Já. Jsem. Hora. (Pražský kelt 2024)

 "Měla by sis vybrat něco, kde nejsou tak brutální cuty a kvůli čemu nemusíš nikam daleko jezdit," prohlásil T. cestou na letiště ze země rudého draka.

K mému překvapení nepuklo nebe, nepřišel Jádžúdž a Mádžúdž, ani se nenarodilo dvouhlavé tele, i když bych ještě před pár lety věřila, že podobná věta z úst pana manžela musí jednoznačně předznamenávat apokalypsu.

T. že mě posílá běhat? A daleko?

"No počkej, to já zas nemyslel, že se toho hned chytneš," ježí se, když v srpna ohlásím, že jsem se teda domluvila s Jarkou, kterou čeká výměna kolena, že si od ní koupím její startovný na Kelta. Ok, svět je v pořádku, Ježíši lež, ještě si můžeš přispat.

Rozumově mi to přišlo jako jasnější volba než káva jihlavanka - start téměř za barákem, celou dobu v perimetru odvozu do dejme tomu hodiny, termín na začátku října sliboval v éře globálního oteplování dobrý počasí, tak na co bych se mohla vymluvit? Poběžím za Jarku a za vlast a když nebudu moct běžet, půjdu, a půjdu a poběžím tak dlouho, dokud nepadnu nebo se nedostanu do cíle.

S přibližujícím se termínem výpravy začínám lehce panikařit. Nalijme si čistého vína: naběhala jsem prostě a jednoduše tužku. Dívám se kritickým okem na garminí záznamy. Oukej, tohle mi někdo ukázat, řeknu, že na maraton by to mohlo stačit, na pomalý a bolavý. Na stovku? Hehe. Aha, sorry, to nebyl vtip?

Ale živou mě nedostanou. Ani dřív, ani teď, ani nikdy.A tak mě T. v pátek 11.10. veze do kunratické školy na registraci a start. "Jsem chodec nebo běžec?" ptám se ještě odpoledne mistra. "Běžec! Koukej jít v těch deset!" Chodci totiž startovali s předstihem, aby nemuseli mít bojara, že nedají čtyřiadvacetihodinový limit a já si ještě v pátek ráno říkala, že jsem přece jen spíš asi ten chodec. Tak nejsem.

Dostanu čip a šmíráckou krabičku na batoh, neznám tu ani nohu, sedám si na chodbu do rohu, zavírám oči a snažím se dýchat. Klid. Nejsi žádný cucák, tohle bude dobrý. V noci má být krapet frišno, ale jinak počasí slibuje krásný podzimní den. Mám s sebou hromadu jídla, zařekla jsem se, že domů nepůjdu, dokud to všechno nesním, takže plán je jasný.

"No ahoj!" otvírám oči a sotva jim věřím. Denisa! Denisa, se kterou jsme běhávaly s kočáry po Milíčáku, když byla Madlenka malinká. Madlenka, se kterou se už díváme do očí a na poslední skautskou výpravu odjela v mých trailových keckách. Nemilosrdná milosrdnost času. Doprovází na start Michala, se kterým jsme během těch let, kdy jsme se s Denisou vídaly hodně a pravidelně, vlastně nikdy neměli pořádně možnosti si popovídat. A se kterým nakonec strávíme prvních třicet kilometrů a myslím, že toho docela dost s povídáním doženeme. Je to trochu jako když slepý vede hluchýho. Michal laboruje s kyčlí, já laboruju absolutně se vším. A protože dneska mi může moje věhlasné ego políbit zadní část těla, držím se úplně v klidu na naprostém chvostu - a protože Michal taky nikam nespěchá, první hodiny ubíhají zvesela.

Probereme všechno - od hodinek po kvalitu polívky na první velký stanici (ano, i tebe jsme pomluvili, neboj) - s postupujícím časem ale Michal čím dál vážněji mluví o tom, že to zabalí, v Bráníku má auto a vůle pokračovat v dalším trápení chybí. Se slzou v oku se loučím. Mám před sebou sedmdesát kilometrů, do noci zahalenou Prahu a pocit, že tady a teď je přesně to místo, kde mám být.

Klušu po stezce. Mlha mi tančí před čelovkou, čas plyne a kilometry s ním. Po schodoch, po schodoch, nepoznávám poschodia, ale pražská zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí. Závod se tváří jako značený, ale řídit se značkama, skončím dřív, než začnu. Trasa je to krásná, ale takhle mizerný značení jsem ještě nezažila. To už fakt radši nic než tohle. Na některých místech absurdně přefáborkováno do tý míry, že jsem si až říkala, že to asi nějaký vtipálek posbíral a navěsil na jedno místo, jinde (podstatně častěji) ani ťuk. A to se bavíme opravdu o místech, kde můžete jít hned několika směry. Bez navigace na kelta zapomeňte. Což by byla škoda, to si zase řekněme rovnou.

