Pages

neděle 30. srpna 2020

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý IX

 Oukej, přiznávám, že už to začíná trvat moc dlouho, tak to trošku urychlíme, protože ty přečtený knihy nějak ne a ne vyčerpat. Co mi ovšem začíná tak trochu docházet (kromě trpělivosti), jsou zajímavý videa. Jedno z posledních, který jsem měla připravený, je upoutávka na desetidílnou reality show (?), která vznikla vloni během Eco Challenge Fiji. Dost možná jste o Eco Challenge do loňska, kdy se ho zúčastnil český tým, stejně jako já, nikdy neslyšeli, a možná jste se, tak jako já, po shlédnutí DVTV  , případně poslechnutí rozhovoru na Radiožurnálu, těšili, až budete moct českýmu týmu retrospektivně fandit. 



Celý seriál produkoval Amazon Prime a ke shlédnutí je na jejich kanálu. Ten jste si ještě v srpnu mohli vyzkoušet na týden zdarma - nevím, jestli nabídka ještě platí - každopádně já to zhltla bez kousání za jeden večer a následující dopoledne. Pokud by vám šlo jen o český tým, neplýtvejte časem - přestože dosáhl skvělého umístění, jeho, jak sami členové říkají, bezproblémová cesta závodem, kamery nijak nezaujala a za deset dílů se v záběru ani nemihli. 
Je to dramatické, je to americké, je to napínavé a muselo to být neskutečně brutální. 

#49
Miřenka Čechová
MISS AMERIKA
Po všech stránkách výborná, zábavná, fascinující, vtipná, kritická (...a další superlativy si doplňte sami, už mě nic nenapadá) kniha, jejíž vizuální stránka dokonale podtrhuje a doplňuje obsah. Dvojjazyčné přepínání a kolísání mezi češtinou a angličtinou dokonale vyjadřuje onen pocit rozdvojené identity, kterou člověk chca nechca začne po nějaké době v cizí zemi, jejímž jazykem hovoří, prožívat.
Víc Miřenky, prosím!!
Víc a větší kapky!

#50
Chálid Chalífa
SMRT JE DŘINA
Základní zápletka posledního románu syrského spisovatele Chálida Chalífy by mohla čtenáře svést ke zcela mylné představě černé, na hraně absurdity bruslící komedie: Trojice odcizených sourozenců se
rozhodne splnit poslední přání svého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu válkou zmítané země. Naloží tedy mrtvolu do mikrobusu, obloží ji ledem a vyrazí na road trip.
Žádné zábavné scénky z této situaci ovšem nevzniknou. Naopak. Na poměrně malém prostoru nějakých 150 stran vás chytí a už nepustí tak koncentrovaná depka, že se srdce svírá. Nenapravitelně poničené
rodinné vztahy, osudy plné smutku, bolesti, kapitulace a prázdnoty. Do toho kdysi tak nádherná země rozervaná boji, kdy se největších brutalit dopouští ti, kteří v Sýrii vůbec nejsou doma a vlastně tam
nemají co dělat. Hnus a bezmoc a absurdní situace z ní pramenící. To všechno je Smrt je dřina.
Nepřestává mě fascinovat, jaký odpor mají čeští nakladatelé k modernímu arabskému románu. Nerozumím tomu. Roky obcházím nakladatelství a prstem hrabu za vydání nějakého aktuálního textu.
Jenže na české poměry jsou málo veselé a příjemné. Jenže co čekají? Ať se podívají na mapu a uvědomí si, čím si oblast prochází! To si vážně někdo myslí, že v místech, kde je jedinou jistotou smrt, má někdo chuť psát něco "feel good"?
Budu doufat, že tohle je vlaštovka, která udělá jaro a český čtenář si konečně bude moct udělat trochu jiný obrázek o životě v arabském světě, než jen ten na základě narativů o holkách, co si vzaly Araba,
odstěhovaly se někam na vesnici a byly děsně překvapené, že je tam čeká solidní peklo (dost bylo vyfotošopovaných zahalených ksichtů!). Arabský svět totiž opravdu nejsou jen utlačované ženy a wádí plná negramotných fanatiků.

#51
Petr Třešňák a Petra Třešňáková
ZVUKY PROBOUZENÍ
Vyjadřovat se k tak niternému a osobnímu textu, který vyznívá částečně jako otevřená náruč připravená obejmout každého, kdo se ocitl ve stejné situaci jako autoři, a částečně jako terapeutické psaní, mi přijde dost chucpe.
A tak zůstanu u toho, že je skvělé, že se ozývají hlasy, které otevřeně mluví o tom, že autismus není jen "my spot", "tapiokový pudink" a "horká voda opařila dítě", že to může být taky solidní peklo, které neizoluje ve vlastní hlavě jen člověka poruchou stiženého, ale i všechny jeho nejbližší. Musí to být nesmírně těžké. Nesmírně.

#52
Nikkarin
130: HODNÍ, ZLÍ A OŠKLIVÍ
Už zase. Už zase jsem si nevědomky z knihovny odnesla druhý díl ságy. Už zase to není nikde na přebalu napsané - ano ták! Co od čtenáře chcete?
Svému počátečnímu zmatení se tedy podivuji už méně a jdu si zarezervovat zbývající díly, tahle směsice Malého prince a Falloutu byla totiž i bez kontextu velice sympatická, jsem zvědavá na dojmy z celku (a kresba je boží!).

