Po hlavě do neznáma aneb začátek čtvrtého věku

Na podzim jsem se v rámci euforický vlny, která se strhla na DailyMile, přihlásila do PIM Women's Challenge. Nabyla jsem jistýho dojmu, že jsem vlastně děsně zajímavý běžec a že by mě tudíž mohli vybrat. Při přihlšování do W's Ch. se musíte, pochopitelně, přihlásit taky na některý závod PIMu. Přiznávám, že jsem na maraton 2013 klikala se staženým žaludkem a směsí hrůzy hrůzoucí a přesvědčení, že JÁ zvládnu přeci cokoliv. Vybrat mě nevybrali, ale přihlášená jsem, startovný je zaplacený a přede mnou 42 195 metrů, který bych měla uběhnout a nevypustit přitom duši. Nebyla bych to já, kdybych si navíc nestanovila pomyslnou hranici čtyř hodin. Samozřejmě se svět nezačne točit doprava, když to půjdu za čtyři deset, čtyři dvacet, atd. Samozřejmě, že je pro mě, jakožto prvomaratonce, nejdůležitější vůbec dokončit. I když... Známe se.

Ke konci roku jsem začala mít pocit, že se mi hůř a hůř hledá motivace, že se vlastně vůbec nezlepšuju, že je pro mě čím dál obtížnější se za ty dveře vystrčit. Vloni na jaře, ještě než jsme s Milošem Škorpilem udělali takovou zkušenost, jakou jsme udělali (o tom snad někdy později), jsem si slíbila, že když zhubnu na 65 kilo, zaplatím si u něj individuální tréninkový plán. Kila mizely, ze sedmičky se stala šestka, já se konečně vešla do starýho oblečení a postupem času mi začalo být velký i to. Najednou jsem byla na svoje poměry dost hluboko pod mýtickou pětašedesátkou, jenže Škorpil už nepřicházel v úvahu. A na co vlastně trenéra, vždyť stejně běhám na hranici možností. Ach ouvej, má ty prostoto!

Nakonec mě nalomily úspěchy jednoho spolupisatele z DM a já se rozhodla kontaktovat jeho trenéra. Po zkušenostech s MŠ (ne, není to zkratka mateřské školky, alespoň v tomhle případě ne) neznalo mé nadšení mezí, když se mi během večera ozval a vzápětí mi sestavil plán, podle kterýho už třetí týden běhám. Je to teda masakr, musím přiznat, že jestli jsem si někdy myslela, že si sama na sebe pletu hodně ostrý bič, mýlila jsem se. Ulevovala jsem si, kde jsem mohla - žádný rovinky, tempa jenom po hranici radosti a mírný (a stále ještě) příjemný bolesti. Kde jsou ty časy. Ale jelikož mám velkou slabost pro tabulky, plány, oblečení srovnaný do komínků a Zajícovu variantu Bronštejnovy metody rozmístění předmětů na pracovním stole, nemluvě o přijímání výzev, chrochtám si, kdykoliv vyplňuju excelovskou tabulku.

Zároveň musím přiznat, že místy pochybuju, jestli je tohle opravdu trénink na čtyři hodiny? Trošku PN podezírám, že se ze mě snaží vymáčknout, co to dá. Tenhle týden jsem už musela poníženě poprosit, jestli bychom nemohli trochu zvolnit, protože jsem popravdě stahaná jako pes. Nevím, na kolik za to může uklouzený přemrzlý sníh venku a nakolik je za tím, že tohle je na mě v současný době prostě moc velká zátěž (ráda bych věřila první variantě, ale obávám se, že to bude minimálně nus-nus). Sedm dní volnějšího režimu by prý mělo stačit. Tak uvidíme. Držte mi palce. Já si je držím.