Dva týdny

Prý to vyznělo, že nikam nejedu.

A jak tak na to koukám, tak fakt že jo.

Tak prosím vás, jedu, jasně, že jedu. Navzdory všem dobře míněným radám, všem promluvám do duše, všemu vysvětlování a přesvědčování a naprosto logickým argumentům, jedu.

Protože prostě proto. 

Protože jsem paličatá.

Protože tam chci.

Protože tam potřebuju.

A jestli shořím jak papír, dobře mi tak.

A jestli ne, tak vám tu přezku možná i půjčím podržet! 

#50

Andrzej Sapkowski

KŘEST OHNĚM

Ciri se (k mé radosti, přiznávám, není to má nejoblíbenější postava) odsouvá na pozadí a do popředí se dostává formující se (zcela famózní) D&D / RPG skupinka tvořená jednou lepší postavou než druhou. Partička putuje, charaktery dostávají prostor se projevit, něco se popije, někdo se zachrání, někdo umře, jak už to tak v dračáku chodí. V závěru se i trocha té politiky uplete a na nějaké to ohánění se mečem a sekerou dojde, ale spíš než děj zaujme pestrobarevná plejáda figur a figurek.

Až mi bylo líto, že je ta, pro mě zábavná, část vyprávění u konce a je čas vrhnout se do temných vod. Z prvního čtení posledních dvou dílů si pamatuju jen to, jak zoufale mě nebavily a jak blbý mi přišel úplný závěr, je čas zrevidovat názor.

#51

Yoru Sumino

CHCI SNÍST TVOJI SLINIVKU

Po vlně nadšených doporučení jsem čekala bolestněkrásný romantický příběh, dostalo se mi něco, co nejsem tak úplně schopná pobrat - nevím, jestli je to tím, že nejsem žádný velký fanda Japonska a proto mě některé rysy tamější společnosti zaráží nebo jsem moc stará a nerozumím uvažování mladých - anebo jsem neměla šanci japonské mládeži porozumět nikdy - anebo se možná něco ztratilo v překladu? Některý dialogy se podivně lámaly a nedávaly moc smysl, ale klidně to může být původním scénářem - protože mnohé reakce byly pro mě zcela mimo chápání. Jako bonus mi byly obě postavy značně nesympatický. inu, po delší době manga, která mě nijak zvlášť neuchvátila.

#52

Michael E. Mann

NOVÁ KLIMATICKÁ VÁLKA

To, do jaké míry dokázaly korporáty shodit část své viny za klimatickou změnu na jedince a jak na to vlastně šly a pořád ještě jdou, vedlo k několika "aha" momentům, které mám u (polo)odborné a populárně nauční literatury skutečně ráda. Stejně jako je fascinující jedna loď, které se nakonec ocitli popírači s doomery - tedy těmi, kdo jsou přesvědčení, že už je stejně všechno ztraceno.

Mann bohužel věnuje příliš velkou část knihy kritice svých odpůrců a text místy působí jako svázané vyřizování účtů. Dozvíme se, kdo, kdy a jak jeho tvrzení rozporoval, jaký je dotyčný omezenec, navíc obvykle petrochemickým průmyslem placený hlupák. A přestože u jiných tento přístup kritizuje, mají u Manna místy stejnou váhu odborné texty, novinové články a tweety.

Jako problematická se jeví i autorova argumentace. Vezměte si poměrně stručnou kapitolu věnovanou jaderné energii. Tam, kde Mann připouští, že výstavba větrných elektráren je finančně náročná, ale z dlouhodobého hlediska se vyplatí, tvrdí, že jádro nemá budoucnost, protože je finančně nákladné. A s rizikem jaderné nehody pak Mann pracuje úplně stejně, jako jeho tolik kritizovaní odpůrci – přefukuje ho. Navíc se vůbec neobtěžuje dokládat svá tvrzení daty a citacemi seriózních zdrojů (ne jen těmi periodiky, jež jsou podle jeho názoru „ty správné a pravdomluvné“ – ergo píšou to, s čím souhlasí a nekritizují ho). Ve výsledku to tak působí, jako kdyby se spíše soustředil na to, aby zdiskreditoval všechny ty, co tvrdí něco jiného.

Regulérní recenzi jsem napsala pro časopis EKONOM.

