pondělí - puzzle volají a já musím jít
O kvalitě ekologicko-ekonomické nápadu jet v pondělí ráno se třemi zavazadly a dvěma dětmi na letiště MHD začnu pochybovat, jakmile se pokusíme napěchovat do narvaného, vyfuněného autobusu.
Republika se topí v přívalech deště, Morava a Slezsko plavou a my si buržoazně letíme do Španělska skládat kostičky.
A není to jen tak ledajaký skládání ledajakých kostiček - chystáme se na mistrovství světa ve speedpuzlingu, ve skládání puzzle na čas. Stejně jako u většiny běžeckých závodů, i tady mám pocit, že jsem příliš málo trénovala, že nejsem dostatečně připravená, že si urvu ostudu a že tam nemám co dělat.
Stejně jako u většiny závodů i tady narazím na zajímavou směs účastníků, na lidi nesmírně milé, přátelské, otevřené a přívětivé, na lidi extrémně soupeřivé a soutěživé, kteří úspěch jiných zkousávají jen velice těžce, na mistry, kteří plebsem nepohrdají a na mistry, kteří se s plebsem vůbec nebaví. Jestli jste si mysleli, že tahle aktivita, vhodná v závislosti na velikosti a počtu kostiček pro děti od šesti měsíců, je nějaká přátelské prostředí, v němž se pohybují kultivovaní, zdrženliví intelektuálové, můžu vám rovnou povědět, že se mýlíte. Tady se bojuje a bojuje se tu tvrdě, nemilosrdně a nelítostně.
Stejně jako u většinu závodů jsou tu chvíle nadšení a chvíle smutku. A stejně jako u většiny závodů, si i tady budu slibovat některé věci, jen abych je vzápětí porušila.
To všechno ale teprve přijde. Teď dosedáme v pořádku na madridském letišti a já se těším, jak si v autě zavřu oči. V posledních týdnech jsem tak úplně manažersky nezvládla práci a poslední zip na kufru jsem zapínala s pocitem, že takhle fakt ne, soudruzi, tohle bylo naposledy, co jsem si něco takovýho provedla. Unavená bývám často, takhle jsem ale nejspíš ještě nebyla.
V půjčovně nicméně zjišťujeme, že má upsie-daisie T. propadlý řidičák a do Valladolidu nás tím pádem budu muset odvézt já. Yipikayay, mothefucker. Tak na letišti asi nezůstaneme.
Nasedáme do hybridního jeepu, který se na mém žebříčku aut záhy zařadí až na samotný konec za daewoo matiz, jakožto nejpříšernější věc, jakou jsem kdy řídila. Je to obrovský, líný, žere to jako raketa, je to nepohodlný a ano, svůj podíl na prvním dojmu má fakt, že mám hlad, ale když budeme za šest dní černou krávu vracet, dost se mi uleví. Proč tu může každý druhý člověk jezdit jako normální jedinec s mozkem v hlavě ve škodovce, ale já musím kysnout v autě, který kvílí jak škrcená kočka, kdykoliv mu šlápnete na plyn? A proč má Španěl na absolutně rovné a prázdné dálnici stovku? A proč se ptám?
Po necelých třech hodinách zaparkuju krávu v průjezdu a konstatuju, že do toho pidi otvoru, který vede do garáží, se tu gigantickou věc z půjčovny rozhodně nebudu snažit narvat, to ať T. laskavě udělá sám.
Sluníčková dovolená může začít.
Večer vyrážíme na obhlídku okolí.
Káťa počítá psy.
Centrum Valladolidu se ukáže jako kouzelné atmosférické místo se spoustou barů a obchůdků, malebných uliček a katedrál. Po značné oklice se konečně dostaneme k řece a za ní... k Millenium Dome, místu, kde se bude od zítřka konat MS.
Vevnitř se svítí, stoly, které tak dobře znám z videí americké puzzlerky KarenPuzzles, jsou zatím natěsnané na sobě, je tu cedule, je tu naše vlajka a hlavně: jsem tu já.
Páni. Fakt tu jsem! Obíhám halu dokola. V prosinci jsem dostala tisícový puzzle s obrázkem haly foceným z dronu. V noci. Strávila jsem s ním dobrých sedm hodin. Znám každou pitomovou čáru na okolních cyklostezkách stejně jako každou prolejzačku na hřišti vedle. Aha, tak to jsou lavičky! A takhle to teda vypadá. Tak jo, jsem připravená, pojďme na to!
