Že já si nedám pokoj

Phil Hewitt

BĚŽ DÁL

V době, kdy byla kniha britského novináře a maratonce Phila Hewitta horkou novinkou, tedy v roce 2014, o ní psal kamarád Karel. Karel byl vždycky tím, kdo nahlížel na věci z pozice světlé strany Síly. Nicméně ani jeho dobrosrdečné já nedokázal Phil přesvědčit. A jeho dojmy ovlivnily ty mé natolik, že jsem se knize instinktivně roky vyhýbala.

Přestože jsem přečetla z naštěstí už snad pomalu vysychajícího proudu běžeckých knih, jež svého času chrlila Mladá fronta, téměř všechno (a co ne, to mě nejspíš ještě čeká, protože jsem prostě nepoučitelná), od Phila jsem si držela odstup. Až do chvíle, kdy jsem ho objevila v Levných knihách za nějakou absurdní částku, jako je 29 korun nebo tak něco, a to pardon, to se prostě nedá odmítnout, zvlášť když má parádní přebal.

A tak putoval chlapec k nám domů, a přestože jsem ho nečetla tak zoufale dlouho jako Běžkyni, i Philovi se dostalo "pocty", kterou si obvykle vyhrazuji pro literaturu faktu, již chci přečíst, ale vlastně mě vůbec nebaví. Uplatnila jsem pravidlo jedné kapitoly denně.

Má vůbec cenu, abych se explicitně rozepisovala, že mě kniha zoufale nebavila?

Běž dál je pro mě dalším z nepochopitelných titulů, u nichž mi při čtení neustále běží na pozadí zásadní otázky: Proč tohle vlastně vyšlo? A proč v překladu? 

Koncept memoárů novináře, který propadl maratonu a z tvora, jenž měl na břiše pekáč buchet jen tehdy, když si ho na něj položil, aby nenadrobil, se změnil v nadšence, jenž objíždí svět a usilovně trénuje, aby se zlepšil, nezní špatně. Realita je nicméně trochu jinde.
Kniha působí jako sebrané deníčkové zápisky o tom, kterak jsem běžel tu či onde maraton. Netuším, jestli tohle v nějakých chichesterských timesech vycházelo jako sloupky, nebo jestli si to Phil psal na nějaký svůj blog, každopádně celou knihu skutečně tvoří jen a pouze záznamy závodů. Co kapitola, to jeden závod. V té první se dozvíme něco málo o tom, jak se Phil k maratonu připletl, že má manželku a dvě děti, rodiče a tchány, a tím veškeré informace o zázemí vypravěče končí.

Naopak se dozvíme spoustu informací o tom, kde na kterém závodu zahýbal doprava a kde doleva, a že na maratonce číhá celá řada nástrah, jež mohou zásadně ovlivnit jeho výkon. Jeden by si pomyslel: Jistě - trénink, strava, zdravotní problémy, případně taková drobnost, jako je u amatérů běžný, každodenní provoz. Ale to se bude jeden mýlit na plné čáře. Phila totiž zásadně rozhazují věci, nad kterými jsem nestíhala zavírat údivem pokleslou sanici: nehezká trať (v žádném velkoměstě nebyla snad jediná, které by neměl co vytknout), nedostatečná podpora ze strany fanoušků (wtf? Vytrvalostní běh je, buďme k sobě upřímní, pro diváky asi stejně zábavný, jako sledování kynoucího těsta nebo zasychající barvy - lidi skutečně nemají povinnost vám fandit), rozmary počasí - tu moc velká zima, onde moc mokro, jindy moc velké teplo nebo moc velký smog (!); další nepříjemná překvapení mu chystaly tratě, když vedly místy, která nečekal (co se třeba nejdřív podívat na mapu, jak bude trať závodu, na nějž se chystám letět (!), vypadat? A zvážit, jestli se mi třeba bude líbit? A když ne, tak tam, já nevím, nejezdit?), v případě pár trailových maratonů šok z toho, že nemají certifikovanou trať (vzpomeňme památné hlášky Dana Orálka z behej.com, kdy na příval stížností absolventů Silva Nortica Maratonu, kteří byli celí hyn, protože trať měřila něco mezi 43 a 44 kilometry, napsal něco ve smysl: dva kiláky navíc - a není to už jedno?), a že jsou na nich kopce nebo dokonce, má ty hrůzo, bahno! Pekelně ho otráví i neorganizované vydávání batožiny po závodě nebo fakt, že na startu závodu, kterého se účastní tisíce lidí, nemůže hned běžet naplno atd. 

Jak už podotýkal Karel, jakmile se Philovi nepovede se zlepšit, má pokaždé v rukávě dostatek trumfů na svou obhajobu, ale nikdy neviní nedostatečné úsilí v tréninku. O jeho skladbě se toho dozvíme jen velmi málo, kromě toho, že ho časem přestane bavit i trénovat, a pak už se zbytkem knihy jen proskuhrá. 

Phil navzdory tomu, že je novinář, píše dost nudně. To se, samozřejmě, nevylučuje, ale jeden by očekával od člověka, kterého živí kladení slov za sebe (a má doktorát z Oxfordu), trochu lepší výkon než od profesionálních švihadel. A kostrbatý český překlad mu ani trochu nepomáhá. Kromě obvyklých chyb, jako je Střední východ (ne, je to Blízký východ) nebo dálkový běh (ne, nejsme autobusy ani běžkaři, ten sport, kterému se věnujeme, se jmenuje vytrvalostní běh), jsou tu třeba záhadné "vesty", které mají závodníci na sobě nebo "termo přikrývky", jež dostávají v cíli (ale to by bylo zase fajn, odnést si ze závodu místo igelitky s letáky nějakou hezkou deku, ne?). Nechybí věty typu: "Jistota a radost běžely ruku v ruce a unášely mě s sebou, především když se objevila značka osmnácté míle, vždy oblíbené číslo v mých hrách s nimi, které jsem teď uvítal o to víc. Organizátoři nám tam nabízeli sáčky s energetickým gelem, který měl dodat výkon našim umdlévajícím nohám." (s. 86); "Dokonce víc než obvykle jsem doplňoval tekutiny také správně načasovanými energetickými gely, včetně několika velmi nabitých energií, které mi na posledních několik kilometrů dal Michael." (s. 160) a můj favorit: "Ukázalo se, že do cíle maratonu jich doběhlo 1372, do cíle půlmaratonu 2977 a do cíle závodu na deset kilometrů 1795, k tomu různí chodci a severští chodci." (s. 220) - tak aspoň, že to nejsou norští (nebo bílí) chodci.... 

Nicméně Běhej dál by nespasil ani sebelepší překlad, koncept knihy od samého začátku odsuzuje k tomu, aby byla nudná a aby z ní Phil vyšel jako věčný remcal, který by rád bez práce spoustu rekordních koláčů.

Je samozřejmě svatá pravda, že já skutečně nejsem cílová skupina a silniční maratony obzvlášť ve velkoměstech mě nechávají totálně chladnou. Se svou výkonností na nich nevidím absolutně nic přitažlivýho a Philovu výchozí premisu, že maraton je nejvíc, prostě nesdílím. Čili šance, že si sedneme, byla vlastně od začátku mizivá. Zdlouhavé popisy tratí obvykle následované stížnostmi, jsou materiál k pivu nebo třeba na blog - ty to v pohodě snesou. Stejně jako euforii ze závodů vydařených. Na knihu je to ovšem zoufale nedostačující.