Pages

pátek 17. prosince 2021

On the Fifth day of Christmas

 My good friends brought to me

some movie tips

four empty pages

three unpopular opinions

a bunch of stupid songs

And five books for the Christmas tree


Po roce, kdy jsme my, milovníci běžeckýho porna, de facto sušili hubu, protože nic moc nevznikalo - jak by taky mohlo, že, a ti, co zaznamenávali různá FKT, nám je stále ještě dluží... - se konečně urodilo zase pár videí a filmů, který - podle mě - stojí za to vidět. A bohužel i pár takových, který - opět podle mě - za moc nestojí a který mě teda dost zklamaly.
Tak začněme tím, co se moc nepovedlo.

Cocodona 250 - Inaugural Year
Cocodona 250 se letos běžela poprvé. Je to další z dětiček Jamila Couryho, který si na účastníky tentokrát připravil masakrózních 250 mil (tedy lehce přes 402 km) přes Arizonu.
V létě.
V létě létě.
Víte, já v Arizoně před dvaceti lety byla. Přes Díkuvzdání. I tak tam bylo sakra vedro. 
Na video jsem těšila moc, běželo dost zajímavých postaviček, doufala jsem, že se bude věnovat stejnou měrou mužům jako ženám, prvním i posledním, protože upřímně - vítěz to měl z krku snad za polovinu dní (ano dní!). 
Dojala jsem se záběry míst, který jsem na videu v životě neviděla - poprvé a naposledy na vlastní oči a od té doby maximálně na fotkách. 
Nedojalo mě ale provedení. Starý známý a popravdě dost okoukaný formát, kdy se věnujeme prvním dvěma mužům, aby se neřeklo, dáme tam trochu Maggie, která vyhrála holky, a tím to hasne. 
Jaká promarněná příležitost!

Solace (Karel Sabbe - Via Alpina FKT)
Ach, tak na tohle jsem se TAK těšila a TAK moc mě to nebavilo.
A to je předchozí video s Karlem jedno z mých top top top. 
Tohle bylo celý špatně - hudba, střih, výprava, to jsem toho v jeho instagramových stories během samotného FKT viděla víc. 
Přeškoda veliká.

And now for something completely different:
Long Shorts - Courtney a Francois, takhle se a lopatu sedá
Jakožto hc fanynka Courtney nemůže nejmenovat poslední video Salomonu. Navíc když se v něm sešla s Francoisem D'Haenem, který si letos namazal na chleba všechny jako na Hardrocku, tak na UTMB. 
Celý video je boží, oba jsou kouzelně skromní a vtipní a tak strašně dobří!
Jejich neúspěchy, které ve videu jsou taky zachycený - protože ani nejjasnějším trailovým sluncím se vždycky nedaří -, jejich výkony nijak nesnižují, naopak je - a vsadím se, že nejen v mých očích - ještě povyšují. 

Dylan Bowman - Begin Again
Dylan Bowman, druhý muž letošního Hardrocku, který i tak dokázal prolomit rekord Kiliana Jorneta, autor skvělého podcastu Freetrail (dřív Pyllars), kam si zve ultra špičku a baví se s nimi z pozice profíka (což je něco, co u nás dost postrádám), vyrazil na Reunion. 
A dostal pěkně na prdel.
S obrovskou pokorou celý zážitek komentuje a my vidíme člověka, který to mohl naprosto legitimně zabalit (spousta velkých jmen to tak dělá, když to nejde, jak by chtěli nebo plánovali), ale nezabalil a protrápil se do cíle, protože si prostě nechtěl za žádnou cenu odvézt to pitomé, šeredné, dráždivé DNF.
Inspirativní.

A nakonec jeden film.
Film, ke kterýmu nebudu nic psát.
Jenom to, že je jestli vám přišlo Free Solo šílené, tohle je first class madness.

The Alpinist


#41
Ursula Le Guin
ČARODĚJ ZEMĚMOŘÍ
Klasická fantasy, jeden z oněch "původních" příběhů, ve kterých najdete spousty a spousty dalších, jež z něj čerpaly tu zjevněji, tu méně zjevně inspiraci (a některé ho neumně vykradly). Příběh chlapce - čaroděje odehrávající se v obřím fiktivním světě, v němž mají největší moc slova a jména v druhé polovině poněkud ztrácí dech - pokud tedy nemáte slabost pro moře a mořeplavbu - nicméně závěr je skutečně skvělý. Čili sem s dalším dílem!

