Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?

Už párkrát jsem tu na adresu některých (nejen běžeckých) autorů dštila oheň a síru, oháněla se silnými slovy a spílala vydavatelům, PROČ dovolili, aby něco takového spatřilo světlo světa? Ještě nikdy se mi ale nestalo, abych nevěděla, odkud mám vlastně začít, protože bylo špatně úplně, ale úplně všechno.
Inu, okřídlené úsloví praví, že všechno je jednou poprvé. Tak pojďme na to.
Nejdřív si ale připomeňme text, kterým to všechno začalo.
Dočteno?
Tak a teď já.

(45)

Miloš Škorpil

ŠŤASTNÝ ŽIVOTA BĚH

Knížku mi Karel skutečně s radostí (možná i trošku škodolibou ve smyslu: máš, cos chtěla) na Šutru zapůjčil. Chvíli mi trvalo, než jsem se k ní dostala a podobně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem těch ušmudlaných 180 stránek přečetla.

Všechno, co knize Karel vyčítal, potvrzuji - chybí jí koncepce, chybí jí stylistická i obsahová, alespoň průměrná, úroveň. Chybí jí jazyková redakce. Chybí jí vlastně všechno, co byste od knihy o běhání očekávali. Nemá šmrnc, nemá grády, nemá nic. Má jen Miloše a ačkoliv je to člověk, jenž neváhá sám sebe označovat za "tátu" českých běžců, za jejich gurua, za toho, kdo by dokázal Zátopka naučit běhat rychleji a ano, dokonce i za Ježíše, absolutně to nestačí. Kniha nekulhá na obě nohy, kniha je trupík a postrádá jakoukoliv končetinu, včetně hlavy.

Nevím, co si od toho Miloš sliboval. Snadný výdělek? Zvýšení vlastní popularity? Spíš to první, to druhé přeci není potřeba, jak jsme mnohokráte ujištění, on už je tak populární, že o něm slyšeli i v Alfa Centauri a nejspíš i mnohem dál. A i když to asi snadné peníze byly (protože jak těžké asi je nasekat za sebe halabala pár článků z vlastního blogu, nijak je nečesat a doplnit je onanistickým pseudorozhovorem? Hádám, že víc jak jedno, dvě odpoledne to zabrat nemohlo, pokud ano, je ku*va něco špatného v království dánském), výsledek je v podstatě zradou na čtenáři. Navzdory životu v elektronické době v mnohých z nás stále ještě přežívá jistá úcta k papírovým knihám. Máme pocit, že by měly být něco víc než nuly a jedničky nasekané na netu, že by měly obsahovat něco, co mohou předat, že by měly pobavit, poučit, dojmout, zaujmout, že by měly motivovat, že by zkrátka měly náš život nějakým způsobem výměnou za hodiny našeho času, jež jim věnujeme, obohatit. I kdyby to měl být jen jakýsi efemérní pocit, kdy ani nedokážete říct, CO přesně se vám na té knize líbilo nebo O ČEM že byla. Hlavně, že vám něco dala. 

Tohle mi teda dalo. 

Naposledy jsem šedesát stránek četla tři hodiny, když jsem se snažila probrat Narativem jako virtuální realitou. Bez většího slova úvodu jsme ve Šťastném života běhu vrženi do děje. Píše se rok 2000 a Miloš cosi obíhá. Nevíme, co tomu předcházelo, víme jen, že běží z Horní Dolní pod Smrkem přes Dolní Horní nad Smrkem, že si tam dal kafe, pivo a česnečku a že běžel s Frantou nebo Jardou nebo Pepou. Pršelo nebo svítilo sluníčko. Snědl ten a ten gel podle toho, kdo ho zrovna sponzoroval. Nakonec to všechno doběhl za takový nebo makový čas. Jeho popisy tras, které odběhal po rodné hroudě, vzbuzují ve čtenáři pocit, že naši kotlinu obklopují minimálně Andy, když už ne rovnou Himálaj. Každé dvě vesnice dělí několikakilometrové "krpály", které musí hvězdný Miloš vybíhat, což samozřejmě na rozdíl od všech ostatních zvládá s prstem v nose a ještě u toho rozdává autogramy a zubí se do objektivů. Prostě frajer. Samotné popisy akcí, neboť to jsou téměř výlučně akce pro jednoho, dva lidi, jsou brutálně úmorné. Nic se v nich neděje, je to výčet proběhnutých vesnic a sežraných česneček, maximálně doplněný o názvy vesnic, v nichž výprava spala. Sem tam se dočteme, jaké bylo šílené vedro nebo jak krutý dul severák nebo o neutuchajícím lijáku, jenž bičoval nebohého, leč srdnatého běžce. Člověk by si skoro myslel, že žijeme v oblastech, kde monzumy střídají úporná sucha, na kusu země, který vznikl z lásky Amazonského pralesa k poušti Gobi.

