GGUT 2017 - pohádka s (ne)šťastným koncem

Natáhla jsem ruce k nebi a dotkla se mraků. Sevřela jsem je v hrsti. A trhla. 

Cpala jsem si mraky do pusy, hltala je, polykala. Srdce mi bilo jako splašené. 

Slunce se vyhouplo nad obzor. 

A já se s nohama víc na zemi než kdy v životě dotýkala nebe. Jako bůh An jsem v sobě pohltila celý svět v okamžiku, kdy on spolkl mě.

Jestli si někdo myslí, že heroin je návykový, měl by zkusit tohle.

GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL 2017

110 k - 6500 m

O tom, jak o GGUT sním, jsem psala. Psala jsem i o tom, jak jsem se narychlo vloni přihlásila na zkrácenou, 50 km dlouhou trasu. Psala jsem o tom, jaké to bylo tu padesátku běžet. Psala jsem o tom, jak jsem se na celý GGUT přihlásila, o tom, jak se bojím a těším. A taky o tom, jak doufám. A protože je neděle po závodě, je načase napsat, jaký to celý bylo. A že to byl panečku den.

Do Niedernsillu jsme tentokrát přijeli o celý týden dřív. Hned v neděli jsme zvládli sebe i děti zlikvidovat na túře na Weissee, která se nejdřív zvrhla v lezení po žebřících a lanech s Madlenkou a pak ve snášení na střídačku jedný a druhý na parkoviště, neb jsme nestihli lanovku a museli dát těch 6,7 km na 1000 výškových metrech po svých. Rodiče roku. Párhodinový táhnutí skoro 16kilový Katky na ruce se na mně dost nepříjemně podepsalo a běhat jsem proto pak byla už jen jednou a jen na chviličku.

Máša čeká, až se k ní s Káťou dohrabeme

A pak tu byl pátek. Přiznávám se bez mučení, že jsem v poslední dny byla krajně nesnesitelná. Měla jsem takový nervy, že jsem nedokázala pořádně ani číst, spát nebo pracovat - zadělala jsem si tím pádem na krušný srpen, ale co se dá dělat. First things first - život je holt otázkou priorit, jak nás naučila kdysi jedna z reklam na jakési španělské auto.

Dopoledne jsme vyrazili hromadně do Kaprunu vyzvednout číslo, nechat zkontrolovat povinnou výbavu a vyfotit se u cílový brány, to kdybych se k ní náhodou už nedostala. 

Klepou se mi kolena... Mimochodem - povšimněte si mýho vytuněnýho dvacetilitráčku - fusekle na popruhy na silikonový láhve jsem přišívala cestou do Rakouska v autě - a fungujou skvěle!

 Ve frontě na startovní číslo prožiju malý infarkt, když chtějí po chlapíkovi přede mnou občanku nebo pas. Já s sebou, jak jinak, žádný doklad totožnosti nemám (to by fakt chtěl někdo dobrovolně běžet pod cizím jménem?) a jak se mi najednou hodí, že mě má T. zapsanou v občance. Mé zpanikařené vysvětlování, co moje jméno na rubu jeho zelený kartičky znamená, asi slečnu přesvědčí, že nefabuluju a tašku s číslem a tričkem mi dá. Chlapík mě posléze odchytává a já zažívám krátký okamžik slávy, kdy ve mně někdo pozná autorku mýho blogu. Takže Michale, moc mě těšilo a doufám, že jsme se neviděli naposledy!

Odpoledne balím. Je mi zle. Bolí mě žaludek, přijdu si strašně unavená a neumím si představit, že se postavím na start. Neumím si představit, že uběhnu byť jen kilometr. Posedne mě obsedantní představa, že se tam zabiju. Že někam spadnu. Že se nevrátím. Úzkostí nemůžu ani pít a jíst.
Ale poctivě si napytlíkuju oblečení, jídlo, supplementy, dvě čelovky, externí zdroje (dva! To abych neopakovala chyby z loňska), kabely ke všemu, co je třeba nabíjet, dva litry vody... A furt je v batohu místo!

