Pages

neděle 11. října 2015

Jak holčička z Polabí vylezla na kopec a nespadla z něj

Kaisermarathon Söll - 10. 10. 2015 (42,1 km, nastoupáno 2410 m, 6:13:03)

...a jak to bylo dál?

Loučím se s Renatou a vybíháme. V davu si obvykle vyhlídnu jednu až dvě oběti, u kterých si řeknu, že ty si prostě dám, protože jsou buď prostorově výraznější nebo vypadají jako příležitostní běžci nebo mi prostě padnou do oka. Tady jsem v davu, který se přese mě (a to jsme stály dost vzadu) promptně přehrnul, nikoho takovýho nenašla. Většina "soupeřů" (ty uvozovky jsou na místě, protože s tím, co kolem mě pelášilo a mizelo v dáli, jsem skutečně soupeřit nemohla) byla výrazně starší, hubenější, svalnatější a šlachovitější než já. Všichni bez výjimky vypadali, že tohle je pro ně denní chleba, že si prostě jdou o víkendu decánko zaběhat do hor a valná většina dojem podtrhovala finisherskými tričky z vražedných skyrunningových/ironmanských/etapových závodů. A kromě nich tu byly dámy, který byste čekali tak někde v kanclu nebo na poště, a který to valily neskutečným stylem.
Běžíme po asfaltu, je to lehce z kopce, smyčka zpátky do Söllu měří 7,8 km a na jejím konci je první cut - nastavený na 50 minutách. Vůbec mě nenapadlo, cuty nějak dramaticky řešit. Podle profilu to vypadalo, že prvních dvacet se tak nějak hezky proběhneme po lehoučce zvlněný rovince a pak přijde velký kopec, seběh, druhý velký kopec a cíl.
Že to nebude tak docela na pohodu mi dochází, když startovní bránou ten den podruhé probíhám čtyři minuty před limitem a za mnou z těch 658 lidí, co mělo běžet, je jich jenom hrstka. No do háje, dyť to není až tak pomalý? Na kdejaký masovější placatý desítce bych se i s tímhle tempem uvelebila v horším případě v první polovině startovního pole. Jenže tady nejsme na masový desítce. Že bude Tour podnik pro velký kluky a holky mi došlo, když jsem se dívala na ono promo video, o kterým jsem psala posledně. Jak moc velká to bude pravda, jsem se přesvědčila záhy.
A prostoru na útrpné sebetrýznění bylo víc než dost. Protože to nešlo. Nešlo to od samýho začátku. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Spala jsem na poměry dost, jedla, vzorně pila, nachystala si po sto letech suplementy, běhala jsem tak moc, jak jen to šlo a mnohdy ještě víc, jako ten křeček tu nastavovala jediný prudší kopeček kousek od baráku, nahoru, dolů, nahoru, dolů... a už to jelo: nemám na to, ježiš, co tu dělám, panebože ještě dvaatřicet kilometrů, já jsem zpocená, mně je zima, chce se mi spát, bože, proč nejsem v posteli? V teplý posteli přikrytá po bradu, proč tu brzo ráno straším? Co z toho mám? A do toho kolem vás v tom krpálu, který tam ale vůbec neměl být a který stoprocentně první polovina startovního pole v pohodě vyběhla, šlapou brutálním tempem rakouský důchodci, co mají lejtka jak tři sešitý jitrnice a při každým kroku na vás ty jitrnice vybafnou: a ty čumíš na co, srágorko?!
Na patnáctým je seběh, poodskočím pár dámám, který kolem mě předtím s úsměvem a v družném hovoru prošly (já lapala po dechu a nořila se dál do bažiny běžecký deprese), aby mě hned vzápětí znovu předešly. Na 19,5 kilometru je další cut. Dvě hodiny třicet. Ani náhodou mě nenapadlo, že bych s ním mohla mít problém. Šlapu do kopce, který tu (taktéž) neměl být, předchází mě další a další mamilové, soucitně se mě ptají, jestli jsem ok, asi působím svěže jak sprej na záchod. Chci si někomu postěžovat, ale moje chabá gymnaziální němčina je aktuálně ještě chabější, tak jen kývu, německy se usmívám a jako vrchol občasným povzbuzujícím fanouškům u trati děkuju. Kopec se v serpentinách táhne dál a dál. Kolem projíždí pořadatel na motorce a dodávka. Mamilové zrychlují a dávají se do běhu. Koukám na hodinky a je mi jasný, že tímhle tempem tam za 2:30 nebudu. A je mi to fuk. Ne, není mi to fuk, mám z toho škodolibou radost. No jasně, se*u na to! Beztak tu nemám co dělat. Strčej mě do tý dodávky jako běžence. A T. si pro mě s holkama přijedou, dám si jídlo, kamarádi mě ještě politujou, protože jsou to hodný lidi a já budu mít odškrtnuto. Sem už znovu nechci. Hnus fialovej. Slyšíte, já vám na to SE*U!!
Nakyseleně dupu nahoru. Promotám se staveništěm a nechápu. Hodinky ukazujou na bráně 2:35, ale nikdo mi nic neříká. Jako že mě diskvalifikujou ex post a teď mě nechaj se tu ještě mučit? Nebo co to jako má bejt? Ale lidí je za mnou ještě překvapivě dost a na občerstvovačce u kouzelný chaloupky Rübezahl mají teplou vodu a jonťák. Piju, jím nějakou energetickou tyčku a najednou je mi veseleji. Hodně lidí kolem totiž vypadá zničeněji než já (to jde?) a dlouhý barevný zástup šlapající vzhůru na vrchol Kaiseru mi dodává energii.
Nejsem poslední. Nejsem v tom sama. Jen kdyby mi nebyla taková svinská zima. Šlapu do kopce, který se schovává v mraku. Fouká studený vítr a mně se daří úspěšně zabavit hlavu na dobrou hodinu zvažováním, kdy teda zastavím a vyndám z batohu to triko? Tady? Nebo za další serpentinou?
Chvilku si povídám s paní, která běží už podesátý (ta v bílým triku je ona). Říká, že už si na to přijde stará a že to určitě zvládnu, že já jsem mladá. S tím do toho šlápne a zmizí mi z očí. Výborně! Předcházím prvního prošitýho chlapíka (ten v těch červených podkolenkách), kterej vypadá děsně atleticky a kterýmu je evidentně ouvej.
 Nebe se začíná protrhávat, mně přestává bejt až taková zima a najednou se mi to začíná líbit.
Hodně líbit. Hodně hodně líbit. Je tu krásně. Jen škoda, že není zdaleka vidět všechno. Na vrcholku je další pití a jídlo. Fedruju se, zalejvám to cukrama, poctivě koušu tablety a ujišťuju se, že teď už to bude z kopce. Všichni přikyvují. Asi věděli stejný prd jako já a nechtěli mě zarmoutit. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, kde se po kratším, mírným seběhu mohl zase vzít ten kopec?!
Probíháme horní částí lyžařskýho střediska po štěrkových cestičkách kolem vodních nádrží. Je tam spousta lidí na výletu, rodiny s kočárkama, důchodci s hůlkama, sluníčko se nesměle dere z mraků (aby nakonec usoudilo, že se na to taky může krajcvajc a definitivně zalezlo) a já se výborně bavím. Trasa nás vede menším okruhem na jehož konci se probíhá vnitřkem hospody. Nekecám - vběhnete jedněma francouzskýma dveřma a vyběhnete druhýma. Je tam moderátor s mikrofonem a hospoda praská ve švech a celá fandí. Směju se jako blahoslavená chudá duchem, už když tam vbíhám. Slyším jen fandění a ještě gestikuluju, ať koukaj přidat - hospoda div nespadne, jak se zvýší decibely. Kristepane. Rozesměju se nahlas, je to úžasný. Úžasný! Vybíhám ven jak politá živou vodou. Směju se tomu dalších pět kilometrů a ten pocit mě nese ještě hodně daleko.
Hospoda plná fandících nadšenců je ta hnědá tečka uprostřed naproti

