PF2017

Příliš dlouhý příběh o (asi) dlouhém běhu

Znáte jméno Lizzy Hawker? Pokud nejste fandové ultramaratonu, moc vám to nejspíš neřekne. Lizzy je ve světě dlouhých a ještě delších běhů fenomén. Patří ke generaci Scotta Jureka, letos oslavila čtyřicáté narozeniny a většinovému proudu profesionálních sportovců se vymyká tím, že má PhD z fyzické oceánografie. V roce 2005 se zdánlivě jako kometa objevila na ultramaratonském nebi a kam přišla, tam zvítězila. Běhala tak rychle, že netrvalo dlouho a mohla oceánografickou práci pověsit na hřebík a s The North Face v zádech se začít věnovat výhradně běhání. Nějakou dobu to fungovalo, později už to zjevně fungovalo méně, načež jí tělo vystavilo ráznou stopku. A pak ještě pětkrát.
A o tom je titul Běžkyně - Krátký příběh o dlouhém běhu, který vyšel letos v nakladatelství Mladá Fronta, a o němž mohu bez skrupulí prohlásit, že je to nejnudnější kniha, kterou jsem v roce 2016 četla (a to jsem během něj, prosím, zvládla i takové tituly, jako je Narativ a virtuální realita).

Knihy miluju. Knihy jsou posvátné. Knihy zabírají většinu prostoru v našem bytě, který si nestihly přivlastnit děti. Hromadím knihy. Sbírám knihy. Systematicky buduju knihovnu. Ale tady jsem si prostě nemohla pomoct - pomsta je pokrm, který nejlépe chutná servírovaný tužkou dvojkou.

Stejně jako v případě Kiliana nebudu vůbec zpochybňovat, jak fenomenální běžkyní Lizzy byla, to, že to, co dokázala, je prostě dechberoucí. Budu psát čistě a jen o knize, protože stejně jako v případě Kiliana i tady platí, že švec by se měl držet svého kopyta a běžec kecek.
Je určitě fajn, že Lizzy přistoupila ke své zpovědi (zdánlivě) otevřeně a upřímně. Soustředí se ve vyprávění především na emoce, na to, co jí běh dává (ale co bere už nezmiňuje), jak jej vnímá a proč vlastně běhá. To je všechno prima, ale...
...v prvé řadě by kniha potřebovala naprosto zásadní redakci. Bohužel i v zahraničí je trend takový, že knihy je třeba dělat co nejlevněji a pořádná redakce je drahá. Často se stává, že kniha ani žádnou redakci nemá a pokud ano, je velmi vágní. Na Běžkyni se to podepsalo fatálně. Kniha nedrží pohromadě, rámcový příběh (běh ze základního tábora Everestu do Káthmándú) je příliš slabý a místo, aby vyprávění svíral, jej ještě více drolí, postavy, který v knize vystupují, nejsou nijak představené, Richardové se pletou s Roberty a ti s dalšími lidmi, filozofujících, úmorně repetitivních závěrečných zhruba padesát stran je náhle psaných jako otevřený dopis (asi Richardovi - jsou partneři? Kdo ví), což ze stylistického hlediska nedává smyl.

Stejně jako v Kilianově případě jako by kniha nevěděla, co vlastně chce být. Na jednu stranu by se mohla tvářit jako seriózní paměti brousící dokonce faktografickou hranu, protože v každé kapitole je přibližně pět poznámek pod čarou (ty najdete na konci knihy) a je doplněná bibliografií (wtf?) - ty odkazy by se mimochodem daly naprosto bez problémů pár slovy zakomponovat do textu, takhle působí vyloženě rušivě až legračně. Na druhou stranu, aby se podpořilo autorčino tvrzení, že jí na závodech vlastně tolik nesejde, nedočtete se v podstatě nic konkrétního o tom, co a kde běžela - vnímáte ten rozpor? Poznámky pod čarou ale jen jedenkrát je (v samém závěru) zmíněno, jak dlouhá je vlastně ta trasa Everest - Káthmándú.

A tyhle rozpory mezi tím, co autorka dělá a co deklamuje, mě iritovaly tak, že jsem knihu odkládala a odkládala, až se mi její čtení protáhlo na neuvěřitelných šest měsíců. Na jedné straně jí na výsledcích nesejde, na druhé jich je pár v záhadně řazeném závěru knihy zmíněno (ale proč zrovna tyhle? Proč ne jiné?). Nikdo po ní nechce suchou reportáž z toho či onoho běhu, ale aspoň doplnit povídání sem tam mapkou, profilem, aby čtenář tušil, co vlastně ta ženská dokázala (protože toho nebylo málo) a kde to běžela, by stálo rozhodně za zvážení (a následnou realizaci). Nevím totiž jak vy, ale já nejsem typ, co by četl knihy s atlasem a Džiri může být stejně tak město v Nepálu jako africká nemoc na pět. Dozvíme se, jak je Lizzy skromná a jak usilovně naslouchá svému tělu. To ovšem nejde tak docela dohromady se šesti (!) únavovými zlomeninami, které prodělala během pouhých dvou let. Řekněme, že tohle není tak docela reklama na ultra a vtírají se otázky, co to způsobilo. Přetrénování? Osteoporóza? Amenorea? Ani jedno není zrovna známkou velkého souladu těla a mysli. Určitě není snadné o něčem takovém mluvit, ale třeba Anna Frost nebo Nikki Kimball se snaží ze svých chyb a potíží vytěžit to nejlepší, mluví o nich, snaží se varovat, snaží se, aby se jiným nemuselo stát to, co jim.

Stejně tak si říkáte, že její věčné opakování toho, kterak nevlastní ani dům, ani auto a bydlí v podnájmu a život se jí vejde do kufru, není tak docela to, čím by se měl člověk ve čtyřiceti chlubit. Navíc přestože si to Lizzy nejspíš myslí, vlastnění auta nebo domu není zrovna konvenční život. Většina z nás je ráda, když zvládne splácet hypotéku a auto koupí ojetý od kamaráda kamaráda v naději, že nebude mít stočený tachometr a nějakou zakamuflovanou hodně drahou závadu. Člověk jako já v tomhle věku za konvenční považuje spíš nějaký funkční vztah, rodinu, něco zbudovaného, něco dosaženého. Jistě, má výsledky, ale z jejího vyprávění se nezdá, že by ultra bylo slučitelné s partnerstvím. Nicméně jsou tu jiné (Núria Picas, Kasie Enman anebo naše Anka Straková), které to zvládly, takže nejen v případě toyoty, ale i ve světě ultra není nic nemožné. Tak kde je problém u Lizzy? Nechce? Nemůže? Nechce a nemůže? O osobním životě nepíše vůbec, ale vůbec nic. Nikdo nechce bulvár, ale není ten její dlouhý běh spíš tak trochu útěk? A co nástup nové generace běžkyň, jaké to bylo? Tam, kde Scott Jurek musel spolknout hořkou pilulku, čekala stejná medicína i ji, nicméně zatímco on o svých problémech s egem otevřeně píše, tam Lizzy mlčí. A pokud jste schopní hnát se několik let po stejné trati v čele, makat jak barevní, dřít se, odpírat si, pak jste závodník, a můžete o sobě tvrdit cokoliv. Když vás pak sesadí, nemůžete nad tím jen tak mávnout rukou. Tomu nevěřím.
První část knihy je tedy věnována popisu závodění, kočovnému životu a emocím (výhradně spjatým se závoděním), které Lizzy prožívala. Druhá je o životě po životě, o životě s únavovými zlomeninami mimo vrchol ultramaratonské špičky. Je plná úvah, které by slušely přemýšlivé puberťačce, u dospělé ženy ale působí mělce - třeba ta o sněhu, kdy jí trvá skoro čtyři dekády, než si uvědomí, že každou situaci je možné vnímat jako zlo i dar a příkladem jí budiž sníh, který je super, když chce lyžovat, ale na prd, když chce běhat. Hm. To by jeden nevymyslel. (Ale pozor, na databázi knih si někdo přesně tuhle pasáž pečlivě opsal, neb ji považuje za zásadní, takže je docela dobře možné, že divná jsem tu já.)
Stylisticky slabý text navíc trpí ne úplně zdařilým překladem. Množství anglismů, opakujících se slov, ne zrovna vhodně volených termínů a nonsensů nevyhnutelně vede k otázce, jestli se na překladu nepodílelo víc lidí, případně nebyl na překladatelku uvalený nějaký absurdní šibeniční termín. Nicméně stejně jako originální text, i ten překladový trpí nedostatečnou redakcí, a čtení už tak nudného a neplynoucího textu se ještě více ztěžuje.
Mladá Fronta by měla přestat chrlit běžecké knihy. Drtivá většina vůbec za překlad nestojí, jsou to knihy o ničem, o lidech, kteří nejsou nijak významní, přestože v rámci našeho bizarního sportovního odvětví dosahují skvělých výsledků. Nezažili nic, co by mohlo oslovit čtenáře, nemají v podstatě co předat, výsledné texty jsou plytkou zpovědí, která může možná fungovat na blogu nebo jako pravidelný sloupek v nějakém specializovaném periodiku. Knižní papír však naštěstí stále ještě vyžaduje nadání a příběh. A tady se nedostává ani jednoho.

Když jsou vám běžečtí bohové nakloněni

Určitě všichni znáte ten typ příběhů, u kterých si v průběhu klepete na čelo, spíláte hrdinovi nebo jen nevěřícně povytahujete obočí, aby to na konci všechno zapadlo do sebe doprovázeno oním: "jo ták!" Tak přesně takový bude dnešní povídání o zkrácený trase Pražský stovky 2016, závodu, kde 22 kilometrů je jen vzdálenost k další občerstvovačce.

Střih
Jsou skoro tři hodiny ráno ze soboty na neděli. Sedím zachumlaná do bundy a tlustý mikiny na zadním sedadle vítaně přetopenýho taxíku a polomrtvě se snažím do tý doby krajně odměřenýmu taxikáři vysvětlit, že je mi naprosto fuk, že po Spojce je to k nám delší, hlavně že je to rychlejší. Nechci totiž nic, než padnout do postele a spát. Nechci nic jíst (o tom, co všechno do sebe nacpu, až budu konečně stát před svým oblíbeným bílým chrámem vybaveným dveřmi s těsnící gumou, jsem snila asi jen pět hodin), nechci nic pít (pokus vypít v cíli vítězný pivo skončil záhy, neb se mi rozcvakaly zuby tak, že hrozilo, že si je o hrdlo vymlátím), chci jen spát (pokud mi to věrná podoběhová parťačka Horečka Svalová umožní). Taxikář se opatrně ptá, jestli jsem běžela nějaký ten ultramaraton? Mdle přitakávám. Po chvilce se nesměle ptá, jestli se může zeptat, jak dlouho mi to trvalo. I proč by nemohl? A že je najednou takový milý, dokonce mu na to i odpovídám. Před barákem se se mnou loučí vyloženě vřele. Asi podobně smrdutých magorů vozí míň než těch ožralých.

Střih
Růžový kecky kluka, kterýho se v posledním úseku držím zuby nehty víc jak tři hodiny, mám vpálený do sítnice. Nemusím ani zavírat oči, abych viděla každý detail jeho pat a achillovek. Jeho hlavy, batohu, zad, (dámy i pánové a on (a můj muž) především, prominou) zadku, nohou... Jsem přesvědčená, že v tuhle chvíli ho zezadu zná stejně dobře snad jedině jeho máma. I když... Je totiž hluboká noc a já už nechci na celým širým světě nic jinýho, než se vydržet držet těchhle růžových kecek, kecek, který (na rozdíl ode mě) vědí, kam běží, a já si přeju jediný: aby mě dovedly do cíle, chci se zastavit, chci si lehnout, chci spát. Vím  v tu chvíli s absolutní jistotou jedinou věc - že udělám všechno, aby mi neutekly. A tak běžím za nima.

