Pátý až dvanáctý týden

Z předsevzetí, že si budu zapisovat, co se každý týden dělo, evidentně nic moc není. Když ono ani nebylo moc o čem psát.
Běhat jsem přestala poměrně rychle, o to jistěji. Párkrát jsem vyběhla do lesa na slabých šest kilometrů, vždycky jsem se vracela nadšená a přesvědčená, že další den určitě vyběhnu, ale většinou jsem se donutila (ano, donutila, ani jednou se mi nechtělo) dvakrát týdně. Naposledy jsem vyrazila před měsícem, protože tehdy se rozpoutala apokalypsa. O blicí historky vás ochudím (jedna z věcí, o kterou bych docela ráda ochudila i sebe samu), stačí, když přiznám, že jsem byla tři neděle ráda, že jsem se z gauče doplazila do kuchyně. Nemohla jsem nic jíst, nemohla jsem nic pít. Z obyčejný vody, která spolu s birellem běžně tvoří skoro sto procent mýho pitnýho režimu, se mi navalovalo jen při představě, že bych ji do sebe mohla nalít. Co šlo líp, byly vody s bublinkama. Ale ne samotný. Vrátila jsem se o dvacet let v čase a milou sodovku pila se šťávou. Ale až po třech dnech strávených čistě na kompotech. Další retro - kompot jsem naposledy jedla před pěti (?) lety. Holt sranda musí být. Strava složená převážně z čehokoliv sladkýho, pokud možno s marmeládovou náplní se záhy projevila a já bobtnám jako ježík obecný.

Ráda bych naprosto upřímně napsala, že mi to ale vůbec nevadí. Jenže vadí. Ale co nadělám, svět je plnej marmeládou plněných věcí čekajících na to, až je sním. A já je přeci nemůžu zklamat!
Po třech týdnem mi začalo být o něco líp, přestala jsem po nocích budit všechny sousedy sdílející s námi stoupačky v jednu, ve tři a v pět ráno dávivými zvuky, abych jim dopřála ještě dohru kolem sedmý, kdy vstáváme. Byla jsem schopná vypít sodovku bez šťávy a objevila absolutní manu v podobě jablečnýho džusu.
Z módu: můžu se ještě vůbec považovat za běžce? Jsem plynule přešla přes: byla jsem vůbec někdy běžec? Do: jak mě to mohlo někdy bavit? Abych, když mi teď už trochu otrnulo, začala zase zvažovat, že bych to přeci jen ještě zkusila. Můj pan doktor je vtipnej. Na otázku, jestli můžu po měsíční pauze znovu začít nebo jestli bych neměla radši plavat, mi řekl, ať začnu kreslit. Na poznámku, že tím se těch endorfinů moc nevyplaví a navíc mě M. nic podobnýho dělat nenechá, dodal, že teď už je to jedno, hlavně ať sebou nikde neříznu a jestli běhám aspoň po lese? Běhám a řezat nic nehodlám, sebe už vůbec!
Tenhle týden končí první trimestr. Dneska jsem byla u doktora na kombinovaným genetickým ultrazvuku, na němž se zjišťuje, jestli netrpí miminko Downovým, Edwardsovým a ještě jedním příšerným syndromem, jehož jméno jsem radši už zapomněla. Zdá se, že netrpí. Naopak. Hopsá si v břiše nahoru a dolů. Ruce před očima, nožky ležérně pokrčený, s žaludkem, játry, páteří, očima a horním rtem tam, kde má být.

A je to holčička :-)