Protože zatím je to fakt nesmírně zábavný. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, zatím to jde, zatím mě nic nebolí, zatím si to užívám. Jsem většinu noci sama. Před Vyšehradem mě na lavičce ve dvě ráno v mlze sedící mladík poněkud zaskočí, ale sázím na to, že v palbě čelovky nevidí, kdo se k němu řítí a opakuju si mantru, že nejděsivější věcí tady jsem já.

Trasa se stáčí na samotný Vyšehrad, běžím nad podolskou porodnicí. Na sálech se svítí. Za pět dní to bude třináct let od chvíle, kdy tu přišla Mája na svět. Dojímám se, ale jen lehce a krásně.

Železniční most, třetí hodina ranní, koncentrace podivných existencí se zvyšuje. Nic, co bych si nějak dávala. Snažím se tvářit nezúčastněně - já vás nevidím, vy nevidíte mě. Za Knížecí je snad jediný vysloveně nepříjemný okamžik noci, kdy míjím trojici chlapců usazený na schodech přímo v cestě. "Ty se v noci nebojíš?" Bojím. Bojím se, když jsou tam lidi.

Občerstvovačka na Dívčích hradech v kufru auta. Dobrovolníci jsou skvělí - všichni, bez výjimky. A všem jim patří veliký dík. Mrznout celou noc kvůli bandě troubů, který si taky nemohli najít nějaký normální koníček, je obdivuhodný. Něco málo sním, napiju se, poděkuju a vzhůru do kopců.

Hned ten první mě vyškolí solidně, nemůžu trefit cestu, je to tu prudký, klouže to, protože celý den dost pršelo, a já mám strach, že spadnu. Tohle je novinka a asi se mnou chvilku pobude. Se samotnýma holeněma si nic udělat nemůžu, ty jsou sešroubovaný festovně, ale spadnout na to, nejspíš bych řvala tak, že by i blaničtí rytíři vyjeli zachraňovat svět. Nakonec se přece jen najdu a do stoupání se mi ve sluchátkách trefí Adagio in D Minor Johna Murphyho a je to ten vzácný okamžik, kdy se všechno protne.

Kdy na fragment času nahlídnete za oponu bytí, kdy zmizí všechny pochybnosti, všechny nejistoty, kdy víte. Kdy se ocitnete tak blízko samotného středu všeho, jak jen to je možné.

Potkávám první závodníky. Postupně sbírám chodce. Fascinují mě, protože většina nezdraví, někteří se snaží dokonce závodit. Největší borec vybavený hůlkama, který právě přebrodil jeden z potoků, který na trase potkáme, jen houkne - přes tenhle kámen a maže pryč. Čumím na něj jako husa do flašky. Oukej, časy se mění. Neumím si představit, že bych na jeho místě kolegovi bez hůlek přes potok nepomohla, ale ok, asi to chce vyhrát. Podle nasazenýho tempa do kopečka to tak i chvíli vypadá. Jakmile se cesta narovná, prásknu do svých chromých koní a uteču mu. To máš za to, kamaráde.

Další lidi, další lehký bloudění. Krásný seběhy po mírně se svažujících cestách, plížící se úsvit.

A pak ráno tak nádherný, že se až tají dech. Pavučiny plný kapek mlhy stoupající z okolních lesů. Louky, skály, tráva pod nohama. Ve středu to byl přesně rok od druhý operace. Hluboký vděk - jsem tu a běžím a jdu podzimem. Poslední dva roky jsem z něj nic neviděla. Poslední dva roky jsem měla touhle dobou problém zahlídnout v panující šedé šedi i obrys vlastních rukou. A teď jsem tady - tak dlouho jsem padala a teď konečně zase letím.

Než tvrdě přistanu, protože se mi bez varování vypnou hodinky. Kurwabober, tak to snad ne?! Můj nabíjecí kabel má nejen své nejlepší, ale nejspíš už totálně všechny dny za sebou. Flow v háji, zastavuju, hrabu power banku, kabel, řeším, jak to zapojit, abych je nemusela nýst v ruce, což nakonec stejně musím - a kabel navíc velice opatrně, pod správným úhlem a dost velkou silou držet, aby se nabíjely. Mezitím jdu chvíli s hodinkama a kabelem v pravý a mobilem s mapama.cz levý. Na hodinkách baterka pomaličku přibývá, na telefonu valem mizí. No to mi ho teda vyndej. Ale ne. Nenechám se nasrat. Ne dneska. Po zhruba čtvrt hodině se hodinky znovu zapnou a začnou navigovat. Telefon můžu uklidit a s hodinkama v ruce a neustále se odpojujícím kabelem nezastavujeme. Protože dneska jsem si pro neúspěch nepřišla.