úterý - Kdo neskládá není Čech
Ráno vyrážím s holkama na průzkum okolí. Zvolíme poněkud nešťastný směr a dostaneme se do parku, ke pospávají bezdomovci. Otáčíme se na patě míříme zpátky.
Valladolid mi záhy začne připadat jako město, kde mají nejvíc semaforů na přechodech per capita na světě. Nerada chodím na červenou. Porušování předpisů a nařízení mě obecně netěší a tak se mu vyhýbám. Stojíme tak co deset metrů jak trubky na nekonečných světlech.
Káťa počítá Španěly chodící na červenou.
Jsem skoro stejně neklidná jako otec se sekyrou, takže se v bytě jen otočíme, nabereme T. a vydáme se tentokrát opačným směrem, abychom se někde najedli. Propadám panice, že jsem si nesbalila žádné puzzle, na kterým bych mohla ještě trénovat a všichni puzzleři, který sleduju na instáči, zatím zběsile trénují. Dožaduju se vyhledání hračkářství, kde bych něco tréninkovýho na poslední chvíli zakoupila.
Po obědě, kde poprvé tvrdě narazíme do jazykový bariéry (málokdo tu umí jinak než španělsky, my sice umíme všelijak (česky, slovensky, nahlas, potichu, sprostě...), ale španělsky jako na potvoru ne, a po rychlý zastávce v Cervantesově muzeu strávíme další hodinu neúspěšným hledáním krámu, kde by mi prodali puzzle.
A pak už je čas zamířit k Millenium Dome na slavnostní zahájení.
Před halou se hloučkují národnostní skupinky. Podle oficiálních údajů nás má ve třech disciplínách - jednotlivcích, párech a týmech - soutěžit na tři tisíce ze (jestli dobře počítám) 77 zemí světa. Čechů je tu pětadvacet a jsme tím pádem třináctá nejpočetnější výprava. Nejvíc je letos Němců (161) v závěsu jsou Španělé (134) a třetí Američané (116). Zdravíme se s lidma, který už známe, seznamuje se s těma, který vidíme poprvý.
Doráží Jana s obrovskou vlajkou. Čuchám, čuchám, že bude legrace.
Na zahajovacím ceremoniálu mluví moderátoři, kteří budou celou akcí provázet, dojde i na pupíky z radnice, sponzorské banky a ravensburgeru, který dodává veškerý puzzle do soutěže.
Tak jo, jsem mega připravená, pojďme už, hergot, na to!
středa - kvalifikační skupiny jednotlivců A, B, C
Po třetí hodině míříme do haly.
Káťa počítá vozíčkáře.
"Mami, proč je tu tolik lidí na vozíku?" - "Nevím, asi že všichni chodí na červenou."
Od čtyř probíhá kvalifikace skupiny A, do který mě zařadili. Celý dny si lámu hlavu s tím, jaký obrázek asi dostaneme. Ví se, že to bude něco z novýho katalogu, všichni jsme si většinu nakoupili a snažili se to doma aspoň jednou poskládat. Výhoda oproti tomu, když obrázek vidíte poprvý a když ho znáte a máte ho nastavěný je diametrální.
V hale se o stůl navíc dělíte s další člověkem a pokud schytáte večerní skupinu, budete skládat pod umělým osvětlením, což je dost velký peklo, zanikají v něm detaily, barevný odstíny se slívají - a právě schopnost vidět barvy je u puzzlení na čas naprosto zásadní. Jako bonus v případě, že jste fakt dobří, budete sedět u prvních stolů, nad kterými září obří obrazovka promítající probíhající přímý přenos. Skládat doma v kuchyni a poměřovat si tak časy s těmi mistrovskými je, samozřejmě, super a zábava, ale ani v nejmenším se podmínkami nemůžete nikdy přiblížit tomu, co zažijete tady.
Paní, se kterou sdílím stůl, jsem si samozřejmě proklepla (trochu jako v tom vtipu o páru na prvním rande, kdy se ona ptá, co ho baví a on říká, že stalking a ona aha, no já mám ráda koně, hory a severské detektivky a on na to: já vím). Papírově měla být slabší než já, to se vždycky hodí, co si budeme. Když ale prohlásí, že by ráda nějakou srst, poněkud se zhrozím. Srst nesnáším, skládá se mi blbě, špatně ji vidím, tak s ní smlouvám, že já bych radši nějaký jasný tvary, ideálně kreslený obrázek, tak co se domluvit, že tam bude malé zvířátko a k tomu nějaké věci? Hm?
