Cesta z města

Někdy během léta v mailu přistála hromadně posílaná pozvánka na první ročník Zapomenutých hor. Ultramaraton v Rychlebských horách, o nichž jsem skutečně nikdy předtím neslyšela (nebo si to alespoň nepamatuju), vypadal nádherně. Říjen je u nás sice nabitý oslavami narozenin, ale říkala jsem si, že to nějak zmáknu. Pak ale čas plynul, organizátoři přišli s podrobnějšími informacemi a mě limit 14 nebo kolika hodin na 74 km ale s údajným převýšením 4300 metrů (nebo tak nějak) přišel natolik brutální, že jsem své rozhodnutí jet za každou cenu začala přehodnocovat. Nakonec jsem se utvrdila, že jsem stará a zhýčkaná a že nemám asi už (téměř) žádný smysl pro dobrodružství, protože jsem poté, co jsem zjistila, že bych v místě musela spát ve stanu nebo v táborové chatičce ve spacáku, usoudila, že nemusím být všude.
Místo toho jsem se pustila do plánování "holčičího dne". Jasně, nehty, masáž, kafíčko, káboška, lodičky... Plán vypadal po dvou večerech strávených klikáním nejdřív v Garmin Connectu pak na Cyklomapách skvěle. 83,84 km - okruh z domova do Svatého Jana pod Skalou a zpátky domů. Já, kamarádka Eva a celodenní opušťák. Že to zní skvěle? Máte recht. Že se to muselo nějak posrat, protože když se na něco moc těším, vždycky to tak dopadne? To si pište.
Ráno vstávám ve 4:50 a v 5:30 vyzvedám E. u nich před barákem. Venku je tma a mlha, ale nebude žádná velká zima a nemělo by ani pršet. Běžíme přes Prahu, mlha se zvedá. E. je hotová, příliš mnoho práce, příliš málo spánku, příliš velký a těžký batoh. Soucítím, protože se mi okamžitě vybaví moje druhá etapa Sedmistovek před pár lety, kdy mě Advid vláčel jak medvědář medvěda a já, totálně hotová, nemohla ke konci už udělat ani krok.Tehdy jsem taky nespala a veškerý běhy nad hodinu, dvě, byly čirým utrpením.
My každopádně probíháme Krčák a míříme k vodě. Uhýbáme z osvětlené cesty kamsi do tmy do lesa, kam nás vedou hodinky. Tyjo. Bojím se krutě. Ale cuknout nesmím, je to moje trasa a musím se tudíž tvářit, že je všechno v pohodě. Ze záhadného důvodu mi v hlavě naskakuje Brácha býval znám jako pa-ra-gáán, co zpívali před miliony let Pokondři (ano, i tohle jsme poslouchávali v autě) a tak si to zpívám a zpívám, dokud se nedostaneme zase pod lampy. Mám z toho radost, adrenalin a svítání spolu s vidinou limonády na benzince za řekou mě nabíjejí a já žvatlám a raduju se.
To, že nejsem z Prahy, je všeobecně známo. To, že Prahu jakš takš znám, beru jako hotovou věc. To, že se mi stane, že most, na který máme vylézt a přes který se máme dostat na druhou stranu ničím jako schody nedisponuje, to ovšem vůbec netuším. A jaký to je pocit, když něco naplánujete a sveze se s vaší blbostí někdo další? Asi takový: Pic kozu do vazu!
Lovím mapu z batohu a řešíme, kde se nejblíž dostaneme na druhý břeh, aniž bychom musely vymýšlet jinou trasu následného běhu. Dospíváme záhy ke zjištění, že nikde. E. mi naštěstí nenadává, nebo aspoň ne nahlas, což neznamená, že by sociální pracovnice na mou adresu nelítaly, ale je fakt, že to asi obstarávám dostatečně hojně sama, takže necítí potřebu (nebo že by mi to fakt neměla za zlý?). Každopádně nakonec balíme mapu a razíme dál podél vody směrem ke Zbraslavi. Padne rozhodnutí, že poběžíme teda spodem a uvidíme, kam to dotáhneme.

U vody je hezky, nikam se neženeme a cesta příjemně utíká. Nakonec se dostáváme na druhou stranu, napojujeme se na cyklostezku a po pauze v Radotíně jsou tu za chvíli Černošice a třicet kilometrů za námi.
Počasí se rozhodlo, že aspoň trochu vyrovná skóre mnou zbabranýho dne - vylejzá sluníčko a les mezi Černošicema a Karlštejnem je absolutně dokonalý. Nejdřív mineme odbočku a snažíme se dostat do kopce mimo stezku. Pán z evidentně dost drahýho domu, u něhož má zaparkovaný dvě evidentně dost drahý auta poněkud znervózní, když mu začneme drápat za domem do srázu v naději, se nahoře napojíme na značenou trasu. Neváhá vylízt na terasu a začít nás zpovídat. Okamžitě si vzpomenu na Denisu, kterou při prvním JUTu, když poté, co padla tma, zabloudila, v tamější kolonii považovali za tipařku a zavolali na ni policejní hlídku. Té pak musela vysvětlovat, že není zlodějka ale běžkyně... Prý to tudy nikam nejde. No, tak on je tady doma, že jo. Pokorně slejzáme kopec a vracíme se do vsi.
Pak už není kam zabloudit.

 Nakonec se dostáváme do Karlštejna. E. to balí, mně se ještě nechce a ač si přijdu jako kurva převlečená za kamaráda, když ji tam nechávám samotnou, vdechnu polívku a pokračuju do Jána.

