F5

Restart.

Reset.

Nový začátek.

Je fuk, jak tomu budeme říkat. V mlze bronchitického zoufalství, po roce, kdy se moje běžecké "výkony", staly "pff- haha-výkony" (+ povinný úšklebek), poté, co i můj muž ztratil s mým věčným kňučením na toto téma trpělivost ("Tak si udělej nějaký plán! ... Tak si sežeň nějakýho trenéra!!"), jsem si... sehnala trenéra.

Pět let poté, co mi bylo doma řečeno, že už žádného trenéra, ano? Už žádné tréninkové plány, jasné? Mám tréninkový plán přes celé dveře. Je přísný. Bude náročný. Věřím mu? Absolutně. 

Možná se ptáte, jak něco takového, jako je hledání trenéra probíhá. Tentokrát velice jednoduše. Vezmete telefon a začnete si přes whatsapp stěžovat kamarádovi, jak je to na prd, že marodíte, nemůžete běhat, že už to takhle nejde a nutně potřebujete, aby vás někdo vedl, ale nevíte kdo, zas aby to byl někdo, kdo vás aspoň trochu zná, kdo rozumí tomu, jak fungujete a co chcete atd. atd. - prostě valíte ty jedničky a nuly, dokud se z druhé strany neozve: "Takže chceš říct, že chceš, abych ti ten plán udělal já?" No jasně, že chci!

Easy peasy. 

Aneb jak jednou větou někoho absolutně potěšit.

A tak můžu po dlouhý době pokyvovat hlavou s pánem z reklamy, jenž sděluje svému otci, že má Axu, ale že se to dá léčit. Já mám trenéra. Trenérovi se teda vůbec nelíbí, když mu říkám trenére, tak mu budu říkat mudarrib, protože co růží zvou, zváno jinak, vonělo by stejně (jinak by mi totiž mohl za trest napařit B2B 35kilometrový a to si nelajsnu).

Každopádně se těším jako malý Jarda, v březnu bych měla jet na maraton do Plzně, zatím ale ještě dost nehezky kašlu, tepovka mi odlétá do oblak jako balonek z poutě, takže uvidíme, co kdy jak s kým a za kolik. Ale po dlouhé době se těším, až půjdu běhat. Těším se na řád, který mi celá tahle akce vnese do běhání - a i když to zní úchylně, vlastně i do celýho života. Jakmile máte svobodné povolání, pracujete z domova a je na vás, jak si den poskládáte, absence pevných bodů, kotev, je vyčerpávající. 

Když svět blázní, je prostě nutné držet se běhu!

#8

Anna Bolavá

DO TMY

Hodně divoký florální trip, v němž se iluze a bludy nakonec zcela smísí s realitou a rozpustí se v ní jako med v čaji a čtenář zůstává tápající bez jistoty jasného vysvětlení. Stejně jako v případě paní Dušejkové ze Svůj vůz a pluh..., i hlavní hrdinka Anny Bolavé, je asociální podivínka trpící nedefinovanou chorobou, jen místo zvířat miluje sběr bylin a hlavně jeho každotýdenní odevzdávání do sběrny. To je středobod jejího života a vše, co se kolem něj nedokáže točit, musí odpadnout. Rodina, příbuzní, práce... horečnatá mysl Anny coby vypravěčky nás vede příběhem zdánlivě bez příběhu, atmosférou tak hutnou, až se čtenář zalyká. Tempo a styl vyprávění přesně korespondují s Anniným rozpoložením, kdy se hranice mezi šílenstvím a realitou postupně stírá, až zmizí docela a spolu s ní se noříme hloub a hloub do tmy a pozorujeme, jak zahradnickými nůžkami přestřihuje poslední vlákna, jež ji poutají ke skutečnosti.

