Neběháš, nežiješ

Když jsem před pár lety začínala o běhání víc psát, měla jsem pocit, že běžecký boom vrcholí a teď už to půjde jen z kopce, protože, proboha, běhal prostě každý a kdo neběhal, ten o tom aspoň kecal. Jak jen jsem se mýlila!
Dneska totiž nejen, že běhá každý a každý (d)o běhání kecá, ale ještě - už nějakou dobu - běží kvalitní masáž, že běhat BY MĚL každý, protože přece běhat MŮŽE každý. To druhé samozřejmě pro všechny zdravé lidí platí, ale to první? Ne, běhání není pro každého, běhat by neměl každý a, kristepane, kdo ten debilní slogan vymyslel? Ne, všichni běžci nejsou krásní. Naopak. Drtivá většina běžců, kteří i v normálním životě vypadají aspoň ucházejícím způsobem (na škále Dr. House jsou, dejme tomu, kolem pětky, šestky), vypadají ve chvíli, kdy se narvanou do lycrového oblečku nevyhnutelně jako kokoti v primerosu. S tím je třeba se smířit a naučit se s tím žít (ergo se na to vykašlat). A co, že nejsem jak z reklamy na Nike nebo na Salomon? Není to přece fuk? A co kdyby se každý staral sám o sebe?
Pak by se třeba někteří nemuseli uchylovat k tomu, že si budou platit absurdní tréninky v duchu "naučíme vás uběhnout 5 km", protože se nebudou stydět vyběhnout - pánžto zkraje málokdo běží jako laňka. Většina z nás duše jako nosorožec před infarktem (a vypadá u toho podobně). Tréninky ve skupinkách za těžký peníze jsou něco, co mě nepřestává fascinovat. Není vytrvalostní běh i o tom, že je člověk rád sám? Neříkám pořád, sem tam je bezva jít běhat s kamarádem, ale ve skupině? Od toho jsou přece skupinový sporty, ne? Ty jsou pro lidi, co mají rádi týmy a týmovou hru.
Říkám tomu běžec běžci vlkem. Jasně, je bezva, když vám někdo zkušenější nebo vysloveně zkušený pomůže a poradí. Jasně, je na místě takovýmu člověku zaplatit, protože s vámi tráví čas a investuje do vás nějakou energii - ale prosím vás, věřte mi, vím o čem mluvím, nepotřebujete platit za to, abyste uběhli pět kilometrů. Pět kilometrů uběhne časem každý! Jasně, třeba vám to bude trvat dvě, tři, čtyři neděle, ale pět kilometrů, pokud půjdete párkrát za týden běhat, nakonec natočíte všichni - a zadarmo! Docela jako od Bédy Trávníčka!
O tom, kdo všechno dneska platí za odborníka na běhání (čti kdo píše blog a má facebook a instagram, kde ukazuje věci, které mu někdo dal, aby se s nimi vyfotil a ukázal je na blogu, facebooku a instagramu) ani nemluvím. Vyšla bych z toho jako závistivec, což nechci, protože tohle nikomu nezávidím (jinak samozřejmě závidím spoustě lidí spoustu věcí, to jen aby bylo jasno). Děsivá je ale představa, že si z takové (sebe)prezentace někdo může odnést, že pro běh ve dvou tisících metrech nad mořem potřebujete aklimatizaci jak před výstupem na Manáslu. Nebo že je maraton za pět hodin super výkon. Nebo že na běhání v Krkonoších potřebujete karbonový hůlky za pět tisíc. A že když nebudete jíst tohle a pít támhleto, stoprocentně nepodáte stoprocentní výkon. Jistě, lze namítnout, že každýmu, co jeho jest - žel bohu se i na volebních výsledcích projevuje, že ne. Že lidi jsou schopní nechat si vsugerovat neskutečný kraviny.
Čili: nepotřebujete trailové boty, pokud běháte po cestičkách ve Hvězdě; nepotřebujete kyslíkový stan, když chcete jet na trail do Rakouska; nepotřebujete trenéra, abyste uběhli pět kilometrů (teda když je vám fuk, jak dlouho vám to bude trvat - když je budete chtít mít za 18 minut, asi to bude na místě).