Babica českého běhu aneb Nejsi můj táta!

Jak už psal Karel, výkony, které Miloš podává nejsou rozhodně zahanbující, ale zároveň nejsou ani nic světoborného. Ani v dobách největších síly se nedalo mluvit o běžci světového formátu. Byl dobrý, ale ne zas až tak. Nic podstatného nikdy nevyhrál, ale to nevadí, protože si to vždycky dokáže omluvit - tu moc svítilo slunce, onde moc pršelo, támhle musel dávat autogramy a jindy to třeba pro změnu hodíme na hrb pořadateli. 

Další, co mě zarazilo, je fakt, že někdo, kdo sám sebe považuje za zkušeného trampa a "ultráka", má podobný orientační smysl jako moje maminka (promiň, mami). Neustále se někde ztrácí, neustále kufruje, neustále je zmaten jak Goro před Tokiem. Zvládne to dokonce i na Brdské (jež je v jeho podání náročný, přenáročný závod - jako jo, není to pětka kolem bloku, ale náročný závod si představuju trochu jinak). A hned dva ročníky po sobě. Zmaten je samozřejmě i čtenář, protože bez návaznosti přeskakujeme roky, tu jsou lidi z běhej.com velcí kámoši a "supr lidičkové", a pak už vůbec nejsou (a navíc Milošovi závidí, protože on je boží a davy ho milují), manželku Dášu střídá manželka Dana, ale některé jistoty jsou pevné - třeba to, že navzdory faktu, že Miloš nikdy nic pořádně nezaběhne, vždycky ví, jak to má být správně a nejlíp, zná prostě ty nejlepší recepty. Všichni kolem jsou méně zkušení a méně dobří, všichni dojedou na chyby, které Miloš dokáže jasně definovat, nikdy nedělá a on na ně neváhá ukázat prstem. On je přeci náš "táta". 

A proto náš "táta", když obíhá republiku a už nemůže, jede na kole, a když to nejde na kole, jede autem anebo se na to vyprdne úplně, dyť je to vlastně jedno. Inu, to víte, když nemáte limetku, dejte tam citron nebo tam nedávejte nic, ono je to vlastně jedno.

S postupem času se mění i tón knihy. Jistá úvodní suchopárnost spojovaná s manželkou Dášou se s manželkou Danou a posléze Danuškou přetavuje v žoviální, rádoby vtipnou bodrost - najednou se nám v textu objevují haha pasáže o "paní tomové" ( = navigace), nějaký ty archaismy a hlavně super fórky, jako třeba tenhle:

"Probíháme poslední osadou před Tachovem – Březím, a jelikož jsem zde dva roky sloužil při obraně socialistické vlasti, tak při pohledu na dva oprýskané baráky pronáším: 'Tady chcípl pes.' Jako odezva mých slov se mi ozvěnou vrací: 'Auuuu, auuuuu.' 'Nechcípl,' nato vece Martin.

Tak, tak, tak. Takhle nějak to bylo." (s. 111)

Zpod sluníčkových řádků prosakuje ublíženost, ukřivděnost a nedoceněnost. Je smutné, že ani po letech není Miloš schopný reflexe - třeba závěr 1000 mil okolo České republiky (ty jsou obzvláště úmorné, snad aby čtenáři přiblížily atmosféru samotného běhu): "Novináři se samozřejmě ptají i na Svobodu – pořadatele celé akce. S Martinem se jen usmíváme a říkáme si: 'Ani na závěr nezklamal,' jel po své trase, která byla opět delší, než co si napsal na papír, a prostě nestačil dojet. Mrzí nás jenom to, že tu s námi nejsou cyklisté, kteří si těch 17 dní také docela hrábli a tenhle závěr by zasloužili i oni." (s 117) - kdo je Svoboda a co tak strašlivého udělal, to se pochopitelně nedočtete. Proč taky? To někoho zajímá?