Cesta je to nádherná. Jen lidí značně přibylo a mně podstatně ubylo sil. Když popáté zakopnu a palec na levý noze už bolí tak, že mám problém normálně došlapovat, začínám zvažovat, že to možná v Jánu zavinu. V tu chvíli zakopávám po šestý a tentokrát to mám i s leteckým programem. Oči vidí, ale nohy už nezvládají reagovat. To brzy. Ve  Sv.Janu mi definitivně dochází motivace. Domů je to odtamtud ještě 45 km, já už mám ale natočeno přes 50, takže volám T., který sbalí holky a dojedou pro mě.
Já zatím postávám a posedávám u kláštera.

Nikdy předtím jsem tu nebyla a je to nádherný místo.

A pak přijdou výsledky voleb.

Lide český. Národe můj.

To bych blil.

# -8 (52)

David Lloyd, Adam Moore

V JAKO VENDETA

Zvuk je spřízněn s tichem, po němž přišel. Čím svrchovanější bylo ticho, tím více každým otřese úder hromu.

Tohle není roztomilý, zábavný, oddechový příběh. Nenechte se zmást tím, že jsou v něm obrázky.
Je to výkřik zoufalství nad stádností lidstva.
Nad jeho brutalitou.
Nad schopností zbytečně, bezdůvodně ubližovat.
Šílená oslava anarchie, oslava nezbytnosti svobodné vůle.
Přelomové a průlomové dílo, první bez sfxů a bez bublin vysvětlující myšlenkové pochody aktérů s kresbou stejně tísnivou jako příběh sám.
Bravo!
(A máme navíc to štěstí, že ho máme dostupné v brilantní překladu Richarda Podaného.)

#(53)

Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský (eds.)

ISLÁMSKÝ STÁT: BLÍZKÝ VÝCHOD NA KONCI ČASŮ

Islámský stát, teroristická organizace fanatických muslimů, která si klade za cíl ovládnout svět, nás intenzivně strašila v médiích poslední tři roky. A přestože se nakonec ukázala jako neživotaschopná a její síla je de facto zlomena, podařilo se jí docílit toho, že ji ještě vloni považovalo ve výzkumu veřejného mínění prováděného v deseti zemích Evropy za významnou hrozbu 76 % dotázaných... ČÍST DÁL (přesměrování na celou recenzi na webu iliteratura.cz).

Bernard Minier

MRÁZ

I v našem mrazáku je to větší maso

No, tak pěkně děkuju, kdybych těch skoro dvacet (pocitově dvě stě dvacet) hodin strávila čuměním do zdi a pouštěním sliny, nejspíš bych se cítila duševněji obohacenější než teď. Nebo by mi aspoň "nebušilo srdce", "nepolykala bych", "netřásla bych se" a "nejímala by mě závrať" z vědomí, že za TOHLE jsem utratila těžce vydělané peníze, které jsem mohla utratit rozhodně užitečněji - třeba je naházet do automatu nebo je propít. Něco ti, milý čtenáři, prozradím - Ježíšek neexistuje a Mráz je totální ztráta času. Věř mi. Já nevěřila. Teď už věřím. 

Dál to bez *SPOILERŮ* psát nejde, takže jestli vás varování na krabičce cigaret neodradilo, dál nečtěte, ať o to bombastické, suprácké a děsivácké rozuzlení nepřijdete. 

Mráz měl být prvním dílem bestsellerové trilogie s majorem Servazem v hlavní roli. Sliboval "mrazivou atmosféru" a "napětí". Místo toho je to totální sbírka ohraných motivů, bezhlavě naházených na hromadu vidlema - ta absence hlavy je zpočátku skutečně slibná a prvotní scény lákají napětím a neotřelým prostředí. 

Na konečné stanici lanovky, jež slouží k údržbě velké podzemní vodovodní elektrárny kdesi v Pyrenejích, je nalezeno tělo koně s uříznutou hlavou - navíc přivázané ke sloupu. No ty brďo. Záhy na to je nalezena další mrtvola, tentokrát člověka, a pak další... Připočtěte k tomu unikátní psychiatrické zařízení, kde jsou drženi ti největší psychopati se sexuálními úchylkami, jež stojí jen opodál a mladou švýcarskou psycholožku, která do něj přijíždí pracovat. To zní jako docela solidní karty ne? S těmi už by se měla dát sehrát poměrně kvalitní partie - ne? 

Ne, když je příběh děravý jak gatě Toma Sawyera, zápletka přitažená za vlasy, všechny postavy absurdně traumatizované a nesympatické, rozuzlení vyloženě k smíchu a děj tak ukecaný, že by to uspalo i kovaného insomniaka.

Hlavní hrdina je kriminalista z Toulouse, což je takový pidi město, kde žije skoro o sto tisíc lidí víc než v Brně, takže je jasný, že pan major má nulový zkušenosti se zločinci a zločiny. Jinak se nedá vysvětlit, proč ho všechno děsí, proč ho neustále zalévá pot a proč se pořád klepe. Možná nám autor jen zatajil, že major Sralbotka (počítejte se mnou - bojí se: výšek, rychlé jízdy na čemkoli a v čemkoli včetně automobilu, létání, koní, hor, ostatních jedoucích automobilů a střelby) má Parkinsona, protože jinak se to, že se věčně klepe jak drahej pes, nedává vůbec smysl. Navíc ho roztřese pohled na každou mrtvolu, novou, starou, vyfocenou, pitvanou. Kromě toho, že je to fakt srábek non plus ultras je to navíc totální lama a hňup, který se narodil nejspíš jako osmdesátiletý jedinec a posledních devětatřicet let žije v akvárku. Jinak těžko vysvětlit jeho staromilský názory dohnaný ad absurdum nebo třeba fakt, že neví, kdo je Kurt Cobain (v době jeho smrti mu muselo být lehce přes dvacet, KAŽDÝ, kdo žil v 90. letech, ví, kdo byl Kurt Cobain!). Jeho trapné házení latinských citátů a otřepaná záliba v klasické hudbě mě ke konci iritovaly tak, že jsem měla chuť mu klikou z gramofonu... no... prostě udělat něco nepěknýho. Kromě toho, že je zaprděnej, neumí pomalu ani zapnout počítač a furt žehrá na to, jak jsou dneska lidi příšerní, příšerní, příšerní (to za nás nebylo! Ne ne!), věří každýmu, kdo mu dá najíst, má těžké potíže se sebeovládáním, neustále se vzteká a všechno ho (když se zrovna neklepe a nebledne hrůzou) vytáčí, selhává v otcovské roli na plné čáře a neumí si ani dobít mobil. 

