

„Chlapče, v duši každého člověka probíhá zápas mezi dvěma vlky. Nemilosrdný zápas na život a na smrt.“

„Kdo jsou ti vlci, dědečku?“

„První vlk je zlý – je to pýcha, nenávist, hloupost, sobectví, závist, msta a žárlivost. Druhý vlk je dobrý – je to radost, láska, důvěra, soucit, laskavost, věrnost, šlechetnost a štědrost. Takový zápas se odehrává v nitru každého smrtelníka. Ve dne v noci, rok za rokem.“

Chlapec se odmlčí, přemýšlí a nakonec se ptá:

„A který vlk vyhraje, dědečku?“

Starý indián se tajemně usměje:

„Ten, kterého krmíš.“

(indiánská pohádka)

#13

Philip Pullman

JEDINEČNÝ NŮŽ

Skvělé pokračování - šachovnice nakreslená, figurky rozestavěné, konečně se mohl dát mistr do díla. A že se do toho pořádně obul.

Zapomeňte na dětsky vyhlížející (krásnou) obálku s kočkou - tohle není čtení pro děti nebo snad pro děti krajně otrlé. Dětský je pouze věk hlavních hrdinů. V tomhle příběhu se trpí, bojuje, krade, lže, umírá...

Napínavý příběh Jedinečného nože obsahuje tolik úchvatných metafor a nápadů, až z toho jde hlava kolem.

Personifikované duše, jež jsou vždy opačného pohlaví, než jejich nositel, neboť ženský či mužský prvek v sobě máme do jisté míry všichni, přízraky duše vysávající zanechávající nositele věčné apatii, výjimečné postavení dětí v tom všem a existence paralelních vesmírů, mezi nimiž je možné cestovat - a to je jen malá ochutnávka, protože je to toho mnohem, mnohem víc.

Chápu, že církev měla s trilogií veliký problém a chápu i ty záštiplné komentáře, jež se snaží shazovat autora, ale milánci, tohle vám nikdo, kdo má všech pět pohromadě a knihy četl, nesežere. Jediné, čeho dosáhnete, je potvrzení toho, že na Pullmanově psaní té pravdy bude možná ještě víc, než bychom chtěli.

#14, 15, 16

Raina Telgemeierová

ÚSMĚV, SÉGRY A DUCHOVÉ

Milý příběh a krásná kresba, sympatická autorka a tím pádem i hlavní hrdinka příběhu, který jsme si v různých variacích nejspíš prožily všechny. Ocenění i kladné ohlasy jsou zcela na místě.

Je fuk, jestli máte ségru nebo bráchu, jestli se milujete nebo nenávidíte, jestli vám je deset nebo sedmdesát, stejně jako v případě Úsměvu, i v Ségrách vsadila autorka na zachycení vlastních zkušeností a komiks je díky tomu vtipný, trefný a skutečný. Raina je navíc nesmírně talentovaná - málokterý kreslíř umí takhle psát a málokterý spisovatel takhle kreslit (palec nahoru za zdařilý překlad a pečlivost, s jakou je kniha vyvedená).

Třetí česky vydaná kniha nadané spisovatelky a ilustrátorky tentokrát o poznání hloubavější a melancholičtější. Raina se nicméně ani tentokrát nevzdaluje ze své pevné půdy a opět věnuje rodinným vztahům a tématice zmatených emocí spojených s dospíváním. Celkové poselství knihy je kouzelné.

(M. má z Raininy produkce Duchy jednoznačně nejraději.)

#17

Markéta Schneiderová

U NÁS VE VILE

Stejně lehkou rukou psané volné pokračování U nás na skládce. Tentokrát ovšem v er formě - a s odstupem tří let.

Anča zůstala žít se svými chlapy, ze skládky se nicméně nedobrovolně přesunuli do paneláku. Teď navíc zjišťuje, že vůbec není na celým světě sama, že má ve skutečnosti babičku, tetu a strýce a ti mají onu v názvu avizovanou vilu.

Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu se Anča po maturitě přesouvá od chlapů do vily a zapojuje se do fungování rodiny, o níž neměla celý život ani ponětí.

Je tu pár výstupů s kluky, pár výstupů s babičkou-ležákem, s nešťastnou tetičkou i prapodivným podnájemníkem.

Kouzlo prvního dílu se pro mě ve druhém tak trochu vytratilo, oceňovaná civilnost v náznacích zůstala, ale už se tu vyrojilo na můj vkus příliš mnoho aha a ale a cože momentů, stejně jako náhod a překotných řešení.

