Koláče bez práce aneb pay more, run less!

Mentální koučink! Běhejte hlavou! Volkswagen spolu s rekordmanem a guru Járou českého běhu vás to naučí!
Zírám na stránku z časopisu, kterou mi jistá dobrá duše poslala mailem, prý abych se pobavila, kam až to může zajít. Neváhám ani vteřinu a registruji se, abych konečně mohla prozřít a pochopila, proč bez ohledu na to, jak moc běhám, jsem pořád stejně marná lama.
Natěšeně očekávám hodnotné rady a návody a už přemýšlím, jestli zvládnu nabrat mločí sliny za úplňku, které bude dozajista zapotřebí smísit se slzou jednorožce a rozdrceným prachem z mince pocházející z kotlíku na konci duhy, kapátkem z lékárny nebo si na to budu muset pořídit nějaký speciální (určitě stříbrný!) preparát. Jenže místo pití elexírů za šestého úplňku sedmého roku pod desátou třešní v dvacátém sadu nalevo nebo adresy, kde se mi dostane zaručeně nejlepšího běžeckýho odháčkování mýho života, mi ve schránce přistál instantní návod o běžecký abecedě, o tom, jak navyšovat objemy a kolik naběhat při dlouhých trénincích... Sakra, kde je to tajemství hopsinkový šťávy?
Počkejte, oni snad po lidech chtějí, aby se na závody chystali - panebože - během?!
No to snad...
V poslední době čím dál častěji narážím na lidi, kteří naskočili na módní vlnu vytrvalostního běhu, chtějí být běžci, chtějí být maratonci, ale vlastně se jim moc nechce běhat. Obvykle mají tisíc a jeden důvod, proč běhat nemůžou (fouká/prší/sněží/je horko/mrzne/Mars je ve špatné konjunkci se Saturnem/v horoskopu v Květech psali, že si mají dávat pozor na zranění či nemoc atp.), permanentně je tu píchá a támhle tahá, škrábe je v krku a mají rýmičku a samozřejmě zaklínadlo největší: nemají čas! Nevím, ale když si na běhání najdou čas lidi, kteří mají dětí jako smetí a časově náročnou práci a dokážou měsíčně naběhat stovky kilometrů (ano, mluvím o Petrovi, Radkovi, Honzovi, Alžbětě...), asi to nebude zhola nemožný, ne? Jasně, není to vždycky pohodlný, ani příjemný, často je to na úkor něčeho (obvykle osobního volna a odpočinku) a je k tomu nutná různě velká míra tolerance partnera, ale jsem přesvědčená, že je to jako se sloganem kofoly - když ho (běh) milujete, není co řešit.
Jenže ona se nám z toho běhání stala jakási celospolečenská povinnost. Moc to nechápu, ale když se tak dívám kolem, mám pocit, že je najednou nutné kromě zplození syna, postavení domu a zasazení stromu ještě uběhnout alespoň jeden (ultra)maraton, abyste v práci nebyli za blbce, co tohle okýnko ještě nemá odškrtnuté. Lidi, kteří by si šli zaběhat jednou, dvakrát týdně, se hlásí na tratě, na jejichž zdolání se jim vlastně ale nechce připravovat, nakupují si vybavení za desetitisíce a řeší, jaké boty nebo hodinky s gpskou si na to oběhnutí parku jednou týdně pořídit a na cesty po Hvězdě si kupují boty s drapáky, že byste v nich slezli bez sklouznutí nejspíš i Matterhorn. A samozřejmě se hlásí na závody. Na spoustu, spoustu závodů a čím těžších, tím lepších. Přitom ale dál vlastně neradi běhají, neradi se připravují, neradi trénují... Možná by si radši zaskočili na squash nebo třeba na ryby. Ale jdou běhat, protože se nechali mediální masáží přesvědčit o tom, že běhání je sport  pro všechny a každý může (a musí!) být (ultra)maratonec. Protože jen tak zažije něco zásadního.
To je samozřejmě nesmysl. Běhání není univerzální záležitost. Jasně, závodní limity jsou nastavený často tak, že můžete celou trasu jít a stejně z vás bude maratonec (PIM má limit 7 hodin - takže vám na jeho zdolání stačí průměrná rychlost 9:45 min/km ergo rychlejší chůze). Ale bude? Nedávno jsem narazila na Lubošově webu na úžasný článek, který tu - s dovolením - převěsím, protože mě opravdu upřímně pobavil:

Vytrvalostní běhání je - překvapivě - hlavně o vytrvalosti. Fyzický i psychický. Je to o tom, že děláme něco, co nás baví, a proto, že nás to baví, to jdeme dělat i navzdory rýmičkám a slejváku. Víme, že když vytrváme, vrátí se nám to. A je fuk, jestli to bude zrovna v podobě absolutního zimního ticha rušenýho jen křupáním sněhu pod nohama, slunce probleskujícího neskutečně zelenou záplavou jarního listí, tý jedinečný vůně vzduchu v létě brzy ráno nebo ťukání kapek do kapuce na podzim. Je fuk, jestli to bude chvilková absolutní euforie z nových osobních rekordů nebo onen výjimečný okamžik, kdy se v tý repetetivnosti pohybu zapomenete, ztratíte a na chvíli docela vymizíte. Je fuk, jestli to budou noví kamarádi, výjimeční a vzácní lidé, který byste bez běhání nikdy nepotkali. Ale bude to. A proto běhám já. Pořád. Dál. I když jsem lama a jsem pomalá. A závody? Ty jsou onou mrkví na tyči, kterou houpete před nosem oslovi - a osel jde a jde a vy mu tu mrkev nakonec dáte. A tak běhám a běhám, protože mám před sebou pořádný mrkve. Nic víc, nic míň. Závody jsou zpestření, motivace, ale ne důvod.
Ten je totiž nadmíru prostý, milý Watsone, já prostě ráda běhám.
Proč bych to taky jinak dělala?
Bez toho to přeci nejde, to se nedá vydržet. Prozradím vám jedno tajemství - víte, když si odškrtnete chlíveček "maraton", nic zvláštního se nestane. Ráno vstanete a půjdete do práce, svět se bude dál točit a včerejší závod bude stejně platný, jako včerejší noviny. Všem to bude jedno. A vy byste si měli obout kecky a jít se vyklusat a v dalších dnech znovu zaplout do tréninkový rutiny.
Takže běhat jen proto, abych mohl něco odškrtnout? Kašlete na to a jděte radši na ryby.

