Co mi mateřství dalo

Rozhodnutí přivést na svět dítě je naprosto zásadní.

Rozhodnete se, že vaše srdce už navždy bude

chodit mimo vaše tělo. 

- Elizabeth Stone -

Obě děti do našeho života přišly tak nějak přirozeně. S T. jsme spolu začali záhy poté, co jsme se zkraje roku 2005 potkali, žít (dobře, dobře, já se tak nějak nepozorovaně (nespozorovatelně? Tu kniha, tu sponka, tu hrnek... a ejhle, kartáček! A nemohl by sis přesunout ty věci ve skříni? Nemám si kam dát oblečení...) nastěhovala a on se mě nikdy nepokusil vyhodit), o pár let později jsme se vzali a další dva roky na to se narodila M. Po M. přišla o necelý tři roky později na svět K. a tím se kruh naší nukleární rodiny v zásadě uzavřel neb další rozšiřování našeho dozajista exkluzivního genofondu fakt neplánujeme.
Někdo se v mateřské roli plně realizuje, někdo méně a někdo, jako já, je ohromně rád, že děti má, miluje je, ale... No, prostě chci dělat ještě i jiný věci, než věčně někomu utírat zadek nebo nudle a nestydím se za to (i když si to, pravda, občas (často?) vyčítám).

O tom, co mi mateřství vzalo, jsem už psala. 

Dneska to bude o tom, co mi naopak dalo.

Ne, vážně si nemyslím, že by život začínal s dětmi nebo že by byl život bez dětí pustý a prázdný, jak Voldemortovo srdce. Ostatně když si pořídíte psa, koně nebo třeba varana, taky se vám změní život. Když si pořídíte hypotéku nebo partnera, taky nastanou nějaký změny. Když změníte práci, přestěhujete se, splatíte hypotéku, koupíte si druhýho varana... Prostě s příchodem dětí se váš život tak trochu změní. Tak trochu hodně.  

U někoho, třeba jako u mě, mohou být ty změny decánko turbulentní.

Jak jsem psala, Madlenka do našeho života vplula tak nějak logicky na přímce láska-svatba-děti, o níž jsme zpívávali už ve školce. A s ní nám do života vplul chronický spánkový deficit a taky obrovská láska a pocit neskutečný hrdosti na věci, o jejichž existenci jsme v životě datované BC (before children), neměli ani ponětí.

* Madlenka mě naučila, že škálu emocí, kterou jsem do doby jejího příchodu na svět používala (a jež byla jako u všech extrovertů dost velká i tak), můžu s klidným svědomím zahodit. Protože holky a kluci, nastupte si na labutě!, ta pravá jízda měla teprve začít. Madlenka mě naučila, že můžete milovat absolutně, bezpodmínečně, celou svou bytostí. Kačenka mě přesvědčila o tom, že láska k dětem se nedělí ani nenásobí. Jen do sebe prostě zahrne dalšího člověka. Nejde milovat jedno dítě víc a druhý míň. Jedno nebo druhý vás může v daným okamžiku míň štvát (anebo s*át, když už vám na nervy nebrnká Ovčáky, ale jede čtyřruční Slovanský tanec č. 8), ale milovat ho budete stejně. Buď jak buď. Taky jsem zjistila, jak obrovské rozměry může mít strach a úzkost. Co je to skutečná panika, bezmoc a děs. A to se jim vlastně nikdy nic hroznýho nestalo! (Ale pochopila jsem Charlieho Ashera, jenž ve Špinavé práci toužil po narození dcerky obalit celý svět bublinkovou folií.)

* Mateřství mi dalo jistotu, že jsem se fakt dobře vdala. Protože i když to občas není žádná procházka růžovým sadem a i když se občas nemáme ani trochu rádi, pořád se milujeme. A to není málo. Vzhledem k domácímu minovému poli, po němž se občas pohybujeme, to není vůbec málo. Zapomeňte na všechno ostatní, jestli je něco prubířským kamenem vztahu, pak je to vražda, dluhy a... děti.

* Mateřství mě naučilo hospodařit s časem. Občas s R. uvažujeme, co že jsme to dělaly, než jsme měly děti? Jak jsme mohly mít pocit, že nemáme žádný volno? A proč jsme, proboha, neběhaly víc, dokud jsme toho volna měly tři zadky? Je to paradox, protože teď, když mám denně v průměru tři volný hodiny, kdy můžu opravdu pracovat (anebo taky relaxovat, což normálně nedělám, protože den má těch hodin jen trapných 24 a někdy musím taky upadnout do kómatu, v běžné společnosti známém jako spánek) - někdy i čtyři, když jsou na mě děti hodně hodný, pracuju za svůj produktivní život suverénně nejvíc.