Pak tu máme ženský protějšek, což je prostě Catwoman, co je navíc na holky, s jednou se bude i líbat a to je prostě děsně cool, sexy a jasně to dokazuje, že Minier nemá s homoušema problém (proto jsou tam hned dva, chybí už jen černoch na kolečkovém křesle, abychom to měli komplet). 

A jedeme dál. Jaký smysl má sáhodlouhé představování ženské hlavní postavy, o níž se dozvíme naprosto všechno včetně počtu dětí jejího milence a toho, na co její rodiče mysleli 5. 3. 1958, když jediné, co má udělat, je to celé vyřešit tím, že vleze někomu do počítače? K čemu je těch tisíc keců, které vůbec s příběhem nesouvisí? Co je mi do toho, co má Sralbotka namazanýho na chlebu? A k čemu mi je vědět, co všechno je namazaný na dalších chlebech, které by mohl sníst? 

Pak je tu děj - o jeho nelogičnost už psali jiní a fakt, že se to celé rozlouskne naprosto banálně (v audioverzi) dobré 4 hodiny před koncem, dojem absolutního zmaru a zoufalství (čtenářova) jen podtrhují. 

K plejádě nelogičností si ještě připišme fakt, že oběti své agresory znaly, nevěřím, že by se za celé roky nikdo neozval. A to, že by státní zástupce dovolil, aby se na vyšetřování podílela oběť vyšetřovaného trestného činu, to je taková blbost, že se mi až nedostává adjektiv. 

A pár otázek nakonec - proč chyběla ta hlava? Proč pachatelé nesmazali maily, když už byli ochotní vybít celé údolí, aby se na ně nepřišlo? Proč nevzali DNA při rutinním vyšetření? Proč se pomstili zrovna teď? Proč v tom vůbec vrah figuroval, když si mohl zaplatit všechno a všechny? A kdo byl ten chudák, co ječel v táboře? A proč jsem to vlastně poslouchala? P-r-o-č?!? 

Závěrem slovíčko k interpretaci. Jiří Žák má moc příjemný hlas, čte většinou hezky, ale ta anglická výslovnost, to je fakt známka [punku], zlatý digi, zlatý adidi, to mu to nemůže někdo foneticky napsat?

Paříž, pařím, paříme

Když spolu žije běžec s neběžcem, je zapotřebí vědět, kdy ještě můžete běhat a kdy už opravdu běhat nemáte. Třeba není dobrý nápad brát si s sebou kecky na dvou a půl denní výlet do Paříže, který dostanete k výročí, na něž jste vy sami zvládli totálně zapomenout (a ano, jste to vy, kdo běžně trvá na slavení nejen všech možných jubileií, ale pomalu i svatýho Vyšuse a ne, otevřeně nikdy nepřiznáte, že je to proto, že jste věčný dítě, který rádo dostává dárky, ne, nikdy!). Je jedno, jak tristní kilometráž v daným měsíci máte, je naprosto fuk, že byste potřebovali běhat a že jste v tomhle nádherným městě, ke kterýmu máte hodně speciální vztah, nikdy neběhali a běhat byste chtěli. Kecky_nechte_doma!
Výjimečně se mi podařilo se ovládnout a dodržet to.
A přestože se to zdálo stejně iluzorní, jako maraton pod čtyři, nakonec jsme opravdu nechali děti u babičky a odletěli jsme. Poprvé po víc jak šesti letech jsme byli sami pryč, daleko od hlučícího davu.

(Minimálně) 12HH určitě ocení krásný sled číslic, jimiž mě před odletem oblažil garmin

**Aby bylo jasno, s dětmi si pořizujete celou škálu úzkostných poruch a psychických potíží. Jednou z nich je tzv. mateřská schizofrenie (nehledejte to, tohle ani google nezná, to je MŮJ vlastní terminus technicus). Jak se něco takového projevuje? Asi nějak takhle: Když jste s dětmi, slovy tenistky Záhlavové-Strýcové, je*ou vás do hlavy a chcete být daleko od nich (nebo se aspoň na minutu zavřít bez jejich asistence na záchodě); jste-li bez dětí, většinu času myslíte jen na to, jestli jsou v pohodě, jak by se jim na místě, kde se zrovna nacházíte, líbilo, a jak už se na ně nesmírně, vesmírně těšíte (čím větší maminečka roku jste, tím později poslední stav nastává).**

Stižena záchvatem mateřské schizofrenie se nesmírně těším, až opravdu přistaneme a já konečně nebudu muset řešit, jestli mají všichni všechno a jestli někomu něco nechybí a budu - pro jednou - zase jen řešit, jestli mám plnou sklenici a dostatečně široký úsměv a zároveň mě svírá panika, co když se něco stane, co když budou babi řvát, co když to bude celý příšerný, cokdyžcokdyžcokdyž.
Ale protože to město miluju (a bylo důvodem, proč jsem ve zralém věku dvanácti let došla za maminkou, že bych ráda chodila někam na francouzštinu (ano, byla jsem divné dítě)), stačilo vylézt z metra v centru, kde jsme měli půjčený byt od T. kamarádky a spolužačky z vysoký, a přiznávám, sklenice byla plná, úsměv široký a schizofrenie u ledu.