Pak už není na srandičky čas. "Are you ready?!" ptají se moderátoři a hala tleská a křičí, že jasně, jsme, tak už pojďme, prosím na to! "Three... Two... One... PUZZLE!" První soutěž letošního mistrovství právě začala.
Otevírám pytel, vytahuju krabici a... "YES!!" neubráním se a vzápětí se paní omlouvám. Vevnitř jsou Domy na Smogenu, který mám doma a který jsem dvakrát nebo třikrát skládala, naposledy krátce před odjezdem. "Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych pohlednici z Paříže nebo domy na Smogenu," přemítala jsem ještě cestou sem. "A ještě radši asi ty domy, pohlednici budou mít ty dobrý strašně rychle hotovou." A jsou tu! Jsou tu domy!!
Strašně se mi třesou ruce. Otevřít krabici, strčit víko do stojánku, roztrhnout pytel, vysypat kostičky, zkontrolovat, jestli mi nějaká nezůstala vevnitř, no jasně, že zůstala, ruce se mi klepou ještě víc a já ji nemůžu vydolovat. Oukej, oukej. Klid! Prosím tě, uklidni se!! Snažím se otáčet, selektuju okraje, barevné domky v pozadí na jednu hromádku, vím, že jdou nejrychleji, pak větší domy vepředu a zbytek už jen pootáčet. Mám pocit, že mi paní leze na moji polovinu, že tu nemám dost místa, je to nepříjemný, nevím, co mám dělat, tak se cpu k ní, ale to se nelíbí dohlížející pořadatelce. Omlouvám se. Otáčej, vole. Dělej!
Konečně můžu začít skládat. Ještě kdyby se mi tak chtěly přestat třást ty ruce.
A pak je ticho. Ticho v hlavě, ticho v dómu. Ticho.
Trvá přesně 26 minut a 56 vteřin, než Norka Kristin umístí poslední dílek. Pak dóm vybuchne. Všichni křičí a tleskají a já vím, že teď začne ta pravá mind game. Od téhle chvíle kdykoliv někdo dokončí, diváci spustí. S každým dalším potleskem se moje šance na účast v semifinále vzdaluje.
Blbá loď. Blbá blbá loď. Jak to tam jenom je? Proč to nepasuje?
Přístav proletím, ale u podlahy se naproti tomu, jak mi to šlo doma, zaseknu. A lidi tleskají a tleskají.
A pak už nade mnou taky stojí někdo z organizátorů, tvoří je povětšinou dobrovolníci, kteří zapisují konečné časy. Musí hlídat, kdo se blíží a ve chvíli, kdy umístíte poslední dílek, vám zapíšou čas na papír se jménem. Obvykle je u vás i některý z kameramanů, protože celé mistrovství bylo živě přenášené na youtubovým kanálu asociace, a já se snažím nezmatkovat, protože mi najednou pod ruce někdo civí a to prostě nesnáším.
Nebe je ale gradient, gradienty mám ráda, když se mi podaří nechat dělat ruce jejich práci, mívám ho postavený vcelku rychle.
Tři, dva, jedna a... je to.
Konečný čas 50 minut a 40 vteřin mi nakonec zajistí 46. postupové místo. Jsem v semifinále.
To v tuhle chvíli ale ještě nevím. Znovu se rozklepu, tentokrát úlevou. Paní vedle mě dál skládá. Balím puzzle, jmenovku, stojánek, věci a jdu za Tomem, holkama a Jančou, která doskládala 51 vteřin přede mnou (a skončí tak na 42. místě, to jen pro představu, jak těsné to je).
Zatím nevíme, jestli opravdu postupujeme. V semifinále je místo pro 60 lidí z každé skupiny, jenomže je tu stupidní pravidlo zemí, které praví, že přímo postupuje třicet první účastníků a pak vždy první zástupce konkrétní země. Čili v naší skupině se na vlajku dostali Jihoafričan Jacques (který ale žije v Mnichově) a zaskládal o 70 vteřin horší čas než poslední napřímo postupující a Kanaďanka s časem dokonce o tři minuty horším. Že o nic nejde? Říkejte to těm na regulérním 59. a 60. místě. A hlavně to říkejte v dalších skupinách, v párech a v semifinále, kde pravidlo úřadovalo takovým stylem, že nepostoupilo napřímo 12 dvojic, zato se do finále dostaly páry, které zaskládaly o 20 minut pomaleji jen proto, že byly prvními zástupci dané země.