 Už předem pobaveně pakuju svůj oblíbený token - buff z WS100, který mi dal HH poté, co se nám narodila Káťa. To aby mi připomínal, proč to dělám. A já ho pořád nosím a pořád mi připomíná, proč to vlastně všechno dělám. Bylo mi jasný, že mě čekají nevěřícné dotazy, zda jsem skutečně JÁ běžela Western States a že zase uvidím ve tvářích tazatelů znatelnou úlevu po ujištění, že kdepak, že to kamarád a že tohle byl dárek. Dočkala jsem se. Lidi prostě nezklamou.

Poprvý v životě chystám drop-bag. Dávám si do něj i věci na převlečení. Koneckonců vidět Kals a zemřít. To, že se chci dostat aspoň tam a že mi to bude i stačit, jsem totiž myslela naprosto vážně. Netušila jsem ještě, že všechny ty perfektně nachystaný věcí, který mi měly pomoct dostat se do cíle, ani nevytáhnu, že nakonec nevytáhnu ani ten pytel.

Večer je nečekaně teplo - přes 15°. Tom mě nakonec veze na start, Eva s Milanem, kteří s námi s jejich dětmi letos na dovolenou jeli, nám pohlídali holky, takže jsem nemusela složitě řešit, jak se dostanu na start. 

Tom mi odnese drop bag a rozloučíme se. Zmizí a já si najednou připadám jako na přehlídce Victoria's Secret. Všichni na mě čumí a podle figur ostatních kolem tu já fakticky nemám co dělat. Asi jako byste metráčka přihlásili na miss a oni ho omylem poslali do televizního finále. Téměř všichni kluci jsou hubení, svalnatí, šlachovití, ošlehaní (nejen vlastními) větry. Holky naprosto bez výjimky. A pak jsem tu já. Usedám na obrubník u parkoviště, drbu malýho pejska, kterýho má vedle mě rodina, která vypravuje maminku. "It's for a good luck!" směju se, když mě pejsek začne olizovat. Holku pak potkávám v závodě a "good luck charm" jejího psíka si se smíchem několikrát připomínáme. (Pro sichr pak na parkovišti podrbu všechny psy, co kdyby to fakt fungovalo!)

Po brífingu objevuju Pavla. Zdravíme se, rychle na něj cosi chrlím, nervy pracují. A pak už se odpočítává, výstřel, had se dává do pohybu a já s ním.

