Na sever, Scotte, na sever!

Scott Jurek, Jenny Jurek

THE NORTH

Finding My Way While Running the Appalachian Trail

Scotta Jureka nemá nejspíš cenu dlouze představovat. Většina z nás četla jeho první paměti nazvané Eat and Run (česky Jez a běhej, Mladá fronta, 2013), čili víme, jak jsou karty rozdány. Pro ty, koho Scottovo jméno doteď míjelo, jen stručně zrekapituluju, že Jurek je jeden z velkých, ne-li největších ultramaratonců, který v dobách, kdy běhal na absolutním vrcholu, vyhrál kde co. V Eat and Run se nicméně nezabývá jen běháním a závody, vypisuje se v něm z traumatu, kterým pro něj byla diagnóza roztroušené sklerózy u maminky a její smrt v době, kdy studoval na vysoké škole, píše i o přísném tatínkovi, který se snažil všechno zastat a byl fakt metr, a taky oslavuje veganské stravovaní, dělí se o recepty a o poznání, kterak bychom všichni měli jít jen kytky, protože to je pro nás nejlepší (ano, nemyslím si to, kdyby to nebylo dost jasný). V běžecký literatuře patří jeho prvotina k tomu rozhodně lepšímu, jestli jste nečetli, napravte.

The North je docela jiný. Scott už nemusí vykládat, jak se dostal k běhu a jak se z něj stal vegan a závěr samotného velkého podniku, o němž se chystá vyprávět, znáte dávno dopředu. Znala jsem ho i já (koneckonců jsem o něm v roce 2015 psala) a stejně mě The North dokázal strhnout. Čtete správně, strhnout! Tak moc, že jsem konec dočítala do půl druhý do rána, i když jsem věděla, že budu muset vstávat a budu mrtvá. Tak moc, že jsem se na samotném konci dojímala jak stará bába - a to je něco, co se mi u žádný běžecký knihy ještě nestalo. Přesto to nebude čtení pro každého.

Scott se tentokrát o autorství dělí se svou druhou ženou, Jenny nebo taky JLu a partnerství je to více než funkční. Tam, kde se Scott oddává lyričtějším obrazům přírody, sluníčkářskému objímání spoluběžců a celkově trochu LSD vnímání okolí, je její hlas, jenž se dostává ke slovu na konci každé kapitoly, aby zrekapituloval, jak to celé vnímala ona, podstatně pragmatičtější a věcnější. 

Když jste vrcholový sportovec, jednoho dne se stane, že se vzbudíte a zjistíte, že se objevili noví, mladší, lepší běžci, kteří doběhnou dál, výš a hlavně rychleji a vy, ať budete dělat cokoliv, už je nikdy nepředhoníte. Navíc jste mačkali tělo do extrému (ve Scottově případě) roky a už to prostě nejde. Ne třeba hned fyzicky, ale hlava má dost. Má dost nekonečných tréninků, nekonečnýho mačkání se za hranu, už dost bylo běžeckých bičíků a latexu, teď je čas na erární papuče a froté župany. Jenže když jste dlouhé roky běh a běh je vy, nemůžete ho prostě jen tak strhnout jako náplast a zahodit. Proroste vámi, smísí se vám s krví, se svaly, s duší... A vy ty výzvy prostě potřebujete, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete se samozřejmě pokusit nahradit je výzvami jinými - třeba jako se o to pokusil Scott s Jenny, když si řekli, tak jo, budeme mít miminko. Jenže když pak to miminko nepřichází a naopak s sebou nese další neúspěchy a bolesti, můžete zkusit tu díru zacelit jinak - a jak známo, (pomalý) běh léčí vše. 

Scott s Jenny proto napěchovali černou dodávku, jejich Castle Black, věcmi, jídlem, botami, oblečením a matrací a vyrazili na západ, na Appalačskou stezku. Ta měří šílených 3523 km a na jejich uběhnutí měl Scott 46 dní. Rozhodl se běžet míň obvyklým směrem z jihu na sever, který je náročnější - odtud název knihy. 

Celou cestu s sebou nesl sledovací zařízení, jeho žena postovala zprávy na sociálních sítích a snažili se být s rekordem co nejtransparentnější. Samozřejmě se našlo dost takových, kteří Jurekovi vyčítali, že běží, že chce lámat rekordy, že to dělá prostě blbě a že lže. Pak další hromada jiných, kteří chtěli pomoct, chtěli ho podpořit a povzbudit. Našlo se i pár hodně divných týpků, kteří hlavně Jenny, jež dělala celý ten měsíc a půl crew a přejížděla autem podél stezky na místa, kde se protíná s civilizaci, dokázali dost vyděsit. O tom všem se v The North dočtete. A dostanete ještě víc - dostanete naservírované emoce a bolesti, všechny ty ups and downs nesmírně dlouhého běhu, obraz neskutečné výdrže a železné vůle - i s nesmírnými potížemi, které Scott zažíval, totiž dokázal urazit v průměru 80,5 km denně. Oceňuji upřímnost, se kterou oba dva v knize o své zkušenosti píší, o tom, jak naivní byli, když se na cestu vydávali, o jejich vztahu - i to, že nás nechávají nahlídnout do vlastní kuchyně. 

Takhle totiž mají vypadat paměti - když nechci, aby se mi někdo šťoural v soukromí, když si ho chci chránit a nechci o něm psát, nemám vydávat memoáry! Nikdo se nebude divit, když si budu chtít jako sportovec nechat některé - nebo třeba všechny - věci pro sebe. Proč ale psát o sobě, když o sobě psát nechci?! 

The North není návodem na to, jak uběhnout etapový ultra a už vůbec ne, jak zdolat něco tak brutálního, jako je Appalačská stezka. Nenajdete tam popis tréninku ani seznamy věcí, který si s sebou vezli (i to jsem mezi výtkami jiných čtenářů našla). Je to cesta do ultrákovy duše, nejsou to žádný duhy a jednorožci, většinu času je to bolavý, protrpěný, zabahněný, propršený. Což bude možná i kámen úrazu - stejně jako jsem slyšela, že se nelíbily Danovy paměti, protože v nich vlastně jen neustále zvracel a kolaboval, nebude asi spoustě čtenářů konvenovat ten šílený boj, který sám se sebou Scott celou dobu sváděl. Mně to naopak bavilo. Navíc je tam i spousta přátel, fascinujících lidí, kterým dává Scott zasloužený prostor a vzdává jim poctu, je tam spousta lidí, které neznal a kteří mu nesmírně na jeho cestě pomohli, jsou tam vagóny emocí, spousta hlubších i mělčích myšlenek a rad (moje oblíbená je ta, že když potkáte medvěda, máte si prostě si nasadit sluchátka a pustit si hudbu o něco hlasitěji) a na konci je jeden rekord. 

Ale jak říká náš klubový patolog, tohle už fakt není zdravý - a doma to nezkoušejte, radši si o tom přečtěte. 

S Jenny v Castle Black - tady už Scott vypadá jak svůj dědeček

V cíli