Tenhle druh reprezentace mi může políbit krabici.
Čekáme na začátek další skupiny. Fandit je třeba! Okamžik mezi odpočítáním, otevřením pytle a vytažením krabice - ten fragment času, kdy ještě nevíte, co se bude skládat a pak na vás to zjištění dopadne plnou vahou, se stal mým nejoblíbenějším na celém mistrovství. Hala zatají dech a pak vydechne.
Tentokrát ale zděšeně. "Ne! To snad ne!" ozývá se v různých jazycích. Skupiny B vytáhla z pytle fotku podvečerního kodaňského přístavu. Puzzle, které doma mám, jednou jsem si ho postavila a prohlásila, že jestli budu mít tohle, můžu ho rovnou vzít do podpaží a odejít středem do háje, protože to ani nemá cenu. Je to těžký obrázek, těžký a strašně nudný. Vsadila bych pravou ruku, že ho do jednotlivců nedají, když, tak do párů, ale do jednotlivců?
A je to boj, je to boj a je to gilotina, která poseká spoustu šikovných hlav.
Céčko má naprosto nevyrovnaně pařížskou pohlednici, kterou vítězná Němka Katy postaví za 26 minut.
Je čas jít spát. Zítra nás čekají další tři kvalifikační skupiny jednotlivců a hlavně kvalifikace párů, kde jsme s Májou ve skupině B. Já mám ale splněno. Přijela jsem sem s velkým přáním postoupit do semifinále, to se mi splnilo. Všechno navíc by už byla nadstavba. Malý zázrak,
A ony se dějí. Ne že ne.
čtvrtek - kvalifikační skupiny D, E, F; kvalifikace párů A, B a C
Ráno si pustím skupinu D v televizi. Staví vinyl, ten je fajn, nic, co bych si vysloveně přála, ani nepřála, další z těch, co mám doma a trénovala jsem ho (no, trénovala, jednou jsem si ho složila sama a jednou jsme si ho složily s Májou, mé puzzlerské tréninky teď podezřele kopírují ty běžecké, ehm).
Na skupinu E už vyrážím do dómu, skládají v ní naši a chci zafandit. Samozřejmě řešíme, co bude asi za obrázek. To je nejspíš nejčastější téma hovorů, pak jsou to tipy na vítěze, úvahy o tom, jak pořadím zamíchají Poláci, kteří se v posledním roce vyloupli odnikud a mají nesmírně silnou výpravu, jestli Alejandro obhájí počtvrté titul nebo to bude tentokrát Kristin, Katy nebo snad (držíme palce) někdo z našich holek?
Padají různé tipy na obrázek, když ale po odečtu vyloví soutěžící krabici, dóm znovu zalapá do dechu. "Cože?" Nikdo nevěří vlastním očím. Doteď platilo, že mezi obrázky nikdy nebylo nic licencovaného - žádný Disney, žádný Harry Potter, Pokémoni nebo cokoliv z Netflixu.
A teď tu máme obrázek z manga/anime série Spy X Family.
To ale úplně mění pravidla. Teď to opravdu může být cokoliv! Cokoliv!! Nikdo, s výjimkou Dánů, kteří přesně tenhle obrázek měli na svém mistrovství, ho neskládal. Protože přece neměl být!
Jenže tu je.
Po skončení kvalifikace jdeme zpátky na ubytování, s Májou zbytek času do našeho kola strávíme prohlížením obrázků na puzzle-puzzle.cz a vymýšlením případných strategií. "Budou lupiny!" trvám na svém. "A když byla Spy X Family, může být klidně i Bridgerton!" M: "Ale ty jsou všichni stejný! Všichni jsou modrý!" Bude blesk, může být i oko ledovce, kritstovanoho, budou kulatý? Měly by být, ještě nebyly a v párech by to byl dobrý twist. Hm, kulatý - ale co když to budou ti kulatí Pokémoni? A mohli by dát dřevěný? Ravensbuger poměrně čerstvě vyrábí i dřevěný. Ne, dřevěný ne, ty nedělám, ty neumím, ty nechci.
Moje nervy, moje nervy.
