Pages

neděle 21. července 2019

Horst Fuchs triatlonu

Rich Roll
HLEDÁNÍ ULTRA
Pokud sledujete nějak víc triatlon, jméno Rich Roll vám určitě nebude neznámý. Pokud, tak jako já, triatlonisty sice obdivujete, nicméně z takový dálky, že jednotlivý obličeje nerozeznáte, budete k jeho memoárům, který vyšly v roce 2013 v Mladý frontě, přistupovat stejně nezatíženi informacema, jako já.
Už podtitul člověka navnadí: "Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe." Inu, Rich si zjevně na falešnou skromnost nepotrpí, kdo by něco takovýho od "jednoho z nejzdatnějších lidí na světě" čekal, že ano? Pryč s pokorou! Je třeba se pochválit, když to nikdo jiný neudělá!
Richovy memoáry mě bavily a popouzely zároveň. Od Eat and Run, kde mě iritovala neutuchající propagace veganství, jsem ušla na názorovým poli ohledně stravovacích systémů dlouhou cestu, takže tím to nebylo. Samozřejmě nehodlám ani v nejmenším upírat Rollovi jeho sportovní zásluhy - jeho výkony jsou opravdu dechberoucí, nicméně bude následovat ono pověstný ALE, kterým mluvčí zdárně smaže celou první část věty a odsoudí ji k pádu do propasti Zapomnění.
ALE to prostě nestačí na to, abyste napsali knihu. Blog, proč ne, třeba i sloupek v tištěným periodiku, kapitolu do knihy o sportu a veganství nebo do knihy o triatlonu, ale na literaturu je zapotřebí příběh. Ten ale přece Rich má, mohli byste namítnout. Nebo to tak aspoň prezentuje. Jenže...
Rich Roll přišel na svět na podzim roku 1966 a odmalička byl, dle svých slov, neduživý, nehezký, v kolektivu neoblíbený dítě, který v zásadě v ničem extra nevynikalo... kromě plavání. Rich od dětství rád a hodně plaval. Záhy se ponořil do chlorovaný vody jako okurky do láku a jal se velice tvrdě a usilovně trénovat (už před Hledáním ultra jsem věděla, že bych nechtěla, aby moje děti závodně plavaly, teď se mi to jen potvrdilo). A protože měl přirozený talent (jeho dědeček byl plavec-olympionik) a dříč k tomu, vyplatilo se mu to a v pubertě vyhrál pár šampionátů. 
Po střední škole, protože byl vlastně děsně průměrný, jen dobře plaval, se dostal na všechny prestižní vysoký školy - a rozhodl se jít studovat práva na Stanford (předpokládám, že tuhle americkou vysokou školu není potřeba nijak zvlášť představovat - jen připomenu, že je podle hodnocení sedmou nejlepší univerzitou ve Státech). 
Na začátku studií je ovšem představen nejen plaveckýmu týmu, ale taky démonu alkoholu. Milý Rich se prokalí vejškou, nacamranej i promuje a potom nasává dál. Nasává tak moc, že nakonec skončí v léčebně. Záhy poté, co nastoupí cestu kajícího se střízlíka, potkává životní lásku a rozjíždí vlastní právnickou praxi. Na prahu čtyřicítky se nicméně zadýchá cestou do schodů a má na metr osmdesát skoro sto kilo, takže se rozhodne začít sportovat. Záhy uběhne na jeden zátah půlmaraton v kopcích a netrvá dlouho a už znovu plave a jezdí na kole a chystá se na hodně drsný triatlon na Havaji. 
Takže bych měla být naprosto spokojená, ne? Vždycky tu prudím, že ti autoři (ultra)běžeckých knih nemají ještě nic za sebou, měli by s memoáry ještě počkat, až jim život trochu naseká na holou, protože zatím se jim nic moc nestalo a je to jen mlácení prázdný slámy a peněženek fanoušků. A tady mám skutečnou transformaci! Navíc Rich přestal jíst maso a pak i všechny živočišný produkty, protože to je jedno velký zlo a všichni na ten bílej jogurt jednou zhebneme, tak co se mi zase nelíbí?
