D(nes)N(neuvidíš)F(iniš) - ŠUTR 2017

Slunce se ráno vyvaluje na východě a večer zalejzá na západě, kanál smrdí, psi koušou a na jaře se běhá ŠUTR. Jistoty jsou v životě důležitá věc. ŠUTR je závod, ke kterýmu mám opravdu silně nostalgický vztah, byl to můj první trail. Když jsem se na něj po nezdařeným plzeňským půlmaratonu na podzim (tehdy se ještě běhal jaro/podzim v Praze) 2012 hlásila, netušila jsem ani, do čeho jdu, natož jak moc mě to do budoucna ovlivní. Trať mě tehdy uchvátila. Netušila jsem, že v Praze jsou taková místa, tolik přírody, lesy a takový kopce a už vůbec jsem tehdy netušila, že se takový (a mnohem, mnohem šílenější) věci běhají. Lidi, co se hlásili na dvě - nebo dokonce na tři! (tehdy se ještě čtyři neběhaly) - kola, byli v mých očích machři největší. Jak může někdo uběhnout 54 kilometrů? To snad ani nejde, ne? Tehdy běžel ještě i Dan a já na vlastní oči viděla z metru legendu. Svět těch velkých se tu na plácku na kraji lesa mísil se světem běžeckých mimoňů, a aniž bych si to uvědomovala, nejspíš právě tehdy a tam se moje běžecká duše přidala na trailovou barikádu. I když jsem pak běžela PIM a nějaké ty závody po asfaltu, kopečky, cestičky, kameny, potůčky, les a louky... to všechno už ve mně mělo napříště probouzet nutkání zavázat boty a proběhnout je (nebo se o to aspoň pokusit).

Na podzim 2013 jsem už čekala Káťu, zvracela, spala, žila z kompotů a šťávy (ano, té šťávy, která spolu s šumákem a žlutou limonádou představovala za socíku jedinou nealko-alternativu k sodovce nebo vodě; té, co jsme ji všichni mívali doma ve skleněné baňaté lahvi s ulepenou etiketou od toho, jak po hrdle vždycky pár kapek steklo ven a v mnoha domácnostech se tak dočkala flaška tuningu v podobě molitanové kytičky (my měli zelenou), jejímž účelem bylo ony uprchnuvší kapky hutného, přeslazeného koncentrátu zachytit) a doufala jsem, že se brzy můj statut živý-mrtvý omezí opět jen na první část před pomlčkou. 

Na podzim 2014 se, tuším, běželo už na Šumavě, Kátě byly 4 měsíce a já se začínala trochu rozbíhat. Na jaře 2015 už byla ovšem situace docela jiná a já se přihlásila na tři kola a nějak je zvládla odplazit. Bylo to oficiální. Byl ze mě machr.

Na jaře 2016 jsem své machrovství nafoukla o ještě jedno kolo, když jsem, předpokládám jako jedna z mála v dějinách běhu, dorazila do cíle 45 minut po limitu a stejně byla druhá a ještě dostala cenu. 

Na jaře 2017 jsem chtěla běžet znovu tři okruhy. Úvaha byla prostá: za dva měsíce je GGUT, když se teď rozsekám na čtyřech, bude mi trvat minimálně 14 dní, než budu moct zase běhat naplno a těch 14 dní regenerace by mi v létě chybělo. Tohle rozhodnutí ovšem padlo zkraje roku, kdy jsem ještě netušila, že mám před sebou týdny a následně i měsíce rýmiček (a)nebo bebíček. Achilovka je čím dál lepší, stoprocentní to ještě zdaleka není, ale ta dálka už není tak daleká jako byla před měsícem. Slabší bylo, že K. chytla týden před závodem nějaký moribundus, pár dní zvracela, tekly jí nudle jak Niagara a já to, jak jinak, chytla. To není výhovorka, to je fakt. Ve středu ráno jsem měla problém vydrápat se z postele, když jsem zaklekla k porcelánovému telefonu v místnosti vedle koupelny a volala pražským kanalizacím, zděšeně jsem v duchu počítala, jestli to náhodou není důkaz něčeho jiného, než jen nedostatečné funkce mého imunitního systému. T. kolega si totiž nedávno, ne zrovna plánovaně, pořídil třetího potomka. V práci se mu všichni smáli. Zděšeně jsem se snažila dobrat potřebných datumů, abych se ujistila, že se onen kolega nebude moct ještě smát naposledy a nejlíp. Naštěstí (protože my už s dobrovolným šířením našeho genofondu skončili) se ukázalo, že jsem opravdu jen chabrus a ve čtvrtek nebylo po blití ani památka. Rýma a kašel ale nikam nešly a v pátek jsem se utvrdila o správnosti svých výpočtů. Hurá. A sakra. 

