Pages

pátek 22. března 2019

Jarní nestíhání

Dneska letem světem, protože není technicky možné, aby měl den stále ještě dvacet čtyři hodin, určitě nám ojrounije ve spolupráci s rybími lidmi potají zkrátila každou hodinu aspoň o deset minut, jinak si totiž absurdní nedostatek času v podstatě na nic nedokážu vysvětlit.

Takže hop hop, žádný zdržování, přátelé.
Kdo ještě neviděl výborný amatérský dokument od našich maratonců trénujících v Keni, ten to musí rozhodně dohnat:
Hodinu a čtvrt dlouhý film o tom, jaké to je do Keni přijet na čtvrt roku (tuším) trénovat poprvé, zachycuje autor snímku Jirka Csirik nesmírně autenticky, zábavně, bez příkras a prostě tak, jak to šlo. Spolu s ním do Afriky cestoval už zkušený David Vaš a později se s k nim připojil i Jirka Homoláč.
Kluci si hledají ubytování, kupují základní nábytek, zvykají si na místní jídlo i záchody, trénují, jezdí na výlety... V zásadě video z dovolený, jakou bychom si všichni asi chtěli jednou dopřát, jen téměř nikdo z nás na to (tempově) nemá. Mě bavil moc.

Ještě jeden tip ke koukání, tentokrát na seriál.
Spolu s duchem Vánoc se do naší domácnosti vloudil Netflix. Jedním z nabízených pořadů je série krátkých, zhruba půl hodinových dokumentů s názvem Loosers.
Jsou to příběhy sportovců, kteří měli na to, aby se stali legendami, jenže neuspěli - a místo toho, aby se utápěli v sebelítosti, se sebrali a šli prostě dál tak, jak to uměli - a mnohdy z toho nakonec vyšli lépe, než kdyby bývali byli vyhráli. Vedle příběhů boxera, krasobruslařky, fotbalistů nebo třeba golfisty, mě suverénně nejvíc zaujala neskutečná aljašská musherka Aliya Zirkle a její boj o vítězství v naprosto šíleném závodě na 1600 km Iditarod a italský běžec a bývalý olympionik Mauro Prosperi, který se v roce 1994 ztratil v písečné bouři během Marathon des Sables. Pohřešovaný byl devět dní, došel až do Alžírska, cestou pil vlastní moč, a když narazil na opuštěnou hrobku místního světce, chytal netopýry, kteří v ní žili, a jedl je. Neskutečná záležitost. Skvěle natočené, výborná doprovodná grafika, rozhodně věc, která stojí za zhlédnutí celá - kdybyste si pak vzpomněli, napište, kdo nejvíc zaujal vás (případně pokud jste už zkoukli).

A nakonec do třetice a rozhodně ne v poslední řadě je tu přednáška o poslední výpravě Ládíka Zibury, tentokrát po Evropě.
Opět v nymburském kině a opět nezklamal, naopak! Se sestrou (která nám lístky naježila) a maminkou jsme se shodly, že tentokrát byl suverénně nejvtipnější.
Úžasné hlášky, skvělé pointy, parádní fotky, neskutečné historky a zážitky, výborná prezentace. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy hodinu a půl smála (a skutečně veselím, nikoli zoufalstvím).
Jestli můžete, jděte, věřím, že zklamaní nebudete!


#11
Aleš Palán
RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ
Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.

#12
Jiří Hájíček
MUŽ NA POKRAJI VZPLANUTÍ
V podtitulu - "haiku z diáře 2017-2018" - je obsaženo vše, co o knize potřebujete vědět.
Anebo vlastně ne, Hájičkova haiku nedodržují počet slabik 5-7-5, ale vůbec to nevadí. Nebo aspoň mně ne. Jsou to střípky okamžiků, momenty před mrknutím, chvíle před vydechnutím. A jsou krásné.

"rozmíchávám v šálku
standardní mletou směs
snění a probuzení" (s 23)

"paprsky slunce
prozářily kuchyňský kout
snídani obětuji bohu Ra" (s 35)

"na sněhu obtisknutý anděl
od něho vedou
dětské stopy" (s 47)


#13
Emily Carrollová
TEMNÝMI HVOZDY
Strašidelné příběhy v duchu E. A. Poea, K. J. Erbena a H. P. Lovecrafta. Ti tři mi neustále vyvstávali na mysl, když jsem se proplétala strašidelnými domy a lesy spolu s hlavními hrdinkami nádherně kreslených (a skvěle přeložených) vyprávění.
Je to tajemné, mrazivé a má to úžasnou atmosféru. A je to pocta klasikům žánru. Skvělá práce.