Co zůstalo je nesmírně sympatický styl psaní, vyprávěcí styl, který plyne jako ten potok, nenuceně, samovolně, plynule... a vy do něj uhranutě koukáte a nemůžete odtrhnout oči, protože i když to nejsou žádné Niagarské vodopády, je v něm cosi magnetizujícího.

Škoda, že tím jsem zásobu autorčiných děl vyčerpala. Ráda bych se nechala upoutávat dál...

#18

Petr Borkovec

PETŘÍČEK SELLIER & PETŘÍČEK BELLOT

"Lesk na mém penisu?" -- Tohle jsem chtěla napsat já - nebo spíš, tohle bych napsala, kdybych opravdu uměla psát, ne jen na objednávku skládat moudře vyhlížející (doufejme!) slova za sebe, případně převracet v dlani cizí slova a stejně cizí je sázet v mateřštině na papír. Takhle bych chtěla psát, až budu velká. Jenže mám smůlu, velká už jsem, takže můžu jenom číst.

Opravdu dobrou knížku poznám tak, že z ní mám neutuchající puzení číst tomu nejbližšímu (nebo aspoň těm, kdo jsou zrovna ochotní poslouchat, když se někdo takový namane) nahlas. A z téhle jsem četla nahlas hodně. Opravdu hodně. Kdyby ten nejbližší trávil doma víc času, nejspíš bych mu ji přečetla celou.

Po dlouhé době se mi navíc stalo - nebo se mi to stalo úplně poprvé? - že jsem si knihu cíleně šetřila. Nikdy jsem nechápala lidi, co to dělají - šetří se peníze, čas, energie, drahý drink, ale kniha? Ta se naopak jako dobré jídlo vdechuje, hltá a polyká, aby nevystydla. Ty skvělé nerostou v puse ani v očích (jen následně v hlavě), tak na co je šetřit? Ale tohle bylo jiné, tady mě nevyhnutelnost konce nutila odcházet k jiným knihám, abych si tenhle zážitek ještě trochu prodloužila. Stejně jsem ji nakonec vdechla, aspoň že mi teď může kořenit v hlavě.

A ta dívka je šílená!

#19

Gail Honeymanová

ELEANOR SE MÁ VÁŽNĚ SKVĚLE

Eleanor. Zvláštní, trochu podivná, možná až nepříjemná, na první pohled nepříjemně stereotypní single třicátnice trávící víkendy s pizzou a vodkou.

Eleanor. Poznamenaná, poraněná, nikdy neošetřená. Ta, co ani netušila, že by ošetřit potřebovala, že ty rány se dají opečovat, že její "normálnost" vůbec normálností být nemusí.

Ano, kritizovat by se toho dalo spousta, kdybych chtěla. Jenže já nechci. Já si z téhle knihy odnáším velice intenzívní zážitek, kdy jsem po poslechu prvních jedenácti kapitol nevydržela a sáhla po papíru, protože ačkoliv Petra Špalková čte opravdu skvěle, já potřebovala vědět, co bude dál, prostě rychleji. Palec nahoru za skvělý překlad.

Neběhám, tedy nejsem

...zoufala jsem si. Zároveň je ale nutné jedním dechem přiznat, že jsem za celou tu patálii s úponem asi vděčná, protože poskytuje neprůstřelné (byť dost bolavé) alibi, proč neběhat. Na to totiž v současný době opravdu prostor nezbývá.
Vím, vím, já jsem poslední, kdo by tohle měl říkat, vždyť jsem vždycky razila (a stále razím) teorii, že čas si může udělat každý a celý je to jen otázka priorit a vůle. Jenže teď prostě není, kde brát - doma obě děti, na krku homeschooling, muže zasekaného na novém projektu, kterému celá tahle situace značně znepříjemnila příchod na svět, pracovní povinnosti a navrch všechny ty běžný věci kolem, který prostě nějaký ten čas sežerou, ať chceme nebo ne.
A do toho ještě běhat?

Hihi.
Kachna.

