Pět kilo, můžu to tak nechat?

Kdo chvíli běhá anebo má kolem sebe někoho takhle postiženýho si už určitě stihl všimnout, že všichni, bez výjimky, mluví o tom, že by potřebovali zhubnout. Něco shodit. Aby byli lehčí, aby jim to líp běhalo, tak pět kilo by bylo fajn, když už ne rovnou osm nebo deset. Bez výjimky lidi, kteří o tom mluví, jsou jak za groš kudla a vy si při pohledu na ně říkáte, kde asi tak chtějí hubnout, kdy poslední tělesný tuk mají nastřádaný nejspíš na ušních lalůčcích.
Zařekla jsem se, že tohle teda dělat nebudu, že když už běhám jako pako, nebudu řešit váhu, budu jíst, co chci a pít co chci a pak to prostě vyběhám. Navíc je to hodně velká otrava, všichni jsou děsně monotematický, všichni o tom pořád mluví a vy si přijdete nemístně, protože vám žádný stravovací systémy, tekutý žabí hleny nic neříkají a přerušovanou znáte maximálně tak soulož, ale půst? Jenže ouha, touha, tragédie. Jak se říkávalo u nás doma: jeden myslel a vymyslel trakař. V září to byly dva roky, kdy jsem Katku odřízla od přírodní mléčný produkce. Za ty dva roky jsem naběhala pár tisíc kilometrů a během posledního roku plíživě přibrala pět kilo. Nebyly tam a teď tam jsou, bum! A jsou tam už čtyři měsíce, takže to nebude jen nějaký náhodný, postmekáčovský výkyv.
A protože už se nemám nač vymlouvat, je na čase zjistit, jestli s tím dokážu něco udělat - tak jen doufám, že o Vánocích tu nebudu psát o tom, kterak jsem za posledních čtvrt roku zvládla nabrat dalších pět a nebudu shánět pronto recepty na žabí hleny.

#-7 (49)

Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír Švejdík

ZÁMEK

Po grafické stránce úžasná záležitost s neskutečně hutnou atmosférou. Scénář je ovšem příliš fragmentární a rozpadá se do neuchopitelných střípků. Argumentovat tím, že ani původní kniha není čtení na dobrou noc, není cesta - jsou zkrátka díla, která zle adaptovat a potom díla, u nichž si autor nevyhnutelně musí rozbít čumák, nicméně jeho bolest odnese čtenář, na něhož v tomto případě čeká sto padesát stran vizuálně nesmírně poutavé, leč stále, zmatenosti.

#-6 (50)