Ráno je nádherně. Mám pocit, že se Paříž rozhodla, že nám k tomu výročí přihodí ještě naprosto dokonalý počasí. Je pátek, máme volno, můžeme jít, kam chceme anebo nemusíme chodit vůbec nikam. Ale jsme koneckonců v Paříži a ne v Hostivaři, kde to už známe, a tak jdeme. Eiffelovku, Vítězný oblouk, Louvre i La Défense jsme zvládli před (a tohle bylo drsný počítání) jedenácti lety, kdy jsme tam byli spolu poprvé (a naposledy) a tak vyrážíme tam, kam chci já, protože T. je to jedno.

Vyjedeme výtahem nahoru a užijeme si jeden z nejnádhernějších výhledů na Paříž z téhle strany řeky. T. se směje, že jsem přeci jen udělala nějaký životní pokroky. Před těmi děsně-moc-lety-div-že-jsem-ještě-neměla-plíny jsem měla z výšek a výtahů decánko větší strach (slovy Rimmera: To nebyla panika, to byl nefalšovanej hysterák!) - i on musí uznat, že běhání po horách mi v něčem prospělo.

Dáme si výstavu moderní fotky a křesťanů v Orientu. První má kouzelnou hlavně druhou část, kde je pár opravdu působivých kousků, křesťané jsou zajímaví, pro nás obzvlášť množství mozaiek z Mádaby a Džeraše, kde jsme před pár (ano, devíti, kristovanohototoletí) lety byli a pak úchvatné intarzované kousky (to je moje slabost), ke konci už oba taháme hnáty za sebou, ani jeden nejsme zvyklý tolik chodit.
**Pro mě je to obecně zajímavá zkušenost. V lednu, když jsme byly s maminkou v Londýně, jsem každý večer vláčela nohy jak lemra. Moje malá maminka (to není eufemismus, já sama jsem nevelkého vzrůstu, ona je ještě o hlavu menší) v pohodě našlapala 20 000 kroků, protože je zvyklá. Já zvyklá chodit nejsem - ok, tak těch pět až deset tisíc po venku jo, ale dvacet? Nohy až u prdele jsem ušoupaný měla! A tady do samý. Odběhat odběhám klidně dvakrát tolik, ale chodit??**
Naštěstí je T. je méně odolnější vůči chůzi, takže ho nohy bolely víc a dřív a já mohla být za hrdinu rambovského střihu, jenžto spolu se šváby přežije i výbuch neutronové bomby a nějakých 18 000 kroků ho nemůže rozhodit.

Starý mapy a intarzie, moje dvě miluš

Přes Lucemburské zahrady jsme to stočili "domů" a večer vyrazili absolvovat to, co bylo v naších očích dekadentním večírkem.

V Lucemburských zahradách - kdyby mě v práci už nechtěli, mám nový zaměstnání jistý, že jo?

Tenhle dekadentní večírek ale zjevně vyráží denně absolvovat stovky ne-li tisíce dalších turistů, a tak na trávníku pod Eiffelovkou, kde jsme rozložili kelímky, víno a vývrtku (co víc taky jeden potřebuje ke štěstí?) kromě nás posedávali hromady turistů a pobíhalo hejno arabských chlapců nabízejících variaci na "Pivo, kola, coca-cola, prvá liga, druhá liga, bundesliga!" (což prý dělával jeden z prodejců na plzeňském koupališti po revoluci).

Aplikace předpovědi počasí slibovala (hrozila) 50% šancí deště. Akorát včas poté, co jsme pomalu dopíjeli, se zvedl vítr. Arabští hoši začali promptně nabízet skládací deštníky. Klobouk dolů, takhle rychle na změnu počasí reaguje snad už jen IKEA.
Nejdřív jsme si říkali, že dojdeme na nejbližší metro. Když jsme k němu zamířili, otevřelo se nebe a začalo lejt. Schovaný pod jedním miniaturním skládacím deštníkem jsme jako vrchní puberťáci prchali zpátky. Nikde nikdo. Proti nám běžela akorát vzrostlá krysa. "Leje tak, že i krysy prchají!" Vstup do metra u Vojenské akademie jsme minuli a nezbylo, než to dojít domů v dešti po svých. Bylo to krásný - ok, přiznávám, i když ho držím na krátkým řetězu a dostává nažrat jen jednou týdně, i ve mně je kus romantika.

Na sobotu domluvil T. průvodkyni. Soukromou průvodkyni. A teď mi povězte, kdo z vás to má?
Ale vážně. Na jaře byl T. pracovně v Paříži a jejich skupina měla soukromou prohlídku po Montmartru. Bylo to natolik zajímavý a zábavný, že mi byl T. i po příletu schopný u fotek vyprávět, co všechno se dozvěděl (a ne, tohle není běžný jev, pan manžel obvykle u jakéhokoliv výkladu zapíná po dvou minutách spořič). Petra, jak se průvodkyně jmenuje, ochotně navrhla už dopředu několik možností, kam by nás mohla vzít, když nemáme zájem o ty nejznámější památky. Vybrali jsme si okolí Bastilly, kanál, procházku, povídání.
Ráno jsme se sešli u Opery, poprchávalo. Dali jsme si kafe, Petra dorazila na čas a ještě v kavárně nám začala vyprávět o Bastille, o tom, jak to v Paříži kdysi vypadalo a jak se ta mýty opředená historie nejspíš doopravdy odvíjela.
A pak jsme vyrazili.

Petra nás provedla místy, kam by se normální turista asi neměl nejmenší šanci dostat (leda by se ztratil anebo by si tam šel zaběhat - případně obojí). Skvělý civilní, ale zároveň úžasně zasvěcený výklad způsoboval, že ani druhý den neměla mateřská schizofrenie šanci, sklenice přetékala a já nemít uši, zubím se tak, že by se mi dala odklopit hlava.