Střih
Když jsem zkraje roku sepisovala seznam toho, co bych letos chtěla absolvovat, nechyběl v jeho samém závěru zlatý hřeb v podobě Pražský stovky.* A hezky celý trasy, to abych si hnedka moc nefandila.
(*Pozn. pod čarou: Spolu s celou řadou dalších dálkových pochodů organizuje P100 už dlouhý roky Olaf Čihák. Olaf je fenomén. Do obecnýho běžečtiny se zapsal navždy jakožto neúmyslný tvůrce nový dýlkový míry jednoho olafokilometru, který odpovídá přibližně 1,4-1,5 běžnýho kilometru. Navíc je proslulý tím, že účastníky svých akcí tahá brutálním terénem mimo cesty, čím drsnějším, tím lepším. Druhým termínem, jehož etymologický původ sahá právě k němu, je "olafovina". Olafovina je buď hodně drsný technický úsek nějakýho (třeba i jeho) závodu anebo celý závod, pokud je dostatečně šílený. Použití: "Ty krávo, to bylo brutální! Krpál jak sviňa, bahno, listí, spadaný stromy, vo držku neskutečně - prostě olafovina jak cyp!!")
Jenže rok postupoval a já místo, abych běhala víc, běhala jsem pořád míň a míň a hlavně s čím dál větší nechutí. Do toho uzrál ten pravý čas odseknout a odvalit jednu z velkých koulí, co mi posledních sedm let visela na noze, což v kombinaci s faktem, že jsem od poloviny listopadu poprvé něčí zaměstnanec, vyústilo v naprostý psychický vyčerpání, doprovázený pocitem, že mně už je fakt všechno jedno.
Jakmile Olaf oznámil, že celá trasa bude letos měřit přes 150 kilometrů, bylo jasný, že tenhle rok nebude Tím rokem, kdy se pokusím P100 zdolat. Nakonec jsem se na poslední chvíli přihlásila na zkrácenou trasu (80, která oficiálně měřila 84 km) a pořád si nechávala zadní vrátka. Od začátku listopadu si doma točíme bacily, pár týdnů nakřápnutí se změnilo v setrvalý stav, a letošní Brdská a následný atb pro mě představují dostatečný memento mori, než abych se znovu pouštěla do něčeho podobnýho, neřku-li mnohem hardcorovějšího. Jenže pak se to stalo. Dostala jsem dort, kytku, od sestry úžasný šperk a od mého muže, můj ty bože, tohle:

(Ano, ty nahoře jsou trochu jiný než ty na spodní fotce, důvod je prostý, milý Watsone, o tom, že je chci, melu dva roky, o tom, jaký chci, jsem se jaksi nezmínila, neb mě nenapadlo, že je vážně dostanu.)

Všichni, kdo znáte mýho muže, víte, co si o mým běhání myslí. Vy všichni teď chápete, proč jsem bulela jak malej harant. No a když máte TOHLE, tak přece na tu P80 jít MUSÍTE, protože běháním kolem přehrady toho moc neotestujete, že ano.
Jenže jak říká el profesor, doba je dynamická a v Alze zapomněli přibalit český návod, takže není čas a lidi nějak extra studovat, co všechno a jak se na hodinkách dělá. Ve čtvrtek s tisícem ku*ev, každou jinou, a neocenitelnou on-line pomocí kamaráda Dušana aspoň nahrávám mapu, v pátek kupuju lístek na vlak na start, vařím na sobotu (protože to je taková běžná součást přípravy na ultra) a v deset v noci konečně balím.
Odpadám, abych kolem druhý ráno zaznamenala, že se něco děje, ale nikdo pro mě nejde, tak se tvářím, že nejsem, a na další dvě a půl hodiny upadám do kómatu. Budím se přesně tři minuty před zazvoněním budíku. Schovávám hlavu pod peřinu a přemýšlím, jestli bych se mohla tvářit, že jsem zaspala? Jak krásný by bylo zaspat? Kolik bych toho za tu sobotu mohla stihnout? A za neděli? (Protože vím, že když vstanu, tak budou zabitý oba dny) Pak začne budík zvonit a já vstávám. Proč? Nevím. Prostě proto.
V 5:30 v sobotu jezdí MHD jen opilci a polospící lidi na cestě do práce nebo prostě jen na cestě. Na nádraží je překvapivě hodně lidí, vlak plný mamilů tam stojí ovšem jen jeden. Ve Zdicích se hrneme ven. Vsadím se, že tolik lidí tam o víkendu v takovou dobu ještě nikdy nebylo. Pěchujeme se do lokálního přípoje a pokračujeme do Jinců. Jedu s Michalem, manželem (překvapivě, neb na podobný akce jsem ho v posledním roce nalákala už několikrát) mojí kamarádky Magdy. Tlacháme, svačím, vlak nás neúprosně nese ke startu. Ještě v tělocvičně, kde fasujeme čipy a necháme věci, který nám převezou do Modřan, mám humoru jak v únoru. Vydrží mi to až na start. Místo v půl devátý vyrážíme v devět, s sebou kontrolní kartu, itinerář a víru, že do půlnoci budu v cíli. Jo, kdybych jen tušila...

Na trasu 80 vyrazilo 113 lidí... doběhne jich 56

Střih
Ráno jsem našla v odpaďáku v koupelně kusy jídla. Na pračce sundanou plínu, v koši s prádlem oboje noční oblečení holek a v pračce nacpaný cejchy. Někdo zvracel a někdo se pročůral. Kdo? Ježišmarjá. Co se to dělo? Ale kdyby to bylo nějaký drsný, tak by mě přece Tom vzbudil, ne? Anebo mi napíše, zavolá, a já to stočím asap domů. Snad není ani jedna nemocná. Všichni teď kolem zvrací, tak snad to nechytly. Chytly. Chytla - Káťa. Poprvý v životě je nemocná. Přesně v den, kdy jsem pryč. Běžečtí bohové mi byli extrémně nakloněni. Zato karma je neúprosná, mrcha.

Část první - start - první polívka - Michal a Čechy krásné, Čechy mé
Vybíháme, je krásný den, předpověď slibovala (a dodržela) parádních osm stupňů nad nulou, a mně je úžasně. Po těch posledních dvou a půl měsících, který jsem strávila převážně před monitorem, je rozlehlost okolní krajiny jak vyhřátá deka, do níž se chumlám zevnitř. Kopce nahoru, kopce dolů, běhatelný cestičky, (skoro) modrý nebe nade mnou a mravní zákon (ehm) ve mně. Zkraje běžíme s Michalem spolu. Zhruba po první hodině konstatuje, že jestli to celý stráví se mnou, budou ho bolet víc uši než nohy (což teda nechápu, já takový nemluva?). Tohle prohlášení se časově podezřele shoduje s okamžikem, kdy využil příležitosti, prosmýkl se kolem dvojice před námi a zmizel v prachu. První část se tak změnila ve wild Vitásek chase, jenž ukončila až první občerstvovací stanice v Malým Chlumci.

Fakt jsem tam byla! :-) Fotky z FB závodu, díky za ni - nejspíš jediná, na které budu

 Vychována více či méně komerčními akcemi jsem se musela smát. Občerstvovací stanice je totiž malinká hospoda, narvaná běžci, kteří se poté, co se v zadní části nechají očipovat a vyfasují lísteček s číslem, zařadí do fronty na polívku.

Opět fotka od někoho z FB, díky moc za ni! Já mám pípnuto, Pepíček, teda Honza, ještě nepípl

Uhoněná hospodská podává výběr z hroznů (zeleninový vývar / tuším gulášovka a možná ještě něco? + pečivo), zbytek si už kupujete dle libosti. Vodu si můžete natankovat z kohoutku na záchodech. Dávám vývar (jiný než masový s nudlema doma nevedu, tak mě absence masa a nudlí lehce překvapí), malý pivo a ještě menší kolu, vcucnu to, dám vědět domů, že jsem v pohodě, dotočím vodu a vyrážím.

Michal dojídá, já se stavím na konec fronty. Když už je jasný, že ho nedoběhnu, tak ho aspoň vyfotím

Část druhá - první polívka - druhá polívka - Honza a kdo leží, neběží
Tak nějak organicky nabírám novýho parťáka. Michal vyrazil z hospody ještě než já vystála frontu na polívku, čili šance, že bych si z lovu na Vitáska odnesla trofej, se rapidně zmenšily. Honza, jak se jmenuje, se navíc ukázal jako fénixů znalý a ještě v hospodě mi přepnul míle na kilometry a já tak konečně nemusela zoufale přepočítávat, kde zrovna jsem a kolik a kam mi ještě zbývá. Postupujeme poměrně vesele, zkraje v družným hovoru s okolními závodníky. Po menším kufru při traverzu přes listím pokrytý svah zpět na cestu se naprosto nečekaně a totálně nehlučně kácím k zemi. Ten den poprvý. Listíčko mě zajme do svý (doprdelecotojakojetobolí!) kamenitý náruče. Ležím na boku a nechápu. Všichni se vzdalují a tak mi nezbude než se vyškrábat na nohy, neb i svým rozplácnuvším se a řvoucím dětem obvykle zvesela kážu, že mají hezky "vstávat, vstávat, kdo leží neběží!" A tak vstávám, zjišťuju, že dobitá jsem míň, než si připadám a pokračujeme dál.

Z týhle části si upřímně pamatuju jen to, že kolem třicátýho kilometru mi to moc nešlo, ale skoro celou cestu jsme průběžně tlachali, odškrtávali kontroly, kde se dalo běžet, pohodově běželi a tak nějak se to celý ukrajovalo k hospodě. V jednom okamžiku si libuju, jak je to hezký den a v druhým zahučím po kotník do bahnitý vody, vyjeknu a ve snaze co nejdřív nohu z toho bahna dostat, skočím druhou do naprosto stejných sraček. Super. O pár metrů dál jako bonus zakopávám o klacek a padám podruhý, tentokrát po tlamě. Dvakrát super.

To bílé na horizontu, co by mohl být inverzní mrak, tak to je, prosím, Praha

Druhá polívka je ve stanu u hospůdky ve Lhotce. Smrdí to tam ještě víc než v tý hospodě v Malým Chlumci. Na lavičkách posedávají a pospávají ti, co tady končí první zkrácenou trasu (41 km) spolu s těmi, co skončit musí, protože už to prostě dál nejde ani neběží. My dáváme polívku (tentokrát jsou ve vývaru nudle, ale není v něm pro změnu sůl), malý pivo a já se převlíkám do suchýho. Za chvíli bude noc, jsem takřka v nominální polovině, ideální čas přemazat a trochu se ohřát, neb místo, kde končí záda a začíná zadek mám tak ledový, že by na mě trpaslíci mohli bruslit a lední medvěd by si mě snadno spletl s rodnou krou. Humoru mám furt na rozdávání, sil už o poznání méně, ale přezuju i ponožky, naberu nabízený frgál a vyrážíme. Do cíle daleko.