#42
Ondřej Horák
POHLAVNÍ STYKY
Prvních sto stran jsem se velice dobře bavila.
Do strany tři sta jsem si říkala, že by se na to dala napsat dobrá zrcadlová recenze: fungovala by jako blahé paměti speciály Čtyřlístku, který v tlustým sešitě obsahovaly jen dva příběhy vzhůru nohama a proti sobě, který se setkaly uprostřed. Jeden text by byl nadšený a kladně by hodnotil nadsázku a sebeironii a vtípky a nápady a vhled do český literární a literárněkritický scény. Chválil by povedený vtípky a pozorovací talent a navzdory celý řadě otravných stereotypů taky celkovou čtivost textu. Proti němu by stál text, který by ony otravný stereotypy a naprostá absence vyprávěcího oblouku otrávily natolik, že by je knize vytýkal - stejně jako urputnou snahu o nadhled a nadsázku, který ale nakonec vyznívají stejně jako ty kyselý hrozny, kdy je sice hlavní hrdina tlustý a lakomý a líný jako veš, ale zároveň v podstatě geniální, brilantní inteleguán ze všech nejinteleguánštější, kterýho všechny od základních škol po domovy důchodců chtějí - teď hned, tady a na všechny způsoby - a on se jim teda všem blahosklonně postará o pár minut/hodin rozkoše. No tak určitě.
Jenže po straně tři sta začala ta otrávená, negativní strana bobtnat, spolu s tím z knihy mizely všechny vedlejší postavy (tak jako mimoděk - škrt maminku, škrt další rodiče, škrt partnera) a začalo být nad slunce jasnější, že příběhu se nedočkáme. Že to bude jen kapitola za kapitolou obalující pointu nebo nějaký ten fórek. Noc je mladá a autorovi se ještě nechce končit - snad byste nám tu neusnuli?
Ústřední trojice se bez většího vysvětlování podivně proplétá, stejně jako podivně plyne čas. V první třetině knihy tak nějak konvenčně, dle očekávání, pak se najednou roztáhne spolu s tím, jak by autor rád ještě chvilku psal, snad že jeho hrdina ještě nepomluvil všechny autory a nakladatele a neobtáhl celou Prahu a přilehlé okresy, takže je potřeba čtenáře dál zahlcovat zadkama a bokama a prsiskama a taky jazykovými fórky, který po patnáctým opakování už fakt nejsou vtipný (možná v tom gargantuovským rozsahu sám autor zapomněl, kolikrát ten stejný fór už použil). A hlavní hrdina se dál pinoží, furt stejně, furt je stejně zpocenej a otravnej, ale vlastně totálně boží, protože nakonec ho stejně všude chválej a všude ho chtěj a všechny ho chtěj a zadky a prsa a tak furt dokola.
Všichni chlapi jsou v zásadě jen totální - prachatý, nebo chudý - ubožáci, který buď mají vliv a přijdou o něj, nebo ho chtějí mít a nikdy ho mít nebudou. Většina je navíc totálně vypatlaná. Ženský jsou vypatlaný všechny, nejhorší poddruh je uvadající feministka - což je ekvivalent naprostý blbani, jejíž jediný problém je ten, že jí nikdo dlouho nesáhl, slovy klasika, ve sprše na švába, a proto teď nenávidí všechny chlapy. A samostatný kruh pekla představují maminy s harantama. Tak jo no.
Jistě, pohoršovat se nad tím, že v knize nazvané Pohlavní styky šuká kámen cihlu, může jenom jedna z podobných frustrovaných maminoidních vyzobaných slunečnic od knížek. A o čem, že to celé je? Jo, milánci, to vám nepovím, pánšto to nevím. Ale já mám slepičí mozek, takže žádná surpréza.

A možná je to celý účel, možná to celé má být papírová telenovela z prostředí českýho mediálně-literárně-showbyznysovýho světa a možná hraje podle všech telenovelských pravidel a s hubou rozjetou od ucha k uchu a s vystrčenou prdelí se jim pošklebuje. Možný to určitě je. Když mě tenhle typ pořadů bavil naposledy v době Manuely (bez E!) a víckrát ne.


#43
Kai-Fu Lee
SUPERVELMOCI UMĚLÉ INTELIGENCE
Zajímavá cesta do hlubin čínské duše. Fakt, že je autor kulturně, vzdělanostně a zkušenostně rozkročený mezi americkou a čínskou společností, je na celé knize asi tím nejzajímavějším. Jeho pohled na Čínu byl pro mě osobně dost děsivý a zároveň fascinující - popis vnímání, uvažování, hodnot, přístupu k životu, vzdělávání, soukromí, pracovní morálce - a následné srovnání se Silicon Valley. Jo, v zásadě nic, co byste nevěděli, ale takhle pohromadě mě to vždycky přiměje divit se s otevřenou hubou jak stará Keliška.
O samotné AI toho kniha zas tolik nepoví, zaměřuje se spíš na celospolečenské dopady zavádění AI do běžného života, na predikce, co to bude znamenat a jak bychom se s tím mohli/měli podle autora vypořádat.
Závěr už je vysloveně Leeho osobní zpovědí, která sklouzává k duškovské lásce a drogám pro všechny.
Suma sumárum je tam pár zajímavých momentů, ale když vynecháte, o nic nepřijdete.
A prostě miluju tuhle měkkou vazbu a sazbu!
(Seriózní recenze vyšla v časopisu Ekonom)

#44
Madeline Miller
ACHILLEOVA PÍSEŇ
Občas se člověku stane, že se mu kniha dostane do ruky dřív než by měla. To jí pak nerozumíte a přijde vám (obvykle) nudná/nepochopitelná/divná/nečitelná/... (doplňte libovolné adjektivum, nehodící se škrtněte). Pokud si knížky alespoň trochu vybíráte, obvykle se s nimi víceméně prolnete (a samozřejmě se vám můžou/nemusí líbit). A potom je tu poslední možnost: že se vám do rukou dostanou knihy příliš pozdě. Kdybyste je bývali četli o pár (desítek) let dřív, vyrazily by vám dech a byli byste z nich nadšení.
Číst Achilleovu píseň jako náctiletá, byla by všechno, co jsem si v té době mohla od knížky přát: Antika, velkolepý milostný příběh, osudové věštby, dramatické zvraty, grandiózní finále. Jak říkám, dvacet hvězdiček z deseti.
Teď to byla sympaticky převyprávěná legenda, která rozhodně neměla čím urazit, ale ani nadchnout. Příjemným společníkem knížka ale i tak je - už jen proto, že si nenásilně prosvištíte některá jména, která vám, pokud nejste fandové do Starého Řecka, už asi (dávno) vypadla.

#45
Nagíb Mahfúz
DEN, KDY BYL ZABIT VŮDCE
Nedávno jsem tu psala o tom, jak to mají oblíbení autoři snadné a těžké zároveň.
Nagíb Mahfúz je rozhodně a každopádně jedním z mých nejoblíbenějších.
A Den, kdy byl zabit vůdce je zatím suverénně nejslabší kniha, kterou jsem od něj četla.
Mahfúz platí za úhelný kámen moderního arabského románu. Bez něj by arabská literatura nevypadala, jak vypadá a je to zároveň stále jediný arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu.
A v téhle tenké novelce kritizující společenské poměry za infitáhu se neobjevuje v zásadě nic, co neznáme ze Skandálu v Káhiře nebo Zloděje a psů, jen je to osekanější a nudnější.
Dvě káhirské rodiny, tři vypravěči - moudrý dědeček, který už viděl a zažil všechno, mladí milenci, kterým sociální poměry nedovolí být spolu, sňatek z rozumu, jedna vypočítavost a hrabivost, jedna čistá duše a jedno pokání.
Z Mahfúze je toho česky nebo slovensky k dispozici vzhledem k jeho obrovskému dílu zoufale, zoufale málo - i to málo, co je, je ale o koňské délky lepší.

