Polednicí za devět let

Každý z poledníků, který ze severního na jižní a z jižního na severní pól obepínají naši planetu, měří 20 004,5765 kilometrů. Dneska jsem si oběhla polovinu Země.
A kdy jindy si dovolit trochu té obrázkové nostalgie než v den, kdy jsem se stala Polednicí?

Často v žertu (to proto, aby ti, co mě třeba neznají tak dobře, hned nepoznali, jaký jsem magor) říkávám, že s běháním je to úplně stejný jako s jakýmkoliv jiným vztahem. Po počáteční zamilovanosti a naprostým šílenství, kdy tomu druhýmu (rozuměj běhání) úplně propadnete, nemyslíte na nic jinýho, nechcete trávit čas jinak než s ním, cpete ho všem kolem (a záhy tím začnete všechny pěkně otravovat), přijde fáze postupnýho vystřízlivění, kdy se vlny zmírní, hrany obrousí, barvy přestanou tak zářit a buď dokážete tu loď vmanévrovat do klidnějších vod nebo nevyhnutelně ztroskotáte.
A v klidných vodách naše paralela se vztahem dál pokračuje: občas si lezete na nervy, protože máte toho druhýho prokouklýho, ale drtivou většinu času je vám spolu líp než bez sebe a jednoho dne si uvědomíte, že už byste bez něj nedokázali normálně žít. Tehdy je na čase si připustit, že ten druhý / běhání je už asi natrvalo součástí toho, kým jste a do jistý míry vás definuje.
Na rozdíl od mnohých vytrvalců za sebou nemám žádnou sportovní minulost. Jasně, jezdili jsme lyžovat, chodili plavat a pochopitelně, protože z Polabí, jsem jezdila na kole. Ale běhat podél trati z Nymburka do Kamenného zboží (nějakých pět, šest kilometrů úhrnem) jsem ve čtrnácti začala chodit čistě proto, abych mohla trávit nějaký čas s tátou. Později jsem běhala v zoufalé (a nutno podotknout že dosti marné) snaze zhubnout. Po odchodu na vysokou bylo s běháním na řadu let utrum. Nedělala jsem vlastně nic, až jednou večer jsem se v šestadvaceti zvedla, obula si kecky a vyběhla. Tři kilometry po Strašnicích byly čirým utrpením. Ale za dva dny jsem šla znovu a pak znovu a pak znovu...
A během těch následujících dvacet tisíc poledníkových kilometrů jsem běhala šťastná i nešťastná, zdravá i zraněná, s velikou bolestí i neskutečnou radostí, sama i s přáteli, novými, starými, staronovými, po horách, nížinách, kozích stezkách i asfaltu. Běhala jsem s kočárkem, s břichem, s druhým kočárkem. Běhala jsem po plážích i v tělocvičnách na běhátkách, která z duše nesnáším.

Uběhla jsem prvních deset kilometrů, prvních dvacet kilometrů, první maraton...

...a krátce po něm jsem se odvážila projít zrcadlem, dovolila jsem si pomyslet, že bych mohla běhat ultramaratony. Já, která měla na gymnáziu čtyřku z patnáctistovky. A v cíli Valašskýho Hrbu, promoklá a promrzlá, jsem vnímala kromě příšerné zimy a únavy ještě něco: nesmírnou hrdost na sebe samu. Tehdy jsem si sem na blog zapsala, že Hrbem to nekončí, Hrbem to začíná...

Běh mi přivedl do života spoustu úžasných lidí. Někteří zůstali, jiní se postupně vytratili, s některými si třeba ještě někdy zaběhat půjdu, s jinými už nikdy a i na tuhle bolest aspoň trochu pomáhá klást pravou před levou a levou před pravou, protože svět se proto, že já si stýskám, nezastaví a já už zjistila, že je lepší držet s ním krok. Nebo se o to alespoň snažit.

V cíli to není vždycky tak krásný, jako na fotkách, který se dávám. Závody jsou pro mě nesmírně těžký, je to vrchol přípravy, je to cíl, je to meta a já to neumím jinak, než do plných.
A občas se to povedlo. Jindy třeba míň. Vždycky to za to ale stálo.

Běh mi umožnil dostat se na místa, na který bych se jinak nikdy nepodívala. A vnímat nesmírný vděk za to, že tu jsem a že můžu. Mám to obrovský štěstí, že můžu říct, že už teď jsem si splnila celou řadu běžeckých snů, dostala se na dosah mraků a tak blízko sama sobě, že blíž už to ani nejde.

A měla jsem i tu neskonale vzácnou příležitost být u toho, když se běžecký sny plnily jiným, lidem, kteří můj život dělají bláznivějším, barevnějším a bohatším. A který mi ukazují, že hranice jsou jen konstrukt a když nebudu chtít, žádný nebudou existovat.

Utíkám od dětí, když mi z nich třeští hlava, abych se k nim mohla zase vracet. A přestože můj muž moje běhání nechápe a už vůbec nerozumí tomu, proč jsem si musela vybrat zrovna ultratraily, nakonec tam vždycky je. Občas naštvaný, občas nemluví, občas mi něco vyčte, ale je tam.

A díky němu můžu běhat jako idiot. 

Takže přátelé, kamarádi, na vás, na vaše bláznivý cíle, na vaši energii a nadšení, na naše šílený sny, bez kterých to prostě nejde a na dalších dvacet tisíc!