Doskládá poslední skupina jednotlivců. Monaco. To jsem viděla jen na webu a ani mě nenapadlo ho kupovat. Hm.
A pak je první kvalifikace párů. Ve chvíli, kdy po odpočítání vytáhnou dvojice usazené u stolů naproti sobě tak, že u každého stolu sedí celkem čtyři lidi, lupiny, uleví se mi. A zároveň vím, že v dalším kole klidně může být bouřka, může být cokoliv.
Ale lupiny to nebudou. Nekolegiálně se mi uleví. Lupiny jsou totiž megasvině. Trochu jiný jejich obrázek, který by vloni v jednotlivcích, zůstává pro mě pořád jedním z nejtěžších, který se, podle mě, v soutěži objevily (Kodaň mu těsně šlape na paty).
Nevypadá to tak hrozně, co? Ale je. Věřte, že je to absolutní peklo. Lupiny hnusný.
Sál se po skončení párové skupiny A vyprázdnil. Na stolech se začaly objevovat nové jmenovky a modré pytle.
Byl čas hrát.
Ve chvíli, kdy soutěžíte sami a jste tam jen vy, můžete si to vyhrát a můžete si to prohrát, ale nikomu jinýmu to nezkazíte. Jenže když tam máte parťáka a shodou okolností je vaším parťákem vlastní dítě, the pressure is on. Připravovala jsem Máju i sebe na to, že nejspíš nepostoupíme. Jsme dobrý, ale ne zas tak dobrý, takže si zaskládáme a bude to hezký. Uf uf. Hlavně, ať nás to baví. No že jo?
U stolu s námi sedí Němci, ženskou jsme potkaly na šampionátu na jaře, ale tváří se, že nás nezná. Nachystáme se. Mája je nervózní. Já jsem nejspíš ještě víc. Co v tom pytlíku asi je?
"Já otvírám pytel, ty vyndáváš a otvíráš krabici, já roztrhávám pytlík, ty rovnáš víko do stojánku!"
Tři-dva-jedna-puzzle!!
Co to je?!
"To je hezký!"
Princeznu na jednorožci jsem nikdy ani neviděla. Nikde. Oukej. Není to bouřka, není to oko ledovce, je to... "Fajn, třídíme okraje, kytky, fialovou, já postavím okraj, ty postavíš víly, já postavím kytky, ty začneš stavět princeznu!"
Na to, abyste si obrázek prohlíželi, totiž není čas. I proto je předchozí znalost tak výhodná. Předchozí zkušenost násobně. Už víte, co trvá a co je dobré skládat jako první. Víte, co kam patří. My nevíme nic. Dělám okraj a když zvednu hlavu, zjistím, že Mája má celou princeznu a kus koně. Naskládám víly do obrázku, princezně přibude další kus. Mája jede jako drak. "Tady je ta myš!" než se rozkoukám, máme usazený roh.
Po pouhých 23 minutách se ozve potlesk. Naše holky doskládaly a tuhle skupinu vyhrály.
"Nevadí! Nevadí! My si skládáme svoje!" snažím se dělat klidnou sílu. Za minutu následuje další potlesk a pak se intervaly mezi oslavami zkracují.
My pokračujeme a když nám zapadne poslední kostička na místo a zvedneme hlavy, zjistíme, že nejsme ani zdaleka poslední.
42 minut, 33 vteřin nás dostane na 56. příčku z 80 postupujících.
Jsme v semifinále!
Jsme v semifinále!
Panejo.
Takže zítra budu skládat ve všech třech kategoriích.
"To máš z toho, že seš tak dobrá!" konstatuje T.
V další týmových kvalifikacích následuje bouřka a v nočním kole pak všichni znovu zalapají po dechu, když soutěžící vyloví Crunch Brunch - jedno z těch lehčích i pro jednotlivce natož v páru. Mizerné světlo ale dělá svoje a je asi dobře, že tahle parta dostala na skládání něco snazšího. Koneckonců všichni skládají to samé.
pátek - semifinále jednotlivců, semifinále párů, skupina A týmy
Ráno jdu napřed. Valladolid míří za všednodenními povinnostmi, do práce, do škol, jen já jdu na semifinále mistroství světa ve speedpuzzlingu. Je chladno, ale je to ten druh chladu, který slibuje, že odpoledne bude krásně. Jdu a snažím si tu cestu vrýt do paměti.