V sobotu jedeme s E., kterou jsem do ŠUTRu navrtala, aby si spravila chuť po vynechané Brdské, na kterou nemohla kvůli zablokovaným zádům, do Šárky. Není mi ani trochu dobře. Ne, je mi blbě. Ale přesvědčuji sebe samu, že to rozběhám a že to zvládnu a že to bude dobrý. Že se kousnu, ostatně jako vždycky, a že si zase dolezu pro ten euforický pocit ze zbouchané porce kilometrů.

Na startu potkáváme Digiho, díky kterému mám letos nejvíc fotek ze všech ročníků a děkuji za ně, a pak i Káju. Digi fotí, E. se klepe zimou, já se snažím nemyslet na to, že v tyhle dny obvykle lezu maximálně mezi lednicí a koupelnou a i výpravu na hřiště považuji za nadměrný výkon. Ne, ne, žádný defétismus! 

Zavaž mi střevíček!

Káju jsem trochu vyděsila

Během chvíle je čas shluknout se na startu. Tam se ocitám vedle Ládi S. Chvíli přemýšlím, jestli se k němu mám hlásit a přiznat mu, že jsem kdysi, před spoustou a spoustou let jen díky jeho podpoře, které se mi dostalo po mé první, absolutně tristní, desítce, na Běhej.com, s běháním nesekla. Že mi byl tehdy velikou motivací a to, že někdo, kdo běhá desítku pod 40 se mi nejen nevysmál, ale ještě mě povzbudil, mi dalo nesmírnou chuť do dalšího pobíhání. Neudělala jsem to. Možná jsem měla.

Vybíháme do prvního kola. Co k tomu psát? Kdo trať v Šárce zná, ten ví, kdo ne, tomu to stejně nic nepoví. E. byla jako laňka, plná energie, já se už zkraje vlekla a doufala, že až se rozhýbu a zahřeju, půjde to - a poběží - líp. Během chvíle jsme se ocitly na samém chvostu a během další tu byla občerstvovačka v polovině. Na ní tradiční osazenstvo, piju a se smíchem Michalova bráchu ujišťuju, že letos tu kvůli mně do noci nebude. Kdybych jen věděla.

V druhé části se samozřejmě neudržím a peru to v zamilovaném seběhu. V kopci proti mi to stehna začínají vyčítat, na Babě na mě padá únava jako deka. Jako debilní, kousavá, smradlavá, zatuchlá deka. Nechci ji! Vezměte si tu hnusnou věc někdo!! Pod betonovým monstrem Bláhovi (soudě dle zvonku na vrátkách) přichystali pro účastníky stáčenou manu. Ne, nebylo tam štěně, ale skleněný soudek s kohoutkem a citronovou vodou a celou hromadou kelímků. Myslím, že jsme jim ten den byli vděční všichni. E. konečně poslechla a na Babě se rozběhla podle vlastní chuti a síly. Během chvilky se mi ztratila z očí. Snažím se ji dohnat. Čekala jsem, že ji chytnu v cíli na občerstvovačce, jak do svého neskutečně rychle spalujícího těla futruje palivo, ale nikde ji nevidím. Nemám hlad, nemám na nic chuť, piju málo a běžím dál. Pod prvním kopcem telefon. Eva. "Já se ztratila! Jsem někde v lese a nevím kde!" Ježiši, co teď? "Mám se pro tebe vrátit?" "NE!" ok, tak ne. Ještě chvíli po rovince jdu, uklízím mobil, přemýšlím, jestli vyndat sluchátka, nechce se mi. Vítr fouká, ptáci zpívají, stromy šumí. A já v prvním stoupání vím, že je něco špatně.

