Do karantény s knihou! (část I.)

Zjistila jsem, že jsem v letošním roce úplně zanedbala literární zprávy - jsem si jistá, že vám děsně chyběly.

Zatímco venku zuří pandemie koronaviru, uvnitř (už víc jak dva měsíce) zuří můj úpon lýtkovýho svalu, který jsem řešila vloni na jaře. S mr. jediem jsme přistoupili k druhému nejradikálnějšímu řešení hned po amputaci - týden bez běhu, týden bez kola, rotopedu, cvičení. Týden KLIDU. Taky úplně cítíte, jak se za tím na první pohled líbezným slovem tyčí hrozivé stíny, z nichž tu tam pomrkávají rudě žhnoucí oči stvůr tak děsivých, že je vyvrhlo i samo peklo?
Navíc to bude týden KLIDU v situaci, kdy mám doma nonstop holky s jejich zvonivými hlásky, z nichž mi nejpozději v devět ráno už solidně zvoní v hlavě a od desíti mi do rytmu tiká alespoň jedno oko. Tolik mateřského štěstí! Čím jsem si to zasloužila?
V době, kdy bloggerky a instagramerky vyzývají ke zpomalení, nahlížení do nitra (no fuj!) a všeobecnému všeobjímání, se snažím se nezhroutit z toho, že covid-19 se podle všeho živí nejen lidmi, ale i časem, jinak by nemohl mít aktuální den těch deset, maximálně dvanáct hodin, co má. A narvěte do toho svoji práci, domácnost, školu jedné, předškolní přípravu druhé (bacha, to teď fakt existuje!), housle, snídaně, obědy, večeře, svačiny, zdravotní procházky a ještě se usmívejte! Můžete totiž na 60 metrech čtverečních trávit celé dny v kompletní sestavě!

Ne. Nestěžuju si. Jen jsem unavená. ALE zatím nikomu ani v okruhu mých blízkých není nic vážnějšího, než na oko běžná chřipka (bez teplot). O práci nikdo v rodině nepřišel a snad ani nepřijde. Ségra našila roušky. Myjeme si ruce, snažíme se poslouchat, chovat se zodpovědně a rozumně.
S těžkým srdcem jsem přesunula velikonoční výlet do Anglie na druhou polovinu června, snad bude v té době už všechno v pořádku, snad budeme na tohle období vzpomínat jako na dobu, kdy se skutečně ukázalo u mnohých, jací doopravdy jsou a pomohlo nám to si utřídit priority.
Zkrátka: Zatím spolu, zatím živí. Díky za každé nové ráno!

Navíc je to naprosto ideální doba dohnat nějaké ty čtenářské resty...

Zkraje roku jsem se rozhodla pro malý knižní experiment: při uklízení knihovny jsem z každé police vybrala dvě knihy, které jsem ještě nečetla a přečíst si chci. Odvážným cílem je ty komínky do konce roku zdolat. Tohle lezení by mi mohlo jít.

#01

Ondřej Lipár

SKOŘÁPKY

"Tati

dnes ráno mě západní civilizace sledovala až před barák.

Můžu si ji nechat?"

"Jistěže ne, chlapče.

A koukej od ní dát ruce pryč.

Vždyť ani nevíš, s kým se kde flákala."

Za tohle se autor stydět určitě nemusí. Škoda, že nepsal dál, některé obrazy a obraty jsou půvabné a zábavné a zajímavé.

#02

Mathias Énard

KOMPAS

Rakouský muzikolog Franz Ritter nemůže spát. Trápí ho čekání na diagnózu, kterou nad ním má vyřknout jeho lékař, ale mnohem větší neklid mu způsobí nečekaný dopis. Franzovi píše jeho celoživotní láska a připraví mu tak noc plnou vzpomínek, úvah a přemítání. Je to noc vyprávění se střípky příběhů rozkročených od básníků kmene Udhra a Chajjámových čtyřverší přes Liszta, Beethovena, Manna nebo třeba Aloise Musila po události islámské revoluce a tažení tzv. Islámského státu Sýrií...

Kompletní text recenze na iLiteratuře TADY.

#03

Tzvetan Todorov

ÚVOD DO FANTASTICKÉ LITERATURY

Nenáročné, určitě zajímavé, nicméně z dnešního pohledu už nijak zvlášť objevné dílko, které analyzuje knihy, o nichž jste zhusta nejspíš ani neslyšeli, natož abyste je četli. Todorova mám zařazené jako toho "nejpřístupnějšího" a tady mi potvrdil, že jsem se nesekla. Úvod je dobře přeložené nakoukání pod pokličku fantastické literatury 19. století (a podstatně starší), které je přesně tím, co avizuje v názvu: úvodem. Koneckonců se na dosti omezeném prostoru (144 stran bez doslovu) ani víc rozmachovat nemůže.

#04

Rainer Maria Rilke

LODICE ČASU

Skvěle sestavený výbor doplněný obsáhlou (ale nikoli nudnou) předmluvou, která i člověku, jenž se s autorem setkává poprvé (mně), výborně zasazuje jeho tvorbu a život do kontextu doby. Výběr básní zdařile reprezentuje obsáhlou tvorbu básníka zmítaného vnitřními démony, uchvacovaného přírodou, neschopného milovat, se slabostí pro prostý venkovský život a jeho lidi.