Takže týden nedělám podle plánu nic.
Jako opravdu nic.
Teda - dělám všechno, jen nesportuju. A necvičím.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Po týdnu už začínám být víc než jen hodně popudlivá a konečně mužů (doslova) oprášit svůj skládací sranda rotoped s odporem nula nula nic, na kterým se můžete sice skvěle zpotit, ale žádnou velkou rychlost z něj nevymáčknete. A cvičím. Ježiš, já fakt cvičím - upřímně, cvičení nesnáším a hlava mi nebere, jak to někdo může dělat s chutí, ale tak lepší než drátem do oka.
Po letech příležitostnýho plácání sebou o koberec jako vyvržený vorvaň (tato činnost bývá obvykle pevně spjata s blížícím se závodem a tím pádem oprávněnou hrůzou z toho, že můj povolený střed těla mi to dá zase pěkně sežrat) se dostávám v Hard Core workoutu na druhý level. Vydržím to dva dny. Pak se mi na loktech udělají strupy velikosti padesátikorun a s cvičením je na chvíli konec.
Šlapu. Šlapu ráno a šlapu večer. Šlapu v obýváku, protože to může dělat, když jsem s dětma sama doma.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Mezitím přicházejí ze světa tam venku zprávy, který sice čekám, ale stejně je nechci slyšet.
Přesouváme letenky na červen.
Organizátoři Lakelandu začínají účastníky připravovat na to, že se akce možná nebude konat.
Angláni jsou stejný jako já a slyšet to nechtějí. Mám na ně kvůli tomu vztek, protože jestli budou zavřený hranice a akce se stejně bude konat, netuším, jestli mi třeba převedou startovný na další rok.
Co když opravdu budou ještě v červenci zavřený hranice?
Děsivá představa.
Protože je letošek tak nakloněný realizaci cestovatelských plánů, poprvé jsme už v lednu zaplatili letní dovolenou.
Přichází e-mail z cestovky.
Necháváme to koňovi (čti: nic neměníme), ten má na to hlavu - chci věřit tomu, že v srpnu už bude všechno dobrý nebo aspoň na dobrý cestě.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Přesvědčuju se, že šlapání na kole je vlastně fajn. Pohybuju se přitom na škále od hurá, konečně zase můžu něco dělat, přes ale to bude dobrý, jsi skvělá, bojuj, přidej, to-bude-dobrý - což prá dní mohutně podporuju sledováním motivačních videí na youtube po dopsíprdelejátonenávidím! Ve chvíli, kdy se mi nevyhnutelně nepěkně osype ta jediná část těla, která je v kontaktu s koženkovým sedlem a já po 14 dnech bez běhání vyběhnu, abych zjistila, že se v šátku dusím a noha dál bolí, přestanu být *klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec* - kromě všech kolem to odnese i nebohé skládací kolo, kterému buším do displeje tak dlouho, dokud neopadne. Ehm.

*Jsem naprosto nevyrovnaný jedinec, který nechce nic jinýho, než aby se jeho život vrátil zpátky do normálu. Protože tak, jak to bylo, mi to naprosto vyhovovalo, díky pěkně.*

(Světélko na konci tunelu - včera mě ratolest vytočila do takovýho bílý žáru, že jsem šla pozdě večer běhat a bylo to fajn. Bylo to moc fajn. - tak snad to není lokomotiva.)

#07

Miřenka Čechová

BALETKY

Některé knihy jsou jako vana plná horké vody. Nořit se do nich musíte opatrně a pomalu, chvíli to trvá, ale pak je to nesmírně příjemné. Jiné jsou jako vlažná sprcha v horkém dni - osvěžující, nicméně pocit z nich moc dlouho nevydrží, protože jste stejně za chvíli zase zpocení. Jsou samozřejmě i knihy, které připomínají kohoutky chrlící hnědou sračku, v níž byste neopláchli snad ani vašeho psa, který se právě vyválel v dobře uleželé chcíplotině. A pak jsou tu knihy, které jsou jako skotský střik - namíří na vás a mezi oči vám napálí pořádně prudký proud ledové vody; je to nepříjemné jako ďas, ale utéct nemůžete, proud míří níž a vy kuckáte a dusíte se, jen abyste o chvilku později schytali zásah na solar tak prudký, až vás to odhodí na vykachlíkovanou zeď za vámi. Sklouznete na zem, zůstanete ležet, nicméně proud vás na pokoji nechá teprve tehdy, kdy bude on chtít.
Tak přesně takové jsou Baletky.