#9

Imre Kertész

KADDIŠ ZA NENAROZENÉ DÍTĚ

Když jsem - podle věnování na předním listu - tuhle knihu dala sestře před patnácti lety k narozeninám, nechápala jsem z ní ani slovo. No, aspoň k něčemu je to stárnutí dobrý.
Kaddiš, za... je titul, na který je dobré mít dostatek času na to, abyste ho mohli přečíst naráz. Nečekejte od něj příběh, děj, vyprávění. Je to kniha náročná na pozornost, ale pokud jí ji věnujete, dočkáte se velkého literární zážitku.
Kaddiš za nenarozené dítě je litanie, elegie, zpověď, je to horečnatý výron slov a emocí, téměř bez teček a téměř bez odstavců. Je to splašený kůň emocí a proudu myšlení, jsou to výjevy a obrazy, jsou to doznání a střípky paměti. Je to otevřené zavržení náboženství, odsouzení škatulek rasy, vyznání i národnosti. Je to bolest dětství, bolest ponížení, bolest z prázdna a neuskutečnění. Je to výkřik toho, kdo se narodil, aby byl něčím, čím být nechce, čím se být necítí a čím být nikdy nehodlá. A stejně tím být musí.
Je to o ženě v červeném županu s holou hlavou usazenou před zrcadlem.
Je to pozvánka do mysli někoho, kdo prožil a přežil peklo, aby se ocitl ne v životě, ale v čekání na moment, kdy si konečně perem vykope v mracích hrob, ten samý, na nějž mu dali v Osvětimi krumpáč.
"A má žena se cítila, jako by ani neexistovala; protože se narodila jako židovka, nemá právo na žádné vlastní pocity, na žádné vlastní myšlenky, ale může mít jen myšlenky a pocity židovské." (s. 96)
"...z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jediného hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?" (s. 142)
A klobouk dolů před Danou Gálovou, brilantní práce!

#10

Kunal Nayyar

MŮJ PŘÍZVUK JE SKUTEČNÝ

Po Anně, Imrem a Énardovi, který tu bude, až recenze na ilit vyjde, jsem nutně potřebovala číst něco lehčího. Všechny tři předchozí knihy byly skvělé, ale náročné a hlavně po Kertészovi jsem měla brutální knižní kocovinu. A stejně jako s tou skutečnou, i na tuhle pomáhá hodně vody a žádné prudké pohyby (mozku). 

Můj přízvuk je skutečný ale trpí ppp - a nemyslím tím poruchu příjmu potravy - patetičností, plytkostí a překladem. Stejně jako - předpokládám - drtivou většinu dalších, kdo po titulu sáhnou, i mě zlákala oblíbenost TBBT a postavy Raje, kterou Kunal ztvárňuje. Žel bohu je "Můj přízvuk..." dalším smutným důkazem toho, že na přísloví o ševcích, kteří se mají držet svého kopyta, je stále přehršel pravdy. Kunal zjevně usoudil, že když je slavný herec, může být i dobrý - nebo, jak se z textu zdá dokonce výborný (sic!) - spisovatel. Není. Není ani jedno. A to, co vyplodil, je už zkraje února adept na nejhorší knihu letošního roku. Gratuluji k nominaci!
"Můj přízvuk..." je cosi mezi paměťmi, motivační knihou a urputnou a naprosto nefungující snahou o komedii. Kunal vzpomíná na dětství, dospívání, odchod na studia do Ameriky, na seznámení s manželkou a na svatbu. Hm. Trochu málo. Nebo aspoň v tom duchu, v jakém je to podané. Jo a taky na holky, ty mu sice ve chvíli, kdy je ve Státech, časově absolutně nesedí, ale na to se*e Bílej Tesák. Hlavní je, že se dozvíte, jak je Kunal citlivý, jak je emotivní, jak pláče, jak píše (otřesné, resp. otřesně přeložené) básně a písně, jak bylo těžké zapadnout, jak bylo všechno těžké, ale on, protože je to ON, vyzbrojen moudry svého milovaného (ach ach) otce, se s tím vždy dokázal poprat, narazit na skvělé přátele a vzít si ex-miss Indie, jež nechodí, ale pluje, jež je dokonalá a on, on není, ale i tak... ach ach... (na tomto místě se bloggerka utopila v patosu a text končí).

Překlad je posledním hřebíčkem do rakve, takže ještě něco málo k němu. Kromě toho, že je plný anglismů, šroubovaných vět, nadbytečných přivlastňovacích zájmem a perliček typu "...ohňostroje...odpálené vašima vlastníma dvěma rukama." (s. 228) - whow, tak ještě že ne třema, že jo nebo třeba: "Zbláznit se můžu taky ze zvyku žen se žabkami na nohách." (s. 207) - a kde je ten zvyk? Ehm. Extrémně rušivé jsou pak z textu jak vidle z hnoje trčící vulgarismy - překladatel s redaktorkou zjevně usoudili, že když je to zábavná kniha, našviháme tam nějaký ty hovna, prdele, sračky, šukání a já nevím, co ještě, dyť je to, přece, haha, taková bžunda, když máte plnou stranu patetických lyrických výrazů, a pak to rozstřelíte nějakým tím sraním, ne? Hahaha. Ne. Fakt ne. Ass nemusí být nutně prdel a neumím si představit, že by si někdo mohl o Hawkingovi myslet, že bude "čurák" (s. 196) - o co, že v originále je prick. Jenže, milí zlatí boubelatí, prick není jenom čurák. A mohla bych pokračovat, ale nebudu, protože mi to akorát zvedá tlak.

Ztráta času, ztráta peněz, ztráta energie. Tohle prostě číst nechcete.