#53

Jan Němec, Petr Vizina

ZNAMENÍ NEZNÁMÉHO: ROZHOVORY I SPIRITUALITĚ

Povídání o věcech mezi nebem a zemí, mezi patou a konečky vlasů, mezi nádechem a výdechem. Povídání, které mě místy iritovalo (první žena na mě působila nesmírně arogantně, pán zanechávající doma ženy s dětmi, aby mohl s noble savages olizovat žáby), místa mi přišlo nesmírně ploché (kněz procházející se zahradou a láskyplně popisující, kterak je Bůh všude a netřeba se vlastně kvůli jeho hledání a víře jako taková nijak lámat do kozelce) a na pár místech mě nesmírně hluboce zasáhlo (okamžiky u paní Crow, okamžiky u paní Alice). Zbytek nějak proplul. Snad to bylo špatným načasováním. Snad tím, že jsem příliš přízemní a ukotvená v každodennosti, než abych užvejkala sousta, která byla pro mě plná suchých slov. Nakonec jsem to spolkla. Poznamenamenávám si, že se k tomu budu muset vrátit. Třeba časem uvidím dál a výš - třeba musím ještě něco nastoupat. Anebo ne, anebo lezu na úplně jiné pohoří a tohle mě bude vždycky míjet.

#1 (2023)

Petra Soukupová

NIKDO NENÍ SÁM

"Soukupová, jak ji znáte a máte ji rádi" nebo tak něco na zadní straně knihy ve mně vyvolalo dávicí reflex a značné znepokojení.

A ukázalo se, že bylo na místě. Petra Soukupová byla dlouhé roky moje nejoblíbenější česká autorka a proto budu přísnější, než bych byla na kohokoliv jiného, neb o to větší zklamání pro mě její poslední kniha je.

Jasně, všechny předchozí se točily kolem toho samého, předposlední už měla v mojí bublině rozpačitější přijetí (mně sedla skvěle), ale tohle, tohle je trochu jako Gusteau z Ratatouille - dortíčky a bramborová kaše z prášku, hluboce zmražené lasagne s portrétem slavného šéfkuchaře. Jako kdyby v Hostu potřebovali prachy a věděli, že Soukupová jim je přinese bez ohledu na to, jak dobrý nebo špatný text odevzdá. Anebo už se nikdo neodváží jí do něj kecat? Těžko říct.

S výjimkou Marty, kde mě iritovaly malůvky, které podle mě neodpovídaly tomu, co by si skutečná dvacetiletá holka kreslila, pro mě síla Soukupové vždycky spočívala v její famózní schopnosti tiše pozorovat to nejhorší, nejšedivější v nás. Prostor mezi nevyřčeným, mezi tím, co mělo zaznít a nezaznělo, prostor po tom, co zaznělo, co zaznít nemělo. Všechny ty snědené knedlíky, všechny ty prázdné momenty každodennosti, úmornost života, kterou - a o tom jsem přesvědčená - zažíváme chvílemi (často?) všichni. A přesně proto se její knihy tak dobře prodávají. Protože nebul, Jaruno, vidíš, že stejně na hovno je to i jinde, nejen u vás!

A s tím, že mě čeká další ponor do slastně nepříjemně svíravého čtení, od kterého se nedokážu urvat, jsem  se vrhla na Nikdo není sám.

A ono to nefunguje. Protože tohle prostě není ona realita. Tohle je nahozené téma halabala omotané papírem šustícími figurkami, které jsou jedna vedle druhé těžko uvěřitelné a onen šedý prostor je tentokrát teatrální a plný děr. Hlavní postava se rozloží vlastně proč? Po matce netruchlí, otce ráda neměla, pije jak duha (fakt by s tím dlouhodobě někdo dokázal fungovat?), přestože má být milující, je najednou nezodpovědná a ano, s každým vnitřním dialogem s matkou budete mít možná taky pocit, že autorka zkouší špejlí, jestli jste už dost propečený (byla jsem), ale to jsou vlastně jediné intenzívní okamžiky knihy. Manžel je úplný superhrdina. Syn se nechová na dvanáct (fakt někdo pouští v Praze dvanáctiletý dítě na celý dny ven? Asi jo), dcera na čtrnáct (ale no tak), psi poslouží chvilku jako nástroj, ale vymizí, když už se nehodí. Takhle to ale v životě nechodí, že jo.

Každý jiný autor by ode mě za podobnou knihu dostal férové tři bludišťáky z pěti. Protože jsem ale přesvědčená, že Petra Soukupová umí mnohem, mnohem víc a mnohem, mnohem líp, budou to dva - ustrnutí a vykrádání sebe sama se chválit nedá.