Co jsem zač

Protože textu jste si tu užili/užijete si až dost, rozhodla jsem se tuto sekci pojmout, řekněme, vizuálněji:

Běhám víc než málo, ale míň než hodně. Dělám to už docela dlouho a doufám, že ještě chvíli budu. Občas běhám opravdu ráda, většinu času se ale prostě vystrkuju s botama v ruce za dveře, protože 1.) jsem pak snesitelnější; 2.) moje děti jsou pak snesitelnější (nebo mi tak alespoň připadají); 3.) běhání je ve skutečnosti mimozemský organismus, který se vám implantuje do mozku a zcela ovládne centrum svobodné vůle; 4.) víc jak dva dny bez běhu jsou špatná karma, to ví prostě každý.

Kromě toho...

Běhám proto, že ráda, ale opravdu ráda jím. To o sobě samozřejmě tvrdí mnozí běžci, jenže já na rozdíl od nich jím ráda jídlo, které je, abych tak řekla, tak trochu, víc, případně kompletně, junk. Moje maminka by z každého rukávu mohla vysypat tucet historek o tom, jak mě jako malou a pak větší činilo jídlo snesitelným a zvládnutelným stvořením, a jak mi stačilo dát rohlík a ze vzteklýho Gluma byl rázem milášek Smeagol. A protože mě zároveň vůbec netěší perspektiva oplácaný ženy středního věku, nezbývá mi, než se hýbat. Nikdo podstatu nevystihl a už asi ani nevystihne líp, než Oatmeal:

 

Asi tak.

Kromě toho se usilovně snažím přežít výchovu našich dvou holčiček

Dělám taky nějaký ty nezáživný věci, který mi vydělávají na startovný, hypotéku, daně a podobný kraviny.

Protože jsem děsně oblíbená, občas neuškodí udělat si další přátele tím, že něco milého a přívětivého napíšu o jejich knížkách sem:

Nějakou dobu (od r. 2014) mě toho k běhání napadalo mnohem víc, než kolik zvládal osobní blog o běhání pojmout, a proto jsem tak trochu víc psala i sem:

Jestli vás zajímá ještě něco víc, můžete mi třeba poslat mail na runaread@gmail.com

(Ne, na Facebooku nejsem. Nebudu. Nechci být. Určitě je to děsně super. Věřím vám. Fakt vám věřím.)