Část třetí - druhá polívka - třetí polívka - Honza a tma

Jektají mi zuby a nikam se mi nechce. Jenže co tady, uprostřed polí? Ve čtyři zapadne slunce, čas přidělat briketu na hlavu a vzhůru do neznáma. Na stromech svítí v záři čelovky odrazky, cesta se tak hledá většinu času mnohem snáz než ve dne, byť značení je opravdu dobrý, po šipce jsem za celou dobu musela pátrat opravdu jen párkrát. Pořád si říkám, že to vlastně jde docela hezky, že ten terén je snesitelný, že je to příjemný. Říká se, že jestli chcete pobavit Pánaboha, řekněte mu o svých plánech, a zdá se, že jestli Olafa, nechte se ukolíbat rozumným terénem. Pak to totiž přišlo.
Drápeme se na kopec, výš a výš, až na samý skalnatý vrcholek. Odškrtáváme kontrolu a jdeme tou samou cestou dolů a pak, no, to asi ne, ne? Odrazky totiž padají kamsi do hlubin pod našima nohama. Slejzáme dolů, kecky mi co chvíli na listí, bahně a uvolněných šutrech podklouznou. Žádná cesta tam nevede, jen sem tam strom, kterýho se můžete přidržet. V půlce padám potřetí. Narazím si loket a zadek a zbytek svahu jsem jednak neskonale vděčná, že tam nejsem sama a druhak přemítám, jak tohle koreluje s mým svatosvatým slibem, jenž jsem dala doma, že jsem rozumná matka dvou dětí, která nebude dělat nic, co by bylo vyloženě nebezpečný (aka "Nejsem přeci blbá!"). Dole se mi klepou nohy jak drahej pes. Honza začíná hlásit bolavý tohle a tamto. Místo běhu už jen jdeme. A jdeme dlouho předlouho. Já bych na rovnějších úsecích popoběhnout mohla, on nemůže, a tak prostě jdeme, protože ten kopec bych bez něj neslezla, navíc si neumím představit, že bych uprostřed těch černočerných lesů běžela sama. Racionálně vím, že se nemám čeho bát, ale každý přeci ví, že ve tmě žijí strašidla a loupežníci.
Honza začíná vést odpadlický řeči. Já se ho snažím povzbuzovat, hecovat, přemlouvat a pak už na to kašlu, protože na mě jeho chmury mozkomorsky přelézají, já myslím na zvracející Káťu a chce se mi brečet. Jo. Přesně tak. Sebelítost.
Naštěstí se Honza na konci hecne, do Jíloviště dobíháme už s tím, že se po polívce rozdělíme a on uvidí, buď to zavine nebo to zkusí dopajdat.
V hasičárně je lidí výrazně méně. Tady končí druhá doprovodná trasa na 61 km. Dávám si pivo a pro změnu gulášovku, hrnu to do sebe a zjišťuju, kolik má kdo kolem naměřeno, protože mně hodinky ukazují podstatně více, než má být.
Jeden z kluků u vedlejší stolu mi začíná vysvětlovat tři módy měření. Tvářím se asi dostatečně tupě, protože mi to ještě třikrát zopakuje, informace doplňuje sdělením, že si mám zapnout/nahrát ještě cosi děsně důležitýho, co celý měření ještě víc zpřesní. Svůj tupý výraz potvrzuju lakonickým sdělením, že je sice strašně hodnej, ale že momentálně asi ani netrefím domů, natož abych si to pamatovala.
Přibíhá Roman z ITB, pije litr malinovky, ptám se, kde má pivo (abych pak na tu malinovku dalších několik hodiny intenzivně myslela). Loučím se s Honzou a nechávám se pohltit nocí. Poprvé po setmění sama.

Část čtvrtá - od polívky do cíle - Filip, pramen a pink is my new obsession
Přiznávám, že jsem měla Honzovi trochu za zlý, že jdeme i tam, kde by se dalo pohodlně běžet. Že mě to trochu štvalo a pak mě to štvalo už hodně. Jenže oni běžečtí bohové věděli, co dělají. V seběhu k potoku v úzký rokli mě předbíhá kluk v růžových keckách. Cupitá docela rychle, chytám se ho a ptám se, jestli mu nebude vadit, když se ho budu snažit držet. Nic nenamítá (myslím) a pere to tam. Poslední dvě nebo tři hodiny jsem jen šla a tak to můžu prát za ním. Přeskakujeme ve tmě snad stokrát potok, proplejtáme se mezi křovím. Kluk se s tím nemaže, běží celou trasu, pusa mu jede, za což jsem vděčná, protože se mi začíná chtít spát, sem tam schytám větví do ksichtu a je mi jasný, že tohle žádná zívačka nebude. Že si na jednání se mnou  rukavičky brát nebude, potvrzuje vzápětí, kdy se dostáváme pod brutální krpál značený v itineráři jako Haďák a já zjišťuju, že jsem si zapomněla dotočit vodu a nemám ani kapku. "Ježiš, já si nedolila vodu!" "A kolik máš?" "Nic!" "Tak to seš teda blbá!" "No, to teda jsem." Na další debaty není čas, protože on pospíchá do cíle a já když vidím ty odrazky směřující pomalu kolmo někam do nebe, vím, že tohohle se musím držet, jinak tu někde zhynu. A tak zaléhám do svahu, a drápu se vzhůru, co to jde. Zarývám nehty do hlíny, chytám se sem tam rostoucího stromu, nohy mi podjíždí na listech, suti a bahnu. Nahoře vidím všechny svatý. Co jsem to sakra právě udělala? Dává mi napít ze  svých skromných zásob vody. Z následnýho vyprávění je jasný, že tenhle kluk není žádný ořezávátko a já jsem opravdu neskonale vděčná, že ty síly (stejně jako na B7) kolem toho sedmdesátýho kilometru fakt jsou a je jich dost.
Vymýšlíme strategii, jak dojdu do cíle, aniž bych mezitím prošla mumifikací. Plán je nakonec prostý: ve Zbraslavi se holt oddělím a najdu si tam hospodu. Strašně se mi nechce. Podruhý ten den se mi chce brečet, ale co nadělám. On má skutečně jeden malý soft flask a i kdyby ne, tohle není žádný samaritánský podnik. Jenže bohové mě dneska opravdu milují. Vybíháme z lesa ve Zbraslavi a Olaf nás žene po nových schodech na jakousi vyhlídkovou cestičku po úbočí. A tam to uslyšíme. Voda. Teče tam voda. Pramen. Fakt že jo! Právě jsem vyhrála v loterii první cenu. Nabírám vodu, piju, nabírám další. Tekutý štěstí. Záruka, že když neodpadnu, nebudu muset nikde bloudit sama.
Krpál na Závist, krpál dolů na kontrolu, kde chybí fixka, krpál zpátky. Přestávám stíhat. Cpu do sebe cukry, gel, nutím nohy, aby šlapaly a přemlouvám plíce, ať koukají přestat pálit a začít makat.

Bezfixková kontrola kdesi na Závisti. Byl jsem zde.

Přestávám snít o vaně a o jídle. Přestávám snít naprosto o čemkoliv, celý svět se smrskl do těch růžových kecek přede mnou. Vy jste moje a dneska beze mě už nikam nepůjdete!
Pole. Cesta vede po jeho okraji. Na boty se mi lepí hromady kluzkýho bahna. Slejzáme do nějaký rokle, je to strašně strmý a v cestě leží popadaný stromy, který nejdou podlízt, ale já je se svou výškou nemůžu ani normálně přelízt. Překuluju se přes ně a doufám, že na druhý straně to prostě nějak vyrovnám. Kecky se kvůli mně moc zdržovat nebudou, to vím jistě. Pak málem míjí kontrolu, takže konečně jsem užitečná mašinka, v keckách je, jak se dozvídám poté, co na něj ve snaze ho zastavit, volám všechno možný od haló až po kamaráde (už jen ten soudruh chyběl), obutý Filip. Těší mě.
Modřanská rokle. Asi trvalý značení jako máme u nás vede k menšímu kufru. Já už nesleduju nic, jen jeho záda.
"Pojď, poslední kopec!" "To už jsi říkal." "To je pravda."
Ale opravdu to je poslední kopec. Najednou jsme na sídlišti. Filip se culí, nechápu, kde vzal tu energii. Myslím, že se musí hodně držet, aby si nevýskl radostí. Nechávám ho běžet a absolutně mi hlava nebere, jak po těch skoro 160 kilometrech dokáže takhle rozkmitat nohy. Ty moje místo toho, aby přidaly ("Dělej! Ty vůbec nemáš radost! Čtyři sta metrů!" "Když to je hrozně dalekooo!"), zastavují úplně. Do školy doklusávám chvíli po něm a chvíli před druhou hodinou ranní.
Celý mi to nakonec trvalo 16 hodin a 55 minut.

A je po všem
Odevzdávám čip. Jdu si pro pití. Gratuluju a děkuju Filipovi. Netuším, jak dlouho bych ten poslední úsek šla sama. Že by to bylo ale výrazně, výrazně dýl, je naprosto jistý.
Jdu se převlíct a potkávám Michala. Dorazil čtyřicet minut přede mnou. Klobouk dolů. Všechno mi strašně trvá. Chce se mi spát, je mi zima a mám hlad. Domů jedu krásně přetopeným taxíkem.
Ve tři padám do postele. Do naší nádherný, měkoučký, voňavý postele, ve který můžete ležet a nemusíte nikam běžet.
Dostávám křeče do nártů, bolí mě vnitřní strana stehen (he?) a tak spím s polštářem nacpaným mezi nima. Jsem sedřená v podpaží.
A i když vstávám za čtyři hodiny, celý den mi je hrozně a s Káťou jsme podobně skleněný, tohle bylo opravdu epický a sakra to za to stálo.
Do cíle nás nakonec došlo 56 ze 113 zkrácenou trasu odstartovavších. Dokončila jsem 35. ze všech a 6. z 12 žen. A i když jsem se možná neradovala při doběhu, teď jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná na to, že jsem to nevzdala, i když jsem mohla a hrozně chtěla. Že jsem našla a měla sílu všechny ty kopce přelízt. Že jsem viděla Modřany a přežila!

PS: Jen teda nevím, kdo bude mejt ty boty...

A protože obraz vydá za tisíc slov, je tu video Pavla Fenyka, který šel celou trasu. Moje legrace začala někde na třetí minutě, a když vidím Nazaret a Haďák ve dne, jsem nakonec vděčná, že jsem tam byla v noci. Někde lepší (skoro) nevidět.

A tady je video Filipa, jako důkaz místo slibů se tam kromě jeho růžových kecek mihnu na šesté minutě dokonce i já :-).

Hodně štěstí, zdraví!

Madlenko, když se na tebe dívám, mám pocit, že čas pádí jako splašený kůň. 

Dneska je to už neuvěřitelných pět let, co jsi přišla na svět.

Kdybych měla vypisovat, co všechno jsi nás za ty roky naučila,

byl by to strašlivě dlouhý seznam a nejspíš bych stejně na něco zapomněla.

A tak ti jen děkuju, že jsi s námi, že jsi naše, ty moje malá velká učitelko.

Jak vzal jelínek kraj čenookých bačů útokem

"Dala jsem Beskydskou sedmičku" stojí na zeleném, gumovém náramku, který mi natáhla na třesoucí se ruku slečna v zázemí. Ten náramek mám na ruce i teď, dva dny po závodu, takže se to vážně muselo stát. I když s každou další hodinou, která od posledního pípnutí kontroly na frenštátském náměstí uběhla, mám čím dál silnější pocit, že tohle se mi muselo vážně jen zdát.