Běžíme Kaprunem, lovím dech i rytmus. Kolem fandí lidi, kteří si počkali na start v jedenáct, lidi běží i jdou, takže aspoň pro začátek nejsem na úplným chvostu. Měla jsem si to víc užít. Cesta se záhy stáčí do lesa a stoupá vzhůru v prudkých, krátkých serpentýnkách. Jsem kdesi za půlkou rozsvícenýho štrúdlu. Přede mnou vyrovnaným krokem kráčí hubená holka, já se opírám o hole a funím, abych udržela krok a nezdržovala lidi na za mnou. Ona má hůlky v batůžku a kráčí ležérně s rukama sepjatýma za zády. V tomhle výjevu se krásně zmaterializoval rozdíl mezi Jimi a Mnou. Stoupání mi připadá nekonečný, potím se, mám žízeň, spala bych. To brzo. Konečně se dodrápeme na cestu. Lidi kolem práskají do koní a mizí. Většina z nich jde - a to tak rychle, že i kdybych dokázala běžet, neutekla bych jim. Odmítám se nechat takhle záhy nasrat a jdu si svoje. Dopředu jsem věděla a moc dobře si uvědomovala, že největší výzvou budu já sama, trať, síly, chuť a odvaha. A cut-offy. Jejich nastavení mi dávalo na srozuměnou, že na flákání nebude rozhodně prostor a že budu mít sakra co dělat, abych je stíhala. A tak šlapu, co to jde, jakmile je cesta trochu z kopečka, běžím. Potkávám se s prvním Čechem, Michalem z Tanvaldu. Chvilku běžíme spolu, povídáme si o závodech, kilometry plynou, metry taky. Záhy je tu Fusch s fontánou. Piju, dolívám vodu, za Fuschem vyndavám sluchátka a s hudbou v uších a hvězdami nad hlavou mi to krásně utíká na první cut ve Ferleitenu. Tam jsme byli s holkama v místním Wildparku před pár dny. Stan je postavený hned vedle závor na kraji vyhlídkový silnice kolem Grossglockneru. Dorážím s necelými 50 minutami k dobru na cut. Rychle něco málo sním, vypiju hektolitr teplýho čaje a rychle vyrážím. Lidi kolem prořídli. Mezi mé oblíbence, který jsem pak už bohužel přestala potkávat, patřil hlavně šedivák v kostkatý košili s krátkým rukávem a tváří Clinta Eastwooda. Propadla jsem se na ocas, kam patřím. Těším se na první horu, je mi zima, tak se zahřeju. Míjím Michala, který jde s nějakou holkou a volám na něj, ať kouká taky běžet, čert ví, kdy si pak zaběháme? Netušila jsem, jak pravdivý moje slova budou...
Překvapeně kousek od úpatí hory potkávám Jonase, kamaráda R. a V., který kráčí s nepřítomným výrazem zpátky do Ferleitenu. Na zlomek vteřinu zvažuju, že se zeptám, jestli je v pohodě, ale pak tu myšlenku zavrhuju. Určitě se ho na to ptalo už dost lidí, a když vzdáváte takhle brzy, v pohodě 100% nejste.
Cesta se zvedá a my stoupám po serpentýnách. Snažím se držet tempo, vím, že je za mnou relativně dost lidí a jsem tím pádem v klidu. Terén se mění a my začínáme šplhat po stezičce na Untere Pfandlscharte (2663 m). Když zakloním hlavu, kdesi daleko nad sebou vidím malinkatý světýlka čelovek. Je to šílený, protože jsou opravdu neskutečně vysoko. Začíná svítat. Brzy můžu vypnout tu svoji a nechat se pohltit nádherou vycházejícího slunce.

 Hluboko pod námi se klikatí řeka, podél který jsme teprve před chvílí běželi. Jdu s holkou od malýho pejska. Vypadá utahaně. Mně je docela dobře. Jasně, funím a nohy dostávají zabrat, jsem pomalá, ale jinak mi je fajn. Jsem venku. Jsem v horách. Je teplo. Ujídám průběžně něco málo ze zásob, piju. Myslím na Veverkovic "tady a teď". Zatím to všechno ladí.

Kousek pod vrcholem - když si fotku zvětšíte, uvidíte nahoře malinký lidi a nad nimi ještě menší lidi... a ještě menší...

Pak konečně přelejzám vrcholek. Za ním se objevuje kamenný pole a další vrchol na jeho konci pokrytý sněhem. Slibuju si, že se někde najím, jen co najdu šutr, kde si budu moct sednout. Ale nic takovýho kolem není. Místo toho začíná fičet a já si uvědomuju, že vůbec necítím, že držím hůlky. Místo snídaně vyndávám rukavice, buff a bundu. Tu zapínám ve chvíli, kdy dopadají první kapky. Zvedá se ledový vítr, žene proti nám déšť. V mé suprdupr bundě, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala vloni, mi je krásně. O poznání hůř mi je v mojí nový, úžasný sukýnce, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala  teprve včera. Na převlíkání ale není prostor a tak mířím ke sněhovýmu svahu. Nade mnou se potácí kluk bez hůlek, nechápu, jak to bez nich zvládá, protože mně to přijde celý děsně strmý a nebezpečný i s nima. Po chvíli ho předcházím a po pár (desítkách?) minut jsem konečně u chlápků hlídkujících nahoře. Nohy mám fialový, asi mi je dost zima. Dozvídám se, že je závod kvůli počasí přerušený.