No. Předně teda Richovo kalení během vejšky vyznívá jako takový běžný život na jakýkoliv český koleji děleno dvěma. Moc netuším, jestli fakt pár piv z člověka dělá al-koholíka (podle Nešpora ano, ale zeptej se v okolí...), nicméně silně pochybuju, že kdyby lil první ligu, dokázal by ten právnický titul získat - to by se snad ani v Plzni v éře její největší slávy nepovedlo... Stejně jako nevěřím, že kdyby fakt lil, pronto by ho nevylili z práce (tu si udržel a ještě mu v ní domluvili léčení) (kdo netuší, jak vypadají skutečný alkoholický trosky, doporučuji Úsměvy smutných mužů - skutečně neveselý, až drásavý čtení). Netvrdím, že neměl problém. Jen mi to celý přijde pro účely knihy dost nafouknutý, ze závislosti na všem možným se v USA léčil kdekdo, vyznívá to spíš jako kolorit - tam to asi, na rozdíl od nás, žádný velký stigma nebude (třeba takový Tiger Woods se určitě ze svý závislosti na sexu docela vyléčil...).
Druhá transformace je podobná - podle fotek v knize ve svý "tlustý" fázi vypadal úplně normálně, dobře, nebyl vysekanej, jako je teď, ale byl prostě normální chlap. Tý historce o "kolapsu" prostě věřím ještě míň, než tý o drsný závislosti. Je dobře, že přestal pít a každýho abstinenta bez jakýhokoliv náznaku ironie upřímně obdivuju - myslím, že obzvlášť v naší pivní kultuře to vyžaduje nesmírnou vnitřní sílu, nicméně pokud by byl tak totálně z formy, nevěřím, že by jako cvaknutím vypínače byl hned zpátky. Jasně, svaly mají paměť a on toho naplaval opravdu šíleně moc (jinak by se taky nikdy nemohl stát tak dobrým triatlonistou), ale stejně... 
Závody jsou zajímavý, palce jsem jemu a pak i jeho kámošovi držela, nejsem zrůda, že jo, nicméně všechno kolem - od prezentace jeho výrobků, přes prezentaci výrobků, na nichž má nějaký podíl, až po prezentaci výrobků, který propaguje - mi lezlo ušima, a pak i krkem. Ale tak co, každá reklama dobrá, že ano?!
Nejlepší je ovšem poděkování na konci, kde Rich na snad šesti nebo sedmi stranách (!) děkuje spoustě lidí za to, že z něj učinili SPISOVATELE!! Proboha... tak to zas jako hold your horses, sir! To, že někdo napíše memoáry na stylistický úrovni zdatnějšího středoškoláka z něj spisovatele vážně nedělá. Ale tak zas bych neměla zapomínat, že je to "jeden z nejzdatnějších lidí na světě", takže je to ode mě možná jen stará dobrá závist.
Překlad tak nějak zapadá do mladofrontovskýho průměru, sem tam nějaká neobratnost na hranici / za hranicí porozumění ("Tutéž lásku, kterou v sobě měl můj otec i můj jmenovec, který zemřel dávno před mým narozením." (s. 31) - o tom, že onen jmenovec není pan otec, ale dědeček, se ovšem dočtete až výrazně později a já už chudáka Riche litovala, jak těžký měl start do života - do momentu, než se ukázalo, že pan otec byl vesele dál naživu!; "Jako bývalý příslušník námořní pěchoty, který se dobrovolně přihlásil na výkon odstřelovače ve Vietnamu, není Skip žádný pitomec, naopak je proslulý dokonalým myšlením a zálibou v citátech a příslovích." (s. 59); "Jenže výraz 'vegan' má i konotace, které se netýkají jen nutričního režimu, ale zahrnují i etický kód a vjem politického aktivismu." (s. 100)), ale už asi začínám být obroušená i já, protože jsem ani jednou neměla chuť si vydloubnout oči a vypít sklivec (a to je přitom třeba poděkování plný špatně vyskloňovaných jmen). 
Pokud jste vegani, bude se vám knížka líbit podstatně víc. Rich vám potvrdí, že váš stravovací systém je stoprocentně nejlepší a rozhodně skvěle funguje. Pokud nejste a nedomníváte se, že tohle je ta nejlepší a jediná cesta, možná vás tím bude trochu otravovat a hodně nudit (ale tak stránky se dají přeskočit, že ano). 
Přes veškerý výtky zůstává Hledání ultra jednou z těch lepších knih od sportovce o sportu, který v češtině máme. Vážně. Věřte mi.
A teď si jděte koupit ten jeho mixér, ať má za co jet příště na Havaj!  
PS: Rich nedávno vydal reedici, v níž se prý obsah liší o 30-40 % - prý odvyprávěl tentokrát svůj příběh skutečně celý a popravdě. Tak si možná kupte rovnou tu novou verzi. Piss on plants! Teda pardon, peace and plants! 