Kromě žoviálního tónu nabírají historky z konce knihy i tón hlubokomyslný, duchovní. No, je to asi tak hlubokomyslný a duchovní jako knihy Paola Coelha, jen kdyby je psal svářeč a ne kněz. "Kam to dneska bude, šéfe? Pokládám v duchu opět otázku a šéfem myslím toho nahoře, toho, jenž jediný VÍ, kudy nasměrovat naše kroky, abychom pak došli cíle, o němž kolikrát ani nemáme představu, že tam v dáli na nás čeká. To je však to krásné dobrodružství cesty, naší životní cesty, naší životní pouti, že nikdy nevíme, kam povede. Proto se s každým ránem probouzíme s otázkou: 'Kam to dneska bude, šéfe?'... Pořád ještě trošku jako ve snu sejdu do hodovní síně, bych naplnil svůj břich chutnou krmí, kterou nám připravili na stůl naši hostitelé. Houska, sýry, salámy, vajíčko – cukry, tuky, bílkoviny a spousta emulgantů – to je zase nářez, to to zase poletí (ze mě), až se budu na cestě čistit." (s. 122) Vnímáte to rozkošné spojení duchovna s hovnem? To je přeci parádní ne? Jazyk inspirovaný tradičnímu koledami v kombinaci s běžnými věcmi, to musel psát někdo báječně vtipný, nebo ne? Nebo snad ne?

Tak kam to bude, šéfe?

Výběr závodů a akcí je kapitola sama pro sebe. Je tu nějaká ta čtyřiadvacetihodinovka, je tu Spartathlon, ale v drtivé většině případů jsou to one man show podniky, v nichž může Miloš zazářit neb nemá žádnou konkurenci. Ony rekordy na veslařském trenažeru (kde nezapomene zdůraznit, že vůbec netrénoval, ale i tak měl čas na úrovni špičkových veslařů světové úrovně) nebo "drandění" (ano, to slovo tam skutečně je, dokonce v nadpisu) na koloběžce jsou takový úkrok bokem - snad mají demonstrovat široký sportovní záběr nebo oživit jinak nudný sled nudně popsaných běžeckých podniků - navíc takřka výhradně etapových.

Velký důraz je kladen na absolvování Spartathlonu. Milošův popis a to, jak o ikonickém ultra mluvil třeba T-Bird, mi silně připomnělo rozpor ve vyprávění o Tarahumarech a Měděných kaňonech z pera Christophera McDougalla a Dana Orálka. Nějak mi to ani nepřijde jako totožný závod...

A pak je tu zábavný příspěvek o výpravě do Švýcarska na Mountainmana, děsný nářez, kde 80 km s 5000 metry převýšení pasuje Miloš na roveň Leadville, vlastně ne, je to ještě těžší (vítěz to dal v roce 2011 za 8:23, to jen pro představu) - což už samo o sobě je vyjádření, které musí každého, kdo umí počítat, minimálně zarazit, když ne rovnou rozesmát (kdybyste někdo netušil a nechtělo se vám to zkoumat, Leadville je trailová stomílovka). To, že Miloš ani neví, KAM jede a KDE to poběží, působí až halucinogenně - to si buď musel vymyslet, nebo si to musel vymyslet, ne? Že ho naštve, když (podle všeho, jestli jsem to pochopila dobře) nestíhá cuty, a pak se na to teda vykašle, protože vyrazil o půl hodiny později než všichni ostatní účastnici (protože mu pták Noh ukradl klíčky od auta nebo tak něco), to už ke konci knihy berete jako součást koloritu. (Bohužel se mi nepodařilo najít web tohoto údajně ikonické a těžkého závodu, našla jsem cosi stejného názvu, co je ovšem o 16 km kratší a parametrově snazší.)

Největší perly jsou nicméně obsažené v patetickém, hloubavém, upřímném a veskrze pozitivním sáhodlouhém rozhovoru na konci knihy, jehož autora nejspíš guru důkladně odháčkoval, jinak si to celé neumím moc vysvětlit. Silně mi to připomnělo jednoho stand-up komedianta z mé guilty pleasure - Britain's Got Talent:

(Od 2:10 - ale má vůbec dobrý hlody.)

Teda Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?

Miloš totiž už od útlého dětství převyšoval jakožto Vyvolený všechny kolem, dokonce i svého trenéra atletiky. A proto to byl on, kdo se v raném věku nějakých čtrnácti let ujal trénování svých kamarádů z oddílu. Bravo! (s. 155)

Je to člověk, jenž založil dokonalý portál Škola běhu, jenžto je "útočištěm pro hledající" (s. 154). 

