Já. Jsem. Hora. (Pražský kelt 2024)

 "Měla by sis vybrat něco, kde nejsou tak brutální cuty a kvůli čemu nemusíš nikam daleko jezdit," prohlásil T. cestou na letiště ze země rudého draka.

K mému překvapení nepuklo nebe, nepřišel Jádžúdž a Mádžúdž, ani se nenarodilo dvouhlavé tele, i když bych ještě před pár lety věřila, že podobná věta z úst pana manžela musí jednoznačně předznamenávat apokalypsu.

T. že mě posílá běhat? A daleko?

"No počkej, to já zas nemyslel, že se toho hned chytneš," ježí se, když v srpna ohlásím, že jsem se teda domluvila s Jarkou, kterou čeká výměna kolena, že si od ní koupím její startovný na Kelta. Ok, svět je v pořádku, Ježíši lež, ještě si můžeš přispat.

Rozumově mi to přišlo jako jasnější volba než káva jihlavanka - start téměř za barákem, celou dobu v perimetru odvozu do dejme tomu hodiny, termín na začátku října sliboval v éře globálního oteplování dobrý počasí, tak na co bych se mohla vymluvit? Poběžím za Jarku a za vlast a když nebudu moct běžet, půjdu, a půjdu a poběžím tak dlouho, dokud nepadnu nebo se nedostanu do cíle.

S přibližujícím se termínem výpravy začínám lehce panikařit. Nalijme si čistého vína: naběhala jsem prostě a jednoduše tužku. Dívám se kritickým okem na garminí záznamy. Oukej, tohle mi někdo ukázat, řeknu, že na maraton by to mohlo stačit, na pomalý a bolavý. Na stovku? Hehe. Aha, sorry, to nebyl vtip?

Ale živou mě nedostanou. Ani dřív, ani teď, ani nikdy.A tak mě T. v pátek 11.10. veze do kunratické školy na registraci a start. "Jsem chodec nebo běžec?" ptám se ještě odpoledne mistra. "Běžec! Koukej jít v těch deset!" Chodci totiž startovali s předstihem, aby nemuseli mít bojara, že nedají čtyřiadvacetihodinový limit a já si ještě v pátek ráno říkala, že jsem přece jen spíš asi ten chodec. Tak nejsem.

Dostanu čip a šmíráckou krabičku na batoh, neznám tu ani nohu, sedám si na chodbu do rohu, zavírám oči a snažím se dýchat. Klid. Nejsi žádný cucák, tohle bude dobrý. V noci má být krapet frišno, ale jinak počasí slibuje krásný podzimní den. Mám s sebou hromadu jídla, zařekla jsem se, že domů nepůjdu, dokud to všechno nesním, takže plán je jasný.

"No ahoj!" otvírám oči a sotva jim věřím. Denisa! Denisa, se kterou jsme běhávaly s kočáry po Milíčáku, když byla Madlenka malinká. Madlenka, se kterou se už díváme do očí a na poslední skautskou výpravu odjela v mých trailových keckách. Nemilosrdná milosrdnost času. Doprovází na start Michala, se kterým jsme během těch let, kdy jsme se s Denisou vídaly hodně a pravidelně, vlastně nikdy neměli pořádně možnosti si popovídat. A se kterým nakonec strávíme prvních třicet kilometrů a myslím, že toho docela dost s povídáním doženeme. Je to trochu jako když slepý vede hluchýho. Michal laboruje s kyčlí, já laboruju absolutně se vším. A protože dneska mi může moje věhlasné ego políbit zadní část těla, držím se úplně v klidu na naprostém chvostu - a protože Michal taky nikam nespěchá, první hodiny ubíhají zvesela.

Probereme všechno - od hodinek po kvalitu polívky na první velký stanici (ano, i tebe jsme pomluvili, neboj) - s postupujícím časem ale Michal čím dál vážněji mluví o tom, že to zabalí, v Bráníku má auto a vůle pokračovat v dalším trápení chybí. Se slzou v oku se loučím. Mám před sebou sedmdesát kilometrů, do noci zahalenou Prahu a pocit, že tady a teď je přesně to místo, kde mám být.

Klušu po stezce. Mlha mi tančí před čelovkou, čas plyne a kilometry s ním. Po schodoch, po schodoch, nepoznávám poschodia, ale pražská zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí. Závod se tváří jako značený, ale řídit se značkama, skončím dřív, než začnu. Trasa je to krásná, ale takhle mizerný značení jsem ještě nezažila. To už fakt radši nic než tohle. Na některých místech absurdně přefáborkováno do tý míry, že jsem si až říkala, že to asi nějaký vtipálek posbíral a navěsil na jedno místo, jinde (podstatně častěji) ani ťuk. A to se bavíme opravdu o místech, kde můžete jít hned několika směry. Bez navigace na kelta zapomeňte. Což by byla škoda, to si zase řekněme rovnou.

Protože zatím je to fakt nesmírně zábavný. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, zatím to jde, zatím mě nic nebolí, zatím si to užívám. Jsem většinu noci sama. Před Vyšehradem mě na lavičce ve dvě ráno v mlze sedící mladík poněkud zaskočí, ale sázím na to, že v palbě čelovky nevidí, kdo se k němu řítí a opakuju si mantru, že nejděsivější věcí tady jsem já.

Trasa se stáčí na samotný Vyšehrad, běžím nad podolskou porodnicí. Na sálech se svítí. Za pět dní to bude třináct let od chvíle, kdy tu přišla Mája na svět. Dojímám se, ale jen lehce a krásně.

Železniční most, třetí hodina ranní, koncentrace podivných existencí se zvyšuje. Nic, co bych si nějak dávala. Snažím se tvářit nezúčastněně - já vás nevidím, vy nevidíte mě. Za Knížecí je snad jediný vysloveně nepříjemný okamžik noci, kdy míjím trojici chlapců usazený na schodech přímo v cestě. "Ty se v noci nebojíš?" Bojím. Bojím se, když jsou tam lidi.

Občerstvovačka na Dívčích hradech v kufru auta. Dobrovolníci jsou skvělí - všichni, bez výjimky. A všem jim patří veliký dík. Mrznout celou noc kvůli bandě troubů, který si taky nemohli najít nějaký normální koníček, je obdivuhodný. Něco málo sním, napiju se, poděkuju a vzhůru do kopců.

Hned ten první mě vyškolí solidně, nemůžu trefit cestu, je to tu prudký, klouže to, protože celý den dost pršelo, a já mám strach, že spadnu. Tohle je novinka a asi se mnou chvilku pobude. Se samotnýma holeněma si nic udělat nemůžu, ty jsou sešroubovaný festovně, ale spadnout na to, nejspíš bych řvala tak, že by i blaničtí rytíři vyjeli zachraňovat svět. Nakonec se přece jen najdu a do stoupání se mi ve sluchátkách trefí Adagio in D Minor Johna Murphyho a je to ten vzácný okamžik, kdy se všechno protne.

Kdy na fragment času nahlídnete za oponu bytí, kdy zmizí všechny pochybnosti, všechny nejistoty, kdy víte. Kdy se ocitnete tak blízko samotného středu všeho, jak jen to je možné.

Potkávám první závodníky. Postupně sbírám chodce. Fascinují mě, protože většina nezdraví, někteří se snaží dokonce závodit. Největší borec vybavený hůlkama, který právě přebrodil jeden z potoků, který na trase potkáme, jen houkne - přes tenhle kámen a maže pryč. Čumím na něj jako husa do flašky. Oukej, časy se mění. Neumím si představit, že bych na jeho místě kolegovi bez hůlek přes potok nepomohla, ale ok, asi to chce vyhrát. Podle nasazenýho tempa do kopečka to tak i chvíli vypadá. Jakmile se cesta narovná, prásknu do svých chromých koní a uteču mu. To máš za to, kamaráde.

Další lidi, další lehký bloudění. Krásný seběhy po mírně se svažujících cestách, plížící se úsvit.

A pak ráno tak nádherný, že se až tají dech. Pavučiny plný kapek mlhy stoupající z okolních lesů. Louky, skály, tráva pod nohama. Ve středu to byl přesně rok od druhý operace. Hluboký vděk - jsem tu a běžím a jdu podzimem. Poslední dva roky jsem z něj nic neviděla. Poslední dva roky jsem měla touhle dobou problém zahlídnout v panující šedé šedi i obrys vlastních rukou. A teď jsem tady - tak dlouho jsem padala a teď konečně zase letím.

Než tvrdě přistanu, protože se mi bez varování vypnou hodinky. Kurwabober, tak to snad ne?! Můj nabíjecí kabel má nejen své nejlepší, ale nejspíš už totálně všechny dny za sebou. Flow v háji, zastavuju, hrabu power banku, kabel, řeším, jak to zapojit, abych je nemusela nýst v ruce, což nakonec stejně musím - a kabel navíc velice opatrně, pod správným úhlem a dost velkou silou držet, aby se nabíjely. Mezitím jdu chvíli s hodinkama a kabelem v pravý a mobilem s mapama.cz levý. Na hodinkách baterka pomaličku přibývá, na telefonu valem mizí. No to mi ho teda vyndej. Ale ne. Nenechám se nasrat. Ne dneska. Po zhruba čtvrt hodině se hodinky znovu zapnou a začnou navigovat. Telefon můžu uklidit a s hodinkama v ruce a neustále se odpojujícím kabelem nezastavujeme. Protože dneska jsem si pro neúspěch nepřišla.

Ještě na šedesátým kilometru je to skvělý. Jo, bolí mě nohy, ale bolí mě svaly a chodidla, ne kolena, ne holeně. Taky mě bolí záda od batohu a začínám mít odřený stehna a snědla bych něco teplýho. Ale jdu - jdu dál a dál a dál. "Teď bude takovej mrcha kopec, to budeš chvíli nadávat, ale pak to bude dobrý," směje se kluk na další občerstvovačce v kufru. "Nebudu. Dva roky jsem nemohla běhat, já jsem tak šťastná, že tu vůbec můžu bejt, že nebudu." A fakt nenadávám. Zatím ne.