Občas se člověk ocitne na místech a momentech, který by chtěl prožívat pořád dokola. Napětí, těšení, očekávání. Místo ještě před pár dny úplně cizí mi touhle dobou už tak trochu patří. Znám okolní ulice, tady jsme jedli a tady jsme se byli podívat, tady nám chutnalo, tady míň.
Millenium dome žije. Před vchodem poskakují nějaký holky, někdo tančí, já jsem čím dál nervóznější.
Otázka, jaký dostaneme obrázek, odpadla - od semifinále jsou letos poprvé dosud nezveřejněné puzzle (dřív byly až ve finále). Může to být absolutně cokoliv a nemá cenu o tom přemýšlet.
Chtěla bych něco kreslenýho, to se mi většinou dělá docela dobře.
Mé přání se mi splní. V pytlíku je obrázek podmořského světa. Roztomilý, hezký, holka vedle mě staví podobně rychle, ale začne zaostávat. Katy má obrázek hotový po 33 minutách a pak už je jen nepřetržitý sled potlesku. Přesto mám pocit, že mi to jde dobře - líp než holce vedle, když ale po hodině a minutě zvednu hlavu, zjistím, že kolem už skoro nikdo není.
Poprvé mi je na šampionátu smutno.
Mohla jsem to zvládnout líp?
Možná.
Tak abych postoupila?
Ani omylem.
Na nějaký velký přemítání o coby kdyby ale není čas, po obědě, který se ukáže být snídaní (v půl dvanáctý dopoledne tady totiž normální oběd nedostanete, snídani ovšem ano) se vracíme na semifinále párů.
I tady dostaneme obrázek, který ještě nikdy nikdo neskládal.
Znovu sdílíme stůl s Němkama, jinýma, o poznání milejšíma.
Těšíme se s Májou obě.
Víme, že ať to bude cokoliv, musely bychom být rychlejší než kdy dřív, abychom postoupily do finále. Ze 180 párů se do něj podívá jen padesát.
Odpočet, strategie, jde se na to!
Koláž fotek, obrázků a různých věciček, oukej, to by nám mohlo snad i jít.
Stavím okraj, Mája jede jako drak, já se zasekávám na kouscích, které na krabici nejsou, ale na kostičkách ano. Co to?! Jedna fotka je opravdu jiná. Přijdu si strašně zmatená, Mája staví, já moc nevím, co dělám.
Tleská se už 23 minutách, my budeme potřebovat na dostavění dalších dvacet. Poslední postupující - ne na zemi - to stihli za 32:49. Fofr šílený.
Jdeme se nacpat. Dnešek totiž zdaleka nekončí. Sleduju na telefonu, jak jsme dopadly, ale webový stránky s výsledky jsou po celou dobu šampionátu naprosto příšerný. Trvá sto let, než se tam výsledky objeví, stránky padají. Ještě před začátkem týmového kola nevíme, kolikátý jsme teda nakonec byly.
Stejně problematický je i shánění puzzle ze soutěže. Člověk by na podobný akci čekal, že Ravesnburger naveze tisíce krabic, protože kde jinde už je má prodat, než na místě, kde se sjeli lidi z celýho světa, který jsou přesně za tohle zvyklí a ochotní utrácet? Jenže se nedostává ani soutěžních puzzlí - tedy těch, které jsou právě skládané a které si můžete koupit, žádné jiné tu ke koupit ani nejsou.
Můžete si tu nechat natisknout trička s motivy mistrovství a puzzle a tím veškerý merch začíná a končí.
Tak a teď týmy. Královská disciplína. Ta, z níž se soutěže skládání zrodily. Dlouho se totiž skládalo jenom v týmech, páry a jednotlivci jsou vcelku novinka. Je to poznat i z toho, že celé mistrovství uzavírá v neděli právě finále týmů.
Soutěžit můžete ve třech, ale lepší je ve čtyřech. Tentokrát na stolech nejsou pytle, ale čtyři tisícové krabice.
Princip je snadný. Krabice si s týmem zhruba minutu a půl můžete prohlížet a pak se musíte rozhodnout, které dvě puzzle budete skládat. Ty nahlásíte organizátorům a zbylé dvě krabice putují pod stůl. Limit není tentokrát ani 90 minut jako v jednotlivcích, ani 75 jako v párech, ale celé tři hodiny.
Za ty byste měli postavit obě tisícové puzzle. Druhé přitom můžete začít stavět teprve poté, co dostavíte a rozboříte to první.