čtvrtek 27. srpna 2020

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VIII

Kam až? Kam až je možné zajít?

Uultramaratonské šílenství má různé, poměrně jasně rozlišitelné stupně. A kdesi nahoře v mracích se ztrácí Tor des Géants (případně Tor des Glaciers, kdyby vám to bylo málo).


#46
Paolo Cognetti
DIVOKÝ KLUK
Můj třetí Cognetti a opět nezklamal, i tentokrát se čtenáři dostane poetického a zároveň zbytečně neužvaněného popisu hor, střípků života, obrazů setkání - se zvířaty, lidmi, trávou, vodou, skalami... Zážitky a okamžiky plynou volně a nenásilně meditativní atmosféra mě opět okouzlila.
Co jsem ovšem nepochopila byl místy až pasivně agresivní doslov. V odeonkách obvykle očekávám krátkou studii, která mi prozradí něco o autorovi, zasadí právě přečtenou knihu do kontextu jeho tvorby, případně třeba i do širšího rámce národní nebo žánrové literatury, tentokrát jsem ale dostala blábol o čůrání u maringotky a českých potních chýších proložený citacemi z knihy, kterou jsem právě dočetla. Jako proč?

#47
Max Andersson
VYKOPÁVKA
Vítejte v té nejhorší noční můře, jmenuji se Max a budu váš průvodce! Už dlouho se mi nestalo, abych při četbě prožívala takhle intenzivní pocit hnusu a odporu, což je asi záměr. A to jsem si myslela, že mně se zdávají hrozné sny...

#48
Michaela Klevisová
SNĚŽNÝ MĚSÍC
Vezměte Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Olgy Tokarczukové a autorčinu prvotinu Kroky vraha, strčte to do demižonu, přilijte Beskydy, nechte chvíli kvasit a voila! Máme tu Sněžný měsíc.
Pomalý, nijak zvlášť dramatický děj by mi nevadily, to, že jsem vraha tušila od poloviny, taky ne. Té "inspirace" na mě ale bylo prostě trochu moc. Pokud ale oceňujete nekrvavé detektivky z českého prostředí, máte rádi pevně svázané všechny konce a dořečené veškeré dějové linky a vykrádání sebe sama vám nevadí (případně si autorčiny knihy tak docela nepamatujete), určitě nebude zklamaní.
V audioverzi mě nesmírně iritovaly rozjuchané hudební předěly, které hrubě kontrastovaly s melancholickým (místy až trochu unylým) přednesem Kristýny Kociánové. Zajímalo by mě, jestli hudební dramaturg (mají audioknihy někoho takového?) vůbec věděl, k čemu hudbu vybírá. Nebo jestli je jako v řadě nakladatelství s PR oddělením, které píše zcestné anotace na přebaly?


středa 26. srpna 2020

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VII

Z Walesu se přesuneme kousek na sever, do Skotska.

Tam organizátoři Dragon's Back Race-u pořádají jiný, osmidenní závod s názvem Cape Wrath Ultra. Je to něco tak nádherného (a tak drahého), že to ve mně vyvolává démonicky živé představy absolvování s pár podobně laděnými blázny po vlastní ose.

Na Cape Wrath, kde závod končí, jsme se mimochodem během loňské dovolené ve Skotsku chtěli dojet aspoň podívat. No dobře, JÁ jsem se tam chtěla aspoň dojet podívat, nicméně jsem měla smůlu ne proto, že by zbytek rodiny odmítl (neodmítl, vidina majáku na severním skotském útesu je kupodivu dost lákala), ale proto, že tam nevede jediná silnice, jediná cesta. Na Cape Wrath se dostanete jen po moři anebo po svých...

(Bonus: hledejte české barvy)


 #43
Nassim Nicholas Taleb
NASADIT VLASTNÍ KŮŽI
Poslední kniha Talebova kniha jeho fanoušky nezklame. Ti ostatní budou dost koukat.

Celou knihou se jako ústřední téma vine jedno ze základních pravidel slušného chování, které (doufám) nám všem vštěpovali rodiče od útlého věku, a sice: chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě a nedělej nikdy nikomu nic, co bys nechtěl, aby dělal on tobě, zkráceně „jak vy k my, tak my k vy“. Nasadit vlastní kůži se pohybuje kdesi na pomezí mezi motivační knihou (jak přemýšlet a chovat se, abyste nebyli za pitomce, ale naopak za pašáky) a filozofickými úvahami protkanými aforismy. Bohužel ke škodě textu příliš často sklouzává k agresivní filipice v podstatě proti všem, kterým autor nefandí a kteří si jej dokonce – samozřejmě naprosto neoprávněně – dovolili kritizovat .