Ještě na Závisti je to dobrý. Jím polívku u Posledního kelta. Následuje zábavná pasáž, která z velký část kopíruje můj obvyklý tamější okruh. Když nakonec odbočíme směrem k Modřanům, vyndám poprvý telefon, abych si to vyfotila a napsala T.

A pak už to začne jít krapet z tlustých do tenkých. Skupinka venčitelů obr psů na volno v cestě mi nepřidá. Jsem unavená, bolí mě nohy a tady Roxy, která mi je po prsa, úplně nechce poslouchat a já si fakt nechci hrát, mě vpravdě netěší. Volám T., mojo najednou v záporných hodnotách. Všechny černý myšlenky, který jsem doteď držela pevně pod pokličkou, se vyhrnou. Kňourám. Furt to šlo a teď to prostě už nejde. Mám nějakých dvacet do cíle a mám pocit, že to nemůžu vydržet.

Ukáže se, že můžu.

Modřany. Proti běží další z mnoha běžců užívajících si krásný sobotní počasí. Se ti to běží, viď, ty kkte, když tě nic nebolí, co? Vrčím v duchu. Jsem totálně sluníčková. "Jé! Peťo!! To seš ty!!!" Ehm. Mistr přiběhl doprovodit padavana. Padavan okamžitě přepíná na sračkomet a stěžuje si absolutně na všechno. Nejvíc na to, jak je to ještě strašně daleko. Patnáct kilometrů. To se nedá - a vůbec to neubíhá!  Čtrnáct kilometrů. Jdu a jdu a jdu. "Hele! Teď jsme ušli 600 metrů. Jak to, že je tam zase 14!?" Hádám, že po první půl hodině začíná mistr litovat, že se rozhodl být solidární.

Na poslední občerstvovačce piju čaj a dostávám do igeliťáku brambůrky. Blbý je, že už nemůžu běžet. I když se pokusím, nohy se prostě odmítají pohnout rychlejc. A tak jdeme. Což znamená, že to bude trvat. A bude to trvat dlouho. Probíráme všechno možný (ano, i tebe jsme pomluvili), já si stěžuju, koukám na hodinky... a zase 14!

Krčák. Hurá. Tak tady už to přece bude za pár. Jsme skoro v cíli. Nebo ne?

Ne. Jako velký tučný ne.

Posledních deset kilometrů nám trvá snad tři hodiny. Připadá mi, že lezeme na každý kopec a každou skálu v Krčáku. Přestávám se ovládat a nadávám do plných. Mistr lituje svýho výběru přátel.

Devět! Jak to může být devět, když jsme teď šli nahoru a pak dolů a pak zase nahoru?! Ještě by to taky mohlo být znovu deset!

Chtěla jsem se dojmout, jak jsem dobrá. Chtěla jsem se dojmout, jak jsem silná. A odvážná. A zaťatá.

Tak ne, no. "Proč tohle dělám? Hm? A proč to stoprocentně udělám znovu?!"

Kunratice, škola.

Nikde ani noha, aspoň cedulka upomínající přejití časomíry by neuškodila, překvapivě si ale vzpomenu i bez ní a bez dvou minut po dvaceti hodinách stanu na začátku.

Vevnitř dostávám medaili, diplom a tričko. Děkuju organizátorům. Čert vem značení. Bylo to skvělých dvacet hodin venku. Tančila jsem nocí, vznášela se vysoko mezi mraky a hrábla si hluboko, přehluboko. Bolelo to a nebylo to ani náhodou zadarmo. Ale živou mě nedostali.

Šla jsem a běžela a běžela a šla.

Za Jarku. Za vlast. Za sebe.

Zvíře je nažrané, ale už teď přechází po kleci sem a tam.

Roztahuje nozdry.

Větří.

Cítí to.

To jiskření ve vzduchu.

Ví, že to přijde.

A bude to velký.

A já už nepochybuju, že ať se dozvím v listopadu cokoliv, čeká nás společně ještě spousta legrace.

Nečum a skládej

pondělí - puzzle volají a já musím jít

O kvalitě ekologicko-ekonomické nápadu jet v pondělí ráno se třemi zavazadly a dvěma dětmi na letiště MHD začnu pochybovat, jakmile se pokusíme napěchovat do narvaného, vyfuněného autobusu.

Republika se topí v přívalech deště, Morava a Slezsko plavou a my si buržoazně letíme do Španělska skládat kostičky.

A není to jen tak ledajaký skládání ledajakých kostiček - chystáme se na mistrovství světa ve speedpuzlingu, ve skládání puzzle na čas. Stejně jako u většiny běžeckých závodů, i tady mám pocit, že jsem příliš málo trénovala, že nejsem dostatečně připravená, že si urvu ostudu a že tam nemám co dělat.

Stejně jako u většiny závodů i tady narazím na zajímavou směs účastníků, na lidi nesmírně milé, přátelské, otevřené a přívětivé, na lidi extrémně soupeřivé a soutěživé, kteří úspěch jiných zkousávají jen velice těžce, na mistry, kteří plebsem nepohrdají a na mistry, kteří se s plebsem vůbec nebaví. Jestli jste si mysleli, že tahle aktivita, vhodná v závislosti na velikosti a počtu kostiček pro děti od šesti měsíců, je nějaká přátelské prostředí, v němž se pohybují kultivovaní, zdrženliví intelektuálové, můžu vám rovnou povědět, že se mýlíte. Tady se bojuje a bojuje se tu tvrdě, nemilosrdně a nelítostně.

Stejně jako u většinu závodů jsou tu chvíle nadšení a chvíle smutku. A stejně jako u většiny závodů, si i tady budu slibovat některé věci, jen abych je vzápětí porušila.

To všechno ale teprve přijde. Teď dosedáme v pořádku na madridském letišti a já se těším, jak si v autě zavřu oči. V posledních týdnech jsem tak úplně manažersky nezvládla práci a poslední zip na kufru jsem zapínala s pocitem, že takhle fakt ne, soudruzi, tohle bylo naposledy, co jsem si něco takovýho provedla. Unavená bývám často, takhle jsem ale nejspíš ještě nebyla.

V půjčovně nicméně zjišťujeme, že má upsie-daisie T. propadlý řidičák a do Valladolidu nás tím pádem budu muset odvézt já. Yipikayay, mothefucker. Tak na letišti asi nezůstaneme.

Nasedáme do hybridního jeepu, který se na mém žebříčku aut záhy zařadí až na samotný konec za daewoo matiz, jakožto nejpříšernější věc, jakou jsem kdy řídila. Je to obrovský, líný, žere to jako raketa, je to nepohodlný a ano, svůj podíl na prvním dojmu má fakt, že mám hlad, ale když budeme za šest dní černou krávu vracet, dost se mi uleví. Proč tu může každý druhý člověk jezdit jako normální jedinec s mozkem v hlavě ve škodovce, ale já musím kysnout v autě, který kvílí jak škrcená kočka, kdykoliv mu šlápnete na plyn? A proč má Španěl na absolutně rovné a prázdné dálnici stovku? A proč se ptám?

Po necelých třech hodinách zaparkuju krávu v průjezdu a konstatuju, že do toho pidi otvoru, který vede do garáží, se tu gigantickou věc z půjčovny rozhodně nebudu snažit narvat, to ať T. laskavě udělá sám.

Sluníčková dovolená může začít.

Večer vyrážíme na obhlídku okolí.

Káťa počítá psy.

Centrum Valladolidu se ukáže jako kouzelné atmosférické místo se spoustou barů a obchůdků, malebných uliček a katedrál. Po značné oklice se konečně dostaneme k řece a za ní... k Millenium Dome, místu, kde se bude od zítřka konat MS.

Vevnitř se svítí, stoly, které tak dobře znám z videí americké puzzlerky KarenPuzzles, jsou zatím natěsnané na sobě, je tu cedule, je tu naše vlajka a hlavně: jsem tu já.

Páni. Fakt tu jsem! Obíhám halu dokola. V prosinci jsem dostala tisícový puzzle s obrázkem haly foceným z dronu. V noci. Strávila jsem s ním dobrých sedm hodin. Znám každou pitomovou čáru na okolních cyklostezkách stejně jako každou prolejzačku na hřišti vedle. Aha, tak to jsou lavičky! A takhle to teda vypadá. Tak jo, jsem připravená, pojďme na to!

úterý - Kdo neskládá není Čech

Ráno vyrážím s holkama na průzkum okolí. Zvolíme poněkud nešťastný směr a dostaneme se do parku, ke pospávají bezdomovci. Otáčíme se na patě míříme zpátky.

Valladolid mi záhy začne připadat jako město, kde mají nejvíc semaforů na přechodech per capita na světě. Nerada chodím na červenou. Porušování předpisů a nařízení mě obecně netěší a tak se mu vyhýbám. Stojíme tak co deset metrů jak trubky na nekonečných světlech.

Káťa počítá Španěly chodící na červenou.

Jsem skoro stejně neklidná jako otec se sekyrou, takže se v bytě jen otočíme, nabereme T. a vydáme se tentokrát opačným směrem, abychom se někde najedli. Propadám panice, že jsem si nesbalila žádné puzzle, na kterým bych mohla ještě trénovat a všichni puzzleři, který sleduju na instáči, zatím zběsile trénují. Dožaduju se vyhledání hračkářství, kde bych něco tréninkovýho na poslední chvíli zakoupila.

Po obědě, kde poprvé tvrdě narazíme do jazykový bariéry (málokdo tu umí jinak než španělsky, my sice umíme všelijak (česky, slovensky, nahlas, potichu, sprostě...), ale španělsky jako na potvoru ne, a po rychlý zastávce v Cervantesově muzeu strávíme další hodinu neúspěšným hledáním krámu, kde by mi prodali puzzle.

A pak už je čas zamířit k Millenium Dome na slavnostní zahájení.

Před halou se hloučkují národnostní skupinky. Podle oficiálních údajů nás má ve třech disciplínách - jednotlivcích, párech a týmech - soutěžit na tři tisíce ze (jestli dobře počítám) 77 zemí světa. Čechů je tu pětadvacet a jsme tím pádem třináctá nejpočetnější výprava. Nejvíc je letos Němců (161) v závěsu jsou Španělé (134) a třetí Američané (116). Zdravíme se s lidma, který už známe, seznamuje se s těma, který vidíme poprvý.