A masáž pokračuje dál: Každý musí mít dneska odběhnutý půlmaraton. To už patří k naprosté samozřejmosti. Je fuk, jak dlouho ho běžíte, hlavně když ho dokončíte. A pak se vyfotíte a dáte tu fotku na všechny sociální sítě, protože když to neuděláte, je to, jako kdyby ten závod nikdy neproběhl. Už nejde o výkon, jde o účast. Ale to je přeci hezké, ne? Vždyť od malička je nám vštěpováno, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Mám jen neodbytný pocit, že to Pierre myslel krapet jinak. Jednou mě třeba něco nebo někdo osvítí a já konečně pochopím, k čemu je jít na silniční (půl)maraton, když vím, že nejsem připravená podat nejlepší možný výkon (o tom, jak vnímám závody už jsem toho napsala a hlavně namluvila až dost, to už všichni znáte). Každopádně zpátky na stromy. Máte tedy odškrtnutý ten povinný půlmaraton. Než jste to ale stihli udělat, stala se povinnost z maratonu. A sakra. Každý, kdo má dvě nohy, uběhl maraton. I bába s dřívím. I maminky s kočárky. I stoletý soused s desetiletým prapravnukem. A dokonce i politici a spisovatelé a doktoři a fotbalisti, no prostě všichni, chybíte už jen vy. A tak si tuhle sociální povinnost odškrtnete taky. Jenže tady se to už začíná trochu lámat. Jedna věc je běžet dvě, tři hodiny, druhá pak pět, šest - jsem odborností literární teoretik, takže (v duchu doby) přesně vím, o čem mluvím a troufám si tvrdit, že chodit nepřipravený na maraton je kravina a koleda o zranění.
Prosím, zkuste mi někdo vysvětlit, k čemu je dobrý jít na maraton, když za prvé netrénuju, a za druhé mě to vlastně ani tak moc nebaví. Jako abych mohla říct, že "jó, čumte, uběhla jsem maraton"(v limitu osmi hodin nebo kolik je teď na PIMu). OK. Tak to absolvujete, protože chcete, protože je to cool a trendy a na instáči za to dostanete hromadu srdíček a virtuálních poplácání po zádech a budete patřit do maratonskýho klubu, který je skoro tak prestižní jako ten mílový. To už vám nikdo neodpáře. Bylo to drsný, bolelo to, ale je to doma a už tam nemusíte.
Jenže bacha. Co se to tu začíná hrnout? Maraton že už nestačí? Teď je potřeba uběhnout ultramaraton! Když jsem, tuším že vloni, poprvý uviděla na bilboardu reklamu na letní, běžeckou Jizerskou 50, málem mi vypadly oči z důlků. Tady se totiž (podle mého vysoce odborného názoru) láme už podstatně víc. Protože až uběhnete 50, budete tlačeni do toho, abyste uběhli 100, a pak 100 mil a pak běželi něco v horách, ve vysokých horách, něco se strašlivým převýšením, UTMB nebo Rondu nebo Hardrock (tam se nedostanete, ale dream on), abyste plavali v Nilu s krokodýly, sjeli na lyžích Mont Blanc nebo třeba Machu Picchu po zadku - a i z toho se časem asi udělá závod pro veřejnost, protože máme nejspíš někde ve šroubovici zakódováno, že ti nejvíc alfa z nás musí pořád mít překonáno o nějaký ten metr navíc a na tachometru ručičku o něco blíž maximální možný rychlosti.
Víte, snažit se vsugerovat lidem, že vytrvalostní běhání je pro každýho a každý by ho měl dělat, je tak trochu nesmysl. Je to zhruba na stejný úrovni, jako kdyby tvrdili, že je pro každýho jóga, plavání nebo třeba irský tance
A nemyslím si, že propagovat běhání na opravdu hodně dlouhý vzdálenosti jako něco, co zvládne každý, je na místě. Protože nezvládne. Krutý? Ano. Demotivační? Jistěže. Pravdivý? Jak jinak. Navzdory populárním propagátorům není pravda, že každý dokáže uběhnout sto kilometrů nebo sto mil nebo dokonce třeba Spartathlon. Tohle už jsou limity, který v sobě třeba toužíme mít a naplnit je a překročit, ale není nám to dáno - a myslím teď čistě fyzicky. Stejně jako každý nedokáže zaběhnout půlmaraton za hodinu dvacet a maraton za nebo pod tři, nemůže každý uběhnout sto mil v horách - nebo aspoň ne v závodním limitu.

