Karel, Kilian a já

Bude tě to to stát strašnýho času, budeš muset dělat hromadu věcí kolem, který neděláš, protože tě nebaví nebo seš na ně prostě moc líná, máš děti a práci a domácnost a povinnosti - chtít se v tvojí aktuální situaci připravovat na stomílovku je blbej nápad. Fakt blbej nápad. Za mě ne.

Takhle nějak by se dalo shrnout, co mi - o něco přívětivěji, pravda - napsal mr. jedi, když jsem vloni v létě s tímhle dobrým nápadem přišla.

Napsala jsem, že jasně, chápu, má pravdu, ale že tam chci.

OK. odepsal on (nebo tak nějak). Ale musím počítat s tím, že to, co jsme běhali doteď, je legrácka, šťouchání klackem do skla chřestýšova terária, otužování se v kožichu, jízda po modrý sjezdovce, prostě: nemáš ani ánung, jak s tebou těch 100-120 týdně, co bys měla běhat, zacvičí.

Nemám. Připustila jsem. Ale udělám všechno pro to, abych se připravit zvládla.

OK. Kapituloval. Jak chceš, tvůj boj. Jestli se zabiješ nebo rozvedeš, za mnou brečet nechoď.

Do závodu zbývá necelých pět měsíců. Koupila jsem si buzolu. Koupila jsem si letenky. Koupila jsem si další letenky - na Velikonoce, kdy chystáme s T. výsadek do Lake Districtu v duchu in and out. Napsala jsem organizátorům, abych měla jistotu, že mě tam nic nesežere ani nebude mít nikdo povolený mě zákonně odstřelit, když se budu po trati potulovat sama. Požádala jsem o radu, jaký úseky by bylo nejrozumnější znát předem? Odpověď byla okamžitá a nesmírně srdečná. Úseky jsou tam blbý jen dva - takže jeden mám v plánu první den, druhý (překvapivě) v den druhý - a zároveň poslední. Úhrnem pokryjí sto kilometrů.

Měla bych se tu buzolu naučit používat.

Zatím se motivuju čtením Pullmanových Jeho temných esencí a říkám si, že když se naučila dvanáctiletá Lyra s alethiometrem, musím se přeci já naučit zacházet s buzolou. (Ne, nechci slyšet, jak moc se mýlím.)

V mezičase běhám. Běhám tak, že mám pocit, že už nic jinýho nedělám. Na krabicích s keckama by mělo být stejný varování jako na krabičkách cigaret doplněný fotkama odpadnutých nehtů, výronů, modřin, sedřenin, opruzenin, plísní, zánětů a všech dalších dobrot, který si pro vás tenhle krásný sport chystá - nadměrné běhání způsobuje odumírání mozkových buněk. Většinu času si přijdu jako po vopici. Jako po vopici, během který jsem se z legrace mlátila železnou tyčí přes holeně. Fór je, že kvůli běhání už ani nepiju.

To, co mi dřív přišlo nemožný, je teď základ.
To, co jsem dřív oslavovala, je teď minimum.
Kde se tohle zastaví?

Na instagramu sleduju pár lidí, kteří by se v létě měli taky postavit na startovní čáru. Fascinují mě a děsí zároveň. Jsou to drsní týpci, kteří si dávají felly ke snídani a vydrželi by nejspíš běžet až do skonání světa. A tihle týpci mají z toho letního dobrodružství sakra respekt. Kam jsem to zase vlezla?

V mezidobí se snažím udržet motivaci a víru v to, že i tentokrát se ukáže, že těžko na cvičišti lehko (ehm, ehm) na bojišti. Skvěle na mě fungují všemožná videa a dokumenty o těch nejlepších z nejlepších. Jako je třeba Karel Sabbe.

KAREL SABBE - OUT THERE

(A Journey to the Barkley Marathons)

Barkley je moje obsese. Dobře, obsese je asi silný slovo, ale je to zkrátka podnik, který mě nesmírně fascinuje. Už jsem tu o něm psala, takže se nebudu opakovat. 

Karel Sabbe je ve světě ultra fenomén. Nesbírá medaile z velkých závodů, ani nepózuje na plakátech známých firem. Je to belgický zubař, který má na svém kontě mimo jiné FKT z PTC i AT - a těmi, jakožto prologem k samotnému Barkley, dokument začíná.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak to v podání těch nejlepších vypadá snadno. Běžet pětapadesát dní v kuse v průměru pětaosmdesát kilometrů denně? Jasně, proč ne. Dát si jako přípravu Marathon des Sables? Jak jinak - kdo je připraven, není překvapen! Překonat stávající rekord na AT o 110 (!) hodin? Tss, jen si vypnu vrtačku a jdu na věc.

Čím víc informací o Barkley mám (vřele doporučuju obzvlášť dvoudílný podcast Bad Boys Running s Lazem), tím víc mě fascinuje selekce lidí, kteří se ke žluté bráně postaví, jejich motivace, to, kolik do přípravy musí dát a přestože až na výjimky jeden po druhém selhávají, vracejí se a vracejí jako tažní ptáci a zkouší to zas a znovu. (Letos tak budeme moct znovu fandit třeba Garymu Robbinsovi!)

Karlův pokus působí stejně lehce jako jeho běhání po amerických stezkách - a kdo si pustil třeba dokument zachycující tamější pokus Nicky Spinks, ví, jak drsný loňský ročník byl (koneckonců zlomil i Pavla Paloncého (snad to skloňuju dobře) a to je něco, co se jeví jako fyzikálně nemožné).

"Mám pocit, že jsme se včera koukali každý na něco jinýho," konstatoval druhý den T., když jsem se s monologem plným planoucího obdivu oblíkala, abych mohla jít polykat další kilometry. "Já tam viděl jen nesmyslný utrpení a obrovský sobectví a sebestřednost." Párkrát jsem předvedla, jak dělá ryba a raději odešla.

Nad hlavou mi zůstala viset otázka, jestli to všechno opravdu není jen zbytečný, trpělivost okolí neustále testující sobectví...

INSIDE KILIAN JORNET

(Celý film je zdarma dostupný na rakuten.tv )

Jestli mám pocit, že Karla lidi znají, Kiliana skutečně není nutné představovat.

Nejnovější dokument sleduje Kilianovo světové turné, kdy během 12 dní obletěl se svým týmem zeměkouli, aby zapromoval sebe a značky, jež mu umožňují žít život profesionálního atleta. Absolvoval v prostředí, které mu není zrovna po srsti, desítky rozhovorů a tiskovek, moc toho nenaspal a usilovně se snažil to celé vydržet a nehodit do toho vidle.

Záběry z velkoměst rozbíjí vyprávění o posledních pár letech, kdy se v jeho jinak plynulém běhu životem objevily karamboly očekávané i ty nečekané, ty dobré i ty špatné. Je to takové sympatické a hezké. 

Pokud vás Kilian sere, rádi ho mít nezačnete, pokud jste jeho fanoušci, bude vás to bavit. Jestli jste něco mezi tím, je to prostě další profi dokument o ultramaratonské legendě - a těch není nikdy dost.