Odtamtud jsme přišli...

...tam jdeme...

...a tohle tam uvidíme.

A tak nerušeně fotím, dokonce si i vrcholek točím. Přelezu přes sněhový pole, přehopsám kamenitou plošinu a vesele se pustím o závod dolů. Když přerušeno, tak se na druhým cutu na Glocknerhausu v klídku převlíknu, dám si jídlo a zahřeju se. Těším se.
Jako bych už nebyla dostatečně poučena - jakmile se na něco moc těším, bývá to debakl.
Na Glocknerhaus dobíhám se 40 minutami na cut a dozvídám se, že závod pokračuje dál. No, tak super, no. Tehdy ještě netuším, že cut se počítá ne od chvíle, kdy pípnete při doběhu, ale od okamžiku, kdy občerstvovačku opouštíte. A tak jím a piju a jdu dovnitř se převlíct na záchody. Stahuju přes zabahněný kecky sukni, boty jsou jak kdybych běžela čerstvě zoraným, podmáčeným pole (což jsem vlastně skoro udělala), tak je musím zout - nejdřív návleky, pak boty. Trvá mi to sto let. Natahuju tříčtvrťáky, šněruju se do bot. Konečně můžu odejít. Beru hole a zdravím právě doběhnuvšího Michala. Sešněruju zbytek kopce. Je 8:50. Deset minut do cutu. Dole je přehrada, jezero a z druhý strany propast šutrů. Přestalo pršet, tak si to všechno fotím. Jsem v klídku, nahoře byla hromada lidí, spousta namakaných kluků, co bych se nervovala?

Vysoko nad Glocknerhausem

Dole u přehrady

Však já se ty selfíčka jednou naučím fotit! Aneb Byl jsem zde, Fantomas!

