Pramen zdraví z Posázaví

Vloni jsem na prvním ročníku Posázavského půlmaratonu, který pořádá kamarád Richard z ITB, chyběla. Letos to do poslední chvíle vypadalo, že ani tentokrát se kolem Sázavy neproběhnu, ale nakonec se vše v dobré (?) obrátilo a já mohla vyrazit.

Půlmaraton je, když budu bolestně upřímná, vzdálenost, jež mě tak trochu (víc) děsí. Není to pětka nebo desítka, kde to napálíte a děj se vůle Běžeckýho Manitu, jenže to není ani maraton nebo něco delšího, kde už, aspoň pokud spadáte do mojí (ne)výkonnostní kategorie, rozkládáte nějakým způsobem síly a rozhodně neběžíte na doraz od začátku do konce. Je to něco mezi. Není to dlouhý a není to ale ani krátký. Pořád je to jednadvacet kilometrů. 

Můj nejlepší půlmaratonský čas je i proto dost zoufalý a naposledy jsem podobnou vzdálenost v závodě běžela, tuším, na Trailové Závisti 2015 (myslím, že to bylo 2015). Takže vlastně už docela dávno. 

Nečekala jsem od sebe žádný dramatický supervýkony, že ale shořím jak svíčka, to mě teda taky nenapadlo.

O víkendu to totiž už  běhalo vcelku hezky, od Lazovky to byly tři týdny, teplo už nikoho nemohlo překvapit, ale opět se potvrdilo, že rodné Polabí nejsou trailový kopečky na Sázavě, ryba není rak a já nejsem rychlý běžec.

Co mě ovšem šokovalo, byla absolutní absence chuti a vůle se kousnout. Protože oč jsem pomalejší, o to jsem soupeřivější. Na závody se nechodím pobavit, užít si to nebo se vidět s kamarády. To jsou samozřejmě všechno plusové body, ale tohle se dá všechno zvládnout v mezidobí mezi jednotlivými akcemi. Chodit nezávodit na závod mi přijde stejně ujeté, jako když člověk, který zvrací i při pohledu na řetízkáč vyrazí do Prateru nebo vegan na oběd do Brasilera. "Tak si to prostě užijeme," říká mi Jana cestou na start. "Teď jsem četla článek o tom, že nám ženským to závodění prostě není vlastní. A ty, co jsou soupeřivý, nejsou normální a mají prostě víc testosteronu." Koukám na ni a nezbývá mi, než se teda k tý nenormálnosti a testosteronu přihlásit. Jana se směje. "No dyť jo, já to mám taky tak, to si jenom tak říkám, že nebudu závodit. Ale my, co běháme ultra, jsme nenormální všechny, to je přece jasný." Musím se smát. Později během závodu ale na její slova hodně myslím. Že by se ze mě stávala na starý kolena žena?  

Posázavský půlmaraton je k mému údivu s nějakými 250 účastníky už docela velká akce. Zázemí se (překvapivě) nachází přímo v Sázavě v areálu kempu, kde je všechno příjemně po ruce. Parkoviště je kousek, přijíždím nakonec s rezervou a potkávám se hned u auta s výpravou 12HH. Zdravíme se, zpovídám Slunéčko s rukou v závěsu a hned za branou kempu narážíme na další známý a kamarády. 

Vyzvednout číslo, se všemi se pozdravit, zmateně přenášet věci, rozhodnout s čím poběžím, něco málo vyfotit, poprvé v životě se rozklusat, a pak už je čas vyrazit.

Závod je to krásný. Trasa kouzelně pestrá, les voní, slunce svítí, co pár kilometrů je něco k pití, je to hezky nahoru a dolů, jsem venku, někde, kde jsem nikdy předtím nebyla a všechno by to mělo klapat, protože proč taky ne? No, proč vlastně ne? 

To ví asi jen čert a jeho pes.