čtvrtek 16. prosince 2021

On the fourth day of Christmas

My good friends brought to me

four empty pages

three unpopular opinions

a bunch of stupid songs

And five books for the Christmas tree


Hodinky hlásí, že se má body battery nachází v záporných hodnotách, pracovní nálož se jim směje... takže dneska jen ty knížky, na víc není síla.


#36

Terry Prachett

MORT

JÁ MÁM RADĚJI NA SHLEDANOU.

Když si pořídíte děti, má to (samozřejmě mimo jiné) i tu výhodu, že jim v jisté životní fázi můžete číst knížky, které jste sami kdysi četli a neměli jste pro všechny ostatní tituly čas po nich znovu sáhnout, i když byste rádi, případně jste se k nim nikdy nedostali (protože času je málo a knih příliš mnoho).
Přesně tak jsem na to se Zeměplochou a s chutí si ji postupně s dětmi doplňuju.

A Mort je pro mě po Malých bozích zatím druhým nejlepším Pratchettem, který mi prošel rukama. Mladík Mort, kterého nechtěl do učení ani hrobník, skončí u velice zvláštního pána, který by si rád po stovkách a tisících let ve službě zajel na dovolenou. V černém domě mimo čas a prostor ubývá v miliardách přesýpacích hodin neúnavně písek života a v kyblíku u dveří stojí kosa. A než se Mort naděje, čeká ho první samostatný úkol, který samozřejmě - jak jinak? - zpacká a pak už to jde ráz na ráz.
Osobitý humor se špetkami o to vážnějších myšlenek funguje skvěle. Vtipné postavy, skvělé dialogy, dokonalé popisy (obzvlášť pak Ankh-Morporku a jeho obyvatel) - co víc ještě chtít?
Snad jen aby byla spravedlnost, ne jen on. 

#37
Francis Scott Fitzgerald
THE GREAT GATSBY
Jedna z těch, jejichž obsah jsem se na střední škole naučila nazpaměť, v případě potřeby odříkala, a nikdy se k ní nedostala, protože knih je mnoho, času málo a přeci vím, o čem to je. Jistě, zásadní dílo, kánon, jasně, ale tak třeba jednou.
A když to jednou nastalo, zjistila jsem, že stejně jako v případě tolika jiných zásadních děl, jejichž obsah je předmětem převyprávěnek v hodinách literatur, ta kniha je vlastně o něčem trochu nebo možná docela jiném.
Je to svědectví o sílícím antisemitismu a přetrvávajícím rasismu, o tom, jakým způsobem se ve dvacátých letech nahlíželo na ženy (Mlč a buď krásná, jo?) i o tom, jak tehdy vypadal život, vztahy a mateřství v bohatých kruzích. Některé věci se - naštěstí - změnily, jiné, jak už to tak chodí, ne. Povrchnost smetánky, která se poflakuje od ničeho k ničemu, je, zdá se, věčná. Stejně jako marnost snahy oslnit někoho, kdo už je slepý, patetické zoufalství neopětované lásky a ochota obětovat všechno pro ty, kdo to vezmou jen jako další samozřejmost. Dobře nám tak.

#38
Patrick Chauvel
VÁLEČNÝ REPORTÉR
Když balancujete na ostří nože dostatečně dlouho, ztratíte schopnost kráčet po pevné zemi.

Patrick Chauvel patří k dřevní generaci válečných fotografů. Lidí, kteří museli být přímo u toho, aby mohli zaznamenat, co se děje, co s sebou tahali kinofilmy a složitě je pak posílali do mateřských redakcí, ke generaci odkojené vietnamskou, barmskou a africkou krví. Ke generaci těch, kteří dopili v baru pivo, vyhrnuli si rukávy a vyrazili do boje. Žoldák války, který byl ochotný platit, jen aby mohl dál tančit na ostří nože.

Cena, kterou zaplatil, nebyla malá - o osobním životě se z jeho nesmírně poutavých a dramatických pamětí dozvíme jen málo (žel bohu navíc značně útržkovitě, kdy ve vzduchu zůstanou otázky, na něž měla zaznít alespoň stručná odpověď), ale už jen počet manželek, které jeho životem propluly, dává jasně znát, že tahle práce není pro ty, kdo milují stabilitu. A z hořkosti ze světa, do něhož už nepatří, ze kterého vyrostl nebo který možná přerostl jeho, ze světa, ve kterém se fotky dělají jinak, tak jak on to neumí, se až srdce svírá. Co když dáte něčemu všechno - tělo i duši - a ono to pak přestane existovat? Co bude s vámi?

Chauvelovy paměti jsou veliká adrenalinová jízda. Je to zpráva o světě, který už neexistuje - a je to obraz války, kterou jako by si lidstvo hýčkalo, místo aby se jí snažilo zbavit.

(Jen dvě výtky - nic jako ostřelovač neexistuje. Ostřelovač by mohl možná tak neúspěšný odstřelovač, ale přesto je to vždycky s D. Protože se snaží někoho odstřelit, ne ostřelit. A Libanon opravdu neleží na Středním východě. Blízký východ. Prosím. Blízký východ.) 