Kdysi jsem snila, že v jednom takovém domě budu, až budu dospělá, žít...

Petra nám vybírá víno

Procházíme čtvrtí, na tubusu metra je zahrada, rostou tam stromy a růže, jsou tam lavičky a krásný výhled na obě strany. Chodí tam lidi na procházku, je tam spousta běžců. Splynutí města s přírodou. Pořád se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Věděli jste třeba, že zdobné balkony ve druhém patře jsou proto, že tam původně bydleli ti bohatí? A jak se stavělo do výšky, přibylo jako to honosné patro bohatých patro páté? A přesně tam jsou kovaná, zdobná zábradlí. A nahoře, úplně nahoře, bydlely služky a dodnes jsou to největší kamrlíky? Jdeme na trh. Mají tam nádhernou zeleninu a úžasné ovoce. Řezané kytky. Zastavujeme se v baru, kde mají ústřice a víno. Vybírám si z osmi (nebo kolika) druhů ústřic. Petra objednává jídlo a vevnitř i pití. Je tam narváno. Pařížané vesele pijí a pojídají, venku se na chodníku kupí davy. Sem se cizinci jen tak nedostanou. Ústřice jsou skvělý. Dokonalý. Tmavý chleba, slaný máslo, skvělý víno. Ježiš, já tak ráda jím! Je to úžasný den.

Petra

Podíváme se do secesní restaurace, kde se pořádají salsové neděle, podíváme se do dvorků, kde jsou původní pumpy na vodu a bizarně tažené elektrické kabely. Vidím Paříž jako nikdy předtím. Tak, jak ji někdo, kdo v ní nežije (a nechce toho o ní opravdu hodně vědět), nikdy poznat nemůže. Na oběd jdeme do thajskýho bistra, do kterýho by nás nikdy nenapadlo jít. Jídlo je výborný. Celý je to neskutečně hipsterský, vychytaný a naprosto boží, tak nějak si představuju New York (tam jsem taky nebyla).

Pak už je čas se rozloučit.

Naprosto s čistým svědomím (a ne, nic jsme za to nedostali) můžu Petru každýmu, kdo chce zažít Paříž jinak, blíž, intenzivněji, podle svýho, doporučit. Kdybyste měl někdo chuť něco podobnýho absolvovat, není nic snazšího - klik SEM (Petřiny stránky).

My zamíříme přes Champs Elysées kolem Eiffelovky domů. Její křehká a zároveň tak pevná konstrukce mě nepřestává fascinovat. Vypadá jako by ji Gustave vytvořil z krajky. Nemůžu si pomoct a musím u oplocených nohou, k nimž už se dneska nedostanete, vzpomínat na rok ajn cvaj, kdy jsem tam byla poprvé - s rodiči a sestrou, renaultem 21, na cestě z dovolené ve Španělsku. Tehdy jsme dojeli do Paříže nad ránem, aniž bychom věděli, kam jedeme, zamířili jsme do centra. Taťka zaparkoval pod Eiffelovkou a v parku mamka vytáhla plynovou bombu (!) a na vařiči se jala ohřívat párky (!!). A tak jsme tam jako správní Rumuni seděli na lavičce a tlačili do hlavy párky. Tohle už nemá nikdo šanci prožít. Byla to nádherná, přenádherná doba.

Rok 1992

Večer máme od Petry tipy na hromadu míst, kam vyrazit. Kde se najíst. Kde zažít pravou, živoucí Paříž. Zůstáváme doma. Nachodili jsme skoro dvacet tisíc kroků, pijeme víno, jíme sýr. Užíváme si klišé. Čtu si. Synchronně začínáme trpět mateřskou schizofrenií. Je čas jet domů.

A co jsem četla v Paříži?

#-8 (52)

Sylvain Savoia, Marzena Sowa

MARZI 1984-1987

Krásně ilustrovaný komiks, který výborně přibližuje realitu, jež je podle reakcí v komentářích na Databázi knih naštěstí pro postrevoluční generace natolik vzdálená, že nemají mladší čtenáři problém přirovnat Marzi k obrazům Satrapina Persepolisu.
Děj Marzi samozřejmě není tak dramatický jako  zmiňovaný Persepolis jednoduše proto, že v osmdesátých letech ve východním Polsku byl nejdramatičtějším radioaktivní mrak z Černobylu a nedostatek potravinových a benzinových lístků (to díkybohu nepamatuju ani já).
Savoiaova kresba je kouzelná, detaily úžasné a každodenní dětský život na sídlišti jako stará rukavice, do které po letech vklouznete, a i když smrdí a je tak demodé, že byste ji nikdy znovu nenosili, překvapí vás, jak skvěle vám pořád sedí - jasně, že jsme se taky vozili ve výtahu, zvonili na sousedy a utíkali, hráli si na chodbě a záviděli těm, kdo měli někoho na západě a kdo nosil hezké věci, měl igelitku a tričko s Mickey Mousem. A první Barbíny? Ach...
Jedna hvězda navíc za to, že mám konečně komiks, na kterém se mi bude jednou velmi dobře vlastním dětem vysvětlovat, jak vypadal ten skutečný život za socíku. Protože tohle není daleký Írán, tady to bylo hodně podobné - jsou to i naše dějiny, nudné, fádní, hnědé, šedé, bez akce? Ano, přesně tak.

#-9 (53)

Alen Mešković

UKULELE JAM

Prozatím nejlepší kniha letošního roku. 

Ukulele Jam na mě volalo, vábilo mě a já od první chvíle, kdy jsem viděla přebal, věděla, že ho prostě musím mít. 