"Můj domov, ten je mezi dnem a snem,

kdy usínají děti rozjívené

a starci večer hledí do plamene

v přísvitu průzračném a překrásném.

Můj domov, ten je mezi dnem a snem,

kde klekání se ztrácí v šeru strání,

a dívky, teskné z toho doznívání,

u studní mdlí v tom klidu úžasném.

I do té lípy zamilován jsem;

v ní mlčí všechna uplynulá léta

a každé znovu z jejích větví vzlétá

v té chvíli bdění mezi dnem a snem."

(s. 62)

#05

Umberto Eco

FOUCAULTOVO KYVADLO

Taková milá, fajnová, nenáročná dedektívka k vodě nebo k plotně! Rozhodně si ji všichni přečtěte!! A kdybyste jí náhodou nerozuměli nebo ji nepochopili, nezapomeňte, že debil je VŽDYCKY autor. *Mucky muck*

(Vloni jsem si jakožto literární cíl stanovila zdolání Odyssea a Kyvadla, s mírným zpožděním, ale přece! Yessss...)

#06

Omar El Akkad

AMERICKÁ VÁLKA

War never changes...

Občas (často) mi zůstává rozum stát nad tím, podle jakého klíče se z některých nově vydaných knih stane hit a jiné zapadnou a v podstatě po nich (zhusta neprávem) neštěkne ani pes.

Americká válka je dokonalým příkladem druhé kategorie. Je to kniha, která má obrovský potenciál v současném světě zarezonovat, přimět lidi se zastavit a zamyslet se nad geopolitickou situací, nad tím, že skutečně žádná planeta B neexistuje a že karty, se kterými teď hrajeme nejen, že mohou v příštím kole přijít do ruky jinak, ony můžou přestat platit úplně. Autor zároveň pracuje s naprosto základními principy, jež jsou známé každému z nás: s rodinou, se sílou krve, s vlastenectvím a jeho tu mělkými, tu hluboce zapuštěnými kořeny, s touhou po pomstě i s tím, že nejnebezpečnější nejsou ti, kdo mají co ztratit, ale ti, co už ztratili úplně všechno. A přesto o knize není vůbec slyšet. Chyba!

Americká válka je postapokalyptický román z ne až tak vzdálené budoucnosti o Sarat a její rodině, o životě v místech, kde se technicky žít ani nedá a o tom, že válka a mocenské hry byly, jsou a vždycky budou svinstvo - to se prostě nikdy nezmění.

Osobně jsem v knize našla výrazný předobraz v palestinsko-izraelském konfliktu, snad že k němu mám "nejblíž" a zajímalo by mě, jaký - a jestli nějaký - v ní viděli jiní.

(Pochvalu Pavlu Bakičovi za překlad, přestože je to místy hutné a hnusné čtení, pořád ho máme v krásné češtině.)

Karel, Kilian a já

Bude tě to to stát strašnýho času, budeš muset dělat hromadu věcí kolem, který neděláš, protože tě nebaví nebo seš na ně prostě moc líná, máš děti a práci a domácnost a povinnosti - chtít se v tvojí aktuální situaci připravovat na stomílovku je blbej nápad. Fakt blbej nápad. Za mě ne.

Takhle nějak by se dalo shrnout, co mi - o něco přívětivěji, pravda - napsal mr. jedi, když jsem vloni v létě s tímhle dobrým nápadem přišla.

Napsala jsem, že jasně, chápu, má pravdu, ale že tam chci.

OK. odepsal on (nebo tak nějak). Ale musím počítat s tím, že to, co jsme běhali doteď, je legrácka, šťouchání klackem do skla chřestýšova terária, otužování se v kožichu, jízda po modrý sjezdovce, prostě: nemáš ani ánung, jak s tebou těch 100-120 týdně, co bys měla běhat, zacvičí.

Nemám. Připustila jsem. Ale udělám všechno pro to, abych se připravit zvládla.

OK. Kapituloval. Jak chceš, tvůj boj. Jestli se zabiješ nebo rozvedeš, za mnou brečet nechoď.

Do závodu zbývá necelých pět měsíců. Koupila jsem si buzolu. Koupila jsem si letenky. Koupila jsem si další letenky - na Velikonoce, kdy chystáme s T. výsadek do Lake Districtu v duchu in and out. Napsala jsem organizátorům, abych měla jistotu, že mě tam nic nesežere ani nebude mít nikdo povolený mě zákonně odstřelit, když se budu po trati potulovat sama. Požádala jsem o radu, jaký úseky by bylo nejrozumnější znát předem? Odpověď byla okamžitá a nesmírně srdečná. Úseky jsou tam blbý jen dva - takže jeden mám v plánu první den, druhý (překvapivě) v den druhý - a zároveň poslední. Úhrnem pokryjí sto kilometrů.

Měla bych se tu buzolu naučit používat.