Doráží Jana s obrovskou vlajkou. Čuchám, čuchám, že bude legrace.

Na zahajovacím ceremoniálu mluví moderátoři, kteří budou celou akcí provázet, dojde i na pupíky z radnice, sponzorské banky a ravensburgeru, který dodává veškerý puzzle do soutěže.

Tak jo, jsem mega připravená, pojďme už, hergot, na to!

středa - kvalifikační skupiny jednotlivců A, B, C

Po třetí hodině míříme do haly.

Káťa počítá vozíčkáře.

"Mami, proč je tu tolik lidí na vozíku?" - "Nevím, asi že všichni chodí na červenou."

Od čtyř probíhá kvalifikace skupiny A, do který mě zařadili. Celý dny si lámu hlavu s tím, jaký obrázek asi dostaneme. Ví se, že to bude něco z novýho katalogu, všichni jsme si většinu nakoupili a snažili se to doma aspoň jednou poskládat. Výhoda oproti tomu, když obrázek vidíte poprvý a když ho znáte a máte ho nastavěný je diametrální.

V hale se o stůl navíc dělíte s další člověkem a pokud schytáte večerní skupinu, budete skládat pod umělým osvětlením, což je dost velký peklo, zanikají v něm detaily, barevný odstíny se slívají - a právě schopnost vidět barvy je u puzzlení na čas naprosto zásadní. Jako bonus v případě, že jste fakt dobří, budete sedět u prvních stolů, nad kterými září obří obrazovka promítající probíhající přímý přenos. Skládat doma v kuchyni a poměřovat si tak časy s těmi mistrovskými je, samozřejmě, super a zábava, ale ani v nejmenším se podmínkami nemůžete nikdy přiblížit tomu, co zažijete tady.

Paní, se kterou sdílím stůl, jsem si samozřejmě proklepla (trochu jako v tom vtipu o páru na prvním rande, kdy se ona ptá, co ho baví a on říká, že stalking a ona aha, no já mám ráda koně, hory a severské detektivky a on na to: já vím). Papírově měla být slabší než já, to se vždycky hodí, co si budeme. Když ale prohlásí, že by ráda nějakou srst, poněkud se zhrozím. Srst nesnáším, skládá se mi blbě, špatně ji vidím, tak s ní smlouvám, že já bych radši nějaký jasný tvary, ideálně kreslený obrázek, tak co se domluvit, že tam bude malé zvířátko a k tomu nějaké věci? Hm?

Pak už není na srandičky čas. "Are you ready?!" ptají se moderátoři a hala tleská a křičí, že jasně, jsme, tak už pojďme, prosím na to! "Three... Two... One... PUZZLE!" První soutěž letošního mistrovství právě začala.

Otevírám pytel, vytahuju krabici a... "YES!!" neubráním se a vzápětí se paní omlouvám. Vevnitř jsou Domy na Smogenu, který mám doma a který jsem dvakrát nebo třikrát skládala, naposledy krátce před odjezdem. "Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych pohlednici z Paříže nebo domy na Smogenu," přemítala jsem ještě cestou sem. "A ještě radši asi ty domy, pohlednici budou mít ty dobrý strašně rychle hotovou." A jsou tu! Jsou tu domy!!

Strašně se mi třesou ruce. Otevřít krabici, strčit víko do stojánku, roztrhnout pytel, vysypat kostičky, zkontrolovat, jestli mi nějaká nezůstala vevnitř, no jasně, že zůstala, ruce se mi klepou ještě víc a já ji nemůžu vydolovat. Oukej, oukej. Klid! Prosím tě, uklidni se!! Snažím se otáčet, selektuju okraje, barevné domky v pozadí na jednu hromádku, vím, že jdou nejrychleji, pak větší domy vepředu a zbytek už jen pootáčet. Mám pocit, že mi paní leze na moji polovinu, že tu nemám dost místa, je to nepříjemný, nevím, co mám dělat, tak se cpu k ní, ale to se nelíbí dohlížející pořadatelce. Omlouvám se. Otáčej, vole. Dělej!

Konečně můžu začít skládat. Ještě kdyby se mi tak chtěly přestat třást ty ruce.

A pak je ticho. Ticho v hlavě, ticho v dómu. Ticho.

Trvá přesně 26 minut a 56 vteřin, než Norka Kristin umístí poslední dílek. Pak dóm vybuchne. Všichni křičí a tleskají a já vím, že teď začne ta pravá mind game. Od téhle chvíle kdykoliv někdo dokončí, diváci spustí. S každým dalším potleskem se moje šance na účast v semifinále vzdaluje.

Blbá loď. Blbá blbá loď. Jak to tam jenom je? Proč to nepasuje?

Přístav proletím, ale u podlahy se naproti tomu, jak mi to šlo doma, zaseknu. A lidi tleskají a tleskají.

A pak už nade mnou taky stojí někdo z organizátorů, tvoří je povětšinou dobrovolníci, kteří zapisují konečné časy. Musí hlídat, kdo se blíží a ve chvíli, kdy umístíte poslední dílek, vám zapíšou čas na papír se jménem. Obvykle je u vás i některý z kameramanů, protože celé mistrovství bylo živě přenášené na youtubovým kanálu asociace, a já se snažím nezmatkovat, protože mi najednou pod ruce někdo civí a to prostě nesnáším.

Nebe je ale gradient, gradienty mám ráda, když se mi podaří nechat dělat ruce jejich práci, mívám ho postavený vcelku rychle.

Tři, dva, jedna a... je to.

Konečný čas 50 minut a 40 vteřin mi nakonec zajistí 46. postupové místo. Jsem v semifinále.

To v tuhle chvíli ale ještě nevím. Znovu se rozklepu, tentokrát úlevou. Paní vedle mě dál skládá. Balím puzzle, jmenovku, stojánek, věci a jdu za Tomem, holkama a Jančou, která doskládala 51 vteřin přede mnou (a skončí tak na 42. místě, to jen pro představu, jak těsné to je).

Zatím nevíme, jestli opravdu postupujeme. V semifinále je místo pro 60 lidí z každé skupiny, jenomže je tu stupidní pravidlo zemí, které praví, že přímo postupuje třicet první účastníků a pak vždy první zástupce konkrétní země. Čili v naší skupině se na vlajku dostali Jihoafričan Jacques (který ale žije v Mnichově) a zaskládal o 70 vteřin horší čas než poslední napřímo postupující a Kanaďanka s časem dokonce o tři minuty horším. Že o nic nejde? Říkejte to těm na regulérním 59. a 60. místě. A hlavně to říkejte v dalších skupinách, v párech a v semifinále, kde pravidlo úřadovalo takovým stylem, že nepostoupilo napřímo 12 dvojic, zato se do finále dostaly páry, které zaskládaly o 20 minut pomaleji jen proto, že byly prvními zástupci dané země.

Tenhle druh reprezentace mi může políbit krabici.

Čekáme na začátek další skupiny. Fandit je třeba! Okamžik mezi odpočítáním, otevřením pytle a vytažením krabice - ten fragment času, kdy ještě nevíte, co se bude skládat a pak na vás to zjištění dopadne plnou vahou, se stal mým nejoblíbenějším na celém mistrovství. Hala zatají dech a pak vydechne.

Tentokrát ale zděšeně. "Ne! To snad ne!" ozývá se v různých jazycích. Skupiny B vytáhla z pytle fotku podvečerního kodaňského přístavu. Puzzle, které doma mám, jednou jsem si ho postavila a prohlásila, že jestli budu mít tohle, můžu ho rovnou vzít do podpaží a odejít středem do háje, protože to ani nemá cenu. Je to těžký obrázek, těžký a strašně nudný. Vsadila bych pravou ruku, že ho do jednotlivců nedají, když, tak do párů, ale do jednotlivců?

A je to boj, je to boj a je to gilotina, která poseká spoustu šikovných hlav.

Céčko má naprosto nevyrovnaně pařížskou pohlednici, kterou vítězná Němka Katy postaví za 26 minut.

Je čas jít spát. Zítra nás čekají další tři kvalifikační skupiny jednotlivců a hlavně kvalifikace párů, kde jsme s Májou ve skupině B. Já mám ale splněno. Přijela jsem sem s velkým přáním postoupit do semifinále, to se mi splnilo. Všechno navíc by už byla nadstavba. Malý zázrak,

A ony se dějí. Ne že ne.

čtvrtek - kvalifikační skupiny D, E, F; kvalifikace párů A, B a C

Ráno si pustím skupinu D v televizi. Staví vinyl, ten je fajn, nic, co bych si vysloveně přála, ani nepřála, další z těch, co mám doma a trénovala jsem ho (no, trénovala, jednou jsem si ho složila sama a jednou jsme si ho složily s Májou, mé puzzlerské tréninky teď podezřele kopírují ty běžecké, ehm).

Na skupinu E už vyrážím do dómu, skládají v ní naši a chci zafandit. Samozřejmě řešíme, co bude asi za obrázek. To je nejspíš nejčastější téma hovorů, pak jsou to tipy na vítěze, úvahy o tom, jak pořadím zamíchají Poláci, kteří se v posledním roce vyloupli odnikud a mají nesmírně silnou výpravu, jestli Alejandro obhájí počtvrté titul nebo to bude tentokrát Kristin, Katy nebo snad (držíme palce) někdo z našich holek?

Padají různé tipy na obrázek, když ale po odečtu vyloví soutěžící krabici, dóm znovu zalapá do dechu. "Cože?" Nikdo nevěří vlastním očím. Doteď platilo, že mezi obrázky nikdy nebylo nic licencovaného - žádný Disney, žádný Harry Potter, Pokémoni nebo cokoliv z Netflixu.

A teď tu máme obrázek z manga/anime série Spy X Family.

To ale úplně mění pravidla. Teď to opravdu může být cokoliv! Cokoliv!! Nikdo, s výjimkou Dánů, kteří přesně tenhle obrázek měli na svém mistrovství, ho neskládal. Protože přece neměl být! 

Jenže tu je.