Já a mé knihy - výsledek jednoho chmurného večera, kdy jsem propadla chandře, že jsem v životě nic nedokázala a už ani nedokážu... Většinu jsem dělala až poté, co se holky narodily. Není to jednoduchý, jasně, že není. Ale vím, proč to dělám (ano, je to proto, že mám tu práci ráda a že mi to dělá dobře, kvůli čemu jinýmu? Každýmu, kdo ví, kolik bere překladatel, je jasný, že kvůli prachům to nebude).

* Mateřství jen posílilo mou dokončovací obsesi. Jak bych mohla holkám s čistým svědomím vtloukat, že se od rozdělané práce neodchází, kdybych to sama nedodržovala?

* Naučily mě mnohem většímu klidu. Chápu, že tomu ti, co mě znají až v posledních letech, sotva uvěří, ale je to tak. Jestli vám teď přijdu jako rapl, nechtějte vědět, jaká jsem bývala BC.

* Naučily mě, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, že se spousta věcí nepos*e, když je neuděláte hned a že plánování je sice bezva, ale základní a naprosto nezbytnou schopností, jež vám s malými dětmi umožní přežít bez ztráty kytičky, potažmo života (vašeho, jejich či vás všech), je flexibilita. Není dobré se na nic upínat, není dobré s ničím moc počítat. (A neplatí to jen u nás, že Kanado?)

* Mateřství mi dalo obrovskou sílu. A víru. V sebe. I ve svět kolem. Když jsem dokázala stvořit, porodit a odkojit dvě nové lidské bytosti, jak bych mohla něco nezvládnout?

* Mateřství mi dalo běhání. Bez holek bych neběhala, nebo aspoň ne takhle. A právě proto, že je mám, mám i tenhle blog. A mám spoustu nových, vzácných přátel. Lidí, kteří mi pomohli a pomáhají tak moc, že se to ani nedá vypovědět (a kdyby to šlo, neudělám to, protože by pak byli nafrnění a nebylo by s nimi k vydržení).

* Mateřství mi dalo novou mě. S M. jsem v těhotenství přibrala 28 kilo a šla rodit s 93(!) kilogramy živé váhy na 165 centimetrů. Byla jsem jak koule. Trpěla jsem jak zvíře. V porodnici zůstalo 8 kilo. Čili mimino, placenta, voda a tím končím, tvá Máňa. Kojila jsem jak vzteklá. Magda byla dravec-savec, pila furt a já? Já nehubla. Rozhodně ne tak, jak to všichni popisují. A tak mi nezbylo, než s tím začít něco dělat, protože jsem odmítala být od osmadvaceti squashy mommy. Začala jsem běhat a už nepřestala. Teda dokud se nezačala líhnout Katka. S tou jsem přibrala 30 kilo rovných, pani, můžu to tak nechat? Ale jistěže. Byla jsem jak koule. A trpěla jak dvě zvířata. Takže mi nezbylo, než se k běhání zase hezky rychle vrátit (ok, připouštím, že tentokrát to spíš bylo jako herákův návrat do domovského doupěte, než jako Amundsenovy první stopy v panenském sněhu tři roky předtím).

Vlevo mi je krásných osmnáct. Ty příšerný plavky ignorujte - anebo ne, hezky dotváří celkový "wow efekt". Vpravo mi je o sladkých patnáct víc. Vážím pravděpodobně stejně, možná o něco víc. Ignorujte pro změnu můj ksicht, jsem selfíčková královna a nikdy nepochopím, jak to ty holky dělají, že na těch fotkách vypadají tak dobře?
Hubnutí po dětech a s dětmi jde. Proč by to nemělo jako jít? No jo, není to jednoduchý. Není to zadarmo. Občas je to totálně k pos*ání, ale když vydržíte, když vytrváte, výsledky se dostaví. I když je třeba nebudete denně vidět v zrcadle, může se stát, že si po letech sednete ke starým fotkám a spadne vám čelist, tak jako mně. Navíc nemusíte žrát jen klíčky a pít vodu z vodovodu - já rozhodně nejsem příklad zdravého životního stylu. Spotřeba alkoholu mě jasně řadí mezi závisláky a slabost pro fast food je něco, čím bych se nemohla tajit, ani kdybych chtěla. A co mě děti naučily? Že je to jedno. Že se stejně vždycky najde někdo, kdo vás bude soudit, ale že většině lidí jste ve finále naprosto ukradení.

* Mateřství mi dalo hlavně jednu zásadní věc. Absolutní jistotu, že at the end of the day je jedno, kolik vážíme, běháme, jíme, spíme, kolik vydáme monografií, překladů, kolik máme titulů před/za jmény, všechno tohle je fuk. Protože jen jedna věc má skutečný smysl. A doopravdy záleží na jediném.

Na nich.

Zkrátka si žíju jako na zámku.... ať to trvá věčně!