12 komentářů:

  1. Pokud má někdo potřebu vydávat reedici toho, co sám napsal, tak je to vocas a ani musli tyčinku si od něj nekoupím. Samozřejmě je to způsob, tak vytřískat další prachy a to toho vocasa jen potvrzuje. :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Naopak, kdyby chtěl jenom vytřískat prachy, napíše a vydá novou knížku, protože bude mít větší šanci, že si ji koupí staří čtenáři, což se u druhé edice v moc velké míře předpokládat nedá.

    Jakkoli mě jeho původní opus neoslovil, nebyl bych v tomhle na něj tak přísný. Pokud má pocit, že jeho příběh se za posledních sedm let někam posunul, chce tam mít víc receptů a nevím čeho ještě, případně si na něco upravil názor, tak proč ne. Není to až tak neobvyklá praxe. Mně víc vadí, když někdo u non-fiction píše pořád to samé a akorát to u nových nakladatelů recykluje pod jinými názvy.

    Luboš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně, nicméně pokud má 40 % obsahu novýho, je to v podstatě jiná kniha a možná by stálo za to napsat to "zu grunt", jestli mi rozumíš. Protože takhle to cílí úplně stejně na staré čtenáře jako na nové v duchu: "Pojď, já ti pošeptám (tentokrát skutečnou) pravdu, kterou jsem ti předtím (tak docela) neřekl!" ale mínus úsilí spojené s tvorbou úplně nového textu.
      Recyklace vlastních textů je každopádně příšerná praxe, o tom nemůže být absolutně sporu!

      Vymazat
    2. Nebo je výjimečně soudný a ví, že těch 30-40 % knížku, aby měla hlavu a patu, neunese :-)

      Novou verzi jsem nečetl a číst nebudu, ale z toho, co o ní někde říkal, jsem opravdu získal pocit, že jenom aktualizoval a doplnil to, co už napsal. Jestli ale teď předkládá jinou verzi svého životního příběhu, protože v té původní něco tajil, přibarvoval nebo si vymýšlel, tak je to samozřejmě chucpe.

      Luboš

      Vymazat
  3. Ten přebal je hodně hodně podivnej (hnusnej) a máš odvahu, že jsi knihu otevřela ... možná jsi jako žena nemohla odolat? Přemýšlím, jak se dá "zavrhnout střední věk" (středověk?) a představuju si, jaké by to bylo, kdybych se bezprostředně po mládí vědomě rozhodl, že budu žít hned ve stáří ... tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. LOL!! To jako že máš být asi forever young, ne? Mladí, zdraví, zelení, perspektivní :-D :-D :-D (Upřímně - jako žena bych se takového muže asi dost bála, ale proti gustu...)

      Vymazat
    2. Středověk bych nezavrhoval, vzniklo tam plno krásných staveb a skladeb. :-D

      Vymazat
  4. :) jsem trochu shovívavější, protože si píšu blog:) a spisovatelsky jsem rovněž zůstal na úrovni středoškolské slohové práce...
    Nicméně je zajimavé, že si spousta z nás myslí, že zrovna jejich cesta “k běhu” je nějak jiná..:). Za sebe můžu říci je to blbost. Taky jsem měl nadváhu, větší než on, k začátku mě postrčila hospodská výzva... jako u další hromady “tuctových” příběhů... co na tom není tuctový a co mi tam chybělo, byl ten nový svět... noví a napristo různorodí známí, které jsem po té cestě potkal a potkávám... a které bych za normálních okolností nikdy nepotkal a nezískal jako kamarády.
    Tenhle rozměr a rozměr zážitků je IMHO daleko silnější než jestli jsme “nejvic” ve formě:).
    Ale to je třeba pokroucený pohled staršího chlápka, který by za normálních okolností kamarády jenom ztrácel, zatímco takhle je získává:).
    Ale jak říkám, k hodnocení jsem shovívavější... viz výše. Ultra zdar! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A co přesně, prosím tě, hodnotíš, vzhledem k tomu, že jsi knihu nečetl? Asi není na místě vyjadřovat větší či menší míru shovívavosti, ne? K čemu přesně jsi shovívavější? Já tu přeci nesoudím osobu Riche Rolla, já píšu o svých dojmech z jeho memoárů a nějakým způsobem se snažím argumentovat, proč si o nich myslím to, co si myslím.

      Vymazat
    2. No já ji četl... před dvěma? Roky jsem ji dostal k Vánocům od dcery... už si nepamatuji moc detailů, ale souhlasím plně s tebou, že to, co on vidí jako silně specifické je z našeho hlediska téměř standardní příběh... :). To, že si po dvou letech z knížky moc nepamatuju svědci o mnohém:)... ale mám ji v knihovně:).
      Přišlo mi to stejný, jako když člověk na očním při poranění rohovky vykládá, jak neskutečně exotický zranění má... poranil se o list palmy (doma)... přitom je to nejčastější poranění:).
      To jsem myslel tou expozicí knížky, proto mě to přehánění štvalo... ale jak říkám.. určitě to dělám taky:), jako každej chlap... ženy to tolik nedělají, proto jsou asi “citlivější”:).
      Ale já mám tvoje kritické pohledy rád. Je to dobrá zpětná vazba:).
      Budu držet palce!!!! 12:)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!