Jdu, kousek popoběhnu po hrázi a pak je čas začít znovu stoupat, tentokrát na Salmhütte a poté na vrcholek Pfortscharte (2828 m), nejvyšší bod závodu. Kopec se - naštěstí pro mě - topí v mraku. Šlapu vzhůru, vidím kdesi vysoko nad sebou další barevný postavičky, to zas bude něco. Kousek za mnou se vyloupne kluk v oranžovým, jde vyrovnaným, pevným a rychlým krokem. Vysmátá ho pouštím před sebe. Ve chvíli, kdy mi ukáže vlaječky a fáborky mi úsměv ztuhne na rtech. Je to organizátor, která odznačuje trať a já jsem oficiálně poslední účastník, kterýho pustili z Glocknerhausu. Tyvole. Tyvole!
Snažím se přidat do kroku, omlouvám se, že jdu pomalu, ujišťuju se, že mám do 16:00 čas, abych se dostala do Kalsu. On mě uklidňuje, že je to ok, že je to můj závod a že skončit v Kalsu není ostuda a co že jsem běžela zatím nejdelšího? Že by mě to dvakrát povzbudilo se říct nedá. Kopec je prudký, celou dobu je vidět do čím dál větší hlubiny pod námi. Resp. naštěstí není. Výšek se totiž bojím pořád stejně a pořád mám závratě a dělá se mi z nich zle. Co teda dělám v horách? Ve chvíli, kdy se porůznu přelejzají větší a menší skály cestou, fakt netuším.
Chlapík, moje běžecké rande, jak ho záhy v duchu (a pak i nahlas) překřtím, jde vytrvale za mnou. Motivuje mě natolik, že záhy docházím další dva kluky. Oba jsou v pohodě, posedávají, vydejchávají se, já se kolem nich protáhnu a vysmátě jim sdělím, že teď jsou poslední oni, chachá! No. Jsou. Asi tak jednu zatáčku. Pak se hecnou, statnější zmizí, hubený Francouz vyšplhá jako Spiderman skálu těsně pod vrcholkem, před kterou se mi chce hrůzou brečet a křičet zároveň. Jenže za mnou je borec v oranžovým a nade stojí další tři a strach z ostudy (a připomínka mnohokrát opakovaný větičky z propozic, že hlavně nemáme přecenit vlastní síly! Je to technický! Místy hodně technický (!!) terén - počítejte s tím!!) mi nedovolí nic jinýho, než popadnout hole, zatnout zuby a nějak se vydrápat nahoru.
Francouz testuje moji psychickou odolnost - popoběhne, sedne na šutr, zavře oči a jen co se přiblížím, zvedne se a zase odběhne. Obcházíme celou horu po jejím obvodu, mírně stoupáme, sem tam je potřeba přelízt nějaký ty špičatý šutry. Dolů padák jako kráva. Mraky se trhají, objevují se okolní štíty, pod námi nerušeně hlídkují na hromádkách nor sysli. Mé běžecké rande jde vytrvale za mnou, mám pocit, že musím furt jít, když ho mám v zádech. Nakonec aspoň tahám mobil a omlouvám se, že musím poslat smsku domů, T. psal, co se děje, že jsem podle dat furt na Glocknerhausu?
Konečně se dostáváme na Salmhütte. Překvapeně sleduju, kolik běžců se v hospůdce uprostřed hor vysoko v mracích rojí. Rychle dolejvám vodu, propojuju hodinky se zdrojem, abych je dobila a mizím, než si ostatní uvědomí, že teď mají babu oni. Loučím se se svým rande, říkám, že se asi ještě uvidíme. On se na mě usmívá a odpovídá, že až bude tohle u konce, já rozhodně poslední nebudu. Je to jako kdyby mi řekl, že jsem ten nejúžasnější běžec na světě a najednou mám sílu. Utéct se pokusil i posedávající Francouz. Moc mu to ale nejde, říká mi, že ho bolí žaludek. To ho lituju. Nevím, jak vám, ale já nohy a vlastně celý tělo dokážu přesvědčit. Bolíte? Nechce se vám? No, to máte blbý, tak šlapeme. Ale žaludek, to je pěknej bastard, jak se začne vzpjačovat, je zle. Mluví cizí řeči a odmítá poslouchat.
Daří se mi předejít dobrých deset lidí. Šplháme na vrcholek sutí a bahnem. Ujíždí to, od bot kluka nade mnou padají šutry. Na vrcholku zůstávám stát. Tři organizátoři mají obavy, jestli jsem v pohodě. Směju se, že naprosto, jen mám hlad a něco si u nich sním. Je mi krásně. Po dvou nebo možná třech hodinách nejsem poslední. Chlapík mi nabízí svůj batoh k posazení. Házíme fórky. Času ale není nazbyt, jen se pro zajímavost ptám, kdy tam byli první. Prý ve 4:30. My máme něco po jedenáctý hodině. Pěkný. A dolů je to stejná suť a bahno jako nahoru. Ujíždí mi to. Bojím se pekelně. Kolem se prožene další Francouz, mladej, brejlatej a věčně vysmátej kluk, se kterým se budu pár hodin předbíhat. Zavěšuju se za něj, koukám, jak se na lopatu sedá a pamětliva hlášky Honzy Bartase z jeho posledního zápisku - kdo se bojí moc, leží, kdo se bojí málo, leží taky, se snažím najít tu správnou rovnováhu.

Výborná je obzvlášť ta rovná stopa dolů, kterou to pralo čelo závodu...