#39
Jan Novák, Jaromír 99
ČÁSLAVSKÁ
Graficky poutavě provedené zpracování letem světem životem jedné z nejvýraznějších českých sportovkyň minulého století. Osud Čáslavské tvrdě poznamenal minulý režim, nicméně v knize je vykreslena v podstatě jako chudáka ženská, co měla smůlu na chlapy. Postrádá živost, energii, jiskru.
Fragmentárnost jednotlivých výjevů a snaha dostat do útlého svazku všechno, nakonec zanechává roztříštěný dojem, kdy na mě nejsilnji působí fakt, že máme memoriál člověka, který tloukl manželku a děti. To je něco, co nedokážu dostat z hlavy. Bez ohledu na to, jaké zaběhl výsledky, bez ohledu na to, jak sporná mohla být jeho smrt, skutečně v dnešní době připomínáme jméno domácího násilníka? Opravdu?! Tak to mi ho teda vyndej.


#40
Atík Rahímí
TISÍC DOMŮ SNU A HRŮZY
Knihu jsem dostala před, jak tak koukám na rok vydání, už před docela dost lety k Vánocům a pamatovala jsem si z ní jen dvě věci: že jsem ji přečetla během zbytku Štědrého večera a že to bylo dost wtf?
Pěkným pár knihám, které mi při prvním čtení před lety přišly mizerné nebo nepochopitelné, jsem po druhém, třetím čtení postavila omluvný oltáříček, a když jsem teď po sto letech potřebovala čtení do kapsy do mhd, Rahímí splňoval všechny nezbytné předpoklady.
I po druhém čtení musím konstatovat, že je to pořád stejné wtf. Tak dlouho jsem čekala, co se z toho vyvine, v duchu jsem autorovi fandila a spřádala teorie, jak z toho asi vybruslí, co to teda s tím hlavním hrdinou je, kdo je, co je, kde se u "ženy" a "syna, který není jeho synem" vzal, kdo je "duch muže s bílými vlasy, kterého žena, jež je matkou chlapce, které není jeho syn, kojí" - a měla jsem pár nápadů, přičemž se neskromně domnívám, že VŠECHNY byly lepší, než polopatické autorovo řešení.
Takže nakonec jsou sovy tím, čím se zdají být a navzdory dramatickým kulisám a všem těm slinám, moči, krvi, zvratkům, slzám a já nevím čeho všeho a sem tam skvělé větě, ze které zatrnou zuby, je to dost nuda.
Ach jo.
Škoda.

středa 15. prosince 2021

On the third day od Christmas...

My good friends brought to me
three unpopular opinions
a bunch of stupid songs
And five books for the Christmas tree


1. Běžečtí influecenři jsou (zhusta) parta fejkerů, kterým nemůžete věřit ani nos mezi očima.

Před pár lety uspěla má sestra s nátlakem na "musíš mít aspoň instagram, když už nemáš facebook, protože vůbec nevím, co děláte a jak se máte!!!" - a já si skutečně ten účet (zprvu soukromý plný fotek dětí jen pro hrstku známých a rodinu) založila. Stalo se přesně to, co jsem avizovala a proč se mimo jiné sociálním sítím vyhýbám jako pověstný čert kříži: trávím na něm absurdně zbytečně moc času. 

Záhy jsem zjistila, že existuje nejen cosi jako knižní influencer (= ten, kdo čte málo, ale hodně se fotí a probouzí dojem, že čte hodně (všechno!) a že podává "nezaujaté" názory a tipy), ale také influencer běžecký.

Prosím vás, vím, že vy, co tu čtete, to všichni víte, ale stejně: většina těch lidí běhá zlomek toho, co prezentuje; často nezaběhli nikdy to, co tvrdí, že zvládají s prstem v nose; není na místě věřit všemu, co na instagramu vidíte a čtete - v žádném směru, nejen běžeckém; to, že někdo běhá v tomhle, jí tohle, nosí ono nebo tohle, vůbec neznamená, že to tak je - ty lidi ty věci obvykle dostanou buď zadarmo (ti sociálnější s menším dosahem) nebo dostanou za ten post dokonce zaplaceno (ti s dosahem větším). Nikdo už nevěří reklamám, ale AB má přeci tohle a CD tamto a jsou to skuteční lidi a já je "znám", pánžto je už dost dlouho sleduju a jsme vlastně něco jako známí nebo možná dokonce i kámoši, tak já půjdu a koupím si to taky. 

Je to JENOM reklama. Nic jinýho. 

A reklama co? Reklama nás nutí kupovat si věci, který nepotřebujeme a často vlastně ani nechceme. 

2. Běhat kvůli jakékoliv výzvě, byť se sebelepším posláním a úmyslem, měsíc v kuse, když do té doby běhám třikrát týdně, je koleda o průser.

V lednu spousta z lidí, kteří plní prosincové, záslužné a skvělé (bez ironie) výzvy, nevyběhne, protože jsou vyčerpaní, přesycení, unavení, v horším případě zranění... Chápu smysl, ale základní myšlenka je podle mě prostě špatně a volno do běžeckého týdne, alespoň u nás hobbíků, co k tomu máme ještě práce a rodiny a domácnosti a další povinnosti - v prosinci krát dva až tři miliardy - prostě patří.

3. Na to, abych přispěla na dobrou věc, nemusím běhat a výše částky se vůbec nemusí odvíjet od odběhaných kilometrů.

Protože proč? 

Tak. 

Těch nepopulárních názorů mám, jak jinak, víc, ale tři by mohly stačit. Vzhledem k tomu, že mi dlužíte ještě písničky od včerejška, přihodím rovnou i dotaz na vaše nepopulární běžecké názory. A taky co vy a běžecká charita? 