Po skončení kvalifikace jdeme zpátky na ubytování, s Májou zbytek času do našeho kola strávíme prohlížením obrázků na puzzle-puzzle.cz a vymýšlením případných strategií. "Budou lupiny!" trvám na svém. "A když byla Spy X Family, může být klidně i Bridgerton!" M: "Ale ty jsou všichni stejný! Všichni jsou modrý!" Bude blesk, může být i oko ledovce, kritstovanoho, budou kulatý? Měly by být, ještě nebyly a v párech by to byl dobrý twist. Hm, kulatý - ale co když to budou ti kulatí Pokémoni? A mohli by dát dřevěný? Ravensbuger poměrně čerstvě vyrábí i dřevěný. Ne, dřevěný ne, ty nedělám, ty neumím, ty nechci.

Moje nervy, moje nervy.

Doskládá poslední skupina jednotlivců. Monaco. To jsem viděla jen na webu a ani mě nenapadlo ho kupovat. Hm. 

A pak je první kvalifikace párů. Ve chvíli, kdy po odpočítání vytáhnou dvojice usazené u stolů naproti sobě tak, že u každého stolu sedí celkem čtyři lidi, lupiny, uleví se mi. A zároveň vím, že v dalším kole klidně může být bouřka, může být cokoliv.

Ale lupiny to nebudou. Nekolegiálně se mi uleví. Lupiny jsou totiž megasvině. Trochu jiný jejich obrázek, který by vloni v jednotlivcích, zůstává pro mě pořád jedním z nejtěžších, který se, podle mě, v soutěži objevily (Kodaň mu těsně šlape na paty).

Nevypadá to tak hrozně, co? Ale je. Věřte, že je to absolutní peklo. Lupiny hnusný.

Sál se po skončení párové skupiny A vyprázdnil. Na stolech se začaly objevovat nové jmenovky a modré pytle.

Byl čas hrát.

Ve chvíli, kdy soutěžíte sami a jste tam jen vy, můžete si to vyhrát a můžete si to prohrát, ale nikomu jinýmu to nezkazíte. Jenže když tam máte parťáka a shodou okolností je vaším parťákem vlastní dítě, the pressure is on. Připravovala jsem Máju i sebe na to, že nejspíš nepostoupíme. Jsme dobrý, ale ne zas tak dobrý, takže si zaskládáme a bude to hezký. Uf uf. Hlavně, ať nás to baví. No že jo?

U stolu s námi sedí Němci, ženskou jsme potkaly na šampionátu na jaře, ale tváří se, že nás nezná. Nachystáme se. Mája je nervózní. Já jsem nejspíš ještě víc. Co v tom pytlíku asi je? 

"Já otvírám pytel, ty vyndáváš a otvíráš krabici, já roztrhávám pytlík, ty rovnáš víko do stojánku!"

Tři-dva-jedna-puzzle!!

Co to je?!

"To je hezký!"

Princeznu na jednorožci jsem nikdy ani neviděla. Nikde. Oukej. Není to bouřka, není to oko ledovce, je to... "Fajn, třídíme okraje, kytky, fialovou, já postavím okraj, ty postavíš víly, já postavím kytky, ty začneš stavět princeznu!"

Na to, abyste si obrázek prohlíželi, totiž není čas. I proto je předchozí znalost tak výhodná. Předchozí zkušenost násobně. Už víte, co trvá a co je dobré skládat jako první. Víte, co kam patří. My nevíme nic. Dělám okraj a když zvednu hlavu, zjistím, že Mája má celou princeznu a kus koně. Naskládám víly do obrázku, princezně přibude další kus. Mája jede jako drak. "Tady je ta myš!" než se rozkoukám, máme usazený roh.

Po pouhých 23 minutách se ozve potlesk. Naše holky doskládaly a tuhle skupinu vyhrály.

"Nevadí! Nevadí! My si skládáme svoje!" snažím se dělat klidnou sílu. Za minutu následuje další potlesk a pak se intervaly mezi oslavami zkracují.

My pokračujeme a když nám zapadne poslední kostička na místo a zvedneme hlavy, zjistíme, že nejsme ani zdaleka poslední.

42 minut, 33 vteřin nás dostane na 56. příčku z 80 postupujících.

Jsme v semifinále! 

Jsme v semifinále!

Panejo.

Takže zítra budu skládat ve všech třech kategoriích.

"To máš z toho, že seš tak dobrá!" konstatuje T.

V další týmových kvalifikacích následuje bouřka a v nočním kole pak všichni znovu zalapají po dechu, když soutěžící vyloví Crunch Brunch - jedno z těch lehčích i pro jednotlivce natož v páru. Mizerné světlo ale dělá svoje a je asi dobře, že tahle parta dostala na skládání něco snazšího. Koneckonců všichni skládají to samé.

pátek - semifinále jednotlivců, semifinále párů, skupina A týmy

Ráno jdu napřed. Valladolid míří za všednodenními povinnostmi, do práce, do škol, jen já jdu na semifinále mistroství světa ve speedpuzzlingu. Je chladno, ale je to ten druh chladu, který slibuje, že odpoledne bude krásně. Jdu a snažím si tu cestu vrýt do paměti.

Občas se člověk ocitne na místech a momentech, který by chtěl prožívat pořád dokola. Napětí, těšení, očekávání. Místo ještě před pár dny úplně cizí mi touhle dobou už tak trochu patří. Znám okolní ulice, tady jsme jedli a tady jsme se byli podívat, tady nám chutnalo, tady míň.

Millenium dome žije. Před vchodem poskakují nějaký holky, někdo tančí, já jsem čím dál nervóznější.

Otázka, jaký dostaneme obrázek, odpadla - od semifinále jsou letos poprvé dosud nezveřejněné puzzle (dřív byly až ve finále). Může to být absolutně cokoliv a nemá cenu o tom přemýšlet.

Chtěla bych něco kreslenýho, to se mi většinou dělá docela dobře.

Mé přání se mi splní. V pytlíku je obrázek podmořského světa. Roztomilý, hezký, holka vedle mě staví podobně rychle, ale začne zaostávat. Katy má obrázek hotový po 33 minutách a pak už je jen nepřetržitý sled potlesku. Přesto mám pocit, že mi to jde dobře - líp než holce vedle, když ale po hodině a minutě zvednu hlavu, zjistím, že kolem už skoro nikdo není.

Poprvé mi je na šampionátu smutno.

Mohla jsem to zvládnout líp?

Možná.

Tak abych postoupila?

Ani omylem.

Na nějaký velký přemítání o coby kdyby ale není čas, po obědě, který se ukáže být snídaní (v půl dvanáctý dopoledne tady totiž normální oběd nedostanete, snídani ovšem ano) se vracíme na semifinále párů.

I tady dostaneme obrázek, který ještě nikdy nikdo neskládal.

Znovu sdílíme stůl s Němkama, jinýma, o poznání milejšíma.

Těšíme se s Májou obě.

Víme, že ať to bude cokoliv, musely bychom být rychlejší než kdy dřív, abychom postoupily do finále. Ze 180 párů se do něj podívá jen padesát.

Odpočet, strategie, jde se na to!

Koláž fotek, obrázků a různých věciček, oukej, to by nám mohlo snad i jít.

Stavím okraj, Mája jede jako drak, já se zasekávám na kouscích, které na krabici nejsou, ale na kostičkách ano. Co to?! Jedna fotka je opravdu jiná. Přijdu si strašně zmatená, Mája staví, já moc nevím, co dělám.

Tleská se už 23 minutách, my budeme potřebovat na dostavění dalších dvacet. Poslední postupující - ne na zemi - to stihli za 32:49. Fofr šílený.

Jdeme se nacpat. Dnešek totiž zdaleka nekončí. Sleduju na telefonu, jak jsme dopadly, ale webový stránky s výsledky jsou po celou dobu šampionátu naprosto příšerný. Trvá sto let, než se tam výsledky objeví, stránky padají. Ještě před začátkem týmového kola nevíme, kolikátý jsme teda nakonec byly.

Stejně problematický je i shánění puzzle ze soutěže. Člověk by na podobný akci čekal, že Ravesnburger naveze tisíce krabic, protože kde jinde už je má prodat, než na místě, kde se sjeli lidi z celýho světa, který jsou přesně za tohle zvyklí a ochotní utrácet? Jenže se nedostává ani soutěžních puzzlí - tedy těch, které jsou právě skládané a které si můžete koupit, žádné jiné tu ke koupit ani nejsou.

Můžete si tu nechat natisknout trička s motivy mistrovství a puzzle a tím veškerý merch začíná a končí.

Tak a teď týmy. Královská disciplína. Ta, z níž se soutěže skládání zrodily. Dlouho se totiž skládalo jenom v týmech, páry a jednotlivci jsou vcelku novinka. Je to poznat i z toho, že celé mistrovství uzavírá v neděli právě finále týmů.

Soutěžit můžete ve třech, ale lepší je ve čtyřech. Tentokrát na stolech nejsou pytle, ale čtyři tisícové krabice.

Princip je snadný. Krabice si s týmem zhruba minutu a půl můžete prohlížet a pak se musíte rozhodnout, které dvě puzzle budete skládat. Ty nahlásíte organizátorům a zbylé dvě krabice putují pod stůl. Limit není tentokrát ani 90 minut jako v jednotlivcích, ani 75 jako v párech, ale celé tři hodiny.

Za ty byste měli postavit obě tisícové puzzle. Druhé přitom můžete začít stavět teprve poté, co dostavíte a rozboříte to první.

Nechala jsem nám pro tuhle příležitost udělat na poslední chvíli trička - spousta týmu nějaké má, holky z jiného českého týmu jsou tak třeba Back Pain Ladies (což každý, kdo někdy stavěl, zcela chápe), my máme s holkama na zádech napsáno: "I'd rather be puzzling" a Tom: "I'd rather not." Při zahajovacím ceremoniálu jsme sklízeli docela úspěch.

Jak mě měly obrázky po celou dobu mistrovství rády, teď si vybírám všechen hnus naráz. Tři krajinky, jeden hodně tmavý obrázek. Volíme anglický zámeček v zelené zahradě a kaktusy. Ani jedno není hezký puzzle, ani jedno se nehodí na rychlý skládání, tohle budou dlouhý tři hodiny.

