O snech, převážně těch bláznivých

H. zvedá železo, L. odhazuje cenťáky jako na běžícím páse...

...a na mě padaly chmury, že už se nikdy nerozběhnu, že už navždy zůstanu koulí, že si to (podle toho, jak se k tomu staví pan manžel) druhý a poslední těhotenství vůbec neužívám, že se nejsem schopná na to miminko, co už nějaký ten den pravidelným (zatím jen decentním a veskrze roztomilým) kopáním hlásí svou přítomnost, vůbec naladit a vlastně ani moc těšit. A k tomu nadějné vyhlídky na zákrok někdy v době po porodu, kterému asi neuteču, neb mi pan doktor na poslední poradně zabodl prst do pupíku a prohlásil: "Je tam!" Já v naivní víře, že to něco je adresováno potomkovi se s přitroublým úsměvem otázala: "A co?" Zpražil mě jak brazilskou kávu: "Pupeční kýla! To bude chtít výhledově spravit."
Doma jsem se zeptala googlu, co že to vlastně znamená. Odpověď mi, ačkoliv jsem to asi měla čekat, vyrazila dech a nahnala do očí slzičky. Operace, anestezie, dva až tři dny ve špitále, čtrnáct dní rekonvalescence, dva měsíce klidu. Panebože. Abyste rozuměli, nejzávažnější lékařský zákrok, který jsem v životě absolvovala, bylo vytržení krčních mandlí před dvanácti lety s lokálním umrtvením. A předtím možná rovnátka. Ne že by byl porod procházka růžovým sadem, do toho orgasmického měl asi tak daleko jako ty krční mandle do "banálního a díky anestezii bezbolestného zákroku", jenž mi byl slibován (omdlela jsem jim už na sále, pak cestou na pokoj, a pak ještě jednou a bolelo to jako svině). Jenže co má být jako tohle?
Doma miminko, k tomu neutahatelnou Madlenku a já se mám nechat někde řezat? A ležet? A BÝT V KLIDU?! To se, prosím, dělá jako jak? O velkých plánech na návrat k předtěhotenský běžecký rutině ani nemluvě. Stejně jako o závodech, které jsem si už stihla naplánovat a dalších, na něž jsem si troufale začala myslet.
Chtěla jsem si stěžovat. Chtěla jsem se litovat a doufala jsem, že na oplátku politujete vy mě. V neděli jsem podruhé v minulém týdnu vyrazila na těch svých momentálně standardních pět až šest kilometrů. Venku naštěstí pučelo jaro v plném proudu, takže nevadilo, že se už nevejdu do normálních dlouhých kalhot a že už se ke slovu dostaly ty, které jsem si kupovala, když jsem čekala M. Jsou totiž naprosto geniální neb nemají v pase ani gumu, ani šňůrku, ani nic. Buď se zaseknou a drží nebo padají. Teď se mají sakra o co zasekávat, takže se z nich rázem stal nejpohodlnější kousek běžeckýho šatníku.

Nezdá se to, ale přírůstek na váze se nebezpečně blíží dvoucifernému číslu. Když si vzpomenu, jaký peklo bylo tahat tu skoro třicetikilovou krosnu, v níž se transformovala kila s M., je mi mdlo. O tom, jaká fuška byla je shodit ani nemluvě. Nelíbí se mi to. Ne, oprava. Děsí mě to a štve mě to a furt čekám, kdy přijde ten všemi příručkami a chytrými weby slibovaný příval energie v druhém trimestru. Jsem v půlce pátého měsíce a ne a ne se dočkat (jako dneska ráno, kdy jsem okýnko využitelné ke krátkýmu běhu - navíc v jednom z nejmilovanějších počasí - prvním sněhu, prachsprostě prospala...). V celé téhle ne zrovna pozitivně laděné atmosféře mi přišel jako na zavolanou mail od R. a ta chmura se tak nějak samovolně rozpustila. Však ono to půjde. Však ono se to poddá. Jak říkal Jan Werich: "Všechno se přečká. Tečka."
Takže místo na věci příští-děsivé jsem začala zase myslet na události, který si odmítám nechat ujít. Proč? Protože chci, moc chci.
Honza měl tuhle na blogu pocit, že má příliš velký, bláznivý a odvážný cíl. Já jsem oproti tomu přesvědčená, že ten jeho je naprosto reálný a v jeho podání i splnitelný a to ještě s velkou rezervou. Aby (nejen on) věděl, jak takový příliš velký, bláznivý, odvážný a nejspíš i nesplnitelný sny vypadají, tady je můj, postupně krystalizující, seznam - plán na příští pětiletku:

- První je na řadě Brdská stezka, ideálně 2015; odvážně ji řadím mezi ty splnitelné, reálné, zvládnutelné a doma odsouhlasitelné. (YES, SIR!)

A dál už to půjde jen z tlustých do tenčích a tenčích a tenčích...
- Silva Nortica 103 km, drze sním o tom, že když o tom budu doma hodně hodně mluvit, třeba mi to bude dopřáno, aniž bychom si kvůli tomu museli jít po krku (a pak je tu, pochopitelně, takový zanedbatelný detail, jakože na to zvládnu natrénovat tak, abych bídně nezhynula už před polovinou)

- Silva otvírá pole snům bláznivým. Po jejím boku stojí Kaisermarathon Söll a Jungfrau marathon; tady to bude ještě větší boj (přípravu ponechme stranou :-), už se moc těším na sáhodlouhé debaty o tom, že zase jedeme na dovolenou jenom kvůli mýmu běhání, že je to šílenost, blbost, sebevražda.

- na konci téhle cesty snů se vypíná má osamělá hora (i s tím drakem). Dokud se o ní vloni nezmínil Stín v jednom z komentářů, ani mě nenapadlo na ni myslet. Od té doby při přemítání kam dál, vždycky skončím u ní. U Ereboru. 168 kilometrů do dýlky a skoro deset do výšky v limit 46 hodin.

A pak čí sny jsou šílené!