O B7 jsem střídavě uvažovala a zavrhovala ji jako komerční megaakci, která není pro mě. Nakonec jsem kývla na nabídku jít s Pavlem F., jedním z kluků z party z DailyMile. Spadli jsme tak do kategorie mix 50+ a Pavel si dělal celou dobu legraci (nebo aspoň doufám, že to byla legrace a neměl skutečně takové ambice), že z toho bude určitě bedna v kategorii.
Měla jsem velké plány na léto, jak budu běhat dlouhé trasy, jak poběžím aspoň párkrát dlouhou v noci, jak si prostuduju profil, cizí blogy s reporty, videa na youtube a tak dále. Nejdelší běh léta byl ale nakonec GUT a já si to sama před sebou omluvila tím, že běh v Alpách je přeci lepší příprava, než něco v noci po rovině. Pobíhala jsem, jak se dalo a ono se moc nedalo. Když jste zavalení prací, kterou nestíháte, čas utíká podezřele rychle. A my tak najednou stojíme v tělocvičně na registraci, dostáváme jednu igelitku s tričky, mapkou a optimisticky i diplomy. Fotí nám úsměvy u golema, které budou posléze srovnávat s výrazem, který měl člověk na pódiu hned po doběhu. Nepřipouštím si, že bych třeba nedokončila. Naopak, věřím si (až moc), jsem nadšená (až moc) a těším se. Taky se bojím, chce se mi spát a vůbec nechci nikam běžet. Klasická kombinace. Tušit, co mě čeká, zamknu se na záchodech a pokusím se spláchnout.

Místo toho jedeme za město a u nějaké boční cesty vedoucí k tenisovému areálu si Pavel vytahuje karimatku, lehá si a usíná. Já tam sedím a čekám, až se vzbudí. Usnout, tak už mě nikdo neprobere. Na šestou se vracíme do města a vyrážíme na nádraží na jeden ze dvou speciálních vlaků, které běžce dopraví na třinecký start závodu.

Dvě hodiny ve vlaku mě akorát rozchrápou. Na nádraží v Třinci vylejzám zmrzlá a unavená. Jdeme hromadně na náměstí, kde to vypadá jak na koncertě hlavní hvězdy festivalu. Velký pódium je v obležení lidí. V otevřeném grilu se mačkají sportovci a cpou do sebe hromady jídla. Objednáváme kafe. Dostáváme lukrativně na výběr mezi turkem a nescafé. Tak to jsem už dlouho nezažila. Rozmazlený Pražák. Volíme horkou vodou přelitý drcený šváby a jdeme je vypít k pódiu.
Chvíli tlachám s kluky, co stojí vedle. "Nazdár!" ozve se mi za zády. Otočím se a nevěřím vlastním očím. Stojí tam Petr z DM. A že jde vyprovodit kámoše. Svět je strašně malý. Mám radost, že se po dlouhý době vidíme. Prohodíme pár vět, vyfotí nás a jde hledat svoje kluky. Pomalu se jdeme nacpat do koridoru "závodníků". Od "nezávodníků" nás odlišuje jiná barva náramků s čipy a podružný detail pár kilometrů a pár set výškových metrů, které budeme muset zdolat navíc. Koridor je plný, protahujeme se škvírou v zábraně a jedna z odbarvených dam vyprovázejících někoho z blízkých mrmlá cosi o tom, že tady se závod nerozhoduje. Jakože fakt ne? No ty bláho, to teda čumím.

"Bezbřehá euforie (We Are the Champions) - Třinec - Velký Javorový - Řeka - Ropice - Morávka, 0 - 22,9 km 1098 metrů nahoru a 1088 dolů
Na startu jsi plný sil, nahecovaný a adrenalin teče proudem. Jsi odhodlán ze sebe vydat maximum. V podstatě zde nenajdeš člověka, který si připouští, že by závod nedokončil. Každý se těší, že zúročí ty spousty tréninkových hodin a konečně vypustí džina z láhve! B7 je bohužel či bohudík týmový závod dvojic a trojic. Do cíle musí dojít všichni... Leč statistiky jsou každým rokem takřka stejné!
Pamatuj, že každý třetí nedojde!"

Odpočítají nás, troubení, světla, úvodní melodie z Pevnosti Boyard a dáváme se záhy do běhu. Usilovně Pavla brzdím. Nehodlám se hned zkraje nikam hnát, pani přeci říkala, že tady se závod nerozhoduje. Hezky v klidu běžíme pět kilometrů pod první sjezdovku vedoucí na Malý Javorový. Travnatý kopec se zvedá přímo před námi a stoupá až do nebe. Beru nové hůlky, zacvakávám rukavičky a zabírám. RedBull a jeho čtyři sta nejtěžších metrů se může jít klouzat. Tohle je podobně prudký, akorát je to 3,4 kilometru dlouhý. Nastoupáme 700 metrů. Cestou míjíme skupinky fandících lidí, kteří vylezli v noci na sjezdovku jen proto, aby tam mohli pořvávat na magory, co se chystají přeběhnout Beskydy. Dojímají mě. Nahoře huláká hudba, špalír fandících zesílil. Přijde mi to naprosto boží. Z nočních seběhů si nic nepamatuju, alespoň o ty bude tohle vyprávění kratší.
První občerstvovačka v Řece. Jsem durch propocená. Dává se do mě zima. Rychle doplníme pití a razíme dál. Za chvilku už před sebou máme druhou sjezdovku vedoucí na Ropici. Tady už jdeme ve vláčku, nahoru je vyšlapaná jediná cesta, pokus o rychlejší postup bokem vede k podrápaným nohám a sukni od trnitých keříků kolem. Takže poslušně do lajny. Házím fórky s klukem nad námi, co táhne parťačku na laně. To je moje noční můra. Že mě bude muset Pavel někde tahat na špagátu jak neposlušnýho čokla. Euforie avizovaná v mapě ještě nevyprchala. Jde mi to dobře. Nahoře se hobíci z kratší trasy odpojují a jdou po vrstevnici, zatímco my, velcí sporťáci, pokračujeme vzhůru. Stejnou cestou po hromadě kamenů kamsi do tmy a zase zpátky. Připadá mi to nekonečný. V tuhle chvíli ještě ale nemám ani tušení, jak beskydské nekonečno skutečně vypadá.
Konečně kontrola. Pípáme a honem dolů. Někdy v tuhle dobu se mi v hlavě usídlila písnička z Frozen Fever (ano, Anna s Elsou u nás pořád ještě frčí) a hrála mi další čtyři hodiny. No, mohlo být hůř. Třeba takový xxxLutz ta ta ta-ta...

Za chvíli jsme na občerstvovačce v Morávce. Je mi ještě větší zima a začíná se mi chtít krutě spát. Jím meloun. Je ledový a zima mi je ještě větší. Protože jsem bystrá holka, jím další. Překvapivě je mi po něm ještě větší zima. A tak radši vyrážíme. Před námi je poslední sjezdovka a stoupání na Travný.

Zóna vystřízlivění (Půlnoční kocovina) - Morávka - (O)Travný - Krásná, 22,9 - 34 km, 728 metrů nahoru, 703 metrů dolů
Počáteční nadšení odezní jako smích po mizerném vtipu a člověk se dívá kruté pravdě do očí! Dříve si později se dostavuje strach ze sebe sama. "Tohle přece nemůžu vydržet! Kde to jsem a co tu vlastně dělám?" V hospodě u piva jsou Beskydy placaté, viď? ;-) Začneš přehodnocovat své ambice a většinou zpomalíš. Nenápadně se Ti začíná vtírat panická obava, hlavně abych to nebyl já, kdo v týmu zhavaruje. Většinou se už ví, kdo jak na tom je a kdo tahá za kratší konec provazu.

Dupeme třetí a poslední sjezdovku. I na tu kráčíme ve vláčku, za který začínám být vděčná, protože aspoň mám alibi, proč jdu tak pomalu. Začíná se mi chtít strašlivě, ale strašlivě spát. Oblečení nasáklo potem tak, že už není schopné pojmout ani kapku navíc a všechen mi volně proudí až do ponožek. Je to nechutný a odporný a příšerně nepříjemný. Úplně stejně jako kopec, na který se drápeme. Hobíci se záhy odpojují na kratší trasu, my téměř osamíme a pokračujeme ve stoupání. Šutry, šutry, kolem černý les. Začíná mě bolet břicho. No jo, ale jak to udělat? V lese je v noci opravdu tma jako... v lese v noci. Když vypnu čelovku, neuvidím ani to ho*no, když ji nechám zapnutou, uvidí všichni mě a i když se to většinou nezdá, zbývají ještě určité Rubikony sebeúcty, které jsem zatím nepřekročila. A tak doufám, že to přejde. Každý krok bolí. Po nekonečným stoupání jsme na vrcholu. Ani bych nevěřila, že se to povede. Dolů to jde úplně stejně blbě. Těším se do Krásné, třeba zakopnu, rozflákám se a budu tam moct s čistým svědomím skončit. Neměla bych tomu pádu trochu pomoct? Tohle přeci nemůžu vydržet.
Občerstvovačka v Krásné. Stoly před nějakým domem. Je tam hromada lidí a zase ta zima. Potkáváme se s Liborem, který jde závod s tatínkem. Když začnu kňučet, neváhá ani vteřinu, loví v zásobách a už do mě leje povzbuzováky a hustí mi, jak už to nejhorší mám za sebou, že už jen Lysá, ale to bude dobrý, že za chvíli vyjde sluníčko a hned bude líp, a že pak už to bude všechno snazší, každý kopec nižší a že to dáme. Když se k tomu všemu rozklepu, vytáhne Pavel ještě svoji bundu, kterou zapnu i přes batoh a radši taky vyrážíme.

Zóna dřiny a utrpení (Beskydské "galeje") - Krásná - Lysá hora - Ostravice - Smrk - Čeladná, 34. - 61. km, 1693 metrů nahoru, 1680 metrů dolů
Gratuluju! Psychicky jsi ustál půlnoční kocovinu a smířil jsi se s tím, že asi nevyhraješ :-). Za odměnu tě čekají dva nejkrásnější kopce v závodě. Smíš si sníst svůj v potu upečený "psychokoláč", aniž by ses rozdělil! Ať už tě svítání zastihne kdekoli, dvě nejdelší stoupání a dva nejdelší sestupy Ti ukážou, kolik jsi toho natrénoval!
Beskydský sedmička se neptá, cos dělal poslední měsíce, ale řekni ti, cos dělal poslední roky!

Během chvíle je mi teplo. Vracím bundu a do kopce šlapu jak králíček Duracell. Krize přichází na Pavla, kterýmu se chce spát a zpomaluje. Nakonec do sebe lije to samé, co mi dal Libor, a jak mně pomalu dochází, jemu nabíhá. Přijde mi, že netrvá dlouho a máme před sebou rovný kousek a vrcholek Lysé jako na dlani. Svítá. Neskutečně se těším, až tu stokilovou briketu, v níž má čelovka metamorfovala, nahoře uklidím a vezmu si suchou čelenku. Ať žijí malé závodní radosti.