Cílem bylo nebýt poslední, nikoho nerozbrečet a ideálně se nepohádat na veřejnosti. Já si přála aspoň otevřít druhou krabici.

Všechno jsme si nakonec splnili.

Byly to strašně dlouhý tři hodiny.

Po zhruba hodině se v sále rozsvítí světla a všechny odstíny zmizí. Najednou nevidím vůbec nic.

Frustrace narůstá, nebaví mě to, strašně to trvá, postupně se v sále tleská každýmu týmu, který něco dostaví.

Po dvou a čtvrt hodinách bych šla nejradši domů.

Jsem unavená, pálí mě oči a hlavně mi to strašlivě nejde.

Nakonec po dvou hodinách a skoro 40 minutách máme hotovo první puzzle, bouráme ho a rychle otevíráme druhé.

"Vytřiďte jenom nebe, nic jinýho, co nejrychlejc!"

S Májou se vrháme na gradientní nebe a za patnáct minut zvládneme postavit ještě 200 kostiček.

Skončíme 71. z 98, nejslabší Kamerunci, kteří seděli u stolu vedle nás, dali za tři hodiny dohromady jen 293 kostiček. Vyhlašuju to celé za úspěch.

A má účast na mistrovství světa ve speedpuzzlingu pro rok 2024 tímto definitivně končí.

sobota - nečum a tleskej

Ráno vyrážím zafandit holkám na týmy. Mají hezčí obrázky, skládá jim to fantasticky. Mám z nich radost.

Zbytek dne se ometám kolem dómu. Postavíme si s Májou dvě pětistovky a s Máriou a Timeou ze Slovenska i jednu tisícovku.

Zajdeme na ramen.

Zafandíme na finále párů a hlavně jednotlivců.

Tygře, tygře, žhavě žhneš... novou mistryní světa se stává Norka Kristin Thuv.

Tygry doma postavím, v limitu bych je dala, ale byla bych zoufale poslední.

Dovolená se chýlí ke konci. Bylo to těžko popsatelných pět dní mimo prostor a čas. Atmosféra je skutečně elektrická, lidé jsou tak zvláštní a zajímaví a jiní a různí, jak byste od takové komunity čekali.

Přihlásit se sem může každý.

A rozhodně to stojí za to.

neděle - do Čech, do Prahy, do Hostivaře, do práce

Cestou do Madridu na letiště sledujeme na mobilu přenos z finále týmů. Naše holky mají nakročeno ke zlaté, ale nakonec jim ji těsně, o 43 vteřin, uzmou Američanky (ty zvládly dvě tisícovky za 1:16:07, naše holky za 1:16:50). Obrázky jsou krásný, mrzí mě, že si je nemůžu koupit, ale vzhledem k tomu, že jsme včera sháněli kufr a v něm teď dřepí 18 kg puzzle, bych je stejně neměla asi už kam dát.

On mi je snad někdo půjčí.

Právě v téhle době vzniká česká puzzlová asociace.

Příští rok se na přelomu května a června odehraje v Ostravě první český mistrovství ve speedpuzzlingu.

Přijeďte.

Je to super.

A mezitím nezapomínejte, že kdo neskládá, není Čech!

stránky Mistrovství světa

stránky Speedpuzzlingu

you tube kanál Asociace, kde jsou k vidění všechna kola

you tube kanál KarenPuzzles, která mívá výborná videa nejen z různých soutěží

Usilovat, hledat, nacházet a neustupovat (Beacons Way 100)

Through action, a man becomes a Hero,

through death, a Hero becomes a Legend,

through time, a Legend becomes a Myth.

And by learning from a Myth, a Man take action.

Skrze konání se člověk stává Hrdinou,

skrze smrt se Hrdina stává Legendou,

skrze čas se Legenda stává Mýtem.

A poznání mýtu pohání člověka konat.

- Joseph Campbell

Listopad 2023, čtyři týdny po operaci

Ležím na gauči, trosečník vyvržený bolestí obklopený zoufalstvím. Čekají mě měsíce a měsíce hojení, fyzioterapie, dřiny a práce. Už dopředu jsem si vysnila svou PVV - příští velkou věc - mrkev na tyčce, další z nekonečný řady majáků, který nedokážu přestat budovat. Jenže pak jako absolutní začátečník zaspím registraci a když se chci patnáct minut poté, co ji otevřou, přihlásit, je plno.

Jsem jako popraskaný džbán a tohle bohatě stačí na to, abych se rozsypala. Brečím tak moc, až mi T. pošle do mailu odkazy na nějaký jiný závody v podobným termínu, který sám od sebe najde. Každý, kdo nás zná nebo to tu dýl čte, chápe, jak jsem musela vypadat.

Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych se přhlásila na červnovou stovku v Lakes, odrazuje mě ale fakt, že bych na místě s tak nádhernými kopci měla běžet jako pitomec dvacet kilometrů po asfaltu (což je pomalu veškerý asfalt, který tam mají), když si pak všimnu, že navíc zakazují sluchátka, je rozhodnuto za mě. A pak Ho objevím, pana Dokonalého: 105 kilometrů přes Bannau Brycheiniog / Brecon Beacons na jihu Walesu; poslední tamější hory, který ještě neznám. Ve stejný termínu, kdy se běží LL100, přes ocas a kus hřbetu ležícího draka, necelých 4000 metrů nahoru a dolů, poněkud šibeniční dvacetihodinový limit a přihláška jen přes dopis, ve kterým musí člověk doložit, že má dostatečný zkušenosti, aby tohle zvládl.

Píšu dopis. Píšu ho částečně velšsky a vysvětluje bod Cymru yn fy lle hapus i.

Za tři dny dostanu odpověď.

A vím, že poběžím.

Nic mi v tom nemůže zabránit.

Nebo může?

V prosinci se ale ukáže, že to, že jsem už jednou něco takovýho absolvovala, vůbec neznamená, že i podruhý to bude stejný příběh. Na první kontrole se dozvím, že se pravá noha nehojí tak dobře, jako se hojila levá, ale nemám panikařit, vloni to bylo abnormálně dobrý, teď je to v normě.

V lednu už to ale v normě úplně není, v březnu je tav beze změny a na květnový kontrole František konstatuje, že se celý hojící proces z nevysvětlitelných důvodů zastavil dlouho předtím, než měl.

V kosti mi pod dlahou zeje díra jak do bani a nikdo neví, proč a co sakra s ní.

"Kolik už běháte?" ptá se František.

"No moc ne, kolem dvou set měsíčně. Mně se totiž dělaj' takový pěkný puchejře," a na důkaz místo slibů vybaluju pravou nohu s obrovským, krví nalitým mutantem na vnitřní hraně chodidla.

"No pěkný," konstatuje Franta.

"Že jo?" kvituju jeho nadšení. "Já mám navíc v červenci takový pěkný závod. Ve Walesu, přes hory, zhruba sto kiláčků... Co s ním?"

"Nic. Co by. Vyřešte si ty puchejře a klidně ho běžte."

A tak začnu konat.

S mojí fyzio Aničkou zdemolujeme jedny z jabloneckých vložek a následný dva měsíce je průběžně upravujeme. Puchýře se postupně přesouvají výš a výš a dva týdny před závodem to konečně vyladíme. Pozdě? Dost možná. Co na tom teď ale sejde?

Naběhala jsem, co se dalo. Bylo to mnohem míň, než jsem chtěla, ale co na tom teď sejde? S Petrem tak tak stihneme od nemocnice slibovanou noční Sněžku a pak už je čas se sbalit.

V pátek, třiadvacet hodin před závodem dosedneme na londýnský Luton a zamíříme do vesničky Trefil na jižním okraji Bannau. Poskakujeme v zácpě a já si neumím představit, že někam poběžím. Nohy mě totiž moc neposlouchají. Jsem zoufale pomalá, do kopce a z kopce to jde, ale na rovině běhám tak pomalu, jako snad ani v úplných začátcích ne. Je to k uzoufání; nevím, jestli je to nohou nebo váhou nebo obecnou neschopností nebo vším dobromady.

Bwthyn - domeček v Trefilu - je jako z pohádky. Pod oknem se mi pasou koně, za nimi jsou ovce a dál už jen velští draci.

Spím překvapivě dobře a ráno se mi z vyhřátého klobouku vůbec nechce. Ale čekají mě nějaký hory, který je potřeba přeběhnout a tak v devět hodin odjíždíme směr start.

Na louce před místním ragbyovým klubem se postupně vytváří nepočetný hlouček mamilů. Dojdu se zaregistrovat, hlavní organizátorka má pro mě mapu, která je součástí povinný výbavy a u nás se jaksi nedá sehnat. Jsem nervózní, netuším, co mě čeká. Soudím z limitů mezi jednotlivými CP, že když přečkám první tři, budu hájená. Celkový limit závodu navíc organizátoři zvedli v posledním týdnu z dvaceti na dvaadvacet hodin. Jak mi píše Martin Bláha? To pude!

Talybont - Pont ar Daf, Start-CP1; dejchej, vydrž

V jedenáct vyrážíme. Ředitelka Laura mě se slovy: "I need more ladies," postaví do první řady vedle dvou usmívajících se holek. Představují se mi, jedna z nich, Andrea, o sedmnáct hodin později vyhraje v novým ženským traťovým rekordu. Ale teď jsme si to odpočítali a špalír se dal do pohybu. Chci uhnout rychlíkům, ale nemám kam. Chlapi do mě strkají, jak kdybychom byli v první lajně na UTMB a jim šlo o prodloužení kontraktu se Salomonem. Abyste se ze sebe nepoprděli, blbečkové, říkám si a snažím se běžet.

Vesnice, kanál s hausbótky, lapám po dechu, je teplo, vesnice končí a asfaltka se zvedá vzhůru. Lidi kolem přecházejí do chůze. Jsem za to vděčná a jdu taky. Z asfaltky je za chvilku polňačka a pak jen trail a najednou jdeme nad jezerem po krásný cestě s vypadá to, že už teď jsem poslední.

Tak jo. Hlavně klid. Nepanikař.