Hlavním problémem Nasadit vlastní kůži je Talebovo prezentování vlastních, ničím nepodložených názorů jako obecně platných pravd. Další slabinou knihy je její repetetivnost. Opakování sice je matkou moudrosti, ale nevím, zda je nutné, číst neustále dokola o Talebem oblíbených věcech a lidech (sem patří namátkou Putin, Asad, Írán a šíité, pizza, pracující třída, Donald Trump, mrtvý tah a antika) a o podstatně větším počtu těch neoblíbených (novináři, intelektuálové, Hillary Clintonová, sunnité, Saúdská Arábie, Thomas Piketty, všichni, kdo nepracují rukama – a ne, psaní na klávesnici není práce rukama –, elitní americké univerzity, vytrvalci, GMO potraviny a už jsem zmiňovala Clintonovou a Saúdskou Arábii?). Ty navíc prokládá několika opakujícími se vtipy, kterým vysloveně chybí nahraný smích publika.

Velkým plusem knihy je zdařilý překlad Jana Kalandry, který vystřídal předchozího Talebova překladatele Jana Hořínka. Díky krátkým kapitolám a jejich dalšímu dělení do krátkých tematických oddílů je kniha čtenářsky velice přístupná.

Nassim Taleb nemá problém říkat, co si myslí. A to je problém. Způsob, jakým prezentuje své názory a postoje, totiž od odvahy plynule sklouzává k hulvátství. A ve snaze vyjádřit se ke všemu vlastně nakonec neříká skoro nic, co by stálo za pozornost.

Je ovšem stejně dobře možné, že jakožto korunovaný „intelektuál, ale debil“ jen nejsem schopná pobrat autorovu velikost.

(Dvoustránková recenze ke knize mi vyšla v, tuším, jednom červnovém Ekonomu, kdyby někoho zajímala, pošlu.)

#44
Karin Lednická
ŠIKMÝ KOSTEL
A protože brečet nechtěla a umřít nemohla, vstala a šla dělat to, co bylo potřeba.

Ambiciózně rozkročená rodinná freska, ve které není nouze o smutné i veselé okamžiky, o svérázné charaktery a o až neuvěřitelnou náhodu (i když - proč vlastně ne?). A zatímco se lidé potkávají, žení a vdávají, žijí, rodí se a umírají, fárají, dřou do úmoru, dějiny se nezadržitelně valí vpřed a my z pozice těch z budoucnosti víme, co oni ještě nevědí...  
Tohle mě bavilo - bavilo mě, jak skutečné mi všechny postavy připadaly, kolik jsem se toho nenásilně dozvěděla a i Vilma Cibulková jakožto narátor audioverze mě poměrně rychle přestala iritovat (to je ale můj obvyklý problém s tím, když čte knihy herec, který se do čtení na můj vkus místy příliš pokládá). Tak těžký byl život ještě nedávno, tak strašně strašně těžký - a tak dobře se dneska máme. Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká. 

#45
Tom Gauld
PEČEME S KAFKOU
Naprosto úžasná, kouzelná, zábavná a výborně přeložená kniha plná
skvělého humoru.
Pokud vám kniha nepřijde vtipná, není to špatným překladem, ani špatnou redakcí, je to prostě tím, že jste to nepochopili nebo to prostě není váš šálek čaje. To se holt stává. Když už se chci tvářit chytře a kritizovat překlad, je na místě napsat, CO přesně je na knize špatně. (Osobně jsem kromě absence prolongačních znamének v jednom stripu s antickými filosofy (což jde navíc na vrub jazykové korektuře - neplést s redakcí překladu, to dělá zase někdo jiný) a jedné - možná - vypadlé kraťoučké repliky (chyba grafika), nenašla v knize vůbec nic špatně, naopak je řada stripů přeložena naprosto skvěle a invenčně - místní kritici překladu by možná měli uvádět příklady, abychom se my ostatní mohli poučit. Nebo že by to bylo osobní, hm?) 

pondělí 24. srpna 2020

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VI

 A u klání s welšským drakem ještě zůstaneme. Tenhle dokument o loňském ročníku se trochu netradičně zaměřuje na všechny ty, bez kterých podobné akce nebyly možné - na organizátory a hlavně dobrovolníky:


#40
Leïla Slimani
V LIDOŽROUTOVĚ ZAHRADĚ
Po prvních pár stránkách jsem si říkala: no jo, vykrádačka Burhánu'l-asal Salwá an-Nu'ajmí, po dalších pár jsem musela (a ochotně to taky udělala) sama sobě přiznat, že jsem se v Leile Slimani velice mýlila. Její komiks Sex a lži mě svojí plochostí a způsobem, jakým nakládal s fakty a informacemi, strašně iritoval. Nebýt dílu podcastu "Do Slov", který se Slimani věnoval, nikdy bych si její knihy nepřečetla. (Takže děkuju!)V lidožroutově zahradě může na první pohled vypadat jako příběh nymfomanky, které to nakonec přestalo procházet. V lidožroutově zahradě je podle mě všechno, jen ne příběh o nymfomance. Hlavní hrdinka Adele má manžela a malého syna a pracuje v novinách a na první pohled má všechno, protože co vlastně ještě můžete chtít? Jenže práce Adele nebaví, manžela nemiluje a syna by milovat měla, ale taky jí to tak úplně nejde. A to prázdno a pusto, které vnímá, to, že není tím, kým cítí, že by měla být, se snaží saturovat s náhodnými muži, s muži, kteří jí umožní, aby byla aspoň na chvíli jedinou hvězdou v záři reflektorů, kteří na pár minut ztratí zájem o všechno ostatní na světě a nechtějí nic - jen ji. Nad kterými má moc, které má v hrsti. Na chvíli přestává být loutkou a stává se loutkářem. Adelin hlad po nějakém prožitku, po okamžiku, kdy by něco cítila, brutálně graduje podobně jako Trierovo Prolomit vlny nebo Akinovo Gegen Die Wand. Následuje nevyhnutelný volný pád a náraz.  Protože se můžete snažit sebevíc, ale některé šrámy prostě zacelit nejdou. A na některé věci je i láska krátká. (Tuhle knihu by byla radost analyzovat.)

