Zavražděné umění

#81

Julian Goater, Don Melvin

UMĚNÍ RYCHLEJŠÍHO BĚHU

S knížkami o běžcích pro běžce a o běhání obecně se v posledních letech roztrhl pytel. Většinou se jedná o memoáry výkonnostně (a literárně) různě zdatných jedinců, sebrané blogové zápisky a sem tam nějakou příručku, která vám řekne, že na sebe to chce o vrstvu míň a že když vydržíte dlouho klusat, nakonec uběhnete maraton (nicméně to "uběhnete" je poněkud sporné - myslím, že by se našlo dost takových, kteří by namítli, že maraton za čtyři hodiny nebo desítka nad 45 minut není v zásadě žádný sportovní výkon). 

Mezi vším tím všeobecným balastem tak měla kniha bývalého vrcholového běžce Juliana Goatera a novináře Dona Melvina Umění rychlejšího běhu s podtitulem Zlepšete techniku, trénink a výkon (Publixing, 2017, místo vydání neuvedeno) reálnou šanci poměrně výrazně vyniknout. 

Julian Goater se narodil v lednu 1953 a jeho hvězda zářila hlavně v 80. letech (PB na 5000 metrů má 13:15.59 a na 10 000 metrů 27:34.58 a jeho čas stále patří k britské desítce těch historicky nejlepších), v dalším desetiletí se vrhl hlavně na duatlon a triatlon a trénování jiných. Don Melvin tu vystupuje čistě jako ghostwriter, kniha je postavená na Julianových osobních zážitcích a zkušenostech. Vše, co se dočtete, sám odběhal nebo viděl, jak to (ne)prospělo vrcholovým běžcům kolem něj.

Vzhledem k tomu, že čtete tenhle text (anebo máte mnohem větší znalosti z dějin atletiky), nestane se vám to co mně: hned od začátku budete vědět, co je ten chlapík zač a že vám nehodlá servírovat další snůšku chytrostí pro hobíky. Tohle je totiž kniha o tom, jak makat, makat a pak ještě makat. Je to kniha, která se nestydí jasně napsat, že když chcete být nejlepší, musíte být dostateční sobci, abyste měli alespoň šanci pokusit se toho dosáhnout. Práce? Rodina? Volný čas? To všechno jsou proměnné, které musíte do týdne nějak naskládat a o jejichž významu se dá polemizovat. Trénink? Přes něj vlak nejede, ten prostě musíte odběhat. Je to člověk, pro kterého je normální trénovat dnes a denně ve dvou fázích, jeden den skočit do vody nebo na kolo, ale raději k tomu ještě něco odběhat. Je to člověk, který dosáhl velkých věcí, protože byl ochoten obětovat opravdu hodně. Že vy nejste? Pak ale nemůžete počítat s tím, že rozvinete svůj potenciál maximálním způsobem. Goater jde proti současnému trendu a tvrdí, že na závodech je potřeba podat maximální výkon, že je potřeba soutěžit a soupeřit, že je to správné a zdravé. Od malička. Že běžecký trénink je potřeba strukturovat, přemýšlet o něm a pořádně v něm zabrat a že pobíhání příjemným tempem nikam nevede. Když budete běhat pořád stejně, nejen, že se nezlepšíte, naopak se zhoršíte (což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit). Přináší celou řadu praktických rad, jak s tréninkem naložit, aby byl co nejefektivnější, a zároveň nejzábavnější.

Po sáhodlouhé, repetitivní předmluvě následuje třináct kapitol věnovaných postupně jednotlivým aspektům tréninku, jež jako celek ovlivňují výkon. Osobně mě nejvíc zaujaly tipy na tempový trénink a důraz na význam tréninku v terénu. Na konci jsou i generické tréninkové plány, kterými se můžete inspirovat. Takže 190 stran běžecké dokonalosti? Ale kdeže.