#4

Joanne Kathleen Rowling, John Tiffany, Jack Thorne

HARRY POTTER AND CURSED CHILD

Na málokterou knihu se tak různí názory jako na poslední Harryho Pottera. A já rovnou říkám: A mně se to líbilo. Často jsem se setkala s úpěním, že je to slátanina, že je to horší než kdejaká fanfiction, že to není jako původní série a hlavně: Že je to scénář! 

No, ještě aby nebyl, když je to divadelní hra a knižně je vydaný - ó ty Tondo kolenatej - její scénář! Vyčítat mu, že není román, je zhruba stejně prozíravé, jako se provdat za malého Japonce a celý život mu pak předhazovat, že není dvoumetrový černoch. 

Poslední HP nám podobně jako Jacksonův Hobit umožní vrátit se zpátky do starých známých kulis a se starými (a novými) známými prožít další dobrodružství. Na rozdíl od Jacksona ale autoři nevykrádají Rowlingovou, ale budují s jejími šachovými figurkami jiný svět a jiný příběh. A ten je především o tom, že uspět jako rodič není nic lehkého, že je mnohdy mnohem víc nasnadě neuspět - a to i když jste slavný Harry Potter. Je to vyprávění o tom, že nejen, že si nevybíráme rodiče, ale nevybíráme si ani děti. A tak jako není jednoduché být synem Harryho Pottera (nebo Draca Malfoye), není ani jednoduché být rodičem dítěti, které jako by do vašeho hnízda vůbec nepatřilo (pomiňme fakt, že to dítě posíláte na deset měsíců v roce od nějakých deseti let pryč, a pak se děsně divíte, že ho vlastně vůbec neznáte...).
Napínavé, zábavné čtení, které jako bonus zjevně velkou řadu lidí seznámí s tím, jak vlastně takový scénář k divadelní hře vypadá.

#3

Evžen Boček

ARISTOKRATKA NA KONI

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí. 

Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích. 

Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř. 

Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. 

Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu, narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka. 

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. 

Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce. 

Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1918, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien. 

Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky. 

Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem. 

V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka. 

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS. 

Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948. 

V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.

Tak začíná zatím poslední díl Bočkovy humorné série o osudech rodiny Kostků. Jsou to krátké, vtipné a veskrze nenáročné knížky. První dva díly (Poslední aristokratku a Aristokratku ve varu) jsem poslouchala, tuhle četla a oboje má své kouzlo. Nečekejte od toho nic zásadního - první díl ostatně v roce 2012 dostal cenu Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku. A přesně to Aristokratky jsou - ideální čtení pro někoho, kdo nemusí nutně rád číst, zato ho ale není těžké rozesmát.

#4

Art Spiegelman

MAUS

Můj komiksový rest. Skvost, který mám doma dlouho a stejně dlouho jsem se ho bála. Knížky ze druhé světové totiž nečtu. Nebo jen výjimečně. Od doby, co mám děti, skoro vůbec. Příliš mě to drásá. Nakonec ale na Mause došlo. A podle očekávání to byl velmi, velmi silný zážitek.

Maus je unikátní formou i obsahem, je to kniha s extrémně silnou výpovědní hodnotou, která mě po otočení poslední stránky zanechala s hlavou plnou tíživých otázek a ještě tíživějších obrazů. Pokud se nějaké dílo stane první komiksem oceněným Pulitzerovou cenou za literaturu, lze očekávat, že k tomu nebyl jen opravdu dobrý důvod. K něčemu podobnému musel být sakra důvod. Maus není jen příběhem druhé světové války se vší její brutalitou, krutostí, bolestí a děsem. Je to příběh těch, kdo přežili, je to příběh o tom, co všechno (naprosto všechno?) v těch letech plných šílenství ztratili a o tom, co z nich (ne)zbylo. Autorův otec přežil, ale není to (ani v očích vlastního syna) žádný hrdina. Je to starý, bláznivý, lakomý a nesnesitelný muž, jenž svým chování (nepřímo?) přivedl k sebevraždě milovanou ženu. Je to muž, jenž se zatvrdil, aby přežil, ale který by dost možná byl stejně příšerný, i kdyby žádná válka nebyla. Je to příběh o bolavě nefunkčním vztahu otce a syna, kteří se milují, ale nesnáší. Je to příběh o tom, co přišlo poté - o tom, že přesto, že lidé bojovali, nevzdávali si, přežívali, a prošli si nepředstavitelným peklem, po skončení války se museli sebrat a jít dál. Svět se nepřestal točit. Museli žít a okolí čekalo, že budou žít normálně. I vlastní děti čekají, že budou žít normálně. Protože přestože s rodiči mohou soucítit, nebyla to jejich války a jejich hrůzy. A oni chtějí normální život a normální rodiče. Ale je to vůbec možné? Mause musíme číst, protože nesmíme nikdy dopustit, že zapomeneme.