Po kamenitých serpentýkách je to fakt už jen kousek a jsme tam. Pípnout, přepadnout přes kopec a... au. AU! Tisíc ku*ev každá jiná! Šutr, který jsem nakopla, se ani nehnul, já ale cítím, jak mi praskl nehet na levým prostředníčku. Vidím všechny svatý. Přemýšlím, jestli se bolestí pobliju nebo bude jenom brečet. Nakonec volím třetí variantu a pomalu poskakuju vpřed. Pavel je někde kus přede mnou. Bolest postupně odezní a já jen doufám, že se nebudu do toho prstu moc často trefovat. Cesta do Ostravice je dlouhá. Lidi jdou i z kopce. My alespoň tak "rychle", jak to zvládám, běžíme. Začínají mě bolet stehna. Svěřuju se s tím Pavlovi a jeho to evidentně vůbec nepotěší.
V Ostravici je škola, v té škole leží na zemi lidi na kartónech a v patře dávají polívku. Převlíkám se do suchýho trika, přemazávám se, protože mě švy, lemy a batoh začínají dřít. Suchý ponožky nechávám do Čeladný. Pavel nese polívku. Klopíme ji do sebe, ještě záchod, konečně, venku obligátní meloun na zahřátí a vzhůru na Smrk.
Do kopce jdeme. Odmítám běžet. Mám strach, že když teď poběžím, až se asfalt změní v krpál s šutry, což se samozřejmě záhy stane, zabije mě to. Začíná se navíc dělat nehezký teplo. Předpověď slibovala krásný letní den. No, jak pro koho.
Všechny ty prudký kopce plný různě velkých šutrů nahoru i dolů mi splývají dohromady. Visíte v hůlkách a sunete se krpálem v lese nahoru. Tam je kousek rovina nebo jen cesta, kterou přejdete a následuje... ještě prudší krpál plný šutrů někam nahoru. Třeba takovýhle:

Zajímalo by mě, jestli tohle první tři týmy taky vyběhly nebo jenom hodně rychle vyšláply?
Nahoře pípnete a po stejně strmých krpálech plných šutrů uprostřed lesů lezete dolů.
Začínám remcat a stěžuju si, že mě to nebaví. Že je to nuda. Že není nic vidět. A i kdyby bylo, musela bych stejně koukat pořád pod nohy, protože jsou tam ty debilní šutry. Začínám je nenávidět. Začínám nenávidět sebe za to, že jsem tady. Po nenávisti přichází ta nejhorší závodní společnice. Jak se ta ukáže, je zle. Slečna Sebelítost.
Buuuéé. Já už nemůžu, já už nechci, bolí mě nožičky, jsem teprve za půlkou, to nemůžu vydržet, to nemůžu dát, proč nejsem doma, proč nejsem s dětma na pouti, Kačenka se vozí poprvé na kolotočích a já u toho nejsem (začíná se mi klepat brada), co to tady dělám, na co si to tu hraju-u-u-hau-hau-hau-úúú...
Hořekuju v duchu a nahlas úpím kdykoliv dopadnu na další z hromady ostrých šutrů na cestě klesající do Čeladné. A že jich tam je. Konec je vysypaný makadamem, jsem jak malá mořská víla. Nepřeju si nic víc, než se rozplynout v mořskou pěnu.
V Čeladné se pokusím si sednout. Blbej nápad. Padám pak hubou na trávu, to bolí míň. Zouvám si boty. Při pokusu sloupnout ze sebe kompresní podkolenky si vyboulím tu svou břišní kýlu či co, protože najednou bolest u bránice jako prase, nemůžu dýchat, nemůžu se hýbat. Naštěstí to za chvíli odezní. To mám za to, že jsem chtěla nějaký důvod skončit. Nohy mám jak prase. Žudlám je velkopanským vlhčeným hajzlpapírem, moc to nejde a tak tu špínu mažu vazelínou. Najednou se vedle mě zase jako džin z láhve objeví zase Petr! Nechápu, ale ráda ho vidím. A že doprovází kousek kluky. Pavel mi nese guláš, nevím, kde ho vzal, ale je boží. A taky pivo. Nikam nejdu. Tráva je tu příliš měkká a zelená a chladí. Kéž bych s ní mohla splynou jako chameleon. Třeba by mě pak všichni přehlídli? Pak se objeví další borec v kubánkovském dresu, zubím se na něj jak na starýho známýho a nemůžu uvěřit, že se s Honzou potkáváme naživo vlastně poprvé. Takhle, milé děti, dopadnete, když si budete s lidmi psát příliš dlouho jenom přes internet!
Kluci mizí. Autopilot mi navlíkne ponožky, obuje boty, postaví mě a vyžene z ráje.

 Zóna smrti (Ani obraz, ani zvuk) - Čertův mlýn - Pustevny - Ráztoka - Radhošť - Pindula - 61. - 83,9. km, 1135 metrů nahoru, 1204 metrů dolů
Někteří chcou ale nemůžou a ti, kteří mohou už nechcou. Necelá třetina startovního pole odpadla a prohrála svůj boj s únavou a bolestí! Kilometrovník závodu se poměrově srovnal s procentem závodníků, kteří pokračují dál.
Čeladná je statisticky místem s největší "úmrtností pacientů". Dobře zvaž své možnosti! To, co jsi doposud zažil, byl jen slabý odvárek toho, co tě ještě čeká!

Před odjezdem jsem si udělala nádherný profilový papírek. Barevně jsem si označila všechno podstatné, spočítala si jednotlivý úseky, jak jsou dlouhý a kolik metrů nastoupáme, že si to budu celou cestu v autě vrývat do paměti.
Papírek jsem nechala doma na stole.
Kdybych to neudělala, možná bych tušila, co mě čeká. Kdybych to tušila, možná bych si ušetřila spoustu zoufalý nasranosti. Anebo taky ne.

Šlapeme na Čertův mlýn. Jsem přesvědčená, že byl součástí trasy prvního Valašského Hrbu. Teď si zpětně říkám, že jsme spíš běželi kolem rozcestníku, který na něj odkazoval, ale nejsem si jistá. Je to totiž jen další místo uprostřed lesa na cestě plné šutrů, ke kterému vede krpál plný šutrů a dál od něj cesta (jak moc příkrá si nevzpomínám) nezvykle a netradičně plná šutrů.
Ve vláčku se drápeme snad sto let na kontrolu. Pípáme na mlýnu. Jdeme i tam, kde se dá běžet. Padají mi oči. Usínám za chůze. Nakonec se přeci jen vyloupneme na Pustevnách. Chci kolu. Chci Míšu (ten nanuk, aby bylo jasno). Chci je s naléhavostí těhotné. Jestli je nedostanu, budu brečet.
(Nedostanu je a nebrečím)
Kontrola, polívka, chleba se škvarkovou pomazánkou. Zase tráva. Pamětliva Honzovy rady, že raději častěji přemazat, než pak plakat, zouvám boty a pálící chodidla matlám vazelínou. Pavel nese polívku. Já do sebe futruju naprosto všechny speedovače, které dohromady máme. Přesvědčuju všechny kolem, že dvacet to do cíle prostě nemůže ještě být. Prostě nemůže. Kluk vedle se neubrání smíchu. Prý dvacet ne, ale dvaadvacet. Začínám se smát já. Kluci mají pocit, že jsem se asi zbláznila, když jim sděluju, že v tom případě je to naprosto v cajku, dvacet, to by bylo v prdeli, to bych nedala, ale dvaadvacet? No to je v pohodě!!
Vyndavám sluchátka, který jsem ani neměla v plánu použít. Pořád je kolem spousta závodníků a přijde mi divný mít na takovým místě ucpaný uši. Teď už jsem ale dávno z tlustých v tenkých a trasa se mě poměrně zdárně snaží anihilovat, takže slušnost stranou, teď běžím já.
A já fakt běžím.
Cože?
Prašný kopec dolů je humus největší. Ale já nejdřív popobíhám a pak najednou opravdu běžím. Na konci sebou málem nehezky říznu, bodne mě pod pravým kolenem, ale na kontrolu v Ráztoce dorážím rozjařená. Pavel mi sehnal kolu, výbušnou směs taurinů podporuju půl litrem ledovýho kofeinu. Čeká nás výstup na Radhošť. Tuc-tuc-tuc v uších mě na křídlech z cukru a povzbuzováků nesou do kopce. Šlapu jak za celý závod ne. Kluk se zeleným šátkem se nechá vyhecovat, zavěšuje se za nás a před vrcholem nás předejde. Nahoře pak leží na lavičce. Směju se. Poprvý po dlouhý době. Jedno rychlý pivo na půl, kontrola a pak sjezdovka dolů a lesem furt pryč na Pindulu.
Opatrně sbíhám s hůlkama. Jde to blbě. A tak je beru do ruky a zkouším, jestli to nohy vydrží. Drží neskutečně a já dalších 44 minut letím s větrem o závod. Skáču přes kameny, předbíháme dobrou stovku lidí. Letím jak splašená, hlava mi vře a srdce buší a já se konečně výborně bavím. Ani nevím jak a jsme na Pindule. Poslední občerstvovačka. Plna optimismu podávám láhve k doplnění. Tak jo, tak jo, tak jo. Štěně bígla v mém nitru se probralo k životu a chce si dál hrát.

Nebem peklo, ráj... a očistec - Velký Javorník - Frenštát po Radhoštěm/cíl, 83,9. - 95. km, 368 metrů nahoru a 522 metrů dolů
Překročil jsi řeku Styx a už není cesty zpět. Šance, že by to teď a tady někdo dobrovolně zabalil skoro neexistuje. Po tom všem, co jsem tomu obětoval? Jen přes mou mrtvolu! Cíl uvidí jen Ti, kteří si ho zaslouží.
Autopilot tě vede neúprosně dál k posledním schodům pyramidy. Přestal jsi vnímat bolest. Všechny tvé emoce dostávají volnost. Brada se ti třepe a slzy tečou. Nestydíš se plakat, nestydíš se SMÁT...

Cukrový pegas mě ještě kousek nese na svých ladných spěnkách. Jenže pak se rozplyne jako fata morgana na poušti. Věřím, že máme před sebou poslední krpál. Pavel do sebe nacpal poslední gel, který mu nabíhá a tak do toho šlápne, vyrazí do kopce a zmizí mi z očí. Já se pověsím do hůlek a sunu se ve vláčku vzhůru. Tam přeci už bude kontrola a poběžíme dolů, do cíle! Už to tak MUSÍ být. Jenže není. Místo toho jdeme kus po rovince a následuje další kopec. A ještě jeden. A možná ještě jeden? Na něm je poslední kontrola a prašnej krpál dolů.
Začíná se smrákat. Chytám křeč do levého lýtka. Bolí to. Liju do sebe magnesium, jím anticrampy, víc toho nemám. Tentokrát to ale vůbec nezabírá. Pavel mi mizí a já se sunu velice opatrně se stehny na maděru ze svahu. Cesta lesem je nekonečná. Neumím si představit, že za ním bude ještě avizovaná nekonečná rovinka k městu. Nakonec se opravdu setmí a je potřeba znovu vyndat čelovku. Utírám si slzy. Jsem naštvaná, zklamaná, lítostivá a hlavně strašně, strašně, strašně unavená.
Na šedesátém druhém kilometru se mi vybily hodinky. Nevím, jak daleko jsme, nevím, kolik je hodin, nevím, kolik jsme nastoupali, nevím nic.
Najednou je tu hranice města. Abych zahnala slzy, nadávám. Nadávám na celý závod, na blbý kopce a blbý šutry a blbý lesy a blbý naprostototálněabsolutněvšechno. Chci, aby mě někdo teleportoval domů. Do postele. K dětem. Konečně chápu Lídu, která to jednou na nějaký Olafový stovce zabalila kilometr nebo dva před cílem. Z fleku bych toho byla taky schopná. Na cíli už mi vůbec nezáleží.
Ale najednou je tu. Brána, časomíra, náměstí.
Popobíháme, naposledy pípáme a už nás strkají na pyramidu. Na hodinách svítí 22:21.
Pyramida je strašně prudká, první kovový schod mi přijde snad půl metru nad zemí, tam tu nohu nemůžu nikdy zvednout! Ale zvednu. Je to totiž úplně přesně tak, jak to popisuje Láďa Zibura ve svých famózních 40 dnech pěšky do Jeruzaléma: když už máte pocit, že nemůžete udělat ani krok, musíte si uvědomit jediné - že můžete.
A tak šlapu nahoru. Žoviálně si tam poskočím, ale pak si uvědomím, že tenhle podnik vlastně nenávidím a zakaboním se. Dostanu medaili. Šlapu velice opatrně a namáhavě dolů. Polykám slzy, aby je nikdo neviděl a nemyslel si třeba, že jsem šťastná a dojatá, protože to fakt nejsem .Jsem nasraná, že jsem svůj jediný volný víkend v roce vyplácala na tohle.
Ocitám se na pódiu. Musím znovu ke golemovi, pokusím se o lehce křečovitý úsměv.
A pak už jen dolů, kde mi slečna na roztřesené zápěstí pracně navlíkne gumový náramek s nápisem "Dala jsem Beskydskou sedmičku"...