My běžci ze stanice ZOO

Předem se musím omluvit všem překladatelům všech běžeckých knih, jimž jsem kdy něco vytýkala. Omlouvám se! Jste skvělí a pokračujte v dobře, velmi dobře a výborně odváděné práci (vyjma překladatele Deana Karnazese, tebe se to netýká), překladatelka Umění rychlejšího běhu totiž nastavila zcela novou laťka špatného překladu. Už dlouho se mi nestalo, aby mě čtení fyzicky bolelo. A není to rozhodně nic, co bych chtěla v blízké (a vzdálené) budoucnosti znovu podstupovat. Podle informací dostupných na internetu je Goaterova a Melvinova kniha prvním překladem Petry Schultze, kterou v tom navíc vydavatel nechal slušně vymáchat, protože podle tiráže prošel text pouze "jazykovou úpravou" (takže jazykovou korekturou?), pod níž je podepsaná Kateřina Hošková. 

-- Jedna všeobecná poznámka bokem: na to, abyste mohli dobře překládat, musíte nejen umět jazyk originálu, musíme především výborně umět jazyk, do něhož překládáte. Překládání je řemeslo jako každé jiné, učíte se praxí, žádný učený z nebe nespadl, nicméně jednu věc mít musíte od začátku - musíte mít cit pro jazyk. Bez tohoto nadání z vás nikdy nebude ani dobrý, natož velmi dobrý, neřku-li výborný překladatel. Kniha, za niž čtenář platí, rozhodně není prostor, ve kterém by se měl někdo učit. Od toho jsou buď semináře ve škole anebo psaní do šuplíku. Nicméně každé seriózní nakladatelství pracuje při vydávání překladů následujícím způsobem: překladatel text přeloží; po něm ho čte redaktor, jenž by měl mít u ruky originál a opravovat případné chyby a text česat; redakční zásahy pak jdou zpátky překladateli, který je zanese podle vlastního uvážení; text jde na zlom a poté putuje zpět překladateli, redaktorovi a jazykovému korektorovi; třetí zmíněný hlídá gramatickou stránku textu, zbývající dva ho znovu čtou, aby v něm nezůstaly chyby (nebo aby se alespoň jejich výskyt minimalizoval - koneckonců je tu pelánovská maxima, že "kniha bez tiskové chyby je nemravná", že?). Tenhle proces zjevně u Umění neproběhl. --

A teď už ke konkrétním výtkám.

Kniha neskutečně trpí otrockým, kostrbatým překladem. Věty mají anglický slovosled, text je prošpikovaný nadbytečným přivlastňováním a ukazovacími zájmeny ("Pokud je vaším cílem krátký, jednoduchý běh, držte se toho plánu. Nenechte se od něj odklonit a protáhnout běh v dlouhý nebo těžší trénink, než jste plánovali, jenom proto, že se cítíte dobře. Pokud se cítíte dobře, držte se toho pocitu. Uzavřete ho!" (s. 17)). Jsou to samé "vaše nohy", "vaše kroky", "vaše hlava" - ne asi, někoho cizího - to by bylo docela děsivé. Přiznávám, že po pár hodinách "vašeho" průplachu jsem měla chuť řvát a ke konci už jen bušit hlavou o zeď.

V knize se nachází snad všechny školácké chyby, na něž si vzpomenete - ideálně by mohla posloužit jako příručka v semináři teorie překladu: vedle zmiňovaného je to nadužívání být (např. na s. 33 ho v sedmi za sebou jdoucích větách najdete sedmkrát), trpných vazeb pro češtinu tak netypických, absolutní ignorace instrumentálu (vše je "pomocí" nebo "za pomoci" - "Vaším cílem taky může být obnovit své síly za pomoci krátkého, pohodlného běhu ve snadném tempu, na jehož konci se budete cítit osvěžení." (s. 21) - lépe "obnovit síly krátkým, pohodlným během...") a dokonce i špatné stupňování ("nejvíce známá" (s. 74) - ne, my skutečně nestupňujeme užíváním víc a nejvíc). 