Nejdu, plazím se. Je mi hrozně zle. Nahoře na kopci mi jdou nohy doprava a oči doleva. Prsty mi natekly tak, že nemůžu pomalu ani sevřít ruku v pěst. Tak a je to. Vymalováno. Jakmile se mi zhoupne asfalt poprvé pod nohama, vím, že jsem letos skončila.
Potupně dolezu druhé kolo v čase o 40 (!) minut horším než to první. Mám strašnou zlost. Na sebe. Samozřejmě zabředávám do naprostých sraček sebelítosti, v duchu už Radkovi A. prodávám registraci na GGUT, pálím kecky a dávám se na zavařování. Postupně se propadám hloub a hloub, chci si sednout. Chci si lehnout. Chci spát. Po občerstvovačce, kde se zdržím docela dlouho, volám T., že to balím. Nahlas říkám to, co jsem si myslela poslední hodinu: Dneska to prostě nejde. Tím je mé první DNF po pěti letech a druhé celkově, zpečetěno.
Za občerstvovačkou mě dobíhá E. Docela dlouho jdeme spolu, kufr ji absolutně demoralizoval, má hlad a taky to balí. Snažím se ji přesvědčit, aby to nevzdávala, ale trvá na svém a já nemám sílu ji přesvědčovat. Nakonec se za stoupáním před Babou rozbíhá se slovy: "Ať už to mám z krku!" a mizí mi z dohledu. Je mi líto, že to nechce zkusit dorazit. Zvládla by to.
Najednou mě míjí Pavel. "Ahój, Jitko! Co ty tady?!" Diví se. Říkám mu, že mi je strašně zle a že to balím. Ptá se, jestli nechci hodit domů. Vděčně přitakávám.
Na betonovým monstru potkávám tatínka se dvěma malými dětmi a třemi koly. Chlapeček tak ve věku Káti hystericky pláče, protože tohle nevyšlapou, ani nevytlačí a on se tu bojí svoje kolo nechat ležet, že mu ho někdo ukradne. Když už jsem běžec na prd, tak aspoň k něčemu můžu být. Kolo mu vynáším, je po breku, tatínek děkuje a já se směju, že mám doma nemlich to samý.
Zbytek trati je celý takový smutný. S obrovskou hořkostí a zklamáním ze sebe sama probíhám cílem. "Tak a pojďte mi cvaknout čip. Dneska není můj den," hlásím. "Fakt?" diví se kluk od časomíry. "No jo, fakt."

Se zpožděním vypínám hodinky. Cpu se pomeranči, snažím se zajíst tu pachuť, která se mi dere ze žaludku do krku, ale moc to nejde. Kadibudka, stan na převlečení, rozloučit se s Digim. Pavel nás veze domů. Děkuju mu. Snažím se neznít zoufale, ale nejde mi to. Doma si ve sprše utírám slzičky ponížení. Zbytek dne jakožto správný extrovert ventiluju svoje zklamání. Nesmějte se, ono to pomáhá.
V neděli mi je líp. Jdu se proběhnout. Přestávám být nasraná. Začínám být odhodlaná.
V pondělí mi je dobře a už se tomu směju. Jakýpak prodávání registrace? Kdepak! Pohled mám pevně upřený ke Kaprunu. Vidím tě a dostanu tě, anebo dostaneš ty mě, ale bez boje, bez toho se já nevzdám!