Zkraje běžím s Malým medvědem a říkám si, proč proboha má tolik lidí kolem na zádech batoh? A proč všichni do toho kopečka jdou? Nejdřív jsem měla v plánu někde časem předběhnout Aleše, ale nedoběhla jsem nakonec vůbec nikoho, jen mě všichni ti s batohama (a bez nich) předcházeli a předbíhali a já na to mohla jen bezmocně koukat, protože místo nohou jsem měla dva nesmírně těžký špalky, objem plic se mi smrskl na velikost rozinky a hlava se tomu všemu jenom smála.
Na občerstvovačkách jsem v marné naději, že mě to nakopne, nabírala tatranky, prakticky nasekaný na malý kousky, což mi připomnělo můj oblíbený fór: Karkulka: "A babičko, proč máš tak velké uši?"
Vlk: "To abych tě lépe slyšela!"
Karkulka: "A babičko, pro máš tak velké oči?"
Vlk: "To aby tě lépe viděla!"
Karkulka: "A babičko, proč máš tak velkou pusu?"
Vlk: "To abych mohl žrát tatranky na šířku!"
No tak, kousni se! Běž! Makej! Tady není čas a prostor na courání se! Ale kdepak. Po hodině jsem už jen s úsměvem klusala a tristní výsledek, jenž byl v téhle fázi už absolutně nevyhnutelný, mi byl upřímně totálně fuk. Poprvé v životě jsem byla na závodech a nezávodila. Ani se sebou, ani s těmi kolem. Prostě jsem si to odběhla, v klidu a vlastně i v pohodě. Panejo. 

Jen na konci, už zase zpátky v Sázavě, se ve mně probudil vlčák. To když mě předběhla paní s batohem a já si řekla, že to už by pro dnešek stačilo a nikdo další by mě už předbíhat fakt nemusel a trošku jsem se rozběhla. Před mostem jsem za sebou slyšela dusot nohou a usoudila, že "ty už mě teda nepředběhneš, ať seš kdo seš". Jenže cíl furt v nedohlednu a já prostě nemohla. Jako vůbec. Nakonec zvolňuju, zjišťuju, že za sebou mám holky hned dvě, ty mě předbíhají a já se směju se slovy, že "tak na vás jsem dneska neměla, jste dobrý". Obě pohledy upřený před sebe, ani brvou nehnuly (to bylo vůbec takový zvláštní, ta děsně "závodící" nálada mezi lidmi, kdy se nikdo ani neusmál, ani slovo neprohodil, děsně všichni grr a vrrr i tady na chvostu startovního pole), tak to mě vyhecovalo. V tu chvíli už se zahýbalo zpátky do areálu, před mnou oblouk cíle a já najednou sprintuju, pět metrů před finišem ještě obě předbíhám a vytlemená v čase o víc jak hodinu a čtvrt horším než vítěz můžu konečně vypnout hodinky.

Tak hurá, už nikam nemusím. Ze zuřivého doběhu mě bolí levé stehno. Volám domů, že jsem teprve doběhla, umeju se, najím a vyrazím, T. potřebuje svátek-nesvátek jít do práce a musíme se vystřídat u dětí. Před sprchou mě zdraví štíhlá běžkyně s dlouhou hřívou tmavých vlasů - že čte můj blog a že se jí líbí. Jsem ve všem tom marastu z pozávodního rozčarování najednou zase nadšená, tohle mi vždycky udělá velkou radost, lichotí mi to a tak vůbec. Každopádně jsem tak mimo, že se ani nepředstavím, takže jestli to náhodou čteš, zdravím, mávám a příště budu slušnější a společenštější, slibuju! 

V umývárně mě spasí další dvě holky, který mají žeton na sprchovací automat navíc, na jeho vyzvednutí jsem jaksi pozapomněla. Sprcha teče proudem, teplým proudem a mně se vybavuje ledový čůrek na Brdské a koedukovaný sprchy na Baroku. Co se zázemí týče, je Richardův podnik špička. Každý závodník si navíc může vybrat ze třech jídel a k tomu pivo nebo kofolu. Frontu na pití za mě vystojí Bubo, takže si můžu u Jani v klidu sníst oběd a trochu si popovídat, rytíř BuboBubo mi navíc záhadně sežene birell, takže je to prostě úžasný.

Počkám na vyhlášení vítězů, Jana s Bubem a Jarkou jsou několikrát vyhlášení, nafasují krásný ceny, pak ještě jedna společná a je čas se rozloučit a vyrazit domů.

Bylo to krásný a rozhodně to stojí za to.

Jen příští rok trochu líp, rychleji a s větší dávkou testosteronu!