Včera večer jsem měla takový menší meltdown. Že to nedám, že nestihnu cuty, že nejsem připravená, že nechci další dnf, že chci zpátky svoje nohy, že chci, aby bylo všechno jako dřív...

Jenže to nejde, že jo. Na některý věci jsou i sebepevnější vůle a sebesilnější odhodlání krátký.

A tak jdu a z kopce běžím a po dlouhý rovný cestě pokračuju indiánem. Hlavně se nezastavit.

Na první CP dorážím s asi 15 minutami na cut. Ok. Tak jo, dolít láhve, pořádně se napít a zalehnout do prvního kopce dne.

Talybont - Pont ar Daf, CP1-CP2, dejchej a nebul furt

V kopci předejdu pár lidí. Je to strmý, kamenný chodníček střídají hrany kamenů naskládaný ve svahu jako listy papíru. Plíce pálí, stehna taky, okolní výhled je démonicky nádherný. A pak se vyloupnu na vrcholku a otevře se přede mnou hřeben. Chtěla bych běžet, ale nemůžu. Klid, klid, jdi, dejchej, ten kopec byl prudký, to za chvíli půjde.

A pak mám před sebou jeden z nejikoničtějších výhledů tady, klepe se mi brada. Jsem tu. Opravdu jsem tady. Tolikrát jsem si to představovala a teď jsem opravdu tady. A běžím. A nic mě prozatím nebolí. Utírám si slzy a směju se nahlas.

Uhýbáme z hlavní cesty do rašeliniště, poskakuju mezi kameny a křičím do větru: "Polib si prdel, Jůzku! Já že už nikdy nebudu běhat? Tak čum!!"

Před sebou mám nejvyšší vrchol Beacons - Pen y Fan. Nahoru a dolů, najednou je tu spousta turistů, obíháme další kopec a pak už vzhůru vzhůru na hlavní vrchol. Je to strmý a je to docela dlouhý a já jsem, jak kdybych si něco šlehla - jsem šťastná, přešťastná, unešená tou krásou kolem. Svítí slunce a kolem se táhnou zelený kopce a za nima se rozkládá velšská rovina. Drak spí a já se mu nepozorovaně drápu na ocas.

Nahoře si nemůžu pomoct s musím vyhrabat kameru, jo, ztrácím čas, ale tohle musím mít zaznamenaný. A pak už honem dolů. Počkat, co tu dělá ten další vrcholek!? Nahoru, dolů. Letím z kopce, čas najednou pádí jako splašený a klesání nebere konce. Kličkuju mezi zástupy turistů mířících v obou směrech, hlavně nezakopnout o odvodňovací kanálky, hlavně nespadnout, hlavně si nic neudělat.

Kdesi na pozadí mi běží kontrolní program: ty běžíš! hlásá. Běžíš z kopce a nic tě nebolí! Už zase ty slzy, ale jen trochu, opatrně, ať nepřestanu vidět na cestu.

Parkoviště, CP2. "Stihla jsem to? Stihla jsem cut-off?" volám vyděšeně a lapám po dechu.

Pont ar Daf - Sarn Helen car park, CP2-CP3; dejchej a nepřestávej šlapat

Piju, sním kilo melounu a dvě kila pomerančů. Chci zavolat Tomovi, kde je - měli jsme se tu sejít a nikde ho nevidím. Nemám ale signál a nemůžu se moc zdržovat, dorazila jsem s 25 minutami na cut.

A pak se objeví. Moc si toho neřekneme, za chvilku už jeden z organizátorů hlásí, že je deset minut do cutu a měli bychom jít, jestli chceme pokračovat. Co to je za otázku? Jasně, že chceme.

Tom jde kousek se mnou a pak se vrací, aby si Pen y Fan taky vyšlápl. Já odhadnu, že bych měla pokračovat po téhle cestičce, přes silnici a vzhůru do protějšího svahu. Ani Beacons Way není značený závod. Veškerou navigaci si obstaráváme sami, zatím to nebyl větší problém, mám trochu obavy o baterku v hodinkách, ukáže se ale, že zbytečnou. Tentokrát se mi podařilo všechno opravdu povypínat, většinu času jsem měla zapnutou jen nejjednodusší obrazovku s hodinama. Nic jinýho pro mě taky nehrálo roli. Jediným protivníkem mi byl v to hle závodu čas.

Krajina je pohádková. Cestička se vlní po boku kopce, jsou tu vodopády, ovečky, kameny, běžím a je mi krásně.

Jsem šťastná.

Nenechám vás, abyste mi to vzali, ještě ne, tohle je moje, tohle jsem já, tady a teď.

Na hřebeni mě dojde dvojice, se kterou se tahám v podstatě od začátku. Dáme se do řeči. Diane a Al jsou téměř místní, chvíli si povídáme, jakmile se ale hřeben konečně zváhne dolů, prásknou do koní a utečou mi.

Což mě teda netěší, protože přesně v tu chvíli zmizí cesta. A to tak, že úplně. Tam, kde vede šipka, je tuhá tráva do pasu, velice nerovný a sakra podmáčený terén, ovce a ještě víc drnů a nerovností.

Kurwaboberjakýfajnýchomík!! Co budu dělat!?

Dejchej!

Tak prostě jdi dolů.

Moje naděje, že si tu vyrobím hezký polštářek na cut bere tímto za své.

Sklouzám dolů až k mostku, kde stojí marshall.

Vím, že mám asi třicet minut na cut, tak jsem v pohodě, on ale vypadá znepokojeně a nabádá mě, abych se přioblíkla, že je tu v noci zima. Jaká noc, kámo, je něco před půl šestou!

Na CP jsou k mýmu překvapení další lidi. Jím, piju, přijdu si jak na dětský narozeninový party: hltám slaný a sladký, piju colu a džus a jím pidi sendviče a ještě trochu tohohle a tamtoho. Seznamuju marshalla se svou teorií, že tohle je prostě regulérní party: seznamujeme se s cizíma lidma, pijeme a jíme tak moc, že se většina z nás se dřív nebo pozdějc poblije, ráno si budeme slibovat, že už to nikdy nebudeme dělat a pak to stejně uděláme znovu. Prostě mejdan jak víno! Směje se. Já taky.

Sarn Helen car park - Penwyllt car park, CP3-CP4; dejchej a nebul furt

Směju se pořád. Volám Tomovi, abych mu řekla, jak výborně se bavím. Cesta. Šest lidí těsně přede mnou. I tohle by se dalo běžet, ani tady neběžím. Bojuju s tím, že se musím šetřit a s tím, že když se budu šetřit moc, žádný příště nebude a bude mi všechno zbývající palivo v nádrži k ničemu.

Cesta se zhoupne a já běžím zlatým sluncem z kopečka po trávě a celý moje já je stejně zlatý a měkký a rozprostírá do se všech stran. Po měsících, kdy jsem byla scvrklá jako rozinka mi najednou nestačí všechny světový strany. Pevně utažený uzel těsně pod hrudní kostí povolil. Objímám celý svět a ten drží na oplátku mě.

Čím jsme si tenhle jeden jediný nádherný život na týhle jedný jediný nádherný planetě zasloužili?

Dejchej.

Teď a tady.

Můžeš.

Musíš.

Řeka a most a mírný stoupání a odbočka do svahu pokrytýho jasně zelenou trávou třpytící se v podvečerním letním slunci. Bílý ovečky, modrý nebe, šedivý kameny zřicený salaše. Musím se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Nebul pořád!

Pak dojdu chlapíka, který přede mnou od cp2 statečně prchal. Gareth z Bristolu jde první stovku a tahá teď trochu za kratší konec provazu. Já z kopce běžím. Běžím!

Penwyllt car park - Neuadd Llanddeusant, CP4-CP5; drak se probouzí, šlapej a neboj

Na občerstvovačce si nahlas opakuju, co musím udělat: přezout ponožky, vyndat bundu, vzít si čelovku, vyměnit sluchátka, doplnit pití, něco sníst, vyházet odpadky.

Je to trochu chaos, ale nakonec všechno zvládnu. Nohy jsou v brilantním stavu, dva malý puchýře přezutí zahubím v zárodku. Kombinace dezinfekce ve spreji-kapesníčku-silikonovýho lubrikačního gelu (ano, čtete dobře, toho od durexu - na rozdíl od ostatních totiž není rozpustný ve vodě, feel free tenhle hack používat) se ukáže je megaúčinná.

A pak už je čas vyrazit. Na další cp je to papírově 21 km, je to jedna z největších vzdáleností mezi jednotlivými kontrolními body. Bude tam kopec a bude velký.

Jak velký si ale zatím neumím představit.

Na odchodu ze CP chci zavolat Tomovi, ale signál je tak mizerný, že se mi to nepovede. Padá na mě všechna únava a splín světa. Konec je ještě tak daleko! A já chci spát a hlavně s ním chci mluvit a potřebuju, aby mi řekl, že jsem v pohodě. Nakonec se mu dovolám, je mi vedro, nejde se mi dobře, bolí mě žaludek - jím vzorně gely a jídlo na stanicích. Kapsičky na nohavicích kraťasů, díky kterým vypadám, že mám nohy jak Hulk, se ukázaly jako velice efektní - konečně jsem nezapomněla do sebe průběžně něco cpát. Žaludku se to ale moc nelíbí (stejně tam pošlu další gel, tyhle smutky mívají obvykle těsnou spojitost s nedostatkem cukrů - aspoň u mě).

Dochází mě Gareth, který si ale zapomněl na CP dolít vodu (ach, flashback jako sviň z první zkrácený P100), u řeky, kam si pro ni jde, na něj nekolegiálně nečekám, Garethovi to šlape pomalejc než mně a není prostor na solidaritu. Mít na cut dvouhodinovou rezervu, půjdu s ním už jen proto, že se smráká a navigace uprostřed neznámých hor, jejichž vrcholky se topí v mracích, bude asi docela výzva. Obzvlášť, když už teď vím, že si tu na cesty moc nehrajou a Gareth tu běžel jedno organizovaný recce.

Trošku kufruju a pak konečně nacházím cestičku do svahu.

Nene.

Tohle nemyslíte vážně.

Myslí.

Obrovský kapradiny mi sahají po ramena, zarůstají bahnitou, kamenitou cestu šplhající velice, velice strmě vzhůru.