#41
Leïla Slimani
NĚŽNÁ PÍSEŇ

Od první stránky víme, co se stalo. Co nevíme, je, proč se to stalo. A jak se vůbec mohlo něco takového stát?
Autorku k sepsání inspirovala vražda Lulu a Lea Krimových, které v roce 2012 ubodala jejich chůva. Samotný akt brutální dvojnásobné vraždy se nad celou knihou vznáší, bobtná v jejím středu a čtenář celou dobu hledá náznaky, hledá důvody a vysvětlení, chce vědět, JAK tomu mohli a měli předejít - protože přece museli, přece to nemohlo být jen tak? (V tom kniha připomene Rekonstrukci Hanišové, ale tím podobnost také končí.)
Něžná píseň stejně jako autorčina předešlá kniha ale není vlastně vůbec knihou o chůvě, která ubodá obě svěřené děti. Pro mě to byla především kniha o transformaci, kterou nevyhnutelně projdete, když se vám narodí děti. O tom, jak je společnost nastavená a k čemu vás přinutí. O stále existujícím a některými stále přiživovaném (mávám panu Hermanovi) dvojím metru vůči matkám a otcům. O úsilí a nenaplněných očekáváních, o seberealizaci a uznání, které je vyhrazené jen za role, které jsou ale s tou mateřskou v tvrdém rozporu. O tom, že ambice, které jsou před dětmi tak ceněné, z vás najednou dělají zrůdu a zároveň bytí "pouze" matkou člověka v zásadě podřadného, tak trochu (víc) neschopného. Stejně jako o tom, že když chcete děti pouze nastěhovat do bytu svého předmateřského života a ne se z něj úplně odstěhovat a začít život někde jinde, vždycky budete v očích některých dělat něco blbě - buď budete mít kolíbku moc blízko pracovního stolu nebo moc daleko a nedej bože, když si bude chtít ponechat ohrádku se svými koníčky (ale přeci se musíte realizovat - každý si je přeci schopný najít chvíli pro sebe, to mi netvrďte, že ne!)... A taky je to vyprávění o tom, že nikdy nikoho neznáte opravdu dobře. Ani vaše vlastní děti, ani dokonalé chůvy, se nebudou vždycky chovat tak, jak si přejete a jak by se vzhledem k tomu, že vy jste přeci laskaví a hodní a tolerantní měli (logicky) na oplátku chovat. Můžete jejich chyby a úlety omlouvat vlastními (imaginárními) pochybeními, ale třeba je pravda prostě mnohem blíž a je mnohem šerednější (co se doopravdy stalo se Stéfanie?). Nakousnutá je i otázka rasismu, salónního komunismu, rozpadu širších rodinných vazeb a nevyhnutelného tlaku na nukleární rodinu, který vytváří.
A je zvláštní, jak něco, co je pro jednoho strhující čtení, které se nedá odložit, může být pro jiného NUDA. (Otázkou je, jak silně dokáže otřást kniha někým, kdo nemá děti a co v ní nachází - protože si neumím představit, že bych ji dokázala číst se stejně staženým krkem před deseti lety, kdy bych ještě tolik věcí tak odporně a děsivě nepoznávala.) 

#42
Michail Michailovič Bachtin
   FORMÁLNÍ METODA V LITERÁRNÍ VĚDĚ
"Michaile Michailoviči, ještě slovo o formalistech a jsi dneska bez večeře!" prohlásila někdy ve 20. letech minulého století paní Bachtinová. "Jestli tě tak strašně žerou, tak si to někam napiš, ale mně už s tím dej pokoj." A tak vznikla Formální metoda v literární vědě, která je vlastně jen sáhodlouhým vysvětlením toho, v čem a jak moc se formalisté mýlili. To vše doplněné skvělým doslovem profesora Svatoně.

neděle 23. srpna 2020

Co jsem viděla a četla přišlo mi to zajímavý V

Zpoza oceánu se přesuneme o poznání blíž.

A podíváme se na jeden z mých největších (největší?), nejdrzejších a nejodvážnějších snů. Na jeden z těch, který mám v plánu si splnit. A ne jednou. Ne za deset let. Brzy. 

Na Dragon's Back Race.