V penzionu pod horkou sprchou potěšeně zjišťuju, že nejsem vůbec sedřená. O pár minut později ležím pod duchnou, přestávají mi jektat zuby a jako miminko místo nutráče sosám půllitr piva, který Pavel odněkud vyčaroval. Vzápětí upadám do kómatu.

Den poté...

Pavel se jde ráno vyklusat. Naléhá, že mám jít taky. Marně se mu pokouším vysvětlit, že asi těžko, když jsem se na třikrát zvedala z postele a absence futer na záchodě způsobila, že jsem tam málem zůstala sedět na věky věků, protože jsem nemohla vstát. Levý nárt mám dvojnásobný než pravý, místo prstů pět buřtíků, který nemůžu ohnout. Kdyby mě někdo dvaadvacet hodin mlátil do stehen bambusovou tyčí, bolely by nejspíš dost podobně. Lezu ze schodů bokem. Cestou na snídani se dozvídám, že kopec vlevo je Radhošť a kopec vpravo Velký Javorník.
Moment.
Jak jako?
Dyť to je děsná dálka!
Stojím jako přikovaná.
Tohle jsou všehovšudy dva kopce? A někde tam vzadu, daleko, strašlivě daleko jsou ty ostatní. A já je všechny přelezla... Všechny.

Vyčerpání opadává jako velká voda, bahno, který po sobě zanechala pomalu odklízím a rovnám si v hlavě, co mi ten skoro celý den na cestě dal a vzal. Do Prahy si vezu kromě zrasovaných nohou celý pytel ponaučení. Spoustu věcí budu dělat jinak, spoustu stejně, něco se mi osvědčilo (hůlky, čelovka, krekry se sýrem), spousta ne. V neděli odpoledne už vím, že kecky rituálně pálit nebudu, ačkoliv jsem si to v sobotu svatosvatě slíbila a na chvíli se tím i uklidnila - že už nikdy nikam nebudu muset běžet, když tohle přežiju. Co musím nechat ještě chvíli odležet, jsou další cesty, po kterých bych asi ráda jednou běžela. Jedno ale tuším už teď: přes Beskydy nejspíš nepovedou.

Velký dík patří dobrovolníkům na občerstvovačkách, kteří byli až na obrovské výjimky úžasně milí, usměvaví a ochotní a všem, kdo si našel čas, aby stál u silnice, tleskal a hulákal na bandu běžících a chodících bláznů. Díky i organizátorům, není možné se zavděčit všem a to, co děláte, funguje jako dobře namazaný stroj, což u takhle velikého podniku rozhodně není jen tak.

Celkově jsme se nakonec umístili jako 204. tým z 367 dlouhou trasu dokončivších. Dalších 90 týmů vzdalo a 40 jich bylo diskvalifikovaných. V kategorii jsme uhájili 7. místo z 10, jeden tým to zabalil v Ostravici.

Nakonec pro pobavení porovnání našich časů s časy vítězného týmu:

Nejdelších 400 minut v životě

 aneb Co se do oficiálních reportáží nepíše.

Věrní čtenáři si možná vzpomenou na náš parádní jarní výsadek do Blavy, kde jsme s kamarádkou Ritou skvěle zapařily, já o poznání hůř odběhla pár kilometrů na charitativním běhu a něco málo o tom sepsala, to aby mi to tu nezarostlo mechem.
Slečnu z Red Bullu mrzela má kritická slova (a to jsem byla ještě hodná), nicméně i přesto nade mnou nezlomila hůl, je to zjevně povaha optimistická, a když jsem jí napsala, že spíš než běhání po silnici kolem Bratislavy by se mi líbila ta jejich šílenost v létě, nadšeně odepsala, že jasně, že mě připíše na seznam a uvidíme se v srpnu v Harrachově.
O čem, že je řeč?
Ále... jestli Bezva Běh nečtete a neklikli jste na odkaz v prvním řádku, pak jen stručně na vysvětlenou: V roce 2011 vyrazil bývalý německý sprinter na dovču. Během ní ho (to se tak lidem přeci stává, že jo) napadlo, že by mohl s manželkou zkusit vyběhnout K120. Jestli to jako jde. Zjistili, že jde. Že je to drsný, ale není to nemožný. A tak vznikla idea Red Bull 400 - Nejtěžších 400 metrů ve vašem životě.

Svého času jsem byla opravdu nadšeným fanouškem skoků na lyžích (a ano, přiznávám bez mučení, i Svena Hannawalda) a představa, že si vyběhnu K120 v místě, kam jsme jezdívali s gymplem během každoročního lyžařského výcviku z Rokytnice nad Jizerou, kde měl náš vzdělávací ústav chatu, na nejmučivější a nejdelších výlety na běžkách mého života a jednou jsme tam na lety jeli i s taťkou, a já si to dám odspodu nahoru, byla prostě boží.

Ve své naivitě (doma tomu říkají blbost) jsem se ovšem domnívala, že se vydrápeme na buben a tím to hasne. Povzbuzená diplomem z LDT Hryzely července l.p. 1991, kdy jsem v oddílovém běhu do vrchu porazila úplně všechny včetně kluků, jsem si dost věřila. Čtyři sta metrů, co to je, no bóže, tak je to prudký... Chachá! Je to prudší než Hahnenkamm a kdo měl možnost stanout na jeho vrcholu, ví, že to už je kurva krpál.

Nevadí. Maminka se uvolila hlídat harpyje, a tak můžeme v sobotu ráno vyrazit směr Harrachov. Mám plnou hubu namachrovaných keců (to ten diplom), když však dojedeme na místo, kde je bahna po kotníky, humor mě rychle přejde. Mé jediné slušné sandále k sukni jsou jak po procházce kravínem, kalhoty mám od bahna do půli lýtek, než dojdeme k dlouhatánský frontě čekajících na výdej startovních balíčků.

Hodina první

Zařadím se na konec. T. brblá, boty má jako prase, lidí je hodně, už předem ho to nebaví. Na jeho naléhání lovím telefon na slečnu z Red Bullu. Ta mi slíbí, že mi všechno přijde říct. Stoupáme si bokem a vyhlížíme ji. "Jak vypadá?" "Malá. Hubená. Dlouhý vlasy. Hezká. Strašně mladá." Lovím z hlavy atributy z jara. To, že měla dlouhý černý elasťáky a muselo jí být hrozný vedro, to nám v identifikaci o čtvrt roku později moc nepomůže. Víc si nevybavím. Nicméně když ji vidím, poznám ji (ona mě ne ;-)), dostávám balíček, oba fasujeme pásky na ruky a dozvídáme se, že kvůli předchozím třem propršeným dnům, jsou zrušený kvalifikace, běží se jen jednou a všichni hezky až na vrcholek. 

Když mi včera večer T. se škodolibým úšklebkem hodným Cheshire Cat sdělil, že se ale běží až nahoru, proto jsou tam ty prkna, nechtělo se mi tomu věřit. Veřejně se to nepřiznává snadno, ale můj muž měl pravdu. Jdeme s T. hledat šatnu, abych se teda převlíkla. Vyvracím si hlavu pod leteckým můstkem, je brutální. K120 vedle něj, na který se běží, ale není žádná modrá pro nazdárky. Dělá se mi lehce nevolno a na tváři se mi usazuje křečovitý úsměv.

až tam nahoru za druhý oblouk

Šatny jsou ve stanu pro běžce. Ten je od zbytku bahnitý plochy (ach, to retro! Okamžitě si mi vybavuje bahnitý Rock For People 2005, náš první společný fesťák) oddělený kovovými ploty, za něž mohou jen účastníci a gorily poctivě kontrolují zápěstí všech, kdo prochází. 

Trochu mě zarazí, že v dámský je za pultem kluk. Přitrouble se ptám, kde se můžu převlíct, nervózně ukazuje do kouta, směju se, že to má i s produkcí a zocelená brdskými pozávodními skotskými střiky v koedukovaných sprchách se převleču na lavičce. Od té chvíle jsme s klukem velký kámoši. 

Procházíme kolem a sledujeme osazenstvo. Jsme snad jediní nepotetovaní a piercingu prostí, kteří v životě nebyli na žádným kruháči a nemají to ani v plánu. Obzvlášť nás baví jeden týpek bez vlasů a hromadou tetování, který se děsně akčně rozcvičuje. Sledujeme ho s obrovským zaujetím. Cirkus Red Bull.

Hodina druhá

Start měl být v jedenáct. První rozběh se začíná houfovat až před půl dvanáctou a teprve v 11:47 startují.

Nestartuje se pistolí a nakonec ani pípáním, které avizoval organizátor na brífinku, ale odpočítává to moderátor. Ten se celý den snaží bavit přítomné, zkraje mu to jde víc, s postupem času už míň a já jsem po dnešku obohacena novým (naprosto příšerný) výrazem "dej mi pět". Ať zhynou doslovné překlady!

Kluky na prvních sto metrech provází řízná rocková muzika. Zasteskne se mi po fesťácích, pivu a leháru.

Záhy se dozvídáme, že nejdřív poběží všechny mužský rozběhy včetně těch, co se přihlásili až ve druhý vlně. Začínám remcat.

Hodina třetí

Snažím se povzbudit apatického T. Jdeme se podívat, co je k jídlu, výběr mezi těstovinami a čímsi teplým sladkým jej neuspokojí, a tak mu aspoň kupuju pivo. Je o poznání veselejší, já počítám, kdy vyběhneme a představuju si, jak to podmáčený, rozhamtaný bahno bude vypadat, a začínám upadat do chmury já.  

Pěkně nudný cirkus. Stojíme u zábradlí, fandíme, když kluci vybíhají. Dává se do mě zima. Když se dozvím, že po posledním klučičím rozběhu bude ještě 20 minut pauza, jdu se nasraně najíst. No tak se přinejhorším pobliju, no. 

Hodina čtvrtá

Sedím v rigolu. Cením zuby jak naštvanej roztvajler a remcám. T. se na oplátku začíná výborně bavit. Slovo, které ho po včerejší akci bude prý pěkně dlouho štvát, je "borec". U mě to budou jeho neustále opakový větičky: "Pěknej vopruz, co?" "Tak sis vyzkoušela, jaký to čekání na závodech je, co?" "Pěkněj vopruz, co?" Slibuju, že se v článku krutě pomstím.

Hodina pátá

Konečně jdeme na start. Komentátor v horní části můstku nás označí za "buchty". Kdo je u něj buchta? Má rozladěnost vrcholí. Jsem unavená, chce se mi spát, chci jet domů, nechci nikam běžet a už vůbec se nechci nikam drápat. Ale na to je pozdě. Moderátor nás odpočítá a vyrážíme. Všechny, včetně těch, co vypadají, že by prase zabily pěstí a kdyby nechcíplo hned, prostě by mu to humánně zkrátily tím, že by si na něj sedly, mě předbíhají. No tak to zase prr, já mám diplom!

Buben se záhy zvedá, já se chytám prsty, ale jde to blbě. Všude je bahno a velký štěrkový šutry. Ty se sunou i od bot holek nade mnou. No to je ale kokotina. Kam jsem to zas vlezla. Tam honem nahoru,ať můžeme jet domů. 