Vyprávění dánského spisovatele bosenského původu je pravděpodobně jednou z nejsilnějších výpovědí o absurditě balkánské války, kterou jsem četla a to bez toho, aby muselo pracovat se scénami z bojů, se smrtí, s krví a s drastickými výjevy. Vůbec ne. Čtenář se na tři roky stane bosenským uprchlíkem Emirem Pozderem přezdívaným Miki, který je spolu s rodiči po vypuknutí bojů deportován do bývalého vojenského letoviska Majbule na břehu Jaderského moře. Tam žijí v hotelovém pokoji, chodí do jídelny, táta nemá práci, máma nemá práci, Miki se snaží aspoň vyučit a nezešílet z toho, že o všechno přišel, že se kamarádi objevují a zase mizí, jak s rodiči postupně ti šťastnější opouští zemi a hlavně z toho, že jeho Mr. No, velký brácha Neno, je čert ví kde, jestli vůbec někde. 

Miki s nenuceností patnácti, šestnáctiletýho kluka balí první holky, pije první piva, poslouchá první metal a zároveň svými poznámkami a komentáři dává poznat, jak šílený je život uprchlíků - nebo v jejich případě nucených vysídlenců - a jak absurdní byl propuknuvší etnický konflikt. 

Mešković ve svém románu perfektní bruslí na hraně nenucenosti, humoru a dobře známých situací z dob dospívání a extrémně silné generační výpovědi. Nenechte se zmást, tohle není lehké prázdninové čtení - koneckonců, jak sám hrdina říká, jasně, jsme u moře, to je bezva, ale prázdniny po čtrnácti dnech končí, my tu trčíme už třetí rok.

Když běžkyně vaří (a pár dalších knih, protože nestíhám)

Shalane Flanagan, Elyse Kopecky

BĚHEJTE RYCHLE. JEZTE POMALU.

Víc než běžci řeší váhu a stravování snad už jen modelky, baletky a gymnastky. Jsme – někteří více, jiní méně – posedlí kily, stravovacími systémy, potravinovými doplňky a v naději, že by nám to mohlo pomoci k lepšímu výkonu, neváháme zkoušet kde co. Fakt, že bez paliva člověk daleko nedojede a bez jídla toho moc nenaběhá, využil už Scott Jurek, když psal Běhej a jez, své paměti lehce říznuté kuchařkou. Přesně opačný poměr, tedy kuchařku zlehka říznutou během, připravila o čtyři roky později dvojice běžkyň Shalane Flanaganová a Elyse Kopecky, kterou v českém překladu pod názvem Běhejte rychle. Jezte pomalu. vydalo v letošním roce nakladatelství Jo­ta... ČÍST DÁL

#-7 (51)

Jodi Picoultová

JE TO I MŮJ ŽIVOT

Kate je šestnáct a umírá na vzácnou formu rakoviny - posledních třináct let. Lékaři nevěřili, že by se dožila pátých narozenin, ale ona tu je. S ní je tu její máma, která se rozhodla, že život své dcery nedá lacino, naopak. Rozhodla se, že budu bojovat a bez ohledu na to, jak vysoká bude cena za Katin život, ona ji zaplatí - a nejen ona, platit budou prostě všichni, stůj co stůj. Kromě Kate je tu totiž starší syn, na něhož všichni tak nějak zapomněli, protože on přece neumírá a mladší dcera, která už vznikala proto, aby se stala ideálním dárcem pro Kate. A je tu ještě otec, který se snaží milovat dál ženu, z níž mateřská láska a rozervanost udělala osobu, kterou milovat stojí asi víc sil, než nalézt lék na rakovinu.
V příbězích máme rádi dychotomii postav, rádi víme, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo černý a kdo bílý a komu máme fandit a koho naopak zatracovat. Síla románu J. P. spočívá především v tom, že zlá je tu jen a pouze nemoc, ona chyba a nedostatek organismu a dobrý, jen a výhradně dobrý, není nikdo. Mnohohlasý román svou formou umožňuje čtenáři cítit se postavám blíž a zároveň upírá hlas osobě, jež stojí v samotném oku hurikánu a kolem níž se celá kniha točí.
Je to i můj život je knihou, která klade před čtenáře celou řadu otázek - a čím víc se bude s postavami schopný identifikovat, tím hůř stravitelné pro něj budou. Kromě otázky prachobyčejné sourozenecké dynamiky a toho, zda a kdy je možné jedno dítě milovat víc než druhé (nebo třetí), jsou tu otázky etické, morální i všeobecně lidské. Má cenu se obětovat, když nevím, zda o mou oběť někdo stojí? Dokdy je to ještě boj o život dítěte a kdy už je to jen boj o vlastní zdravý rozum? Kdy ještě dělám něco pro druhé a kdy už jen pro sebe? A existují tyhle hranice vůbec? Je omluvitelné, že se soustředíme na to, co zrovna nejvíc hoří, když kolem plápolá i spousta menších, na první pohled ne tak závažných plamenů, které ale mohou být v důsledky mnohem žhavější? A co když je každá odpověď a každá volba špatná a správná cesta prostě není? I tak může vypadat život - můžete se rozkrájet a stejně to nebude stačit. Stejně to bude málo.
Je to i můj život je kniha o tom, že štěstí je křehké jako křídla motýla a nikdy netušíme, kdy o něj můžeme přijít. Je to kniha o tom, že když dojde na lámání chleba, klišé postulující, že nejdůležitější na světě je zdraví, přestává být klišé a stává se trumfem, jenž nakonec přebije všechno.
Jen škoda nedokonalé redakce, které nezachytila a neopravila některé chyby - špatně přeložené fórky (cancer, blow job...), místy vyloženě nonsensové věty a tu a tam i do očí bijící kraviny (jako např. alley - ano, může to být i alej, ale v tomto případě je zcela evidentně řeč o postranní uličce atp.) a stejně nedokonalé jazykové korektury, která neopravila opakující se chyby v ji a jí. O tom ohavným přebalu ani nemluvě, za ten by grafik zasloužil pomazat marmeládou a vyválet v mraveništi.