Zatím se motivuju čtením Pullmanových Jeho temných esencí a říkám si, že když se naučila dvanáctiletá Lyra s alethiometrem, musím se přeci já naučit zacházet s buzolou. (Ne, nechci slyšet, jak moc se mýlím.)

V mezičase běhám. Běhám tak, že mám pocit, že už nic jinýho nedělám. Na krabicích s keckama by mělo být stejný varování jako na krabičkách cigaret doplněný fotkama odpadnutých nehtů, výronů, modřin, sedřenin, opruzenin, plísní, zánětů a všech dalších dobrot, který si pro vás tenhle krásný sport chystá - nadměrné běhání způsobuje odumírání mozkových buněk. Většinu času si přijdu jako po vopici. Jako po vopici, během který jsem se z legrace mlátila železnou tyčí přes holeně. Fór je, že kvůli běhání už ani nepiju.

To, co mi dřív přišlo nemožný, je teď základ.
To, co jsem dřív oslavovala, je teď minimum.
Kde se tohle zastaví?

Na instagramu sleduju pár lidí, kteří by se v létě měli taky postavit na startovní čáru. Fascinují mě a děsí zároveň. Jsou to drsní týpci, kteří si dávají felly ke snídani a vydrželi by nejspíš běžet až do skonání světa. A tihle týpci mají z toho letního dobrodružství sakra respekt. Kam jsem to zase vlezla?

V mezidobí se snažím udržet motivaci a víru v to, že i tentokrát se ukáže, že těžko na cvičišti lehko (ehm, ehm) na bojišti. Skvěle na mě fungují všemožná videa a dokumenty o těch nejlepších z nejlepších. Jako je třeba Karel Sabbe.

KAREL SABBE - OUT THERE

(A Journey to the Barkley Marathons)

Barkley je moje obsese. Dobře, obsese je asi silný slovo, ale je to zkrátka podnik, který mě nesmírně fascinuje. Už jsem tu o něm psala, takže se nebudu opakovat. 

Karel Sabbe je ve světě ultra fenomén. Nesbírá medaile z velkých závodů, ani nepózuje na plakátech známých firem. Je to belgický zubař, který má na svém kontě mimo jiné FKT z PTC i AT - a těmi, jakožto prologem k samotnému Barkley, dokument začíná.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak to v podání těch nejlepších vypadá snadno. Běžet pětapadesát dní v kuse v průměru pětaosmdesát kilometrů denně? Jasně, proč ne. Dát si jako přípravu Marathon des Sables? Jak jinak - kdo je připraven, není překvapen! Překonat stávající rekord na AT o 110 (!) hodin? Tss, jen si vypnu vrtačku a jdu na věc.

Čím víc informací o Barkley mám (vřele doporučuju obzvlášť dvoudílný podcast Bad Boys Running s Lazem), tím víc mě fascinuje selekce lidí, kteří se ke žluté bráně postaví, jejich motivace, to, kolik do přípravy musí dát a přestože až na výjimky jeden po druhém selhávají, vracejí se a vracejí jako tažní ptáci a zkouší to zas a znovu. (Letos tak budeme moct znovu fandit třeba Garymu Robbinsovi!)

Karlův pokus působí stejně lehce jako jeho běhání po amerických stezkách - a kdo si pustil třeba dokument zachycující tamější pokus Nicky Spinks, ví, jak drsný loňský ročník byl (koneckonců zlomil i Pavla Paloncého (snad to skloňuju dobře) a to je něco, co se jeví jako fyzikálně nemožné).

"Mám pocit, že jsme se včera koukali každý na něco jinýho," konstatoval druhý den T., když jsem se s monologem plným planoucího obdivu oblíkala, abych mohla jít polykat další kilometry. "Já tam viděl jen nesmyslný utrpení a obrovský sobectví a sebestřednost." Párkrát jsem předvedla, jak dělá ryba a raději odešla.

Nad hlavou mi zůstala viset otázka, jestli to všechno opravdu není jen zbytečný, trpělivost okolí neustále testující sobectví...

INSIDE KILIAN JORNET

(Celý film je zdarma dostupný na rakuten.tv )

Jestli mám pocit, že Karla lidi znají, Kiliana skutečně není nutné představovat.

Nejnovější dokument sleduje Kilianovo světové turné, kdy během 12 dní obletěl se svým týmem zeměkouli, aby zapromoval sebe a značky, jež mu umožňují žít život profesionálního atleta. Absolvoval v prostředí, které mu není zrovna po srsti, desítky rozhovorů a tiskovek, moc toho nenaspal a usilovně se snažil to celé vydržet a nehodit do toho vidle.

Záběry z velkoměst rozbíjí vyprávění o posledních pár letech, kdy se v jeho jinak plynulém běhu životem objevily karamboly očekávané i ty nečekané, ty dobré i ty špatné. Je to takové sympatické a hezké. 

Pokud vás Kilian sere, rádi ho mít nezačnete, pokud jste jeho fanoušci, bude vás to bavit. Jestli jste něco mezi tím, je to prostě další profi dokument o ultramaratonské legendě - a těch není nikdy dost.