Moje třetí padesátka

Rozhodla jsem se pro ni před sedmi a půl lety.
A přesně tak dlouho nakonec vznikala.
Rodila se čtyři měsíce čistého času.
A na svět přišla s mírami: 72 045 slov a 259 normo stran.
Jen co se zrodila, nechala jsem ji zabalit a okamžitě se jí zřekla.
A čekala.

A čekala.

A čekala.

Až budu mít možnost obhájit, proč se jí musím jednou provždy vzdát.
Proč si ji musí vzít.
Proč si ji musí nechat.
A proč mi výměnou za těch 465 677 znaků, jež čítala, musí dát všehovšudy 3. (Jsem skromná!)

Vloni v září, stovky papírů poznámek

Říjen, píšu...

...listopad, začíná jít do tuhýho.

Ale všechno má svůj konec

Dočkala jsem se. 

Jen v opačným gardu

Konečně

A od včerejška to mám definitivně černé na bílém.

Nebudu lhát ani se tvářit, že na sebe nejsem pekelně pyšná.

Nebudu se tvářit, že to bylo jen tak mimochodem a s prstem v nose.

Nebudu se tvářit, že jsem s tím celé ty roky permanentně neotravovala okolí.

A že mě to konstantně nedeptalo.

Ani nebudu zastírat, že jsem si mnohokrát nevyslechla, že je to k ničemu, že se na to mám vykašlat, že to nemůžu zvládat, že je to na úkor rodiny, že je to na úkor práce, že vysávám jakožto interní doktorand stipendium, aniž bych učila (jsme malý obor, u nás obvykle doktorandi neučí) a dávala tedy něco zpět, že když nepůjdu přednášet, nemá to smysl, že akorát ztrácím čas.

Nebudu se tvářit, že mi každá jedna tahle věta nebyla líto.

A ani to, že ve mně akorát přiživovaly onen oheň podpalovaný vysoce hořlavým vědomím: já vám ještě ukážu!

A vždycky si budu stát za tím, co jsem nakonec napsala do poděkování.

Jen ještě musím vyřešit, jak vyvážit zklamání mého synovce, jež následovalo po zjištění, že nebudu mít žádnou ordinaci a on se ke mně nebude moct chodit léčit.

A vy, hlavně vy holky, mámy, budoucí mámy, dámy, ženy - je fuk, co vám říká okolí, je fuk, co si říkáte i vy samy sobě. Jde to. Jasně, že to jde. A stejně jako s tím ultra ani tohle není pohodlný, příjemný a snadný. Ale co z toho, co za něco opravdu stojí, skutečně je? Jediný, co vám může zabránit, jste vy samy. Protože nakonec - stejně jako vždycky - sejde jen na jediným: jak moc to chcete?

(A já chtěla. Moc.)