Je to člověk, který neváhá peskovat Dana Orálka:

"Jiří Ransdorf: Obdivuju výkony a nasazení ultraběžce Dana Orálka. Mám ale takový pocit, že by jeho kniha Můj dlouhý běh měla být pro začínající hobíky čtení tak trochu s hvězdičkou - nevhodné pro mládež! Vynikající výkony, ale plné zvracení, křečí a kolapsů. Ty učíš radosti z běhání. Dan jde po výkonech.

Miloš: Tak za tuhle otázku ti 'pěkně děkuju'! Popravdě, tohle jsou věci, které Danovi nepřestanu vyčítat, tím spíš, že si ho spousta ultráků bere za příklad. Já osobně tohle za ultra nepovažuju, spíš odsuzuju. Ultra není jen o překonávání sebe sama, ale i o tom, jak se závodem i se sebou ve všech směrech vyjít. Jaké je to hrdinství skončit na kapačkách jenom proto, že nejsem schopný se naučit za běhu jíst. Ale aby nedošlo k mýlce: Dana mám rád, dokonce si myslím, že by byl úplně v té nejlepší skupině ultraběžců na světě, jen kdyby v začátcích, kdy s ultra začínal, nerezignoval na to, že se mu dělá při pohledu na jídlo blbě. A přitom jde jen o to, vzít si to jídlo včas, nesnažit se doběhnout co nejdál nalačno, a pak se uvidí, však on mi někdo pomůže, když si neumím pomoct sám. Kvůli tomuhle jsem si ani Danovu knížku nekoupil a to zdůrazňuju, že jako člověka ho mám rád i kvůli tomu, jak je skromný a chová se k ostatním. Ale možná jsem divnej já a všichni, cosi berou preventivně prášky proti bolesti, jsou normální. Přesti si ale nepřestanu myslet, že v běhu jde o lepší zdraví a nikoli 'o zdraví!'" (s. 172)

Ty hrozny jsou ale děsně kyselý, co Miloši? (Vidíš, Dane, kdyby ses býval byl zeptal Miloše, hned bys věděl, co a jak, ale ty né, ty né... bohajeho)

"Jiří Ransdorf: V jednom běžeckém časopise se o tobě psalo jako o 'tátovi hobíků'. Co by 'táta' poradil mladým k běhání dlouhých vzdáleností?

Miloš: Kdysi mi řekl jeden přední český ultramaratonec ve chvíli, kdy jsem se rozhodl stát se 'tátou' hobíků: 'Myslíš, že to, co děláš, nějak pomůže ultra?' Tehdy jsem jen pokrčil rameny, protože jsem věděl, že mu nemá cenu nic vysvětlovat, stejně by nepochopil. Čas mu dal pádnou odpověď, v té době tu bylo maximálně  40 až 50 ultraběžců, holky bys spočítal na prstech jedné ruky! Myslím si, že to, že lidi směřují k ultra, je zákonitý vývoj i v tom, že je to táhne z měst do přírody. Pravda, uvítal bych, kdyby ten nástup u jednotlivců byl pomalejší, kdyby si dali víc času na to, než pořádně vyspějí jako běžci, aby se kromě kvantity zvedla i kvalita, ale to bych chtěl asi moc. Řekl bych však, že to je spíš 'dětská' nemoc běhu, a že pomalu a jistě, tím, jak začnou běhat mladší a mladší bude možné zapracovat na kvalitě..." (s 172)

Tak jo. Ne, Miloši, nejsi guru, ani táta, ani polobůh. Jsi podprůměrný blogger, který vystihl správný okamžik a výborně zapracoval na svém PR. To jsi podle mě.

A přitom je to škoda, materiál by tu dozajista byl a nebylo by ho málo. Jen by to chtělo schopného ghostwritera a Milošovu ochotu mluvit třeba o tom, jaké to je, když jste osobák na maraton zaběhli hned při prvním pokusu, jaké to je, když se vám poslední dvě dekády zrovna nedaří, jaké to je smířit se s tím, že stárnete a že ty výkony jsou, pochopitelně, čím dál horší. Jaké to je, být mediální hvězda, jak těžké to musí být, když se s vámi neustále všichni měří... Když vás propírají, když se vám pošklebují, jaké to je, když vás milují i nenávidí. Miloš mohl motivovat a předávat. Místo toho máme, co máme. Tak třeba někdy příště. 

A prozatím? Promiň, Kiliane, že jsem na tebe byla tak zlá, piš!