#31

David Szalay

TURBULENCE

Jako dítě vyrůstající na sídlišti jsem trávívala spoustu času prohlížením oken v protějších panelácích a uvažováním o tom, kdo tam žije, co dělá, jak to u něj vypadá... Dodnes se mi občas stane, že se zadívám do oknem protějších domů, teď mě ale ta přemíra možností schovaných za sídlištními okny už trochu zmáhá a tak to raději cíleně nedělám.
Turbulence jsou takové koukání do oken - do těch letadel, která křižují planetu a převáží lidi a jejich sítě, ty, které máme všichni a v nichž vězí naše rodiny, přátelé, lásky, protivníci, zaměstnavatelé, zaměstnanci... Mikropovídky vám dovolí sdílet s protagonisty někdy pár hodin, jindy den, dva, ale ne víc, aby se pak v závěru v řevu motorů odlepily od země, přimáčkly vás do sedadla a vy měli po zbytek letu o čem přemýšlet.

#32
Dana Simpson
TERKA A JEJÍ JEDNOROŽEC PROSTĚ VÁLÍ
Tohle je veliký průšvih.
Nevím, jestli se vtip ztratil v překladu nebo v knížce nikdy nebyl. Netuším ani, zda nelogicky vložené jednostránkové příběhy doprostřed těch vícestránkových jdou na vrub vydavatele nebo to je nějaký záměr, jak otestovat, zda dává čtenář pozor, vím ale, že už zase dlouho nekoupím dětem komiks, aniž bych ho předtím otevřela.
Chápu, že všichni překladatelé musí nějak začínat. Zásadní omyl však je, že se člověk může učit na dětském komiksu. Nebo že je komiks snadný na překlad. Není. A tady se bohužel nedostatek zkušeností a znalostí projevil tak markantně, že místy je knížka prostě nečitelná.
"Mám tě raději víc než šetření papírem." (s. 91)
"To, co napíšeš svému objektu touhy i pomsty, by mělo být jemné, ale významné." (s. 93)
"Asi jsem trošku ujela díky mé sebejistotě." (s. 181)
Co bolí obzvlášť, jsou "přebásněné" říkanky a text divadelní hry po vzoru "Vpředu Alois, vzadu Kárl, dohromady šiml" (kdybyste nevěděli, je to rým, protože na konci je L!).
"V pondělí máš, koníku můj, den plný krášlení / V úterý se musí provést pravidelné měření / Ve středu si pochutnáváš na hruškách / Ve čtvrtek mi zaplétáš copy ve stužkách / V pátek běžíš jak o závod, doběhneš ho cíle / A v sobotu odpočíváš, žádná křeč či píle." (s. 97)

Děti nejsou blbci a zaslouží si knihy, na kterých byla odvedená stejně pečlivá práce, jako na těch pro dospělé - možná ještě pečlivější, protože jestli se budou učit rodný jazyk z podobných překladů plných anglismů, neobratností a nepochopených významů, je náš osud jakožto národa pologramotů zpečetěn.

#33
Asaf Gavron
SMRT V ZÁDECH
Venku zuří druhá intifáda. Útoky nabírají na síle, Iron Dome ještě nestojí, nestojí ani zeď, teď je ona doba, kdy se v Tel Avivu nebo Jeruzalémě bojíte sednou do společného taxíka nebo restaurace, protože nevíte, jestli z ní ještě odejdete. A stejně tak na Západním břehu a v Gaze netušíte, jestli vás ráno pustí přes check-point do práce, jestli vás neodříznou vojáci na hodiny a dny od vody nebo váš dům bude ještě za hodinu stát.
Je tak snadné (a ve výsledku laciné) uchopit příběh pojmout jako protiizraelskou/protipalestinskou agitku, protože svou pravdu mají obě strany. Gavron je pro mě výjimečný tím, že jeho příběhy jsou stejně šedivé jako přebal jeho posledního do češtiny přeloženého románu: mají spoustu odstínů šedi. Tak jako život.
Jeho postavy jsou skuteční lidé, někteří chytřejší, jiní hloupější, někteří zásadovější, jiní strhávaní proudem života bez morálního kodexu, kterého by se mohli zachytit, ale všichni do jednoho mají skutečnou, papírem nešustící osobnost.
Můžeme samozřejmě namítat, že těch náhod je v příběhu snad až příliš mnoho a že snaha dostat do jednoho vyprávění všechno: milostný příběh i detektivní zápletku, sociální kritiku i existenciální otázky - to všechno ještě rozpočítáno mezi dva vypravěče, vyprávění na síle spíš ubírá, než přidává.
I tak je to ale velice dobrá kniha. Snad nebude od autora v češtině poslední.

#34
Sajjid Kašua
SLEDOVÁNÍ ZMĚN
Hlavní hrdina, izraelský Arab, žije v emigraci ve Spojených státech s manželkou a třemi dětmi. Živí se jako ghostwriter memoárů na zakázku a když byste ho zastihli ráno u snídaně s rodinou, nenapadlo by vás, že je tu něco špatně. Jenže ono je. Je tu něco moc, moc špatně.
Na opačném konci světa umírá v izraelské nemocnici hrdinův otec, kterého čtrnáct let neviděl a za kterým se letí rozloučit. Setkání s rodinou, s domovinou, se vzpomínkami a neodpustitelnými chybami minulosti tíží jako mokrá péřová deka. Postupně se dozvíme, co se stalo, ale odpovědi, které dostaneme, jsou ve své malicherné nepochopitelnosti jako rána do žaludku.
Kašua je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a ti to mají vždycky těžké a lehké zároveň. Těžké proto, že od nich hodně čekáte a lehké proto, že jste ochotní jim leccos odpustit.
Sledování změn je oproti autorovým předchozím knihám niternější. Je to příběh o bolesti dobrovolného exilu, o bolesti ze ztráty něčeho, co jste nikdy neměli a vědomí, že už to asi ani nikdy mít nebudete.
Je to příběh o stýskání po vlasti a domovu, jenž vám sice vrazil kudlu do zad a postaral se o to, že se dráha vašeho života vychýlila tak, jak jste si ani v nejhorším snu nepředstavovali, ale je to pořád jediná vlast a domov, který jste kdy měli.
Je to také věrný obraz úpadku tištěných médií a života podřadné skupiny lidí, jimž toto postavení přiřkli ti, kteří přišli a vzali jim jejich zem.
A je to také příběh o síle slova a vyprávění, paměti a její ne/spolehlivosti, o tom, jak blízko má někdy skutečnost k fikci a fikce ke skutečnosti.