Záhy mě začínají pálit plíce a bolet nohy. No to je ale... diplom... nahoru... cože... eee... mozek přepíná na režim spánku a veškerou energii soustředí na přežití. Sunu se vzhůru. Trubka v půlce bubnu, teprve v půlce? Klouže jak svině, úplně stejně jako všem, co jsem sledovala celý ty předchozí hodiny. Drápu se dál, předlejzám holky. Ty se kolem mě začínají narovnávat. Optimisticky to zkusím. Zatmí se mi před očima a zase padnu na všechny čtyři. Někdo mi strčí foťák před obličej. Budu mít super fotku, kde mi z pusy teče mega slina. Jsem prostě Miss Universe. Málem to napálím do oblouku, který najednou vyrostl před mnou. Rovinka. Dala by se běžet. To byste ale nesměli bejt na pokraji fyzickýho kolapsu. Jak z komparzu Noci živých mrtvých se potácím k první dřevěný rampě. Visím na zábradlí se stejnou grácií jako pražští bezdomovci po požití litru metanolu a sunu se vzhůru. Bolí to jako prase. Navzdory dobré radě, kterou mi udělil kluk dole, se dívám nahoru. Blinknu si do pusy. 

Krok za krokem se sunu nahoru. V jedný části je zábradlí vyrvaný, trčí do prostoru, koukají z něj hřebíky. Lidi podél můstku povzbuzují. Nemůžu. Nechci. Zastavuju se. Lehce nakouknu, jestli nemám nikoho za zády. Nemám. Ruce na kolena, dejchám, někdo na mě řve, makej makej, to dáš. Nebo to bylo na někoho jinýho? To je fuk. Jdu. Nějak se tam dostat musím. Zábradlí ovšem kousek před druhou rampou a finišem končí. Zrada jako prase. I ty, Brute?

Konečně druhá rampa, ze zbytků sil děkuju fanouškům, to vyzývá dvě holčiny k naprosto frenetickýmu jekotu, který mě na vrcholek prkna vyloženě vyžene; jsou boží! Žlutá žíněnka, na kterou jsem nechtěla jako všichni padnout. Kácím se, ani si před sebe nedám ruce. Zabahněný, od ostatních oslintaný povrch mě měkce udeří do obličeje. Sípu.

Zanechávám za sebou vlastní trošku tekuté DNA a plazím se pryč, za mnou jsou další holky, co to místo budou potřebovat. Zasekává se mi slina na takovým tom blbým místě na hrudní kosti nad prsama. Nemůžu ji vykašlat. Přemýšlím, jestli to bude lepší, když ji vybliju. Holčinka z Red Bullu dostane strach a starostlivě se mě vyptává, jestli jsem ok a nepotřebuju pomoc. Huhlám, že mi zaskočila slina a na důkaz toho, jak jsem ok, se zvedám a snažím se odejít.

Jenže ok fakt nejsem. Dusím se tou pitomou slinou, nemůžu popadnout dech a tep se ne a ne vrátit do nějakých normálních hodnot. 

Nakonec si klekám ještě o kousek dál do bahna snažím se zbavit tý potvory zašprajclý. Nejde a nejde to. Motám se k lanovce. Jsem úplně jako udušený skokan. Vezu se dolů. 

Nepozorovaně mě zaplavuje vlna endorfinů. Uvědomuju si, že to bylo hustý a že mě to vlastně bavilo a začínám si vyčítat, že jsem nezabrala víc.

Dávám si pivo. Převlíkám se do kalhot, abych schovala zabahněný kolena. Mobilní sprchy? Zapomeňte. Aspoň hadice? Ani prd. Jen kovový koryto u toitoiek.

Cestou domů se stavujeme na boleslavským letišti v MG Restauraci. Je to úžasný místo a jídlo i víno je dokonalý. 

Chtěla jsem být krutá. Chtěla jsem být nelítostná. Chtěla jsem psát o tom, jak strašně mě to čekání iritovalo, jak mě naštvalo rozdělení rozběhů, protože rekordmanka měla rozhodně mnohem horší podmínky, než vítěz. Jak mě vytáčely ty kecy o stejných podmínkách pro všechny. To, jak mi přišly ty čtyři holčičí rozběhy v zásadě tolerovaný mezi těmi mužskými a štafetami. Jak mě štvalo, že to byl v podstatě zabitý den. 

Jenže nakonec, a nepřiznává se mi to lehce, se mi ta hipsterská akce pro potetovaný borce a borky z kruháčů, k níž jsem přistupovala s takovým despektem, líbila. Těch osm a půl minuty, než jsem se vydrápala nahoru, bylo pekelných, ten nával adrenalinu a endorfinů potom, démonickej. 

Být svobodná (a bezdětná) holka a jet tam s partou, dát pár piv, posedět, hecnout se, večer zapařit, bylo by to boží. Takhle jsem si akorát uvědomila, jak moc se těším do Beskyd. 

Hard as a Rock!

(než jsme se rozběhli)

(cesta)

Barevný had se dává do pohybu a já s ním. Radek se loučí a mizí kdesi vpředu. Prvních deset kilometrů mělo být lehce do kopce, takový zvlněný terén, nic dramatickýho. Cesta se vine nádherným údolím plným dechberoucích vodopádů, po lávce vedle skály, kde nám trocha vody padá na hlavu, kolem stáda krav, s nimiž si jeden vtipálek dělá selfíčka.

selfie kráva

Nejdřív předbíhám lidi já, pak oni mě. Všichni se usmívají, všichni vypadají, že jsou ve stejným rauši jako já. Přestože to nejde tak, jak bych od podobnýho terénu (šotolinová široká cesta, žádný dramatický kopce) čekala, leje ze mě jako z vola, funím a celkově jsem utahaná. Nechci vidět, jak to celý zvládnu. Ale teď na to nemyslím. Nemyslím totiž naprosto výjimečně vůbec, ale vůbec na nic. Jen si to strašlivě užívám. Je nádherný ráno a já jsem v horách a budu v nich, pokud nedojde na mou noční můru - prošvihnuté cuty -, celý den.

Vzduch je tu průzračný jako voda v řece, která burácí vedle nás, je příjemně chladný a přísahala bych, že tak i chutná. Cílem dne je aplikovat veverkovský přístup z Krkonoš: "tady a teď", a přesto, že to místy šlo z tlustých do tenkých, ani mi to nedalo moc práce. Přichází první kamenné pole. Prohopsávají kolem mě další a další mladý holky (poprvé se mi stalo, že byla má kategorie v ženském poli suverénně nejnabitější), bez hůlek, a jistými kroky mizí v dálce, zatímco já jsem poprvé a rozhodně ne naposled ten den extrémně vděčná, že ty dvě tyčky, ty dvě nožky navíc, mám. Pomalu se sunu v před. Míjí mě štíhlá, vysoká běžkyně se dvěma copy a malou plyšovou ovečkou na batohu. Má nohy až do nebes, stejnou salomoní sukýnku jako Lída a je taky taková šik a tak jí tak budu v duchu pro dnešek říkat. Vzájemně se předcházíme, obě čas od času prostě musíme zastavit a vyfotit si tu nádheru kolem. Třeba hned ten pohled na první ledovcový jezírko, kde na kameni sedí záchranáři a voda je klidná a hladká jako zrcadlo. Veliké hory, jež se tyčí kolem, se v ní odráží a pocit malosti a nekonečnosti ještě sílí.

 Připadám si jako Olaf z Ledového království, když mu Anna udělala nos (1:20 a pár vteřin na to):

To je vám taková krása! A hele, to je ještě krásnější!! To snad ani nemůže být pravda! Je mi fuk, že se plazím šnečím tempem, strašlivě se mi to líbí. Pak přichází první stoupání na první vrchol. Opírám se do hůlek a drápu se serpentýnkama. Nechápu, jak to těch pár lidí může zvládat bez nich (taky to moc nezvládají a já je předcházím). Míjíme se s Lídou, která jí, aby mě pak nahoře zase předešla, chvíli si povídám s nějakým Němcem. Najednou jsme nahoře. A v hloubce pode mnou sedí na břehu tyrkysové přehrady Rudolfshütte. První cut. Panebože. Já to dokázala. Já to stihla, mám dvě a půl hodiny rezervu. Tančím sněhovým polem, srdce se mi třepotá v prsou jako motýl, aby mi záhy spadlo do kalhot (resp. do sukně). Slejzám po kamenech a najednou stojím na kraji nijak nejištěnýho sněhovýho traverzu. Sníh se táhne prudkým svahem nahoru a stejně prudce klesá dolů, hloub a hloub a končí kdesi daleko šutry. Je v něm vyšlapaná mělká cestička na šířku jedný boty. A ty moje na něm sakra kloužou. Hůlky není kam zapíchnout, protože sněhu není dost, aby se zabořily. Kurva. Do hajzlu. Kurva a do hajzlu. Sunu se dopředu. Omlouvám se holčině za mnou, která má na startovním čísle napsané Marta a se kterou potom část trasy poběžím. "I'm so scared, I'm so scared. Oh my fuckin' god, I'm sooooooo scaaaaareeeeed..." Ať žijí posilující mantry! Ale buď jak buď, připosraně přelezu na druhou stranu. Když konečně stojím znovu na kamenech, chce se mi brečet štěstím, že jsem to přežila a z dětí nebudou poloviční sirotci. Jeden pohled zpět mě ujistí, že Martu, která se plazí ještě vyděšeněji a připosraněji, jsem rozhodně nezdržovala. A pak už hopkám (ok, spíš opatrně přeskakuju) přes kameny z kopce a na první cut. V hlavě mi už tři hodiny hraje I follow rivers od Lykke Li... he's the message I am the runner... I follow you, deep sea baby... I... I follow you, dark doom honey... I follow you... A já sleduju vlaječky a značky. Je mi skvěle. Vznáším se. Bavím se. Na občerstvovačku dorážím s dvouhodinovou rezervou na cut.

Vpředu dřepí jedna z bezhůlkových slečen... jak to sakra dělá, že má suchý vlasy?

Mají tu všechno. Na moje blbé výzvy "Let's drink and be merry!", nikdo nereaguje, tak holt piju a jsem šťastná sama. Dávám si vývar, spoustu melounu, pomeranče, dolívají mi vodu, piju colu, ještě nějakou slanou tyčku a adieu prérie, jinak se už nerozhýbám. Hůlky do ruky a vzhůru do kopečka, na kterém jsme se vloni v létě s Madlenkou koulovali. Jeden vykřičník z profilu z krku, dva zbývají. A další nás má čekat právě teď. Napůl sbíhám, napůl scházím úbočí a říkám si, že to musel být kvalitní masakr, když tu v osm startovalo těch dvě stě nebo kolik set lidí na třicet kilometrů a plácám se v duchu po ramenou, že jsem šla radši do prostřední varianty. Jde to krásně a je to zábava, tohle je ten vykřičník? Asi je ze mě už ten horal, když mi to nepřijde hrozný. Chachá! Jak jsi stará, tak jsi blbá. A tady ho máme. Vykřičníka. Padák šutrů dolů, hůlky do jedný ruky, druhou spidermanovsky přicucnout ke skále a lézt. Krok za krokem. Jako v životě. Zpátky cesta nevede. Nezbývá, než pokračovat. No matter what. Jak to tady v tom štrúdlu muselo vypadat? Brr.

