Zdaleka ne tak zlatý chlapec

Každý (nebo téměř každý, ať nejsem tak absolutní), kdo běhá, se už někdy setkal se jménem Kilian Jornet. Tenhle pořád ještě mladý Katalánec vyhrál snad všechny ultratraily a traily, o který jste kdy slyšeli a určitě i spoustu těch, jejichž existence nám zůstává utajena, napsal dvě knihy a natočil čtyři dokumenty. Poslední, závěrečný snímek Kilianova projektu Summits of My Life, je už pár týdnů k dispozici a protože na rozdíl od knih mě jeho filmy bavily (teď jsem zjistila, že třetí nazvaný Langtang jsem úplně prošvihla) a profesionálních dokumentů o běhání je stále ještě o poznání méně než knih, nemohla jsem jeho Cestu na Everest nechat ujít.

Nejsem horolezec, nejsem skialpinista a moje výsledné časy mě v očích mnohých řadí spíše do kategorie chodecké než běžecké, čili mé dojmy z osmdesát minut dlouhého dokumentu budou do značné míry limitovány tím, co je pro mě normální a co už spadá do kategorie kristovanoho-to-snad-nemyslí-vážně. Nevím, nakolik je to, co Kilian dokázal, skutečně abnormální, mně to přišlo solidně off-charts. Jestli se najde někdo, kdo by mi to byl schopný a ochotný víc osvětlit, budu ráda.

Takže, po prvním díle, který byl v zásadě o kráse hor a primárně se věnoval Kilianovi-skialpinistovi a druhém díle, kde se Kilian mimo jiné pokusil prolomit rychlostní rekord výstupu a sestupu na Mont Blanc, Aconcaguu a další vrcholy, následoval díl o Nepálu, který jsem neviděla. Teď tu máme díl poslední, Path to Everest. Překvapivě se v něm nebude pokoušet dostat se co nejrychleji třeba na Sněžku nebo Chopok, ale na nejvyšší vrchol světa. To, že to zvládl (a pro sichr hned dvakrát), není žádné velké tajemství, koneckonců jej právě kvůli tomu zvolil časopis National Geographic "Dobrodruhem roku 2018".
Proti Kilianově tvorbě jsem měla vždycky různé množství výhrad - jak v knihách, tak dokumentech mi chyběla odvrácená strana, chyběly mi tam skutečně emoce, chyběla mi tam jistá (sebe)reflexe hlavního protagonisty. Ve Fine Line na ni nebyl moc prostor a možná proto mi přišel druhý "Vrcholek" z celé Kilianovy mimoběžecké tvorby nejlepší. Path to Everest konečně přináší to, co od osobního dokumentu očekávám. Kromě samotného sportovního výkonu je tu i ten, kdo ho podává. A tentokrát nám Kilian a jeho blízcí dovolují nahlédnout tak trošku i do stínů a my tak máme konečně možnost vidět kluka, který je ve svém oboru výjimečný, ale zároveň to není zdaleka jen ten veselý, poskakující a usmívající se týpek s roztomilých anglickým přízvukem. Je to kluk, který má, tak jo my všichni, svoje démony, s nimiž se musel prát, který se musel vyrovnat s tím, že jen pár metrů od něj zahynul jeho kamarád a mentor (a konečně o tom mluví - absenci reflexe této události jsem vyčítala prvnímu dílu, během jehož natáčení k ní došlo) a který si musel jako velice mladý hledat úplně nové životní cíle. A taky se vypořádat s obrovskou porcí slávy a pozornosti, jíž ho jakožto ultratrailovou špičku sponzorovanou sportovním gigantem zahrnoval celý běžecký svět.
Kilian vystřelil jako raketa a během chvíle se usadil na nejvyšší stupních výsledkových listin. Splnil si všechny cíle,  všechny plány, všechno. Celý svět měl pocit, že ho zná, že vědí, co je zač - anebo jim to bylo jedno a milovali ho i tak. Všichni ho chtěli kousek vlastnit, docela jako chtějí puberťačky svůj kousek Justina Biebra (nebo kdo je teď zrovna v kurzu) - stal se novou běžeckou rockovou hvězdou. S tímhle se vyrovnat není jen tak. A Kilian přiznává, že to bylo pěkně těžký.

You no human, you monkey
Část osobní, o tom, že je těžký být sám se sebou a hledat další cesty a cíle, mi přišla skvělá. Ono otevřeně celému světu říct: Ne, já fakt nejsem zlatý chlapec, za kterýho mě máte, ne, občas se v tom všem hrozně plácám a občas zbytečně riskuju, aniž bych si to uvědomoval, není nic lehkýho.
Na část sportovní jsem jen zírala s otevřenou hubou. To, co on dokáže, je pro mě naprosto neskutečný. Zároveň to ale není jen sled líbivým scén. Třeba závěry z výstupu s kolegou kameramanem a kamarádem Jordim, byly slušně děsivé a jasně ukazovaly, po jak tenké hraně se pohybují a jak snadno i ti nejlepší mohou zahynout. Můj muž (který tohle moje tvrzení samozřejmě popře, ale který má na Kiliana z nějakýho důvodu alergii) tvrdí, že se u něj jen čeká, kdy a kde se zabije, protože je to v jeho případě nevyhnutelný.
No a pak tam byly bizarní momenty, kdy Emilie při výstupu na Čo Oju upadla a svezla se po sněhu o kus níž - a Kilian ji, očividně značně otřesenou, prostě otočil a poslal samotnou do tábora, protože výstup a sestup na vrcholem by časově nezvládla. He?
Nebo když do kamery brečí jeho přítelkyně Emelie jen při vzpomínce, jak strašně se o něj bála, když nikdo několik hodin netušil, KDE na té cestě na vrcholek Everestu je, a jestli je vůbec ještě naživu, říkáte si, že ta holka má život srovnatelný s těmi manželek středověkých námořníků. Ty taky byly víc vdovy než vdaný, protože pravděpodobnost, že se jim muži nevrátí byla mnohdy vyšší než to, že je budou mít zase doma.
A ještě bych mi mohl někdo vysvětlit, jak se vlastně ty samostatný výstupy ověřují - na vrcholku nejvyšší hory světa asi nebude ležet návštěvní kniha - a jak on sám poznal, že tam je, když byla tma jak řiti? (Aby to náhodou někoho nenapadlo - nezpochybňuju ani nejmenším, že tam byl, jen mě zajímá, jak se to kontroluje?)

Jedna věc je jasná - ať už ho máte rádi nebo ne, ať už ho obdivujete bezmezně nebo k němu máte, Kilian Jornet JE sportovní fenomén. Poslední z "Vrcholků" to jen potvrzuje. A rozhodně je to sportovní dokument, který stojí za to vidět (už jen proto, abyste mi mohli napsat, co si o něm myslíte vy?).