Kristina Ohlsson

SEDMIKRÁSKY

Thrillery obvykle nečtu. Nerada se bojím a reálný svět mi přijde dostatečně děsivý a plný násilí, než abych o tom musela ještě číst. Nicméně jako audiokniha jsou vcelku fajn zpestření a severská detektivka teď děsně frčí, tak proč nezkusit švédský Sedmikrásky. Anotace slibovala docela zajímavou zápletku a děj rozprostřený od Evropy přes Blízký východ po Asii, zavražděný manželský pár, nezvěstnou dceru a ukradenou identitu, takže docela sympaticky znějící koktejl. Už během prvních pár kapitol jsem si připomněla, PROČ míchané drinky ze zásady nepiju (protože jsou většinou dost špatný a nestojí za ty prachy, který za ně musíte vypláznout).
Dál už komentář obsahuje *SPOILERY*, kdo chce být překvapen, nebude číst dál.
Milé Sedmikrásky jsou totiž takové nudné, líné odpoledne u rybníka, kdy už dopředu víte, že si dáte buřta a pivo a největší vzrůšo budou představovat otravná hovada. Všechno je jasné od chvíle, kdy jste doma hodili do batohu ručník a opalovák, nic vás ten den nemůže překvapit. A děj knihy je stejný - od první nebo maximálně druhé kapitoly je naprosto jasné, kdo je vrah, což je - pochopitelně - asi největší slabina celé knihy. Předvídatelný, bezkrevný děj posunuje naprosto nezajímavým způsobem bez špetky akce nesmyslně početná plejáda nudných postav, které se pletou dohromady, ale protože je to celé takové umolousané, je vlastně asi jedno kdo, kdy, kde, s kým a za kolik. Vyšetřovatelé jsou navíc naprosto neschopní (no tak, to, jestli člověk spáchal střelnou zbraní sebevraždu je velice snadno k poznání a není nutné na to být Einstein z pitevny). Motivace postav je absurdní, tomu snad nemůže věřit ani autorka sama. K tomu je tu takový "hrc-prc ať to máme za sebou" konec, kde se všichni vzájemně postřílí a kdo na tom mejdanu zrovna není, ten zhebne jinak anebo se prostě vytratí ze scény, asi aby mohl vyskočit z krabice v nějakém dalším dílu? Fakt super. Ten si každopádně nechám ujít.
A závěrem ještě slovíčko k interpretaci: Petr Pochop má vcelku příjemný hlas, jen by si měl nechat od Ježíška nadělit atlas světa a trochu promrskat státy, nic jako "Írák" totiž neexistuje.

Ukázku si můžete pustit TADY, kde si můžete audioknihu i koupit.

Pět kilo, můžu to tak nechat?

Kdo chvíli běhá anebo má kolem sebe někoho takhle postiženýho si už určitě stihl všimnout, že všichni, bez výjimky, mluví o tom, že by potřebovali zhubnout. Něco shodit. Aby byli lehčí, aby jim to líp běhalo, tak pět kilo by bylo fajn, když už ne rovnou osm nebo deset. Bez výjimky lidi, kteří o tom mluví, jsou jak za groš kudla a vy si při pohledu na ně říkáte, kde asi tak chtějí hubnout, kdy poslední tělesný tuk mají nastřádaný nejspíš na ušních lalůčcích.
Zařekla jsem se, že tohle teda dělat nebudu, že když už běhám jako pako, nebudu řešit váhu, budu jíst, co chci a pít co chci a pak to prostě vyběhám. Navíc je to hodně velká otrava, všichni jsou děsně monotematický, všichni o tom pořád mluví a vy si přijdete nemístně, protože vám žádný stravovací systémy, tekutý žabí hleny nic neříkají a přerušovanou znáte maximálně tak soulož, ale půst? Jenže ouha, touha, tragédie. Jak se říkávalo u nás doma: jeden myslel a vymyslel trakař. V září to byly dva roky, kdy jsem Katku odřízla od přírodní mléčný produkce. Za ty dva roky jsem naběhala pár tisíc kilometrů a během posledního roku plíživě přibrala pět kilo. Nebyly tam a teď tam jsou, bum! A jsou tam už čtyři měsíce, takže to nebude jen nějaký náhodný, postmekáčovský výkyv.
A protože už se nemám nač vymlouvat, je na čase zjistit, jestli s tím dokážu něco udělat - tak jen doufám, že o Vánocích tu nebudu psát o tom, kterak jsem za posledních čtvrt roku zvládla nabrat dalších pět a nebudu shánět pronto recepty na žabí hleny.

#-7 (49)

Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír Švejdík

ZÁMEK

Po grafické stránce úžasná záležitost s neskutečně hutnou atmosférou. Scénář je ovšem příliš fragmentární a rozpadá se do neuchopitelných střípků. Argumentovat tím, že ani původní kniha není čtení na dobrou noc, není cesta - jsou zkrátka díla, která zle adaptovat a potom díla, u nichž si autor nevyhnutelně musí rozbít čumák, nicméně jeho bolest odnese čtenář, na něhož v tomto případě čeká sto padesát stran vizuálně nesmírně poutavé, leč stále, zmatenosti.