Je to nesmírně intenzívní proud cynických obrazů, výjevů, fragmentů, vzpomínek, pocitů a poznámek holky, která se ocitla zkraje divokých devadesátých let v deseti letech sama na pražském intru. Protože chtěla dělat to, co nejvíc milovala. Nebo si to aspoň myslela. A protože ji vybrali. Kdo by nechtěl být elita?
Ale pozor, není to žádný ubulený, ufňukaný příběh zhrzené ženy, která se nedokáže vypořádat s vlastními traumaty. Není to ani nakoukání klíčovou dírkou do světa špiček a Čajkovského. Jsou to rozražené dveře se zvednutým prostředníčkem. Bolelo to? Jasně. Chtěla jsem to? Jasně. Bylo toho na jednu malou holku příliš? O tom nepochybuj.
Nečekejte dojemný příběh o éterických vílách, které dřou jako koně, ale nakonec uspějí. Tohle vás dojímat nebude. Tohle vás s rozběhem nakopne do žaludku (anebo prdele) a vy tomu ještě poděkujete.


Miřenko, jsi hustá, díky ti za ten kopanec, už dlouho se mi nestalo, abych knihu zhltla bez kousání na jeden zátah. Na dva, tři, jasně, ale na jeden?

#09

Vítězslav Nezval

EDISON

"Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slávie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen"

#10

Philip Pullman

ZLATÝ KOMPAS

Napínavý úvod do epického vyprávění o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o přátelství a zradě, zkrátka o všem, co k pořádným příběhům patří. A protože je to tak trochu pohádka (spíše pro dospělé nebo dospělejší, na děti je to přeci jen trochu drsné), nechybí kouzelné bytosti a originální nápady, za kterými v momentě, kdy příběh přestanete vnímat jako pohádku, naleznete metaforu mnohého.

(Nedivím se, že církev řvala. Měla důvod.)

#11

Markéta Schneiderová

U NÁS NA SKLÁDCE

Civilní, lidský a reálný protipól hysterickým, absurdně populárním novelám, napsaný lehkou rukou, s humorem a nadhledem a vším, co "etablovaným" autorkám tolik chybí.

Jaká škoda, že o téhle knížce skoro nikdo neví a že si ji asi málokdo přečte. Je to subtilní příběh o tom, že můžeme milovat i ty, kteří chybují - a že je lze milovat i s těmi jejich chybami, že dobrotou lze ubít nenávist a že žít se prostě musí.

#12

Přemysl Krejčík

MALEJ NY

Rap pro mě byli a asi už navždy zůstanou ti týpci, co čuměli čuměli čuměli na bednu, až z toho měli prdel dřevěnou a už se nezvedli a žili na Jižním městě, periferii... Klukům, kteří si hráli na černochy, jsme se v dobách dospívání z povýšenecké pozice temných gothiků (ano, to jako vážně) smáli (kam on maj big black batha, let's smoke some crack in da neighbe'hood, let's beat some cooops...) a Malej NY pro mě fungoval právě proto, že z textu bylo jasně patrné, že má autor od doby svého dospívání odstup.
Slang a pohled do komunity, která mi byla až do teď naprosto skrytá, mě bavil, stejně jako mě bavila všechna ta známá místa, protože Malej NY byl, je a bude navždycky moje město, to vám holt z krve nikdo nevydestiluje. Je super, že o tom našem městečku, kde se zastavil čas, píše konečně i někdo jinej (peace, pane Hrabal, no offence).
Kulisy, jazyk, terapie jako šikovný nástroj, jak postavu rozmluvit, to všechno mě bavilo, stejně jako samotná zápletka. To, jakým způsobem ji autor rozvinul už o něco méně - ano, do jisté míry je pravda, že tu kámen šuká cihlu a že je to tu jedna velká, solidně provázaná vesnice (což jsme si měli možnost ověřit na vlastní kůži, že?), nicméně na mě těch náhod a svázaných konců bylo příliš mnoho (a ty uzly byly příliš velké). Stejně jako bylo příliš mnoho cliffhangerů na koncích kapitol a vedlejších, s dějem nijak nesouvisejících příběhů, které možná stálo za to spíš uschovat a použít v jiném vyprávění.
Nicméně nejsem čtenář žánru, těch pár knih, co  se mi v poslední době z kategorie thriller dostalo do ruky a které se, soudě dle ohlasů, opravdu povedly, mě o tomhle tušení jen utvrdily. Čili možná jsem to celé četla blbě. Každopádně pro odrostlé fanoušky rapu to bude, hádám, návrat do mládí, co půjde na komoru, pro mě to byl zajímavý výlet do neprobádaných vod.
Enjoy, bitches!

Petra Dvořáková

VRÁNY

Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.

Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter, Faramir nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí...
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný.
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?

Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.