#14
Chaim Potok
VYVOLENÍ
Když se nějaká kniha drží v žebříčku best-sellerů The New York Times devětatřicet týdnů a celosvětově se jí prodá téměř tři a půl milionu (!) výtisků, něco to naznačuje.
Chaim Potok opět poodkrývá zavěs halící svět pro mě naprosto neznámý. Svět newyorské židovské komunity ve 40. letech minulého století. Svět, který by bylo snadné strčit do jednoho pytle. Jenže když dojde na víru, nic jako jeden pytel neexistuje, ani judaismus totiž není monolit.
Ale všichni jsou vyvolení. Chasidé s pejzy, progresivně studující židovští učenci a jejich děti, jejich synové, jejich pokračovatelé, kteří se snaží najít svou vlastní cestu, své vlastní místo a zároveň dostát všemu, co od nich jejich rodiny a komunity očekávají. A nakonec v tom uspějí, i když to bude cesta plná bolesti a nakonec i zcela nevyhnutelného zklamání. To vše v době, kdy v dálce za oceánem končí válka, koncentrační tábory vydávají své otřesné svědectví a ještě o kus dál se rodí nový stát Izrael.
Vyvolení jsou pro mě příběhem o tom, jak se věci v jednom okamžiku důležité (třeba takový baseball), mohou během času stát naprosto nepodstatnými, o tom, že věci, jež nám jsou přirozené, nejsou samozřejmé a jakou tragédií by pro nás bylo, kdybychom o ně přišli (třeba takový zrak). Je to příběh o nesmírné píli, síle, vůli, lásce, oddanosti a přátelství. A taky o pochopení a o tom, jak těžké, ba nemožné je nesoudit
a porozumět.

#15
Ondřej Hanus
VOLNÉ VERŠE
Pokud máte pocit, že když člověk používá slova jako synchronicita, deverbativum, nasciturus, syntéza, subjekt nebo morfologie, nevyhnutelně machruje, případně jste přesvědčení, že sprostá slova do poezie rozhodně nepatří (a navíc se to má rýmovat, jak to, že se to jako nerýmuje? Ve škole říkali, že když to má být poezie, MUSÍ se to rýmovat!), pak asi Hanuse radši vůbec neberte do ruky, akorát by vás sral. Pardon, štval. 
Pokud ne, připravte se na hodně šílenou, po čertech naspeedovanou jízdu. Něco takový jsem už hodně dlouho nečetla. --- Něco takovýho jsem možná ještě nečetla. --- // --- Představa: tahle sbírka v rukách fanynek Rupi Kaur. -- AU/r. 

"syn Klevetník končí svou řeč 
člověk toto já ve stavu pokusu 
člověk tato bezprstá překlenovací náruč 
člověk tato chybná interpunkce dějin 

nejméně se mi podobá vždy v čase jehňat 
dosmrtně zavalený křížovým zpětvzetím 
až po kolena v církvi autoreference 
neudolatelný jako oheň v díře 

Matko vyřízni tento maligní národ 
mečem úst svých 
neboť člověk je jeskyně nesmíření 

pryč z této zahrady mramorových hoven 
páchnoucích rekurzí a žabomyšinou 
odevzdej jazyk člověče" (s. 52)

#16
Pasi Ilmari Jääskeläinen
MAGICKÝ PRŮVODCE MĚSTEM POD PAHORKEM
Už druhý den se výborně - a přiznávám, že i krajně škodolibě, ošklivá já, stydět bych se měla! - bavím představou těch, kdo si knihu pořídili v dobré (leč krajně naivní) víře, že to bude něco hezkého, když to má takový milý přebal a v názvu navíc příslib magična. 
Magicky roztomilý přebal v sobě totiž ukrývá koncentrát finského podivna jako vyšitý. Myslím, že každý, kdo z definice tohoto žánru není moc moudrý, by si měl tuhle knížku zkusit přečíst. 
A ano, jistě, Jääskeläinen (zdá se, že se mi to povedlo z přebalu přepsat dobře, tleskám si!) není přístupný pro všechny - už to ho vyděluje z hlavního proudu konzumní literatury. Od čtenáře požaduje, aby byl ochotný přistoupit na nikdy nevyřčená pravidla hry, která se mohou navíc v průběhu vyprávění různě ohýbat a kroutit a taky mohou zmizet pod zemí v tajných chodbách překypujících V-částicemi. 
Co že to tu plácám? 
Inu. To se tak stane, že se snažíte navzdory tomu, že jste v dětství a dospívání zažili něco ne tak úplně normálního (čti naprosto nenormálního), žít naprosto obyčejný, průměrný život, jenže minulost vás beztak dohoní, protože když jste jednou milovali láskou jako z velkých pláten kin dívku v hruškových šatech, můžete se sice spokojit s šedivou všedností, semínka cinematičnosti ve vás už stejně zakořenila. Stačí je zalít a začnou si nevyhnutelně razit navzdory všemu a všem cestu ke slunci. 
Při čtení je nicméně krajně důležité neztrácet ze zřetele, že to, co každý den kolem sebe vidíme, nemusí být zdaleka všechno, co kolem nás každý den také je. 
Jen škoda, že ústřední zápletka nikoho, kdo četl (mimochodem naprosto geniální!) Dům spánku Jonathana Coea, nepřekvapí, i tak je to ovšem celé nesmírně poutavé. 
Palec nahoru za skvělý překlad pana Piskoře a za ten nejfilmovější okamžik.

4 komentáře:

  1. Stihl jsem zatím jen skouknout video běžců z Keni ale už dopředu díky za další zajímavé tipy na jaro :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není vůbec zač! :-) Jsem ráda, když to někomu třeba aspoň trochu poslouží.

      Vymazat
  2. Na Zimburu se vzdycky chystam:), ale Praha je vyprodana driv nez reknes Svec:)... Zkusim zajet nekam do regionu.
    Jinak Kena, Kena.. to ja bych videl zajimavy kemp treba v Bolderu, nebo v Leadville.. s nacvikem Nolanovy 14.. To by bylo neco..:)
    At nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, tak to chce někoho aktivního, kdo by to udělal - třeba takový dokument o tom, jak se běží grand slam, by byl rozhodně převelice zajímavý (mrk mrk :-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!