Nechala jsem nám pro tuhle příležitost udělat na poslední chvíli trička - spousta týmu nějaké má, holky z jiného českého týmu jsou tak třeba Back Pain Ladies (což každý, kdo někdy stavěl, zcela chápe), my máme s holkama na zádech napsáno: "I'd rather be puzzling" a Tom: "I'd rather not." Při zahajovacím ceremoniálu jsme sklízeli docela úspěch.
Jak mě měly obrázky po celou dobu mistrovství rády, teď si vybírám všechen hnus naráz. Tři krajinky, jeden hodně tmavý obrázek. Volíme anglický zámeček v zelené zahradě a kaktusy. Ani jedno není hezký puzzle, ani jedno se nehodí na rychlý skládání, tohle budou dlouhý tři hodiny.
Cílem bylo nebýt poslední, nikoho nerozbrečet a ideálně se nepohádat na veřejnosti. Já si přála aspoň otevřít druhou krabici.
Všechno jsme si nakonec splnili.
Byly to strašně dlouhý tři hodiny.
Po zhruba hodině se v sále rozsvítí světla a všechny odstíny zmizí. Najednou nevidím vůbec nic.
Frustrace narůstá, nebaví mě to, strašně to trvá, postupně se v sále tleská každýmu týmu, který něco dostaví.
Po dvou a čtvrt hodinách bych šla nejradši domů.
Jsem unavená, pálí mě oči a hlavně mi to strašlivě nejde.
Nakonec po dvou hodinách a skoro 40 minutách máme hotovo první puzzle, bouráme ho a rychle otevíráme druhé.
"Vytřiďte jenom nebe, nic jinýho, co nejrychlejc!"
S Májou se vrháme na gradientní nebe a za patnáct minut zvládneme postavit ještě 200 kostiček.
Skončíme 71. z 98, nejslabší Kamerunci, kteří seděli u stolu vedle nás, dali za tři hodiny dohromady jen 293 kostiček. Vyhlašuju to celé za úspěch.
A má účast na mistrovství světa ve speedpuzzlingu pro rok 2024 tímto definitivně končí.
sobota - nečum a tleskej
Ráno vyrážím zafandit holkám na týmy. Mají hezčí obrázky, skládá jim to fantasticky. Mám z nich radost.
Zbytek dne se ometám kolem dómu. Postavíme si s Májou dvě pětistovky a s Máriou a Timeou ze Slovenska i jednu tisícovku.
Zajdeme na ramen.
Zafandíme na finále párů a hlavně jednotlivců.
Tygře, tygře, žhavě žhneš... novou mistryní světa se stává Norka Kristin Thuv.
Tygry doma postavím, v limitu bych je dala, ale byla bych zoufale poslední.
Dovolená se chýlí ke konci. Bylo to těžko popsatelných pět dní mimo prostor a čas. Atmosféra je skutečně elektrická, lidé jsou tak zvláštní a zajímaví a jiní a různí, jak byste od takové komunity čekali.
Přihlásit se sem může každý.
A rozhodně to stojí za to.
neděle - do Čech, do Prahy, do Hostivaře, do práce
Cestou do Madridu na letiště sledujeme na mobilu přenos z finále týmů. Naše holky mají nakročeno ke zlaté, ale nakonec jim ji těsně, o 43 vteřin, uzmou Američanky (ty zvládly dvě tisícovky za 1:16:07, naše holky za 1:16:50). Obrázky jsou krásný, mrzí mě, že si je nemůžu koupit, ale vzhledem k tomu, že jsme včera sháněli kufr a v něm teď dřepí 18 kg puzzle, bych je stejně neměla asi už kam dát.
On mi je snad někdo půjčí.
Právě v téhle době vzniká česká puzzlová asociace.
Příští rok se na přelomu května a června odehraje v Ostravě první český mistrovství ve speedpuzzlingu.
Přijeďte.
Je to super.
A mezitím nezapomínejte, že kdo neskládá, není Čech!
A tak mě T. v pátek 11.10. veze do kunratické školy na registraci a start. "Jsem chodec nebo běžec?" ptám se ještě odpoledne mistra. "Běžec! Koukej jít v těch deset!" Chodci totiž startovali s předstihem, aby nemuseli mít bojara, že nedají čtyřiadvacetihodinový limit a já si ještě v pátek ráno říkala, že jsem přece jen spíš asi ten chodec. Tak nejsem.
