Týden pátý: Tepovka

(kolem 26.10.2013)

Testy zdá se nelžou. Hádám, že když je ta druhá čárka na čtyřech, bude i na pátém a rozhoduji se za další neutrácet (čehož následně lituji, protože co když zmizela?!? Jak jen se to dozvím?). Takže se poměr x-nožců v domácnosti zvýší na 4:1 ve prospěch těch hloupých, po zadních chodících a nelovících. Znamená to taky, že mě čeká pár měsíců běhu podle úplně jiných pravidel. Odmítám si připouštět, že by to mohlo dopadnout jako s Máďou, kdy jsem ani tak nedoběhala, jako ani běhat nezačala. Leden 2011, léčím ITBS a následně zjišťuji, že bude miminko. Koleno jsem doléčila v době, kdy už jsem blila jak šakal a byla ráda, že jsem ráda... na všechny čtyři jsem před porcelánovým božstvem přestala (později už jen po ránu, ó jaká úleva) padat až v osmnáctým týdnu a to už jsem tak dlouho neběhala, že začínat mi přišlo jako šílenství.

Běhání v těhotenství se, zdá se, dle všech chytrých článků, publikací a zatím jedné jediné knihy, která na toto téma vyšla, řídí v zásadě třemi zlatými pravidly: POSLOUCHEJ SVÉ TĚLO, ZPOMAL a PIJ!

Pokud jste na tom jako já a vaše tělo vám tak maximálně říká: Přidej, lemro!... Koukej, jak všichni koukaj!... Makej, makej, makej!!... Tomuhle ty říkáš běh?!... atp. bude se vám hodit ještě čtvrtá prostá rada, běhejte vždycky s tepovkou pod 80%maxTF.

Takže vyrážíme do garminu - chystám druhý pokus o koupi prémiového hrudního pásu. Ten první jsem provedla na začátku září. Našla jsem si na Heurece, kde ho mají nejlevnější, a protože jsem v tom krámě už zjevně někdy něco kupovala, s klidným srdcem ho objednala a zaplatila, Ach já hloupá! Čekala jsem týden, dva, třetí se tam snažila dovolat. Nikdo to nebral. Tak píšu mail. Za dva dny mi přichází odpověď, že čekají na doskladnění a že když to do pátku nebude, vrátí prachy. Žádný balíček nedorazil, na účet nic nepřišlo, telefony nikdo nebere, maily mi MailerDeamon obratem vrací. A na webu? Na webu mají jen nápis: Je nám líto, žádáme o zařazení do insolvenčního rejstříku. No nemám já štěstí? A takhle, takhle se vážení šetří, hned mě ty dvě stovky, o který to bylo lacinější, než všude jinde, hřejou víc v kapse! Ehm.

Korunu tomu nasazuje borec v garminu.

Já: "Vy jste tu měli takovou hezkou akci, že byla sleva na nový zařízení, když člověk vrátil to starý. Vztahuje se to i na ty doplňkový?"
On: "Jojo, třeba u navigací do auta je to..."
Nečekám až odpoví a lovím svůj starý hrudní pás.
Já: "A co na tohle?!"
On: "Na tohle bohužel ne. Ale já vám ho můžu dát za tisícovku!"
Já: ":-DDDD!!!!!"

A takhle, takhle se vážení dělají nadšení zákazníci ;-).

Novej hrudní pás se od toho starýho liší asi jako dámský plavky z dvacátých let od těch z letošního roku. Je parádní, lehoučký, v pračce pratelný (!) elastický proužek, na hrudníku krapet vystuženější. Tam, kde jste u starého modelu měli od žeber k žebrům plast, je teď materiál, který stočíte do roličky. Snímač je o něco málo větší než moje 310 a rozhodně tenčí. A čísla ukazuje jako o život.

Takže běhám s pásem. Hlídám si tepy. Zapomínám si brát pití, což je zásadní chyba. V neděli je nádherně a já se vydávám, ač se mi nejdřív vůbec nechce, na dvacku podél Labe. Klušu závratným tempem 6:30-6:50, i tak se držím na zhruba 75%maxTF. Dávám si za úkol zjistit, jestli se tepovka v těhotenství nezvyšuje, protože to by byla teda trénovaná jak stehno. Na pátým kiláku lovím mobil a volám T., který v garáži natírá police a knihovnu Madlence do pokojíčku. Prosím, jestli by mi nepřivezl vodu, že jsem ji zapomněla a že se mi krásně běží a nechce se mi to otáčet. K mému překvapení (nutno dodat, že samozřejmě příjemnýmu), mě neposílá do háje. Místo toho se potkáváme na jedenáctým kilometru, kdy už se vracím. "To je nechutná dálka!" brblá a duše na kole, jehož přehazovačka se dávno vypravila do věčných lovišť. Myslela jsem, že si budeme třeba povídat, ale mlčí, tak ho pět kilometrů před domovem posílám napřed. Maluju si, jak budu tyhle delší běhy aspoň jednou týdně provozovat. Haha. Kdybych jen věděla...