Dalším průšvihem jsou termíny. Překladatelka podle dostupných tabulek neběhá a je to, bohužel pro nás čtenáře, bolestně znát. Jistě, každý běhat nemusí, ale součástí naší práce jakožto překladatelů je i ověřování a studování terminologie. Namátkou: ne, netrénuje se na "trati" (s. 22 a dále), běhám-li kolečka, tak na oválu nebo na "dráze", (i když takový tempový trénink na trati by měl určitě jisté kouzlo - člověk by začínal na úzkokolejce a ti největší machři by se dostali třeba až do rychlostního koridoru kolem Klánovic). Běh je to "vytrvalostní", nikoli "dálkový" (ano, anglicky to je long-distance), "mléčná kyselina" (s. 27) je blbost, jedná se o "kyselinu mléčnou", netrénují se "drily" (s. 46) - snad "opakování"?; neběhá se na "běžícím páse" (s. 46 a dále) ale na "běžeckém"; závod není "indoorový" ale "halový"; "psychologie" je věda, to, co člověk řeší uvnitř, je "psychika" ("Bojujete s posledním omezujícím faktorem - psychologií." (s. 110), ne, s vědou fakt nebojujete), "joggingové tempo" má být asi spíše "klus", místo "základna" raději "obecná vytrvalost", "světové mistrovství" má být "mistrovství světa", atp. 

Největší průšvih jsou ale věty na nebo přímo za hranicí srozumitelnosti (např. "Účastnila se taky jednou důležité události, takže byla ohledně svého prvního běhu tak trochu pod tlakem." (s. 29) Cože? Jaké události? Aha, to bude asi "event", takže "závod"; "Tak zaprvé, když poběžíte správně, budete mít menší šanci na zranění." (s. 35); "V roce 1970 v Commonwealth Games v Edinburghu na 5000 metrů vyhrál, kde odmítl ustoupit svému skotskému kolegovi Ianu McCaffertymu v cílové rovince tím, že ho donutil běžet přes všechny pruhy na dráze a nakonec proběhnout cílovou páskou v šestém pruhu!" (s. 57); "Možná si budete myslet, že je jednodušší seběhnout kopec pomalýma nohama. Tomu nutkání odolejte. Když budete takhle tvrdě dopadat nohama po cestě dolů kvůli pomalým nohám, ublížíte svým kolenům, bokům, zádům i kvadricepsům. Zkuste nohama jakoby cupitat, udržujte rychlé tempo a nohy dopadají zlehka, aby vaše tempo nebylo rychlé, ale vaše nohy budou pružné, aby byl dopad každé nohy s minimálním otřesem." (s. 99) atd.). 

Moje nejoblíbenější jsou ke konci, kde už zjevně docházelo i to minimum dechu a kde se z dopingových programů a nepovolených látek staly prostě a jednoduše "drogy" (no, tak je tam anglicky drugs, že jo, tak co chci?) a vy se tak dočtete třeba, že: "Během období studené války bylo podvádění na denním pořádku, obzvlášť mezi východními Němci, jejichž drogové programy rozmazávaly hranice mezi pohlavími." (s. 180) No, tak jistě. Všichni, kdo jsme četli My děti ze stanice ZOO víme, že to byl na Zoologischer Garten fakt velkej mejdan. 

V knize se bez zjevného klíče střídá počítání v mílích a kilometrech (v našem prostředí asi lépe v kilometrech, přeci jen čas na míli je pro nás trochu krkolomné) a spisovný jazyk a obecná čeština. 

Typografické chyby (chybějící mezery, vypadlá písmenka, špatně usazený nadpis) jsou v podstatě kosmetická záležitost a být jinak kniha v pořádku, ani bych se o nich nezmiňovala. A mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že by to mohlo stačit.

Takže pokud vám není jedno, jakou češtinou je kniha, kterou čtete, napsaná a chcete zkusit zrychlit, kupte si Goaterovu příručku v originále (podle Goodreads je k dispozici i italská verze). Za přečtení rozhodně stojí, v českém překladu je to ale spíš tortura "skokařkou o tyči" (s. 155).