Zaléhám do svahu.

Šlapej.

Proto seš přece tady.

Každý kopec má konec.

Nohy bolí, vysoko nad sebou vidím pár lidí. Ok. To půjde.

Když se cesta konečně trochu srovná, zjišťuju, že jsem Garethovi poodešla o pořádný kus cesty a v duchu se chválím. To zvládneš. Máš dost času. Jak velký ten kopec může být? Do celý seš nahoře!

Tak leda ve snu.

Stmívá se, zapínám čelovku a zároveň s tím vcházím do mraku. Drak vyfoukl dým z nozder a zavrtěl se.

Jakmile ji zapnu na vyšší výkon, abych líp viděla, kam jdu, narazím do mléčný stěny.

Chytá mě panika kvůli baterce v hodinkách, jestli se mi tady vybijou, jsem bez pardonu v prdeli. Cesta tu je a není - jsou jich tu totiž desítky vyšlapaných od ovcí, vpravo vidím kraj srázu, vím, jak kopec vypadal zespodu a ne, odtud nechcete spadnout.

Vlevo nevidím nic jen bílou stěnu.

Nechci jít moc u kraje a bojím se jít víc vedle, abych se nechytla špatný cestičky, která nemá s tou mojí nic společnýho.

Během hodiny se setmí úplně a já se furt drápu nahoru. Jak je to možný? Různě pod sebou vidím v dálce čelovky, doufám, že to jsou spoluzávodníci a že tady už půjdeme dolů. Ne? Tak tady? Tak kde, sakra?

Místo toho následují další a další stoupání.

A pak je tu konečně marshall.

"Znamená to, že tě tu vidím, že jsem konečně nahoře!" volám na něj.

"Skoro!" slibuje. I vlk sliboval.

Poprosím o objetí, protože je ve mně malá dušička. 

Dobře. Tak jdeme.

Vrcholek přijde po dalších dvou stoupáních.

V to druhý už nechci věřit a sejdu proto kus z cesty. Najednou jsem mezi kopci, kolem mě není nic, jen tma a mlha a nikde žádná cesta a začíná se mě zmocňovat panika. Jestli se ztratím, jak mě najdou? Kdo? Kdy? Je zima a musím se hýbat, jinak si koleduju o průser. A tak se hýbu a šlapu a nakonec se vracím k okraji hory a šplhám na její vrchol.

Kamenná mohyla a kolem nic. Žádná cesta. Jen hustý mrak.

Pfff. Ok, tak jo, prostě tam někam, šlapej.

Šlapu.

O kousek níž konečně mrak mizí. Začínám potkávat kempující lidi. Říkám si, že to musí být dobrý psycho, když vám celou noc kolem stanu funí a svítí lidi. Stomílaři nás totiž ještě pořád nedošli a budou se tu trousit opravdu celou noc.

Tak dál a dál a dál, kde je sakra ten seběh? Podle hodinek bych měla být za tři kilometry na CP, ale jsem furt na hřebeni.

Marshallka se sendvičem. "Jdeš parádně!" chválí mě. Obě víme, že to není pravda. Objetí. A honem dál. Chvilku si utírám slzy. Jsem zoufalá, čas pádí a já absolutně netuším, kde sakra jsem a jak daleko to na cp je.

Na slzy je dobrý cukr, natlačím do sebe další gel.

Nálada v táboře se rapidně zlepší. Na slzy je čas, teď makej, princezno.

Kopec dolů a přede mnou čelovky. Makám, jak jen můžu. A překvapivě pořád ještě z kopce běžím - nebo mám ten pocit.

Dobíhám Diane, Ala, chlapíka, který se představí jako Tim a který už pěkných pár hodin blije, všichni jsou nějak pobouchaní, já ne, pořád doufám, že když máme 50 minut na cut a na hodinkách už je dávno 63 km, na kterých CP mělo být, jsme skoro za rohem.

Silnice.

Blbě uhnu.

Trojice za mnou se na mě neobtěžuje ani zavolat.

Musím se kus vrátit a vezme mi to lehce vítr z plachet.

Snažím se běžet, ale strašně mi kručí v břiše, mám hrozný hlad, nutně potřebuju sníst a vypít něco teplýho (první teplý jídlo skoro na 70. km po 2800 výškových metrech není úplně optimální).

Silnice nemá konec. Tim predikuje, že to nestihneme.

A jak jdeme dál a dál a dál, vím, že má pravdu.

Jsem na konci.

Kousek před CP dojdu Tim a dalšího chlapíka. Chlapík se ukáže jako můj první Velšan dne, který umí velšsky - ale není mu do řeči. A já si zrovna tak moc chci povídat! V tu chvíli mi totiž vůbec nic nevadí. Nevadí mi, že končím, nevadí mi, že jsem nestihla cut, vlna absolutního štěstí pramenícího z toho, že mě za celý den nebolela ani kolena, ani holeně, že jsem šlapala do kopců stejně strojově jako dřív a že jsem zvládla popobíhat a běžet, je tak veliká a silná, že mě vynáší vysoko k nebi posetému hvězdami a jasně žlutou polovinou měsíce.

Kdybych měla hodinu k dobru, vypila bych čaj a polívku a mohla bych pokračovat. Jasně, mám unavený nohy, ale zhruba tak, jak se dá po skoro sedmdesáti kilometrech čekat.

Na kdyby se ale tahle hra nehraje.

Neuadd Llanddeusant, CP5; trochu života do toho umírání, lidi!

Přicházíme 11 minut po cutu.

Co se dá dělat. Nic. Děkuju za nádherný den v nádherných horách.

Vyhazuje tunu odpadků cizích lidí, který jsem cestou posbírala a předávám čepici, kterou jsem taky našla cestou.

Ne, tohle opravdu nebyl důvod, proč jsem nestihla cut. Stejně jako za to nemohla videa, o který se časem, až je vykuchám z kamery, podělím. Prostě nejsem dost rychlá.

Ale to nevadí.

Tohle bylo mnohem víc než jen závod.

Byl to pokus vrátit se k sobě samý. K tomu, kdo jsem byla a koho jsem znala. K tomu, kdo mi chyběl.

Po nekonečných šedošedých měsících, kterýma jen tu a tam probleskla trochu barvy, jsem strávila třináct hodin zabalená do duhy.

Tomovi to sem trvá přes hodinu. Domů jedeme jednou tak dlouho. Místní silničky mají lví podíl na tom, že dvakrát pekelně zvracím - jaká škoda, myslím si, tak poctivě jsem to do sebe tlačila.

Emoce mám rozkývaný do stran jak pouťovou loď. Jsem šťastná a vděčná a dojatá k slzám - nad tou krásou tady, sama nad sebou a nad tím, co jsem navzdory všem a všemu dokázala, a zároveň mi je strašně smutno a mám vztek a sápe se po mně zoufalství.

A já je nechávám houpat. Prodloužená jízda!

Už dlouho jsem nic tak velkýho necítila a bála jsem se, že už nikdy ani nebudu.

"Ty máš pořád pocit, že jsi nesmrtelná," konstatuje další den T., když chci po obědě jít na procházku k místní jeskyni, kde se schovávali velšští chartisté, a místo toho pak sotva dolezu do postele a okamžitě usnu.

Jo. Mám. Ve chvílích, kdy letím z kopce, neexistuje na světě nic jinýho, než cesta přede mnou.

V těch chvílích jsem nesmrtelná.

Zvíře je vzhůru.

Chce žrát.

A drak čeká.

Deset let s Kateřinou Velikou

Stalo se toho tolik a přitom je to všechno jako včera.

Už deset let s tebou.

Finish strong!

 V sobotu 11. května se v městečku Köditz poblíž českých hranic uskutečnilo první otevřené mistrovství Německa ve speed puzzlingu. Nevěděli jste to? Chyba! Chyběli jste tam? Dvojitá!

Říkáte si, že skládání puzzle na čas není v žádným případě vůbec nic pro vás (protože přesně tohle speed puzzling je) a nic nemůže být běhání vzdálenější! Chyba potřetí! Nevěříte? Tak vydržte. Nejdřív se vrátíme trochu v čase.

První puzzle se mi dostaly do rukou někdy kolem roku 93. Dodnes je mám (kompletní!) doma - 101 dalmatinů a Mickey s Goofym v loďce. Bavilo mě to a posunula jsem se dál. Následovalo tehdy smrtících 1500 kousků od firmy Ravensburger, která dodnes puzzlerskému trhu v Evropě dominuje a v kamenných obchodech u nás obvykle seženete je a pak zástupce české firmy Dino. Na obrázku byl tehdy vlčák se štěňaty na louce. Pekelná věc, kterou bych dneska skládat rozhodně nechtěla. Dělala jsem to hodně, hodně dlouho. O pár kostiček jsem přišla (vysvětlete psovi, že tyhle kostičky nejsou ty, o který stojí dřív, než je ochutná) a v rámci estetiky devadesátých let vlčáci skončili zarámovaní a zasklení. Stejně jako část následujících puzzlí (což mě zpětně hodně mrzí, kolik jsem jich teď mohla mít!).

Poslední puzzle jsem dodělala během víkendových návštěv u rodičů při vysoký škole. Opět 1500 kousků. Opět mazec. Tentokrát lední medvěd s medvíďaty na sněhu. Všímáte si toho vzorce, podle kterýho si to dělám v životě lehký? A pak jsem nějakou dobu neskládala vůbec.

V posledních letech následovala tu a tam kapka. Třítisícový panorama Hongkongu. Dvoutisícový planety (jedny Vánoce, kdy jsem se nedokázala zvednout). Tisícová vtipná kostra s nápisem Happy Wife, Happy Life! Pak dárek v podobě šestitisícovýho černobílýho panoramatu Londýna, který jsem si chytře sesypala dohromady a mám ho rozdělaný už tak šest let - zbývá mi cca 1500 kousků výhradně šedošedýho nebe. Během pandemie jsme objednali pár puzzlí pro Máju a něco málo stavěly spolu. Bylo to fajn.

Jak říkám. Vždycky mě to bavilo.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by se v tom a) dalo soutěžit a za b) jsem v tom mohla být relativně dobrá.