Můj nedobrovolný francouzský učitel seběhu sutí a bahnem

Vzhledem k tomu, že jsem najednou na pevný zemi a stojím, se mi to zjevně povedlo.
Sbíhám kopec, běžím, kde to jde, něco jako lana už mě nemůže rozhodit, krize zažehnána, teď to jde. Je to super až do chvíle, kdy na sloupku uvidím cedulku "60 km to go". Au. Au! Dostáváme se do údolí, vylejzá sluníčko, je mi vedro a blbě se mi v najednou panujícím dusnu dejchá. Na Lucknerhausu svlíkám bundu, buff měním za kšiltovku a zapomenuvši na nadcházející vrchol, který nás cestou do Kalsu ještě čeká, vyrážím s Francouzem, kterýho přestal bolet žaludek a vstal z běžeckých mrtvých vstříc polovině závodu.
Kopec mě nepříjemně překvapí. Dupeme serpentýnky vzhůru, opírá se do nás slunce. Francouz mizí. Konečně jsme nahoře a tam nás čeká další stoupání loukou. Je to krásný, nádherný výhled, jen by mi nemuselo být to zatracený vedro. Míjím Michala, toho, co jsme se viděli při vyzvedávání čísel. Nahoře se vydejchávám, fotím, připravuju se na seběh. A pak se snažím běžet, mám hodinu a půl na to, dostat se do Kalsu. To bude v pohodě.

Není.
Vůbec to není v pohodě. Seběh je nekonečný. Peru to tam pod tlakem, co mi nohy dovolí. Vidět Kals a zemřít!
Jak blízko se tomu dostanu...

Nemůžu, nemůžu a nemůžu. Jsem kdesi v lese pořád děsně vysoko nad Kalsem. Čas letí jako splašený. Cesta nás žene na nějakou posranou Rundweg, místo aby nás pustila dolů do vsi. Přede mnou nikdo, za mnou šedivák. Začínám kurvovat nahlas: "Fuckin' Rundweg! Fuck it! Fuck it twice!"
Chce se mi brečet. A seru na to. Seru na to na všechno. Píšu T., že nestíhám cut a že to balím. Že jsem hotová, bolí mě nohy, motá se mi hlady hlava, že se musím v Kalsu najíst, jinak se nehnu. Ujišťuje mě, že je to ok, ať tak či tak, ale ať makám, že už je to jen kilák. A já to jebu - slyšíte?! JE-BU! ostentativně jdu, i když by mi gravitace mohla pomoct aspoň klusat - jsme na kraji vsi, na asfaltu. Míjí mě borec bez hůlek, povzbuzuju ho, ať kouká makat. Sama jdu. Pak mi to ale nedá. Myslím na Radka, který to tu před dvěma lety musel zabalit kvůli kolenu. A kvůli němu a jeho kolenu běžím. Protože já pokračovat můžu. Jen nechci. A to je prostě málo. To na vzdávání se nestačí.
V Kalsu se zdržím 17 minut. Prý to byl jeden z nejkratších časů tam. Naleju do sebe trochu polívky, čaje, sním meloun, doleju vodu, dojdu si na záchod, přemáznu, kam si dosáhnu. Drop-bag plný pečlivě nachystaných věcí ani nevytáhnu. Zaplatím za to poměrně tvrdě, ale na tom teď nesejde. Mám pět minut do cutu. Musím pryč.
A tak jdu.
Živou mě nedostanou.

Nevím proč, ale měla jsem zafixovaný, že stoupání na Kalser Tauern je vlastně v pohodě, nic moc hroznýho. Snad proto, že jsem to přežila nebo že to vloni bylo míň hrozný, než jsem čekala, nevím. Každopádně jsem Rumuna bez hůlek, s nímž jsem od Kalsu šla, přesvědčila, že to v klídku zvládáme. Když pak přišly šutry a začlo být jasný, že to nebudu s prstem v nose, že to bude strašný boj a že ten boj o cut prohrajeme,  chtělo se mi brečet zoufalstvím.