Nemusíte uběhnout půlmaraton. Nemusíte uběhnout maraton. A už vůbec nemusíte uběhnout ultramaraton.

Běhání není o tom, kdo má nejprsatější blondýnu nebo nejvýkonnější bmw (a vice versa). Běhání by, podle mě, mělo být o tom, že to děláme rádi. A neztrácí to pro nás smysl ani ve chvíli, kdy si to nemůžeme změřit, dát na facebook a sbírat za to lajky.

#65

Rupi Kaur

MLÉKO A MED

Když za sebe
budete řadit
slova
nebude to
poezie

Ani když budete
otevřeně mluvit
o lízání
kouření
chlupech
a
zneužívání.

nestane se z toho umění ani tehdy když vynecháte čárky a každou větu začnete psát s malým písmenkem. vážně ne. když vaše plytké prázdné s aformismy napsanými na pozadích s fotkou zapadajícího slunce hraničící výrony někdo ještě krajně necitlivě přeloží, je hotovo. vymalováno. mléko a med není poezie. prosím. není to umění. a není to dobře přeložené. překládat poezii je opravdu těžké. jste zbaveni záchranné sítě kontextu. v jednom rohu ringu jste vy a ve druhém těch pár slov. když to nevyjde je to strašně vidět. jako třeba tady.

"Básně" rupi kaur
jsou prostě jen za sebe
vršená
slova
z instagramu.
Instantní
Grafémy.
Och, jak moudré.

(Chválím, že na tisk použili alespoň recyklovaný papír. V hlase s nadějí, že se třeba po tomhle lidé přestanou poezie bát a sáhnou po něčem o poznání hlubším.)

#66

Erlend Loe

KONEC SVĚTA, TAK JAK HO ZNÁME

Jsi jablko!
Jsi červené, krásné jablko.
Doppler rozhodně JE jablko. Jenže před lety při pádu v lesu zjistil, že roste na švestce nebo měl alespoň ten pocit a vypravil se proto žít do lesa v naději, že najde svůj domovský strom. Místo toho našel nejlepšího kamaráda v losovi, a ujistil se, že žádné jabloně kolem Osla nerostou. I vypravil se i se synem Gregusem do sousedního Švédska. Tam taky jabloně nerostly, ale měli tam skauty, ptáky a jednu THC nasáklou bábu.
Tam si Doppler uvědomil, že k bytí jablkem vlastně domovskou jabloň nepotřebuje a vyrazil zpátky domů.
Jenže v domácí bedýnce už pro jeho jablko najednou nebylo místo. Jeho žena do ní totiž uložila docela jiné jablko, nepotlučené, nesvraštělé, nenahnilé - kdepak! Je to jablko krásné, lesklé, pravidelné, červené, radost pohledět!
Doppler s využitím nejprimitivnějších pudů cizí jablko vystrnadí, jenže to jeho je prostě už příliš poničené a prostě do té domácí bedýnky nepasuje...
Konec světa... je absurdní parodie na současnou dobu, současnou (nejen) norskou společnost, na naše životy, na přístup k ostatním lidem, na to, jak zacházíme s technikou, jak se obklopujeme věcmi, jak se snažíme být ekologičtější, ekonomičtější, jak chceme víc prosperovat, jak drobíme zájem a upíráme enormní pozornost na naprosto nepochopitelné věci (jež nám ale přijdou absolutně zásadní). Autor pravidelně testuje čtenářovu odolnost a mezi satirickým komentováním všemožných jevů (mým favoritním jsou růžové bloggerky) nechává Dopplera trousit DNA všudemožně i nemožně. Od emocí naprosto odproštěný Doppler, vytržený z kořenů, neschopný porozumět jazyku dnešní společnosti prochází vývojem od sledovače televize (medvědi! Tolik medvědů!), přes hltače zpráv na internetu, pak nahých zadků, aby nakonec skončil u toho, že se zmenší na samotnou fyzickou podstatu svého bytí a od duchovna se odprostí úplně, aby nakonec skončil tam, kde začal - v lese.
Že jsem z děje prozradila moc? Ale vůbec ne. Protože na něm, tak jako v obou předchozích dílech, vlastně vůbec nesejde.
(A Kateřina K. se navíc postarala o to, že kniha plyne tak, že se v podstatě nedá odložit.)