#37
Michaela Klevisová
KROKY VRAHA
Na přebalu stojí: Nejlepší česká detektivka.
Nerada bych zjišťovala, jak vypadá ta nejhorší.
Od samého začátku jsem si říkala, jestli si dělá autorka legraci (ne, v 70. letech jste skutečně z Československa nemohli jen tak odjet za kamarádkou), ale tak potenciál tu byl, zápletka taky zajímavá, bavilo mě známé prostředí a přednes Kristýny Kociánové, jež se postarala o audioverzi, mi byl moc příjemný.
Tím jsme se ale dostaly na konec s plusy.
Zbytek je... no, řekněme, naivní. V lese na Babě je nalezena mrtvola, nejdřív to vypadá, že se vrah spletl, pak přibude další tělo a to už víme (nebo tušíme), kdo s kým jak a za kolik a hurá do velkého finále. Anebo ne tak docela? Postavy jsou definované svým vzhledem do té míry, že působí jako parodie: zlí lidé jsou oškliví a hodní hezcí, ti na pomezí tak trochu hezcí a trochu oškliví. Všichni záporáci se kromě toho, že jsou slizcí poznají podle toho, že jsou děsně na prachy - a peníze jsou hlavním hybatelem chování postav. Pro milovníky uzavřených příběhů bude tohle čirá radost, protože tady nezůstane vyřčeno absolutně nic. Jediné, co vám hlava možná nepobere, bude to, proč emancipovaná, svérázná žena trpěla svého ex, proč nefungoval vztah s jejími dětmi, když spolu najednou vychází dobře, proč jsou všechny ženy podivně uťáplé pipky a všichni muži manipulanti a proč mluví všichni stejně (bez ohledu na věk a společenské postavení). Rozuzlení bylo tak prosté, až mě to, milý Watsone, otrávilo. Nejsem fanda nápisů z roztahaných střev a vysvětlení přitažených za vlasy tak, až příběh skalpujete, fakt ne, ale tohle byl opačný extrém. 
Přesto je potřeba říct, že čtvrtá a pátá kniha ze série s detektivem Bergmanem, které jsem už slyšela, mi přišly fajn - takže na rozdíl od jiných českých hvězd se v mých očích autorka příjemně posouvá tím správným směrem.

#38
India Desjardins, Magalie Foutrier
NEZADANÁ
Netušila jsem, že je ještě v módě zobrazovat single ženy po třicítce jako osoby, jejichž hlavním životním cílem je najít si dokonalého muže - a všechno ostatní je v zásadě podružné, případně je to má nasměřovat k tomu, aby onoho pana Božského potkaly.
Kresba, kolorování, lettering a vůbec knížka jako celek je moc hezká a milá a příjemná a tak vůbec - ale vážně, to jako vážně?

#39
Auður Ava Ólafsdóttir
LISTOPADOVÍ MOTÝLI
Co když váš život skončil ještě dřív, než mohl pořádně začít? A přece jste neumřeli...Co když jste chtěli tak moc zapomenout, že jste si na troskách své existence vybudovali jinou, která ale tak docela nefunguje? 
A k čemu je vám znalost jedenácti cizích jazyků, když na to, abyste se domluvili s tím, kdo je pro vás najednou nejdůležitější, potřebujete hlavně srdce?
Tenhle road trip po zimním Islandu má naprosto úchvatnou atmosféru - smutku a melancholie, tíhy minulosti, kterou s sebou vláčíme, chladu prázdných vztahů, které udržujeme, protože máme pocit, že bychom měli, že se to tak má a zároveň i čehosi vroucího, laskavého, krásného - nových věcí, začátků a směrů, kterými nás vítr zavane a kam jsme nikdy nečekali, že bychom se mohli dostat (a vůbec jsme tam dostat nechtěli a jak je nám tam teď dobře).Recepty na konci knihy jsou úžasnou připomínkou lásky Seveřanů k jídlu a pití - už v dobách, kdy jsem hltala muminky, jsem milovala jejich věčné pojídání obložených chlebů a termosky plné horké kávy. Zdá se, že ani Islanďané nejsou výjimkou z pravidla. Přesto mi celý příběh vlastně zkazily, protože jejich věcnost mi ty křehké podzimně zimní motýly podivně zadupala a nedovolila mi o nich rozjímat tak, jak bych potřebovala a jak by si zasloužili.Velký palec nahoru za překlad. Jen nechápu, co má být na té knize vtipného - stává se mi často, že nerozumím tomu, proč v marketingu vydavatelství označí některé tituly jako "humoristické" nebo "humorné", snad aby se to líp prodával? Obvykle to ale soudě dle reakcí vede jen ke zklamaným čtenářům - ti, co se chtějí zachlámat, se nezachlámou a ti, kterým by se kniha mohla líbit, si ji nepřečtou, protože chlámat se jim v tu chvíli vůbec nechce. Anebo prostě nemám smysl pro humor, to se taky nevylučuje.

pátek 21. srpna 2020

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý IV

A u Big Backyard's Ultra ještě zůstaneme, tentokrát v téměř hodinovém dokumentu o následujícím (tedy loňském) ročníku.