Doslov Magdalény Křížové je brilantní, odborná revize nejednotná a silně, silně iritující.

A Kašua znovu skvělý.

#35
David Mitchell
HYBATELÉ
Devět příběhů, devět osudů, devět vypravěčů. Někteří mají k realitě blíž, jiní o něco dál, někteří jsou skuteční až příliš, jiné spatříte jen tehdy, když jste nadáni zvláštním zrakem, někteří vás budou bavit víc, jiní možná o něco míň, některým budete fandit, jiným nejspíš ne zas tak moc - a všichni se o sebe alespoň otřou, někteří se i pevně přitisknou, jedni se dějinami jen tak prosmýknout, jiní změní jejich chod.

Našla jsem v té knize spoustu jiných knih a říkala si, kolik z autorů (Szalay? Kaufman a Kristoff?) Hybatele asi četlo, kolik se o nápady v nich obsažené jen otřelo a kolik z nich se od nich odrazilo úmyslně?

Pro znalce dalších Mitchellových knih asi stačí říct, že Hybatelé jsou Atlasem mraků verzí 1.0.

Pro ostatní pak, že je to tu volněji, tu pevněji provázaná hra s časem a prostorem, která otestuje vaši pozornost, a která mě ke konci ale poněkud zklamala, protože jsem přesvědčená, že časově to v závěru přestává sedět a do té doby hladké a neposkvrněné zrcadlo výsledného dojmu tak popraskalo a v rozích poněkud zčernalo.

úterý 14. prosince 2021

On the second day of Christmas...

My good friends brought to me
a bunch of stupid songs
And five books for the Christmas tree

"...ale jednu kritickou bych měl: vůbec jsi tam ani nenaznačila, co ti tam hrálo v těch sluchátkách. Jestli jsi projela dvě Wagnerovy opery, anebo diskografii Haničky Zagorový, no nevíme!" objevilo se ve skupinovém chatu po PVLH24 a rozvinula se debata, zda jsem spíš typ na Lohengrina nebo Pepíčka Zímu.
A protože od Lužek v podstatě neběhám, neb jsem si něco udělala s kolenem (vidět Svor a zemřít / no tomorrow / valar morghulis), utěšuju se aspoň mentálními návraty do vymražený noci a dne a noci, který sakra stály za to, čert sper koleno!
To, že jsem měla ze třiadvaceti hodin dvaadvacet ucpaných sluchátky vznáší velký otazník nad playlistem. 
Snažila jsem se chlapce přesvědčit, že v něm mám tak brutální mix všeho, že to nejde ani slovy popsat, leč nevěřili mi. Jenže v mým playlistu je fakt všechno AC/DC počínaje přes How much is the fish od Scooteru a Wildest dreams Taylor Swift po Two Steps from Hell (jejich Strenght of a Thousand Men mě přiměla si cestou na Klíč zařvat a přidat). Vsadím se ale, že nejsem jediná, v jehož playlistu se najdou takový věci jako:
hned vedle tohohle:
následovaný něčím takovým:
(tahle mohla, mimochodem, za ty moje dojatý slzy někde před Středním vrchem nebo jak se to tam jmenovalo)

Takže jedna malá předvánoční výzva - věřím (statistiky to potvrzují), že tam někde ještě pár čtenářů je. Podělte se o bizarnosti nebo i nebizarnosti z vašich playlistů. Co vás vždycky pobaví a co rozběhne, co nemůže nikdy chybět a co byste naopak nesnesli? Pište, komentujte, jsem zvědavá!

#26
Kamila Hladká
SESTRY
Pět žen, pět generací, pět výpovědí, pět osobních příběhů, které nás zavedou do prostředí pro mnohé z nás nadmíru fascinujícího, opředeného spoustou pověr, domněnek, teorií.
Autorka nechává sestry vyprávět - z jaké rodiny asi tak vzejde řádová sestra? Musí její okolí věřit nebo je to naopak naškodu? A je to s klášterem stejné jako s peklem: co schvátí to už nevydá? Jak vlastně takový život řádové sestry vypadá? Kde žije? A s kým? A co vlastně celé dny dělá?
Co člověka žijícího v nuceně ateizované české společnosti dvacátého století - a ještě podivněji jednadvacátého století - přiměje vzdát se všeho, co mu je nabízeno a odejít žít život, který působí v porovnání s životy mnohých z nás o poznání prostěji a zároveň vlastně o tolik naplněněji.
Mrazivá svědectví o chování komunistické strany bohužel, jak už to tak u tohoto tématu bývá, nejspíš k uším těch, kteří by je měli slyšet nejhlasitěji (a denně a pětkrát - minimálně) nedolehnou.
Je jen logické, že autorka nemohla nebo možná ani nechtěla zabíhat do kontroverznějších, případně vysloveně kontroverzních témat. Výsledkem je milá, zajímavý a po srsti hladící kniha doplněná krásnými fotografiemi.

#27
Jenny Colganová
KNIHKUPECTVÍ U JEZERA
Další moje dítě, tohle jsem, pravda, připouštím, tolik neprožívala... 

Příjemný příběh, který v rámci žánru určitě nemůže zklamat, obsahuje totiž veškeré nezbytné ingredience: sympatickou hlavní hrdinku, která na tom opravdu není nejlíp, ale vždycky dokáže sebrat dost síly, aby se s tím, co jí osud nachystal, nějak - aspoň nějak! - popasovala (a vy ji budete chápat, protože je vlastně stejná jako my všichni); krásné prostředí kolem jezera Loch Ness; osudového muže a staré panství; tajemství, které nezůstane nevyjeveno; spousty a spousty knih; a samozřejmě pár zásadních zvratů, humor a snad, možná, doufejme, i ten šťastný konec.
Protřepejte, zamíchejte - poslední Colganová je ideální koktejl na deku nebo na chatu nebo (držme si palce!) třeba do letadla.