#67

Christophe Galfard

VESMÍR JAKO NA DLANI

Netuším, jak kniha působí na někoho, kdo o dané problematice ví víc než jen málo, ale pro mě to bylo, jako kdyby mě Galfard vzal za ruku a provedl mě do země za zrcadlem... a pak do další... a další.
Můj mozek se (želbohu pro mě) mnohým informacím vzpíral a já si připadala jako debil, jak se gluony a kvarky a struny odrážely od jeho stěn, lítaly tam jako dětičky v nafukovacím hradu a úplně jako ony zase vypadávaly ven, ale věřím, že kdybych knihu četla ještě jednou a pak ještě jednou, má potenciál vštípit základní poznání i takovému humanistickému pařezu, jako jsem já. A já bych si to všechno konečně zapamatovala na dýl, než jen do další kapitoly.
Přesto se i tak autorovi podařilo něco mi do hlavy - naprosto nenásilně! - vměstnat a já jsem za to nesmírně vděčná.
Kniha je čtivá, velmi dobře přeložená (rozhodně po jazykové stránce, případné chyby - pokud by tam nějaké mohly být - v terminologii neposoudím) a pro každého zájemce o fyziku, jenž ji ne a ne pochopit už na gymnaziální úrovni, ideální. Plus je na konci překrásné věnování.

#68

Philip Roth

ELÉV

S Philipem Rothem máme takový ambivalentní vztah. Jeho knihy mě nebaví a baví, nudí mě a poutají zároveň, mívám pocit, že je nikdy nemůžu dočíst a nedokážu je odložit. Elév (někdo by mi mohl vysvětlit, jak se od "The Ghost Writer" dostanete k "Elévovi", protože to jsou tak odlišné věci, že to klidně mohli nazvat "Zelený kůň" nebo "Modré záchodové prkénko" a vyšlo by to zhruba nastejno - jen by to bylo méně zavádějící) je podstatně tenčí než ostatní Rothovy knihy, s nimiž jsem měla možnost zatím přijít do bližšího než jen očního kontaktu a snad proto jsme se tentokrát vyhnuli oné mučivé fázi nenávidím tě/miluji tě/odkládám tě/ještě stránku.
Elév, mladý muž rozervaný mezi vlastním talentem a zodpovědností vůči rodině a komunitě, přijíždí do domu svého spisovatelského idolu. Tam se setkává s jeho mladou chráněnkou a zoufalou, lehce hysterickou manželkou, povečeří s nimi a jednu noc u nich přespí. Toť vše k ději samotnému.
Je to skutečně vše? Ani náhodou.
Roth na úsporném prostoru prostírá jednu vrstvu otázek na druhé, testuje čtenářovu pozornost - od nejniternějších otázek a sporů na osobní úrovni a na úrovni nejbližší rodiny se dostává k problematice komunit, náboženských skupin, společností, historické odpovědnosti až k fabulacím, co by kdyby, k hodnotám symbolů a končí až tím, že sovy možná nejsou tím, čím se zdají být.