#-6 (50)

Martin Vopěnka

NOVÁ PLANETA

Svět tak, jak jsme ho znali, skončil. Poslední osm set let existuje technologicky nesmírně vyspělá Nová planeta, sféroid, do něhož se ukryl někdejší mozkový creme de la creme. Odlidštěná společnost se samozřejmě postupně rozkastovala, protože to by ani nebyli lidi a malého Dana překvapivě nesnáší jeho tři starší nevlastní bratři, kteří kvůli němu a jeho matce spadli na samé dno potravního řetězce, kde dřou, aby se horní vrstva měla dobře. Jednoho dne milého, blbého Dana bráškové nacpou do pytle a vyhodí z Nové planete ven. Venku, kupodivu, nedopadne na krunýř Velké A'Tuin, ale na obyčejnou hromadu mrtvol, kterou už vyházeli před ním. A tehdy začíná Danovo nesmírné putování po Staré planetě. Syžet docela ok, že jo? Že jo? Že není chyba ve mně, že jsem tuhle knížku chtěla od Ježíška? Přeci to musí znít jako docela dobrá dystopie i ostatním, nebo ne?
A teď se pokusím, aby můj komentář nebyl delší, než ta úmorná, průhledná a ubíjející vykrádačka, kterou nám Vopěnka předložil.
Podotýkám, že prvních sto stran se mi líbilo a byla jsem opravdu zvědavá, jakou partii autor s rozdanými kartami rozehraje. Mé zklamání nemohlo být větší (a snad ani delší).
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem přemítala, pro koho je sakra psaná? Nebo je to jen nějaký autorův uslintaný výron? Pro dospělé je plná otravných, repetetivních motivů - vyměšování, jeho provozování, chuť ho provozovat, místa kde se provozuje a i ta, kde by se provozovat fakt nemělo. To zabírá v knize takový prostor, že se nevyhnutelně nabízí freudiánská otázka, zda si autor měl možnost jako malé dítě projít cele análním stádiem. Hovny totiž moje děti přestaly být fascinované mezi druhým a třetím rokem věku, M.V. to zjevně drží i přes padesátku. Anebo je to úlitba dětské zvídavosti? (A tati, prdí taky hadi?) Jenže tam, kde se na jedné straně řeší dětinské kraviny, máme na druhé přehršel silně erotických scén a to jak hetero, tak homo-sexu, jsou tu scény skupinového sexu (jak švédská, tak ruská trojka), scény masturbace i scény sexu násilného. Otevřeně se mluví o poluci, erotice a prostituci. Tak jako jasně, dnešní děti jsou vyspělejší, než jsme byli asi my, ale zase prr - odtud potud. Tenhle zásadní rozpor, který mi znemožňoval knihu číst, aniž bych nad ní musela nechápavě vrtět hlavou, podtrhuje extrémně protivný hlavní hrdina, kterému sekunduje plejáda extrémně protivných vedlejších postav. Hlavní postava, kopie starozákonního Josefa, je ubulené, sebelítostivé děcko, ze kterého vyroste ubulený, sebelítostivý a věčně nadržený borec, připravený kdykoliv zasunout (a)nebo se rozbrečet. Ty věčné klíny a slzy spolu s nekonečným omíláním toho, co se stalo a připomínání dávno mrtvých postav mi na konci už opravdu pily krev a dočíst tenhle "prastarý příběh z daleké budoucnosti" byl solidní očistec.
Vzít všeobecně známý příběh, naroubovat ho na hodně vachrlaté postapo kulisy a tvářit se, jak to není originální, to už chce pořádný koule. Je smutné, že někdo tak vzdělaný, jako je autor, neváhá dělat ze čtenářů pitomce a ještě si myslí, že mu to sežerou - tak třeba v komentářích jiných čtenářů už zmiňovaná plastová láhev (skutečný čas rozkladu: 100 let) a dochované oděvy (rozklad vlněné ponožky: 1,5 roku), které měly přežít magnetické bouře a dalších 800 (!!) let být v oběhu, jsou jen takový drobnůstky.
Návdavkem přidejme gramatické chyby (hlavně mně a mě - ale fuj!), fakt, že někdo příkazem opravil "Ata" na "ata", ale už se neobtěžoval zkontrolovat, jestli tímhle slovem nezačínají nějaké věty a sem tam stažená slova bez mezer.
Závěrem? Přečtěte si příběh o Josefovi v Egyptě a představte si ho v budoucnosti. Bude vás to stát míň času.

Bernard Minier

ZKURVENEJ PŘÍBĚH

Výkřik zoufalství nad tím, kam naše technikou prošpiclovaná společnost spěje, zabalený do thrillerového hávu. Na jednom z ostrovů u pobřeží státu Washington je nalezeno tělo šestnáctileté Naomi. Nikdo není z její smrti víc zdrcený než její kluk Henry, který je ovšem hlavním podezřelým. Henry. Adoptované dítě vychovávané dvěma ženami. Henry, o kterém vlastně nikdo nic pořádně neví a nejméně on sám. A pak je tu vlivný politik Augustine, který posledních šestnáct let hledá svého syna a jehož jen tak něco nezastaví...
Zajímavé prostředí, napínavá zápletka, překvapivé rozuzlení, které vysvětlí opravdu velkou spoustu věcí, nad níž vám mohl v průběhu čtení viset otazník - vlastně vše, co by člověk mohl od podobného titulu čekat. Jen kdyby to nebylo tak příšerně, příšerně, příšerně ukecaný - chápu, že v současnosti převládá trend spíš mohutnějších knih, ale téhle by větší náklon a tím pádem i spád jen prospěl.
Chápu i samotný konec, rozumím, proč ho autor pojal, jak ho pojal, ale stejně jako v případě většiny předchozích stran, i tady by méně mohlo znamenat podstatně více a efekt, jenž by mohl mít, by mohl být o něco zásadnější.
Interpretace pánů Rímských ovšem knihu pozvedá o level výš - oba dva mě nesmírně bavili, jejich projev je civilní, dostatečně dramatický a jak je vidět, jde to i bez přehrávání, hýkání, chrochtání, imitování... Prostě palec hore, víc takových audioknih!