#28
Lucy Fricke
DCERY
Betty bude čtyřicet. Má mámu, které říká jménem, mrtvého tátu, který vůbec nebyl jejím tátou, a kamarádku, které se její skutečný táta vrátil do života až ve chvíli, kdy umírá na rakovinu a potřebuje, aby ho někdo odvezl do Švýcarska, kde se chystá podstoupit euthanasii.
Jenže rodiče dětem občas lžou a je fuk, jestli jsou jim čtyři nebo krát deset.
A tak se road trip za důstojnou smrtí mění v groteskní putování napříč zeměmi a časem, aby skončilo tak, jak nejspíš o začátku muselo.
Je to chmurné a těžké vyprávění, které se na můj vkus příliš snažilo být něčím víc, než jen road tripem - a těch velkých vět tam prostě bylo příliš mnoho.
Nakonec mi to celé připadalo jako opravdu dobrý koktejl, který vám zkraje moc chutná, ale víc než tři skleničky se ho vypít naráz nedají, a ráno vám je z něj pěkně blbě.

#29
Trenton Lee Stewart
TAJEMNÉ BRATRSTVO PANA BENEDIKTA A NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA
Staré známé postavy ve zcela (opravdu zcela?) novém dobrodružství.
Silná trojka z prvního dílu se vrací a spolu s ní i pan Benedikt a jeho pomocníci. Rok poté, co se dětem podařilo přemoci Benediktovo zákeřné dvojče, se mají konečně zase osobně sejít. Pan Benedikt jim navíc slíbil napínavou a zábavnou hru, kterou si u téhle příležitosti zahrají. Jenže to by nebylo dobrodružství, kdyby se všechno vyvíjelo podle plánu.
Druhý díl mě bavil o něco méně než první. Snad že operoval s podobnými vzorci, snad pro přemíru akce, které bylo tolik, že přestávala být akční. Honba za záchranou ztrácela na dramatičnosti a celé mi to přišlo zbytečně natahované.
I tak je to pořád jedna z nejlepších dobrodružných knížek pro děti, které jsem s těmi svými četla. Škoda chybějících dalších dílů. Velká škoda. Nevydat rozpřekládanou -logii je prostě sprosťárna.

#30
neznámý
PRO KOHO KVETOU STROMY
Něžné a ve své zcela upřímné autentičnosti nesmírně silné vyprávění o životě za totality v roli mladšího bratra sestry postižené Downovým syndromem. Obraz jedné rodiny, ve které zbožná maminka přijala svou roli s pokorou hraničící se sebeobětováním (anebo se sílou, kterou může propůjčit snad jen upřímná víra), tatínek, jenž se nikdy nesmířil s tím, že jedno jeho dítě není "normální" a chlapec - kluk - muž, jenž miloval a nenáviděl a zoufal si, zkrátka byl a pevně doufám, že stále je, "jen" člověkem.
Vypravěčem, autorem sebraných blogových zápisků, je anonymní Alby - ten, který vzpomíná na rodiče a sestru, na dětství, na dospívání, a který se snaží odpustit - sobě i druhým.

Co mi hlava nebere, jsou jednak ilustrace - které jsou moc hezké, o tom žádná, ale dávají zhruba stejný smysl jako, já nevím, v Joycově Odysseovi. Proč? Kniha pak působí dojmem vyprávění pro děti, což, věřte mi, vážně, ale vážně není. A ještě větší proč je podprůměrná slohová práce o dvou pánech, která knihu uzavírá, a celkový silný dojem značně ředí.

pondělí 13. prosince 2021

On the first day of Christmas...

 My good friend brought to me

five books for the Christmas tree...


#21

Trenton Lee Steward

TAJEMNÉ BRATRSTVO PANA BENEDIKTA

Čtyři z řady vybočující hrdinové, každý svým způsobem výjimečný a zvláštní, každý úžasně originální a svůj, jeden tajný dům, jedna tajná akademie, jedna kouzelná síla dobra a jeden zákeřný padouch - a veliký zlovolný plán na ovládnutí lidstva způsobem, z něhož až zamrazí (no vážně - jen počkejte!), který je nutné za každou cenu překazit.
Veliké dobrodružství tajemného bratrstva pana Benedikta je bez přehánění jednou z nejlepších knih pro děti a mládež, které jsme s dětmi četli - je to originální, napínavý, svižný příběh prostý logických lapsů, který si nemusí pomáhat žádnými prapodivnými berličkami ani vykrádačkami navíc ve velice zdařilém překladu.

#22
Džabrá Ibráhím Džabrá, Abdarrahmán Muníf
SVET, KTORÝ NIE JE NA MAPE
Spolupráce dvou velkých osobností, dvou velikých talentů, dvou Spisovatelů, kteří se zapsali do dějin moderní arabské literatury tak tučným a výrazným písmem, že se o nich učíme všude na světě. Muníf, pan vypravěč, právě pod hrotem jeho pera ožívá poušť a příroda hraje často klíčovou roli, Džabrá, básník, prozaik, experimentátor. A Svět, který není na mapě - tolik možností, tolik cest, kterými se mohli vydat... a místo velkého příběhu tu máme jen zas a znovu převyprávěný osud rodiny z horních vrstev společnosti - boháčů a intelektuálů, kteří si mohou dovolit všechno to drama a hysterii, všechny ty výkřiky a hroucení se, protože běžný život s jeho strastmi se jich netýká. Univerzální exaltovaná smetánka v univerzálním městě. Potud je kniha zábavná a zajímavá, náznak sociální a politické kritiky bohužel nejde dál, a dál než za běžné rodinné drama nejde ani příběh samotný. Pro arabskou prózu typicky meandruje, odbíhá, aby odvyprávěl příběh toho a onoho. Oproštěn od místa, zasazen do času, se snaží obsáhnout všechno a nakonec jako by nepojímal nic a rozmělňoval se v nudě.
Přehnané emoce a vypjaté scény působí až divadelním dojmem - pokud vás velká gesta baví, pokud vás otravují, uvidíte v nich spíš lacinou telenovelu.
Co pro mě byl nakonec největší zabiják, byla postava tety Nasrat. Sakra, pane Drozdíku, pří vší úctě, to jste ji nemohl přejmenovat třeba na Fátimu? Nasrat se nakonec postarala o to, že Svět, který není na mapě, pro mě nakonec vždycky sklouzl ke komedii.
(Seriózní recenze TADY)