#34
Pavel Göbl
PENIS PRAVDY 2012: NEJPOKLESLEJŠÍ VERZE APOKALYPSY OD ČASŮ BIBLE
Četla jsem už kdejakou kravinu, přečetla jsem i knihy, které se všeobecně považují za literaturu kvalitní ba dokonce i náročnou, ale takový sprostý guláš, jako je tohle, jsem ještě nečetla.
Ne že bych tam neviděla ten výsměch době a lidem a bortícím se hodnotám a nově vznikajícímu (ne)řádu. Ne že bych nechápala, že se autor celým tímhle retellingem, jak je dneska moderní říkat, Dařbujána a Pandrholy výborně baví a v době, která se tak stydí si nahlas prdnout, že radši praskne, se otevřeně vysmívá kde komu včetně cikánů a jehovistů a feministek a zbohatlíků a politiků... A ne že by se v knize neobjevily nápady, které mi přišly samy o sobě zajímavé. Jen mě to prostě jako celek zoufale nebavilo.
Nejvtipnější na tom celém na konec je to, že jsem tuhle knihu před lety pod vlivem doporučení iLiteratury koupila vlastní mamince pod stromeček. Kristovanoho.

#35
Pavel Kolář
PŘÍBĚH ČESKÉ REKORDWOMAN: ZÁKULISÍ NEJVĚTŠÍHO SPORTOVNÍHO SKANDÁLU PRVNÍ REPUBLIKY
Nesmírně zajímavá kniha o neskutečném osudu, který měl naštěstí dobrý konec. Zdena Koubková, prvorepubliková rekordwoman, sbírala světové rekordy a medaile na někdejších nejprestižnějších závodech jako na běžícím páse. Holka z vesnice u Brna se podívala do světa a závodila s těmi nejlepšími, jenže něco v téhle větě je špatně: Zdenka Koubková byla totiž zároveň od narození i Zdeněk Koubek. V druhé polovině třicátých let už nedokázal pokračovat v životě jako žena, svěřil se do péče lékařů, kteří u sportovkyně shledali znaky hermafroditismu s převahou mužských rysů. Trvalo to sice dlouhé měsíce, ale ze Zdeňky se nakonec fyzicky i úředně stal Zdeněk. Kniha se však tomuto nejdramatičtějším období života v podstatě vyhýbá a odbude jej citacemi z lékařských zpráv. Pozornost upírá na dobu, kdy byl Zdeněk ještě Zdenkou, stručně se věnuje jeho dětství a obšírněji době jejího příchodu do Prahy a účasti na závodech. Tón vyprávění i zvolená ichforma usilují o navození historického dojmu a částečně se jim daří a částečně ne. Jen těžko uvěřit tomu, že by Zdena/Zdeněk až do dvaceti let nepochyboval o tom, že je mezi nohama stejný jako ostatní dívky - koneckonců měl pět starších sester. Těžko uvěřit, že by se u nich doma neřešilo, CO se jim to vlastně narodilo - a kdyby to nebylo zřejmé u miminka, u rostoucího dítěte už to přeci zřejmé být muselo.
Pochybnosti a vnitřní rozervanost, kterou zákonitě Zdenozdeněk musel prožívat, autor naprosto opomíjí - stejně jako stud a strach z odhalení. A přitom si sotva umíme představit, jak urputné boje se musely v jeho/jejím nitru odehrávat. Máme třicátá léta, nejen, že je trestná homosexualita, ženy nesmí bez povolení nosit ani kalhoty! 
Fascinující je i román Lídy Merlínové, ve kterém Zdenozdeněk ztvárnil hlavní úlohu, stejně jako autorka sama. Prostor, který autor věnoval citacím, je zcela logický (už méně pak ony pokusy o jakousi obsahovou analýzu) - škoda, že se o něm, o vztahu Lídy a Zdenozdeňka a o jeho obsahu nedozvíme víc i v samotném vyprávění.
Zcela chybí alespoň poznámka o tom, zda autor čerpal převážně ze své fantazie a dobového tisku a máme tudíž v ruce čirou fikci opentlenou fakty nebo měl k ruce osobní korespondenci, diář, deník nebo něco takového.
To, o čem kniha píše, je neuvěřitelné (už jen to, kolik žen ve vrcholové atletice té doby byly z pohledu biologie ve skutečnosti muži), způsob podání se však tak usilovně snaží nebulvarizovat, že v důsledku vyznívá poněkud bezpohlavně.
Navzdory všem výtkám je to ale kniha, kterou rozhodně stojí za to přečíst!

#36
Paolo Cognetti
NIKDY NEVYSTOUPAT NA VRCHOL
Krásná jednohubka z jedné cesty, kterou ale spolknete dřív, než si pořádně uvědomíte, jak chutná a další už bohužel není. Je nám líto.
Je to vyprávění o himálajském treku, o přátelství, o boji s vlastním těle a jeho slabostmi, o lidech (a zvířatech), které na takové cestě potkáte, trochu o tradicích, trochu o životě tam nahoře, tam daleko...
Óm mani padme húm

(Je mě trochu cynicky po přečtení doslovu napadlo, jestli útlá knížka nevznikla jen proto, že se autor rozhodl krapet vytěžit slávu, které se mu konečně dostalo, protože budovat z ničeho zero waste penzion uprostřed Alp je určitě dost drahá sranda...)