Je to náročný, ale překvapivě se nebojím. Normálně mi to totiž výšky nedělají vůbec dobře (= učebnicový eufemismus). Ale to startovní číslo na pupku má asi nějakou zvláštní auru, protože za celou dobu se fakticky hodně bojím jen dvakrát.
Skoro na dně nás míjí první dvojice závodu. Kluci jsou neskutečně čerství, protáhnou se kolem, povzbudí nás (!!), zasmějí se a zmizí. Pfff, jak pára nad hrncem. Podezírám je, že mají pod batohy schovaný křídla. Jinak to přeci není možný.
My přeběhneme po kládě přes rozbouřenou řeku a začíná výstup. V promo videu stojí: "Be prepared for a long and steep climb." Ok, tak jsem na ten dlouhý a prudký výstup připravená. Jukebox v hlavě reaguje po první půl hodině lezení vzhůru a přepíná na Hard as a Rock od AC/DC a to mi pak bude znít v uších další dvě hodiny, než se dostaneme nahoru na druhý vrcholek. Šutry, samý šutry. Vlevo šutry, vpravo šutry, pod nohama šutry. Gigantický šutry. Mrňavý šutry. Šutroland.

Startovní pole se už roztrhalo natolik, že jdu jen sama s Lídou kousek přede mnou. Občas nás dojde Marta. V serpentýnách setřepu bezhůlkářky. Nechápu, znovu a pořád dokola nechápu, jak bez nich tady může někdo lízt. Mezitím nás minul první muž na celý trase. Lehkonohá gazela. Zatleskat, zařvat za ním, jak awesome je a dál pokračovat vzhůru. A zase. Krpál nade mnou, krpál pode mnou a já nemám strach. Jsem prostě hard as a rock. Akorát mám hroznej hlad. Na ten asi šutry moc netrpí. Slibuju si, že se nahoře najím. Předcházím pár lidí. Lída kopne do vrtule a zmizí mi z dohledu. A najednou je to tu. Vrcholek. Špička. A z ní padák dolů a sněhový pole. Na nejvyšším kameni sedí dva záchranáři, kafíčko v termosce, zimní bundy, úsměvy na tvářích. Sedám si na jediný, viklající se šutr, co nebrání uzoučkému průchodu vedle nějakýho kluka a vdechuju dvě přesnídávky z pytlíčků. Fotím Martu, který asi dochází baterka a slibuju jí, že jí fotky pošlu.

Martička a padáček.

Usoudím, že bez ohledu na to, jak dlouho tu budu sedět, se ten padáček pode mnou nenarovná a tak balím saky paky, a jde se na to. Hlavně se hrůzou nepoblít, to by byla ostuda. Bože, teď se ale fakt bojím. Klepou se mi nohy, ale netrvá to dlouho a je tu sníh. Neskutečná prdel, je bohužel moc měkký, než aby se po něm dalo jet, tak bořím obě nohy a odrážím se jako na lyžích. To mám za to, že jsem se letos nedostala v zimě na hory! Boty durch, je to ledový, padá mi to do bot, občas si nehezky brnknu nohama o sebe a odnáším si tak jediný šrám - krvavý kotník. Bolí z toho teda stehna jako prase, ale vúú-húú je to sranda. Slabší je, že vlastně pořád ještě nejsem ani v polovině.

Sníh přechází v alpský louky plný rozbouřených řek, část brodíme, část se dá přeskákat relativně suchou nohou. Jeden přechod je obzvlášť vypečený. Přes lávku se valí prudká voda a padá hned za ní kamsi do údolí. Litevka ve fialovým tričku (bez hůlek!) se ji snaží přejít výš. Marta přede mnou se bojí stoupnout do proudu na těch pár prkýnek, co tvoří mostek, ale blbě se zasekává - jednu nohu na šutru, druhou nataženou na most, ani tam, ani zpátky. Podejdu ji zespodu, chytnu za boky a vysadím nahoru. Prostě maminka. Být tam sama, byla bych úplně stejně vyděšená. Bolí mě nohy, chce se mi spát a kromě porodů jsem si nikdy nepřišla silnější.

Všechno kolem kvete. Neskutečná modrá, žlutá, růžová, mezi šťavnatou zelenou, hučení vodopádů, velikost, malost, nádech výdech. Prázdná hlava. Unavený nohy. Je tohle štěstí?
Rovná cestička se klikatí na úbočí svahu a míří ke vzdálené přehradě. Jsou na ní sem tam rozházené kameny, sem tam je potřeba přebrodit potůček. S Martou a holkou ve fialovým tvoříme silnou, mlčící trojku. Šlo by běžet, ale většinu času jdeme. Nohám se nechce kmitat. Nakonec se dostáváme k přehradě. Běžíme po hrázi a najednou jsou tu zase lidi. Spousta Arabů s tučňáky (aneb také veverkovskými pytli s kukátky). Kde se tu sakra berou?
Probíháme tunelem v hoře a za hrází je druhý cut. Zjišťuju, že mi chcípl telefon. Shit, shitty shitty shit. Stihla jsem napsat T., ať mě čekají cca na čtvrtou. Totiž - trasa podle záznamu z ofico webu neměla být padesát, ale jen pětačtyřicet, což mi v zásadě potvrdili na občerstvovačce, když prohlásili, že do cíle už je to jen patnáct, tak hodina a půl. A navíc z kopce. To by sedělo. Říkám si, že to stihnu, že to napálím, když se do toho obuju, budu tam tak ve čtvrt na pět, to nebude ještě žádný velký průser. Trháme se s holkou ve fialovým Martě, která se z kopce zjevně trochu bojí, přepínám do bartasovskýho módu no tommorow a padám do hlubiny.
Kus se dá krásně běžet, šotolinka, kameny jak na šutru, hopsa hejsa, ať jsme rychle v Kaprunu. Nádherná cestička nad přehradou. A pak Lída! Páni, já ji dotáhla? Přelejzá vodopád. Seru na boty, brodím se do půli lejtek prvním schůdným místem a prchám. Fialka se drží přede mnou. Běží krásně lehce, hezky se na to její cupitání kouká. Pak první lana a stezička pro kozy. Kousek silnice. A znovu. Předbíháme dva kluky, vedle kterých jsem chvilku seděla na druhým vrcholku. Lano. Vodopád. Kovový stupátka zasekaný ve skále kolmo vzhůru skrz tu vodu do tunelu nahoře. Tak to je vostrý! Já si to ani nevyfotím!! Ježiš, kdyby mě tak viděly děti! Máma je jak Indiana Jones! Držím se lan a šlapu k vodopádu. No jo, ale kam si mám jako dát ty hůlky? Si je mám zabodnout do zadku? Hlavně je proboha neztratit, z tý hloubky bych je nevylovila a Honza by mi už nikdy nic nepůjčil! S hůlkama v ruce lezu vzhůru do temnýho ústí tunelu, který zjevně slouží vodohospodářům při údržbě přehrady. Je v něm tma a kosa. Za ním najednou Fialka odpadá. Mizím jí a řítím se z kopce. Další pár, který jde. Proč proboha jdou? Teď se dá konečně běžet!
Pádím z kopce. Velebím svoje masivní stehna, svoji hmotu, jsem jako odbržděná rolba. Jsem v pohybu a nikdo mě nemůže zastavit. Tak hop hop, kde už je ten Kaprun? Další člověk. A další. Míjím je. Jdou, já běžím. Poslední brod. Na druhý straně jen obrovský šutry a nahoře vysoko nad mojí hlavou vlaječka. A tam se mám jako dostat jak? Podotýkám, že mám nulový zkušenosti s horolezením, i žebřík je normálně výzva. Hážu hůlky nad sebe a šplhám za nima.
Les. Kameny. Koryto jak na Šutru, tohle má ale, jak se ukáže, pár kilometrů. Kopírujeme stezkami silnici. A já začínám chytat nerva, že tam budu pozdě. Travnatá cestička, která se vlní jak lochneska na pouti a další, ten den už poslední skalp. Všechno krásný mizí a nastupuje velice intenzivní tíseň, že tam na mě čekají a já jim nemám jak dát vědět, že se blížím, ale nestíhám. Že je to mnohem delší, než jsem čekala. A nebere to konce. Pětačtyřicátý mine a furt jsem kdesi nad Kaprunem. Louky, asfaltka z kopečka, další dva muži na stodeseti, přede mnou dvě holky a já nemůžu. Nemůžu. Nemůžu a nemůžu. Strašně to bolí. Záda, ramena, každý nádech, nohy jak z olova. Vím, že musím běžet. Vím, že prostě musím. Ježiš, Tomáš bude tak strašně naštvanej. Kopu se do zadku a místo, abych přidala, zastavuju úplně. V předklonu visím v hůlkách. Nemůžu ani brečet, jak jsem unavená. Tak. Narovnat a dál. Je to spíš parodie na běh než cokoliv jinýho. Nakonec se dostávám k vodopádům, kde jsme byli vloni s Máďou, ženou nás ještě padákem dolů a pak do kopce. Konečně silnice nad Kaprunem a organizátor. "Je to ještě daleko?" kňučím. "Není! Už jen kilák a půl!" Někdo úpí. Jo aha, to jsem já. Potácím se přes silnici. Předbíhá mě další borec na 110, povzbuzuje mě (!!!) a mizí. Ťapu. Snažím se moc nehekat, abych u zástupů arabský rodin nepodporovala zakořeněnou představu o perverzních Evropankách. Je to nekonečný. To město je tak veliký! Prodírám se davy na chodníku. Přede mnou další grupa z Blizáče, tahle se ale rozestupuju, chlapy tleskají, ženský na mě volají bravo! bravo! Směju se. Potetovaný borec z Balkánu na mě volá něco slovansky, plácá si se mnou. Bože. Tak kdy už?
Už.
Intersport. Náměstíčko. Tom a holky. Zahazuju (opatrně!) hůlky. Beru každou za ruku a míříme k oblouku, k časomíře, k pípnutí. K zastavení. K cíli.

Nad hlavou mi svítí 10:00:47.

A je to. Nemám se kam skácet. Tak akorát poslouchám proud Mášiných výčitek, jak na mě museli dlouho čekat. Snažím se je někam usadit, abych se mohla jít opláchnout. Jsem durch. V údolí je prádelna, mrholí.
Jdu do sprch. Jsou strašně daleko. Bloudím, ale nakonec je najdu. Vyzvedávám si parádní finišerský triko, chilli con carne, alko pivo, nealko pivo, colu. Jedeme domů. Usínám dlouho v noci po pár pivech, tak strašně jsem nechtěla, aby ten úžasný den skončil.
Ráno mi je překvapivě dobře. Bolí mě ruce od hůlek, mezižeberní svaly a trochu nohy.
Velikost toho, co jsem prožila, na mě dopadá plnou vahou.
Nedávno jsem tu tak trochu ze srandy psala, proč vlastně běhám. A proč, že dělám tohle? Protože každý máme cestu sám k sobě vytyčenou jinudy. Ta moje vede skrze hory. Přes kameny, řeky, do mraků a zase zpátky na zem. Protože teprve vyčerpání otevírá nové rezervoáry čerstvé síly. Protože těžko můžete pochybovat sami o sobě, když zvládnete něco takovýho. Protože mně celý ten koktejl emocí, které k tomu patří, strašně chutná a někdo ty zadní pozice zkrátka jistit musí!

(Jestli přemýšlíte o tom, že byste něco podobnýho rádi zkusili, neváhejte a příští rok na Glockner Trail vyrazte. Není to tak daleko a když se nebudete registrovat týden před závodem, není to ani tak drahý. A vždycky si můžete říkat, že když jsem to zvládla já (a po mně i borec s párečky), zvládnete to i vy.)

(Doufám, že Radek hodí do komentáře svůj parádní sumář, který mi poslal :-) Je to frajer, dostal se do cíle o hodinu a půl rychleji než já. Klobouček, pane! Těšilo mě :-)