Dlouho jsem myslela, že jsme poslední. Nakonec se za námi vyloupla postava v modrým, což mě uklidnilo. Rumun mi nakonec o kus utekl - posílala jsem ho napřed skoro celou dobu - přijel totiž vlakem z Vídně na start, v Kaprunu neměl ubytování, jen lístek na vlak na neděli v osm ráno, kam se chystal rovnou z cíle a do něhož se tím pádem potřeboval dostat. Držela jsem mu ohromně palce. Znovu jsem ho ale došla ještě před stoupáním, prý je o půl hodiny posunutý cut, to dáme! Já už to ale zabalila. Nohy bych přesvědčila, snad i záda a plíce, ale já už chtěla jen domů.
Začalo se šeřit, ochladilo se a stoupání bylo podstatně, podstatně těžší a techničtější, než jsem si pamatovala. Nahoře jsem se s Emilianem rozloučila, on do toho práskl a zmizel. Já mladýmu klukovi z horský služby řekla, že to dole balím. Najednou kolem proběhl chlapík v modrým. Chytla jsem se ho pamětliva sněhovýho pole, který mi vloni dalo zabrat. Jak jsem mohla vytěsnit ty strašný šutry? Jak jsem mohla zapomenout, jak dlouhý to na Rudolfshütte je a pamatovat si jedno ubohý políčko? Nevím. Netuším. Ale teď se zuby nehty držím chlapíka přede mnou. Najednou mě napadne, že to je přece Sam! Sam Straka! Nesměle za ním volám: "Same?!" Nic. Tak to jsem se spletla...
(Vsuvka: Strakovi totiž bydlí hned vedle nás. To se vám může stát jen u R.+V.)
Snažím se běžet. Jsem psychicky totálně rozložená. Vzteky makám, protože se bojím, že mi vypnou lanovku. Najednou mi podjíždí noha a já padám. Poprvé a rovnou zády na ostrý šutr. Bolí to. Brečím dovnitř. Vypočítám si všechny svoje neúspěchy z poslední doby. Rochním se v sebelítosti. Nadávám si za to. Rochním se ještě víc. Rituálně pálím kecky a dávám se na paličkování. Prostě normálka.
Konečně jsem dole. Přebíhám mostek a hrabu se vzhůru.

Organizátoři mi tleskají, fotograf mě fotí. Někdo mě plácá po rameni. Všichni si myslí, že pokračuju dál. Je 21:15, mám patnáct minut na cut. Ve chvíli, kdy říkám, že končím, se mi rozklepe brada. Utírám slzy. Pořadatel na mě vyděšeně kouká. Nemůžu mu ani říct, že mi nic není, protože bych se rozbrečela definitivně. Je mi to všechno líto. Tolik jsem se snažila. Tak moc. Jdu dovnitř. Je tam Sam. Jí, říká, že mám jít dál, že to už dáme, posledních 500 výškových metrů. Vrtím hlavou, kdepak, já už dneska skončila.Vzápětí mi to je líto, ale už nás ženou k lanovce, takže není čas to moc zvažovat. Končí nás dost, sváží nás dolů, kde na nás čeká bus, co nás odveze do Kaprunu. Mám vybitý telefon, nemůžu ani napsat domů a jsem tak hotová, že mi trvá sto let, než najdu zdroj a kabel. V kabince je nás šest. Smrdí to tam k zalknutí.