Ještě na šedesátým kilometru je to skvělý. Jo, bolí mě nohy, ale bolí mě svaly a chodidla, ne kolena, ne holeně. Taky mě bolí záda od batohu a začínám mít odřený stehna a snědla bych něco teplýho. Ale jdu - jdu dál a dál a dál. "Teď bude takovej mrcha kopec, to budeš chvíli nadávat, ale pak to bude dobrý," směje se kluk na další občerstvovačce v kufru. "Nebudu. Dva roky jsem nemohla běhat, já jsem tak šťastná, že tu vůbec můžu bejt, že nebudu." A fakt nenadávám. Zatím ne.

Ještě na Závisti je to dobrý. Jím polívku u Posledního kelta. Následuje zábavná pasáž, která z velký část kopíruje můj obvyklý tamější okruh. Když nakonec odbočíme směrem k Modřanům, vyndám poprvý telefon, abych si to vyfotila a napsala T.

A pak už to začne jít krapet z tlustých do tenkých. Skupinka venčitelů obr psů na volno v cestě mi nepřidá. Jsem unavená, bolí mě nohy a tady Roxy, která mi je po prsa, úplně nechce poslouchat a já si fakt nechci hrát, mě vpravdě netěší. Volám T., mojo najednou v záporných hodnotách. Všechny černý myšlenky, který jsem doteď držela pevně pod pokličkou, se vyhrnou. Kňourám. Furt to šlo a teď to prostě už nejde. Mám nějakých dvacet do cíle a mám pocit, že to nemůžu vydržet.

Ukáže se, že můžu.

Modřany. Proti běží další z mnoha běžců užívajících si krásný sobotní počasí. Se ti to běží, viď, ty kkte, když tě nic nebolí, co? Vrčím v duchu. Jsem totálně sluníčková. "Jé! Peťo!! To seš ty!!!" Ehm. Mistr přiběhl doprovodit padavana. Padavan okamžitě přepíná na sračkomet a stěžuje si absolutně na všechno. Nejvíc na to, jak je to ještě strašně daleko. Patnáct kilometrů. To se nedá - a vůbec to neubíhá!  Čtrnáct kilometrů. Jdu a jdu a jdu. "Hele! Teď jsme ušli 600 metrů. Jak to, že je tam zase 14!?" Hádám, že po první půl hodině začíná mistr litovat, že se rozhodl být solidární.

Na poslední občerstvovačce piju čaj a dostávám do igeliťáku brambůrky. Blbý je, že už nemůžu běžet. I když se pokusím, nohy se prostě odmítají pohnout rychlejc. A tak jdeme. Což znamená, že to bude trvat. A bude to trvat dlouho. Probíráme všechno možný (ano, i tebe jsme pomluvili), já si stěžuju, koukám na hodinky... a zase 14!

Krčák. Hurá. Tak tady už to přece bude za pár. Jsme skoro v cíli. Nebo ne?

Ne. Jako velký tučný ne.

Posledních deset kilometrů nám trvá snad tři hodiny. Připadá mi, že lezeme na každý kopec a každou skálu v Krčáku. Přestávám se ovládat a nadávám do plných. Mistr lituje svýho výběru přátel.

Devět! Jak to může být devět, když jsme teď šli nahoru a pak dolů a pak zase nahoru?! Ještě by to taky mohlo být znovu deset!

Chtěla jsem se dojmout, jak jsem dobrá. Chtěla jsem se dojmout, jak jsem silná. A odvážná. A zaťatá.

Tak ne, no. "Proč tohle dělám? Hm? A proč to stoprocentně udělám znovu?!"

Kunratice, škola.

Nikde ani noha, aspoň cedulka upomínající přejití časomíry by neuškodila, překvapivě si ale vzpomenu i bez ní a bez dvou minut po dvaceti hodinách stanu na začátku.

Vevnitř dostávám medaili, diplom a tričko. Děkuju organizátorům. Čert vem značení. Bylo to skvělých dvacet hodin venku. Tančila jsem nocí, vznášela se vysoko mezi mraky a hrábla si hluboko, přehluboko. Bolelo to a nebylo to ani náhodou zadarmo. Ale živou mě nedostali.

Šla jsem a běžela a běžela a šla.

Za Jarku. Za vlast. Za sebe.

Zvíře je nažrané, ale už teď přechází po kleci sem a tam.

Roztahuje nozdry.

Větří.

Cítí to.

To jiskření ve vzduchu.

Ví, že to přijde.

A bude to velký.

A já už nepochybuju, že ať se dozvím v listopadu cokoliv, čeká nás společně ještě spousta legrace.