#23
Iva Hadj Moussa
ŠALINA DO STANICE TOUHA
Veliké překvapení - anotace mě spíš odpuzovala, než lákala, ještě, že mám přátele, kteří znají můj čtenářský vkus lépe než já. Šalina do stanice touha je svižná groteska o mladých zdravých perspektivních Moravácích, kteří by rádi žili na vysoké noze, ale nemají na to jaksi prostředky - ani finanční a žel ani inteligenční, aby je třeba vydělali. Sandra s Mirkem jsou spolu od střední školy, ona je krásná a tak trochu blbá, on je krásný a úplně blbý. Ona by byla ráda hvězdou instagramu (a ještě lépe bulvárních časopisů), on by chtěl podnikat, ale vinou všech kolem padá jen do větších a větších dluhů (kdo podobné typy nezná, zvedne ruku!). A protože jsou oba hrdinové takoví lumeni, vymyslí, že se Sandra provdá za bohatého skladatele, zabije ho a shrábne dědictví. Jak těžké to jako může být?
U Sandřiných zabijáckých pokusů (a místy nejen u nich) jsem se musela smát nahlas, u grandiózního finále v duchu šestákových detektivek jsem se vysloveně tetelila blahem.
Je to zábavné, chytré a jedovaté víc než Pepa s Ferdou. 

#24

BYTOSTI SCHOPNÉ ZEMŘÍT:

FRANCOUZŠTÍ PROKLETÍ BÁSNÍCI 20. STOLETÍ

"'Avšak jako střípky skla z posledního okna, i zákaz popichuje. Tvá duše ať je dech pozdrženého pádu; vykřičník světa skřípnutý pomlčkou...'
A tak povstává KOČKOTAJ skrze křišťálovou chvíli. Jeho hlava je vykutálená zbraň vržená proti věži Zvířeného Prsu, krychlovému hrbu času, v jehož stěnách jsou uchyceny okovy větru..."
(Jean Pierre Duprey; s. 188)

Některé texty, některá za sebe na oko nedbale a přitom dokonale vršená slova ve mně vzbuzují podivnou touhou ne nepodobnou té, kterou cítil Kemal k Füsun a která ho nutila olizovat kliky, jichž se dotýkala a cucat vajgly jejích cigaret. Stává se to je výjimečně, jistě, jsem přeci seriózní dospělý člověk, ale ano, přiznávám, stává se to. Výbor z děl prokletých básníků dvacátého století je neskutečná záležitost - taková, u které bych nejradši, abych ji mohla nechat vpít kůží, protože na tohle oči nestačí a mozek se místy vzpírá a brání a nestíhá... chudák... vždycky byl o krok pozadu, nemějte mu to za zlé.

"Vydechuji abych vyvrátil strom života
Foukám zlověstný proud vzduchu na svůj popel
Hořím touhou zbožňovat noc šelem kdy podříznu modly šílenství
Objímám smečku vlků aby vyli mou lásku k noci která mi tě vrátí"
(Stanislas Rodanski; s. 135)

A nejde jen o básně samotné a o autory, o nichž často ani v domovské Francii příliš nevědí, jde o úžasný převod do úžasné češtiny, kdy ani za mák nelituju, že si umím francouzsky objednat už tak maximálně bagetu a jsem ráda, když v novinách pochytím z článků smysl.
Osm géniem a životem ztýraných umělců, bytostí, které byly schopné zemřít.

"...žil jsem, abych věděl, a nevěděl, jak žít."
(Roger-Arnould Riviere, s. 181)

#25
Chálid Chalífa
SMRT JE DŘINA
Mé dítě - vymodlené, vypiplané. Mé milované přemilované dítě.

Abdallatíf si dovolil udělat nevídané: uprostřed zuřící občanské války pokojně umírá. Před smrtí přiměje svého syna Bulbula, aby mu slíbil, že ho určitě pohřbí v rodné vsi vedle jeho dávno zemřelé sestra Lajly.
Nic z toho by nebyl problém, kdyby cestu, jež dřív trvala tři hodiny, nepřetínaly desítky kontrolních stanovišť spravovaných desítkami znepřátelených skupin a trojice sourozenců vyrážejících splnit otcovo poslední přání dávno nepřekročila onen životní Rubikon, za nímž už některé věci nejen že nejdou vrátit, ale nikdo se o to už ani nehodlá snažit.
Chálid Chalilfa vykresluje osudy jedné rodiny i celé Sýrie a s jistou dávkou ironie ztvárňuje bolestivou realitu života civilistů uvízlých ve válečném konfliktu. Obyčejných lidí, jako jsem já nebo vy.
O Arabech jsme si toho v posledních letech mohli přečíst strašně moc. Nastal čas číst věci od nich.

Z každého prodaného výtisku jde deset korun na konto Člověka v tísni v Sýrii. Tíseň, v níž tamější lidé, lidé jako já nebo vy nebo kdokoliv, koho znáte, s kým pracujete, koho potkáváte na ulici, žijí, je pro nás - naštěstí - nepředstavitelná. Modleme se, aby to tak i zůstalo. A pomozme - v rámci možností - pomozme a nebuďme slepí k hrůzám, byť se jich na nás valí denně tolik, že by to oslnilo každého...