Na to mi musel František přeseknout holeně.

Po první operaci jsem začala znovu stavět. Nemohla jsem chodit, ale mohla jsem sedět. A tak jsem seděla a dávala kostičku ke kostičce a vychutnávala si to naprostý ticho, který se mi ve chvíli, kdy se na tuhle činnost soustředím, rozhostí v hlavě. Je velice, velice vzácný. Občas se k němu proběhám, když jsem venku opravdu dlouho. U skládání je téměř zaručený. Obzvlášť když se snažím mít to hotový rychle. Jen z toho bolí zuby, jak na ně bezděky tlačím jazykem.

Někdy v tý době jsem zjistila, že se ve Španělsku odehrává mistrovství světa a že se ve skládání puzzle dá soutěžit. Někdy v tý doby jsem ale taky začala znovu pobíhat a pustila to z hlavy.

Až do loňskýho podzimu. Tehdy jsem s nohou nataženou na kuchyňský lavici znovu vytáhla krabice a tentokrát začala řešit, jaký jsou tam teda limity a jak rychle to ty lidi dokážou složit? Chyběl mi adrenalin, chybělo mi napětí, chybělo mi těšení se na něco velkýho, něco, co je dost možná mimo můj dosah, ale já se o to nejdřív poperu, než to zjistím.

Sehnala jsem si puzzle, který na loňským šampionátu byly a zkusila je párkrát postavit. A zjistila jsem, že zvládnu limit.

V tu chvíli bylo jasno: tohle chci někdy zkusit.

Že bude někdy dřív než později jsem se dozvěděla na oslavě narozenin, kdy jsem startovný na týdenní šampionát dostala. V září poletíme do Španělska a kromě jednotlivců budu soutěžit s M. v párech, protože to moje veliký dítě je dost šikovný. Když chce.

Králičí nora mě vtahovala dál a dál. Začala jsem sledovat ostatní skládající, dostala jsem se díky zakladatelce webu MySpeedPuzzling do komunity nejlepších speedpuzzlerů u nás (a že mám sakra dobrý speedpuzzlery, naše holky patří k absolutní špičce a aktuálně jsou to úřadující mistryně světa v pátech; rychlost, s jakou skládají, je omračující). A když se v únoru objevila možnost přihlásit se na první německý mistrovství, vlastně nebylo moc o čem uvažovat.

A tak jsme tady. V Köditzu v sobotu ráno.

Jsem nervózní jak před startem, ale na rozdíl od běžeckých závodů jsem spala jako mimino (ne, neprobudila jsem se uprostřed noci s řevem, protože jsem se počůrala a měla jsem žízeň).

Naopak společný jsou hloučky lidí v týmových tričkách a lidí posedávajících v otevřených kufrech kombíků, který jsou plný potřebnýho vybavení. V tomto případě ne batohů, kecek, gelů, hůlek a kýblů s vazelínou, ale krabic s puzzlema. Lidi se zdraví, protože - stejně jako na menších závodech - se mnozí znají, vracejí si složená puzzle a půjčují si nová.

Na stěně předsálí tělocvičny, kde se šampionát koná, visí listina. V 11 hodin začíná soutěž párů. Hledáme naše startovní číslo, teda číslo stolu, u kterýho budeme s Madlenkou sedět. 

Ve Španělsku bude krabice v látkovém pytlíku, takže motiv uvidíme teprve ve chvíli, kdy bude odstartováno. Tady je krabice jen obrázkem dolů, takže posledních deset minut samozřejmě zkoumáme obrázek na netu a snažíme se domluvit strategii - co kdo bude stavět a čím začneme.

Pak to moderátorka odpočítá. 

Skoro po roce slyším ono magický pět - čtyři - tři - srdce mi tluče jako zběsilý - dva - jedna!

Tělocvična na okamžik vybuchne, jak všichni otevírají krabice, trhají pytlíky a vysypávají kostičky.

A pak zavládne absolutní ticho.

Snažíme se, seč můžeme. Na složení máme 60 minut. Okraj, hlavní motivy. Skleník je jeden velký chaos. Chvílema vůbec nevím, co dělám. Mája si stěžuje, že nic nevidí. Utěšuju ji a najednou skládám jako drak. Pak si stěžuju já, že nic nevidím. Mája utěšuje mě a skládá jako drak. Jsme jako dva opilci potácející se z hospody. Jeden vždycky musí být střízlivější, aby toho druhýho dotáhl domů. Táhneme se vzájemně. Jsme tým. A je to fantastický.

Po 24 minutách se halou rozlíhá potlesk. Markéta s Terezou, český mistryně, právě svoje puzzle dokončily. S Májou jim krátce zatleskáme a vrátíme se k naší skládačce, ze který nemáme ještě skoro nic.

Čas neúprosně běží. To taky známe. Jsme na místě, ale hlava uhání sto kilometrů v hodině.

Padesát minut.

Tyjo. My to snad nestihneme!!

Padesát tři minut.

To nemůžeme stihnout!!!

Padesát pět minut.

"Finish strong!" velím jako vždycky, když doma stavíme a blížíme se ke konci v duchu jednoho z mých navždy nejoblíbenějších pořadů The Amazing Race.

A pak zbývají už jen tři, dvě jedna a je to. 57 minut, 45 vteřin. Nemůžu tomu uvěřit.

Jsem zpocená a zadejchaná a šťastná.

Jsme v prvním cíli, doběhly jsme společně a je to euforický pocit!

Pauza.

Probíhají kvalifikační kola puzzlových šachů, kterých se neúčastním. Ty fungují tak, že se skládá 99dílkový puzzle, postaví se okraj a pak už jen ve dvojici dáváte každý jeden dílek na místo - musí být přidělaný - a přepínáte přitom šachový hodiny. Kdo má na konci kratší čas, vyhrál. Limit je deset minut.

Snažím se něco sníst, ale moc toho do sebe nedostanu. Co mi to jen...? Hm. 

Od dvou hodin startuje individuální soutěž.

Znovu si hledám svoje místo. Tentokrát sedím přímo u zábrany, za kterou stojí diváci, naštěstí zády k nim, kdyby mi koukali přímo pod ruce, nevím, co bych složila.

O stůl se dělíme dvě. Prostředek vymezuje lepenka a z poměrně malého místa jsem nervózní. Doma skládávám pětistovky v kuchyni, kde máme teda větší stůl.

Obrázek neznám, ale zase víme chvilku dopředu, co nás čeká. Googlím a přemýšlím, čím začít a jak si to rozvrhnu. Spočítám zvířata, rozhodnu se vytřídit hlavní motiv a začít vodou, střechou, trávou...

Tentokrát máme na složení 90 minut, stejně jako na MS. Po 33 minutách se ozývá poprvý potlesk, to Tereza dokončila svoje puzzle a vyhrála. Vzápětí se tleská podruhý, protože dokončila skládačku Markéta. Chvíli na to následuje hlavní organizátorka Kati. Tleskání mě ruší míň, než jsem čekala. Na rozdíl od párů tady totiž vím, že v pohodě stíhám. Obrázek se mi skládá dobře, nemám žádný velký zásek, ve finále mě nejvíc potrápí hlavní motiv a nakonec po 58 minutách vypínám hodinky v antiklimatickým závěru, kdy mi jedna kostička přebývá (ta byla nejspíš kolegyně) a jedna chybí (byla schovaná po papírem s mým jménem přilepeným na stole). Dostávám deset vteřin penalizaci za chybějící dílek.

Hotovo. Cíl podruhý. Můžu se zastavit a vydechnout a začít zpracovávat, co že jsem to právě zažila?

T. mi ukazuje svýho oblíbence. Ob dva stoly sedí kluk, který nemá po hodině složenýho v podstatě nic. "Ten je jak já!" raduje se T. při pohledu na zachmuřenýho chlapíka. "Tváří se i stejně nadšeně!" I tady jsou tací, kteří se tu ocitli možná omylem, možná se nechali vyhecovat nebo prostě jen přecenili svoje síly. Po hodině a půl má kus okraje a pár spojených kostiček z obrázku. Po limitu si ti, kdo nedostavěli, spočítají, kolik kostiček jim chybělo a ty se pak odečtou od celkovýho počtu (uvnitř musíte mít spojené alespoň čtyři, aby se neodečítaly) a tím se určí pořadí všech zúčastněných.

Český holky čeká ještě semifinále a finále šachů. Tereza nakonec vyhrává všechny tři kategorie.

Předávám Simoně z MySpeegPuzzling velkou tašku z Ikea plnou puzzle, který si ode mě půjčuje a z jejího kufru kodiaqu zarovnanýho krabiceme a taškama s puzzle si vybírám já. Je to trochu jako burza nebo pokoutný prodej fejkových kabelek.

Jedeme domů.

S časem 57:45 v párech jsme se s Májou umístily na 29. místě z 50.

Já s časem 58:40 skončila 35. ze 100.

Bavíme se, jestli je speed puzzling sport. Myslím, že moje skóre stresu jasně vypovídá o tom, že ano. Je. Pokud jsou šachy sport, pak není důvod, aby skládání puzzle na čas sport nebylo.

Pozdě v noci pod vlivem událostí, adrenalinu a mýho štěněcího nadšení T. konečně souhlasí, že se ve Španělsku přihlásíme i do týmů. Čeká mě tam tím pádem 500 kousků v singlech, 500 kousků v párech (na oboje je limit 90 minut) - nicméně na rozdíl od Německa bude kvalifikace, semifinále a finále, už teď je přihlášeno přes tisíc účastníků z celýho světa - a 2000 kostiček s tříhodinovým limitem pro týmy. T: "Ale budu opravdu jenom otáčet!" Jasně, že jo.

Ráno se probouzím a musím se smát. Na gauči po včerejším mejdanu nemám ani dopravní značku, ani krabici od kebabu, o kterým ani nevím, že jsem ho koupila, natož snědla, dokonce ani úplně cizího člověka ne, ale metr puzzlí.

A pak je neděle.

Návrat do reality je stejně nemilosrdný jako po dlouhým výletu v horách.

Tak zpátky do práce.

Do šampionátu zbývá 127 dní.