čtvrtek 20. srpna 2020

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý III

Každý, kdo to tu delší dobu sleduje ví, že jsou určitý závody a podniky, který mě fascinují víc než jiný. A že příčku nejvyšší drží ve svých zákeřných tlapách ikonický Barkley Marathons. O tom, kde se Barkley zúčastní, rozhoduje v drtivé většinu případů muž, který za celou ideou stojí - Gary "Lazarus Lake" Cantrall. Nenechte se zmást Lazových vidláckým zjevem, v mládí běhal jak drak a tomu, co dělá, rozumí brilantně. Zároveň postrádá jakýkoliv sentiment, který je v jeho případě, zdá se, nahrazen řádnou dávku cynismu a vybroušeného smyslu pro černý humor. 
Kromě Barkley organizuje Laz i akci nazvanou Big Backyard's Ultra (pojmenovanou podle jeho psa, Biga), která se do našeho širšího povědomí dostala letos na jaře, kdy se její koronavirové globální podoby zúčastnil Radek Brunner, aby celému světu ukázal, jak se na lopatu sedá. Lazův Big's Backyard se koná u Laze "doma". Princip je prostý - každou hodinu musíte oběhnout stanovený, zhruba sedmikilometrový okruh (za 24 hodin tak máte přesně 100 mil). Jakmile se dostanete do zázemí, zbytek času, který případně zbývá do celé hodiny, máte volno. Krátce před uplynutím hodinového limitu si musíte stoupnout do vyznačeného čtverce a v celou se vybíhá. Kdo není ve čtverci, končí.
Vyhrává ten, kdo vydrží běžet nejdýl.
Jak prosté a ve své prostotě nesmiřitelně brutální:

#31
Polona Glavanová
NOC V EVROPĚ
Prázdní lidé v plném vlaku. Všichni uvažují stejně (o ničem), všichni mluví stejně (o ničem), všichni jsou mladí, zdraví, perspektivní a všichni jedou jedním nočním vlakem z Paříže do Amasteru - tenhle prvek je tu nejspíš jen proto, aby mohla Polona říct, že nepíše jen povídky (spoiler i tohle jsou povídky - plus teda ten vlak, který postavy "spojuje"). Stejně dobře by mohli sedět ve stejné kavárně nebo u výběhu želv. Hm.
Buď lesk knihy ta těch necelých 20 let dost zmatněl nebo toho roku ve Slovinsku nikdo nic dobrého nenapsal... Tohle byl proste motoráček prodrncalo to kolem a ani vítr to pořádně nerozfoukalo.

#32
Hudá Barakát
NOČNÍ POŠTA
Noční pošta libanonské autorky Hudy Barakát získala vloni prestižní cenu IPAF, o níž se často hovoří jako o "arabském Bookeru". Noční poštu tvoří soubor dopisů, jejichž autoři jsou bez výjimky zoufalci, vyděděnci, vyhnanci, uprchlíci, které okolnosti dostaly na samé dno. V momentech, kdy mají pocit, že už nemohou dál, píší svým milencům, sourozencům, rodičům a prosí o pomoc nebo odpuštění. 
Vnitřní provázanost byla na mě tak vachrlatá, že kdyby nebyla žádná, nic by se nezměnilo a celé to bylo tak nepříjemné a depresivní, že mi i ten nevelký rozsah přišel úmorný. S Hudou jsem se minula už v jejím Kameni smíchu, na nějž jsem ovšem při čtení o pár let později radikálně změnila názor. Třeba mě to čeká i s touhle knížkou...

#33
Jonáš Zbořil
NOVÁ DIVOČINA
život je zatím milosrdný
má práci s uhlovodíky
někde jinde

všude na hřišti se po zápase
válí chemie
kudy život projde
tam nechá spoušť

dítě pláče ve vedlejším pokoji
život mu montuje zuby

ach bože život je tak blízko
a čenichá
(s. 23)

Zkraje jsem nevěděla, nebyla si jistá, nedokázala se naladit, sladit. První vlna mi utekla, druhá taky, ale na třetí jsem se začínala chytat a pak jsem se vezla s velkou radostí.
(A graficky je kniha jedna velká krása.)

dálnice

dálnice je páteř státu
posetá chmýřím hubených jedlí
a billboardů

oťukáváme se od humpolce
v káefcéčku devět křížů
už si říkáme křestním

není pravda že země je rozdělená
dálnice je nová koncertní síň
večerem duní basa kol
tenory sedanů

až bude nejhůř
sejdeme se tu
prosvítíme kosti lesa

cesta za brnem je dlouhé loučení
na mokrý asfalt padají konfety blinkrů
některá auta se objímají
(s. 52)

středa 19. srpna 2020

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý II

A u legendy ještě zůstaneme. Na úplně opačném konci, než kde běžela Courtney, je ocas startovního pole, lidi jako já nebo možná i vy, kteří se na velkých podnicích perou o cuty, kteří se snaží běhání skloubit s běžným provozem, s prací, rodinou, každodenními povinnostmi, a které prostě živé nedostanou. 
Ti pak na Western States 100 občas dobíhají během tzv. Golden Hour - zlaté hodiny, poslední hodiny před třicetihodinovým limitem.
A právě jim je věnovaný následující (krátký a krásný) dokument.