Na Mittlestation musíme přejít. Skoro nevstanu. Úplně dole lezu pomalu po čtyřech, sama sobě se hystericky směju a sděluju ostatním, že už jsem bála, že mě budou muset vyšťouchnout ven. Smrdutá pohřební atmosféra se při pohledu na naprcanýho kačera, v něhož jsem se během těch pát minut jízdy lanovkou změnila, odlehčuje.
V autobusu mě rozklepe zimnice, chce se mi zvracet, chce se mi spát. Smrdím tak, že nemůžu usnout. Píšu všem, kdo mě během dne povzbuzovali. Je to těžký psaní. Tome, Ritu, Evi, Ali, mami, Mílo a Evi, Péťo, Martine-Veverko - MOC vám všem děkuju, vaše zprávy byly úžasný a neskutečně mi celou cestu pomáhaly. Opravdu.
Bus se serpentýnama hrabe snad sto let. Nebe začínají pročesávat blesky. Upadávám chvílema do komatu, probouzí mě můj vlastní smrad. Celá se klepu. Začíná lejt. Během chvíle se venku rozpoutává peklo. V tu chvíli vůbec nelituju, že nejsem nahoře.

V Kaprunu mě při pohledu na finisherskou bránu přepadne děsivý splín. Splín všech těch jednaosmdesáti kilometrů a víc jak pěti a půl nastoupaných kilometrů, který mi v tu chvíli přijdou jako k ničemu. Není čas se litovat, protože se zvedá vítr. Během chvíle se rozpoutá peklo i v Kaprunu. Vítr mlátí organizátorům se stanem, menší brány lítají kolem. Beru si uvnitř drop-bag, stojím uprostřed jak tvrdý i, kolem postávají, posedávají a polehávají lidi a jejich rodiny. Já tam stojím s pytlem, čekám na T. a začínám vibrovat. Než se během pár minut objeví, klepu se tak, že mám co dělat, abych vydržela stát. Chce se mi křičet zoufalstvím. Odevzdává za mě čip, jdeme k autu. Chválí mě, říká, jak je rád, že nejsem nahoře a já konečně hystericky brečím. Brečím, protože mi to je tak strašně, strašně, strašně líto. Brečím, protože mi je děsně zle. Protože mi je zima. Protože jsem tam nechala všechno, absolutně totálně všechno a stejně to nestačilo.

Celý kolečko...

...a můj nedotažený pokus o jeho překreslení

V penzionu se konečně svlíkám, lezu pod horkou sprchu, lezu do postele, nechávám si udělat housku a mátovej čaj. Něco blekotám, T. mi vykládá, jak mě všichni sledovali a díváme se na výsledky. Podle všeho stáhli všechny zbývající lidi z trati. Najednou je fuk, že jsem nešla dál, stejně bych nedokončila. Od Sama se druhý den dozvídám, že je zastavili těsně pod Kapruner Törlem, otočili je a donutili slízt horu dolů a vrátit se přes celý kamenný pole na Rudolfshütte. Dokonce nepustili lidi ani z přehrady pod horou. Tam skončil Pavel.

Já na trati  nakonec strávila 22 hodin, 14 minut a 20 vteřin k tomu. Hodinky mi naměřily 89,37 km (oficiálně 80), 5573 nastoupaných a 4118 sestoupaných metrů.
Pro porovnání - čas vítězných mužů (neb doběhli nohou společnou a nerozdílnou): 15:03:45; čas vítězné ženy: 17:29:45; z 255 startujících mužů jich dokončilo 137; z 38 odstartovavších žen se jich do cíle dostalo 13.

Druhý den sčítám ztráty - puchýř - 3 ks; zlomený nehet - 1 ks; naražený záda - 1 ks; bebíčka - 5 ks; dvě popraskaný paty a toť vše. Jasně, bolí mě nohy, ale nic hroznýho. Kecky pálit rozhodně nebudu. Když si totiž vyberete ten nejlepší koníček rovnou, byli byste pitomci, kdybyste ho věšeli na hřebík.

(Ale za rok se vracet nebudu - tenhle nakousaný koláč strčím do pytlíku a uklidím do mrazáku na později - za pár let, až ještě něco naběhám a nalezu. Maminka mi vždycky říká, že zmrazený pečivo vydrží dlouho, a když ho vyndáte, chutná mnohdy líp, než začerstva. No a maminky mají přeci vždycky pravdu!)