Martin Vopěnka

NOVÁ PLANETA

Svět tak, jak jsme ho znali, skončil. Poslední osm set let existuje technologicky nesmírně vyspělá Nová planeta, sféroid, do něhož se ukryl někdejší mozkový creme de la creme. Odlidštěná společnost se samozřejmě postupně rozkastovala, protože to by ani nebyli lidi a malého Dana překvapivě nesnáší jeho tři starší nevlastní bratři, kteří kvůli němu a jeho matce spadli na samé dno potravního řetězce, kde dřou, aby se horní vrstva měla dobře. Jednoho dne milého, blbého Dana bráškové nacpou do pytle a vyhodí z Nové planete ven. Venku, kupodivu, nedopadne na krunýř Velké A'Tuin, ale na obyčejnou hromadu mrtvol, kterou už vyházeli před ním. A tehdy začíná Danovo nesmírné putování po Staré planetě. Syžet docela ok, že jo? Že jo? Že není chyba ve mně, že jsem tuhle knížku chtěla od Ježíška? Přeci to musí znít jako docela dobrá dystopie i ostatním, nebo ne?
A teď se pokusím, aby můj komentář nebyl delší, než ta úmorná, průhledná a ubíjející vykrádačka, kterou nám Vopěnka předložil.
Podotýkám, že prvních sto stran se mi líbilo a byla jsem opravdu zvědavá, jakou partii autor s rozdanými kartami rozehraje. Mé zklamání nemohlo být větší (a snad ani delší).
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem přemítala, pro koho je sakra psaná? Nebo je to jen nějaký autorův uslintaný výron? Pro dospělé je plná otravných, repetetivních motivů - vyměšování, jeho provozování, chuť ho provozovat, místa kde se provozuje a i ta, kde by se provozovat fakt nemělo. To zabírá v knize takový prostor, že se nevyhnutelně nabízí freudiánská otázka, zda si autor měl možnost jako malé dítě projít cele análním stádiem. Hovny totiž moje děti přestaly být fascinované mezi druhým a třetím rokem věku, M.V. to zjevně drží i přes padesátku. Anebo je to úlitba dětské zvídavosti? (A tati, prdí taky hadi?) Jenže tam, kde se na jedné straně řeší dětinské kraviny, máme na druhé přehršel silně erotických scén a to jak hetero, tak homo-sexu, jsou tu scény skupinového sexu (jak švédská, tak ruská trojka), scény masturbace i scény sexu násilného. Otevřeně se mluví o poluci, erotice a prostituci. Tak jako jasně, dnešní děti jsou vyspělejší, než jsme byli asi my, ale zase prr - odtud potud. Tenhle zásadní rozpor, který mi znemožňoval knihu číst, aniž bych nad ní musela nechápavě vrtět hlavou, podtrhuje extrémně protivný hlavní hrdina, kterému sekunduje plejáda extrémně protivných vedlejších postav. Hlavní postava, kopie starozákonního Josefa, je ubulené, sebelítostivé děcko, ze kterého vyroste ubulený, sebelítostivý a věčně nadržený borec, připravený kdykoliv zasunout (a)nebo se rozbrečet. Ty věčné klíny a slzy spolu s nekonečným omíláním toho, co se stalo a připomínání dávno mrtvých postav mi na konci už opravdu pily krev a dočíst tenhle "prastarý příběh z daleké budoucnosti" byl solidní očistec.
Vzít všeobecně známý příběh, naroubovat ho na hodně vachrlaté postapo kulisy a tvářit se, jak to není originální, to už chce pořádný koule. Je smutné, že někdo tak vzdělaný, jako je autor, neváhá dělat ze čtenářů pitomce a ještě si myslí, že mu to sežerou - tak třeba v komentářích jiných čtenářů už zmiňovaná plastová láhev (skutečný čas rozkladu: 100 let) a dochované oděvy (rozklad vlněné ponožky: 1,5 roku), které měly přežít magnetické bouře a dalších 800 (!!) let být v oběhu, jsou jen takový drobnůstky.
Návdavkem přidejme gramatické chyby (hlavně mně a mě - ale fuj!), fakt, že někdo příkazem opravil "Ata" na "ata", ale už se neobtěžoval zkontrolovat, jestli tímhle slovem nezačínají nějaké věty a sem tam stažená slova bez mezer.
Závěrem? Přečtěte si příběh o Josefovi v Egyptě a představte si ho v budoucnosti. Bude vás to stát míň času.

Bernard Minier

ZKURVENEJ PŘÍBĚH

Výkřik zoufalství nad tím, kam naše technikou prošpiclovaná společnost spěje, zabalený do thrillerového hávu. Na jednom z ostrovů u pobřeží státu Washington je nalezeno tělo šestnáctileté Naomi. Nikdo není z její smrti víc zdrcený než její kluk Henry, který je ovšem hlavním podezřelým. Henry. Adoptované dítě vychovávané dvěma ženami. Henry, o kterém vlastně nikdo nic pořádně neví a nejméně on sám. A pak je tu vlivný politik Augustine, který posledních šestnáct let hledá svého syna a jehož jen tak něco nezastaví...
Zajímavé prostředí, napínavá zápletka, překvapivé rozuzlení, které vysvětlí opravdu velkou spoustu věcí, nad níž vám mohl v průběhu čtení viset otazník - vlastně vše, co by člověk mohl od podobného titulu čekat. Jen kdyby to nebylo tak příšerně, příšerně, příšerně ukecaný - chápu, že v současnosti převládá trend spíš mohutnějších knih, ale téhle by větší náklon a tím pádem i spád jen prospěl.
Chápu i samotný konec, rozumím, proč ho autor pojal, jak ho pojal, ale stejně jako v případě většiny předchozích stran, i tady by méně mohlo znamenat podstatně více a efekt, jenž by mohl mít, by mohl být o něco zásadnější.
Interpretace pánů Rímských ovšem knihu pozvedá o level výš - oba dva mě nesmírně bavili, jejich projev je civilní, dostatečně dramatický a jak je vidět, jde to i bez přehrávání, hýkání, chrochtání, imitování... Prostě palec hore, víc takových audioknih!