#28
Petr Borkovec
WERNISCH
Výrek

Dnes žádné plyšové teče,
krouhá to do tmy vším ostrým,
co se namane. Ráno mladý kos
zíval do světa a vypadal
jak tmavý kosatec než praskne.
A pozdě odpoledne, tak po páté,
přilétl na štít a opakoval to.
"Co nevidíš, na to nemyslíš,
a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.
Já s tebou neumím žít."
(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.
Ale pořád mnohem víc ano než ne.

#29
Michal Vrba
PRAK
Máme moc rádi kladné hrdiny, hrdiny s velkým H, kteří překonají slabost a pochybnosti (ty mít musí, jinak se s nimi nedokážeme ztotožnit) a nakonec nám ukážou, jak by se správný člověk měl v mezní situaci zachovat.
Jenže takhle to v životě moc často nechodí. Jistě, máme své hrdiny, kteří nám jdou svou odvahou příkladem, ale v porovnání s počtem bezejmenných duší, které světem prošly a zase z něj odešly, aniž by se na jeho běhu z pohledu Velkých Dějin zásadně podepsaly, jsou miliardy.
Prak je jedním z příběhů, který nám odmítá naservírovat hrdinu bílého či černého, sem tam s cákancem šedivé - ne, ústřední postava je velmi, velmi šedá. Ve své uvěřitelnosti a civilnosti jsou jeho osudy strhující a jeho jednání tak pochopitelné. Právě v oné obyčejnosti, v tom, jak - ano, tohle se skutečně mohlo stát a možná se to i dělo - tkví kouzlo Praku, které mě naprosto strhlo.

Viděli jste někdy kočku zahnanou do kouta? Ví, že nemá nejmenší šanci, možná i ví, jak proti mnohonásobně větší a silnějšímu nepříteli vypadá legračně a když si uvědomí, že nemůže utéct - že už skutečně nemá kam - přitiskne uši k hlavě, vycení zuby a začne syčet. Je to krátké a dramatické a často patetické gesto odvahy.
Marek L., náš hlavní hrdina, se podvolí nátlaku ze strany gestapa a začne přepisovat německé novinové články do češtiny. Pro okolí je kolaborant a srab, pro manželku je kolaborant a srab a sám pro sebe je kolaborant a srab. Po odchodu ženy a zpřetrhání vazeb na rodinu a kamarády, mu nezbývá nic, než výčitky. Jenže pak se Marek ocitne zahnaný v koutě své vlastní hlavy a prosmýknout se nemá kudy. Sklopí uši k hlavě, vycení zuby a zasyčí...

#30
Omar Chajjám
ROBÁIJJÁT
"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,
tam mléko, strdí, víno v každý čas -
tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,
když nakonec to stejné bude zas?!"
(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:
- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?
Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,
samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"
(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:
neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.
Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti
a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."
(s. 112)

 

úterý 18. srpna 2020

Co jsem četla a viděla a přišlo mi to zajímavý I

Minulý týden jsem zjistila, že jsem na blogu neměla jedinou přečtenou knihu od... eee... dubna? Stejně jako nelze předpokládat, že bych jen tak v tichosti přestala běhat, je nesmyslný očekávat, že bych přestala číst. 
Pár dní po Kladně jsem si byla opatrně zaběhat a nohy a plíce byly sice utahaný, ale na to, jak pekelně mi v neděli po závodu bylo, všechno drží a funguje, jak má. Covidový čachry nás připravili nejen o vrcholně romantický výlet ve dvou do Lake Districtu, kde já se chystala zničit a T. relaxovat v pronajaté chaloupce pod jedním z fellů, ale i o rodinnou koupáckou dovolenou. Nakonec jsme měli to štěstí, že jsme se na deset dní vešli do našeho oblíbeného Haus Gassneru v Niedernsillu, kde se to dokonce na pár dní změnilo v takový decentní soustředěníčko a kde jsem potěšeně zkonstatovala, že holky už by toho ušly i vcelku dost a otevírají se nám tudíž další obzory.
V mezidobí jsem viděla pár velmi zajímavých a zábavných videí, krátkých filmů a seriálů, které s tím naším praštěným koníčkem tak či onak souvisí a které třeba někomu z vás utekly.
Plán na následující dny je prostý (schválně, jak dlouho mi to vydrží):
každý den se vám pokusím naservírovat pravidelnou dávku emocí v podobě jednoho videa a třech knih - nebo jenom knih, až dojdou videa.
Pohodlně se usaďte, začínáme!

Nelze začít nikým a ničím menším, než nádherným krátkým dokumentem Salomonu o mé milované Courtney Dauwalter a její loňské účasti na legendárním Western States 100. 
Ta holka je prostě úžasná a to, že otevřeně mluví i o odvrácených stranách závodů, o tom, že ne vždycky se to povede a to, že se to nepovede, je prostě součást ultra a není to konec světa, je parádní. 


#25
Philip Pullman
JANTAROVÉ KUKÁTKO
Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.
A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.
Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.
Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!
 
Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

#26
Matěj Balga
SAUDADE: NA KOLE A KAJAKU KOLEM SVĚTA
Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?
"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirováni? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?
Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.
Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.
Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.
Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomého ukňouraného svedého opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.
Ehm.
Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.
O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

#27
Helen Walshová
TAK UŽ SPI
Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.
Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).
Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.
Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.
Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.
Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.
Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?
Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.