Konečně seběh na Hexenwasser, třetí a poslední cut - na 35. kilometru a pěti hodinách. Z kopce se rozbíhám a nechávám hodně lidí za sebou. Proč neběží? To se bojí? Čeho? Cesta je široká, nahoru nespadnou a dole je najdou. Pádím dolů, co stehna dovolí. Trochu se bojím o boty, před startem jsem, decánko pozdě, zaregistrovala, že kromě fešných dír na stranách, o kterých vím, se mi udělaly na obou i méně fešné nad palci a zdálo se, že by se mohly každou chvilkou regulérně prorvat. Skončit kvůli roztržený botě by mě asi krapet nepotěšilo.
Ale boty drží, nohy drží, jde to parádně, už jen deset a jsme doma. Na občerstvovačce mají polívku a mně je krásně. To už dám, to už zvládnu. Výborně sebe samu dojímám skoro až k slzám. S břichem ohřátým bujónem šlapu dál. Přehoupneme se přes kopec a panebože, je to tady. Tady to znám. Tady jsme lyžovali. Támhle jsme kupovali Máše plyšovou vránu, tady jedli řízek přes celej talíř a támhle se T. brutálně vysekal a lyži mu dovezl z půlky svahu, kde ji tak nějak pozapomněl, černej instruktor lyžování... Je to jako vběhnout do vlastního revíru.
Rozverně proskočím časovou bránou s dvaceti minutovým náskokem na cut a je mi jasný, že tím pro dnešek legrace skončila.
Kam že? Nahoru, hezky až nahoru. A kudy že? No rovně! Za nosem!!
Nadechuju se a jde se na to. Posledních šest kilometrů. To už dám i kdybych to měla dolízt po čtyřech. Že na to dojde skoro dřív než pozdějc, si uvědomím, když vidím ploužící se dav stoupající přímo vzhůru po sjezdovce. Šlapu za nima, míjím jednoho odpadlíka za druhým a s každým dalším skalpem se mi jde líp. Plíce pálí, nohy se začínají klepat, ale teď přišla moje chvíle. Nakonec se vydrápeme nahoru na traverz. Sbíháme lehoučce dolů, předposlední občerstvovačka - umřela jsem a jsem v nebi - oni tu mají pivo! Mají tu pivo a nikdo ho nepije?! Jeden kelímek, druhej, místní na mě koukají jako na blázna. Snažím se paní, se kterou jsme kousek šlapaly, přesvědčit, že nejsem alkoholik a že je to fakt super věc, ať to taky zkusí. Směje se, že ne, že by se motala. A kdo se v týhle fázi jako nemotá? Nemůžu stát, berou mě křeče, ale v pohybu je to dobrý. Popobíhám, jdu, popobíhám. Vidíme vrcholek. Jenže my se na něj nebudeme drápat. Ještě ne.
Ještě si to pěkně celý oběhneme dokolečka. Je to z kopečka, běžím, co to jde, dokonce i vzhůru se chvílema snažím. Pět set metrů přes koncem vytahuju turbo snack, blbě ho vdechnu a málem se pobliju. Vyhrknou mi do očí slzy, dusím se, ale to svinstvo fakt funguje. Natřikrát ho do sebe silou vůle natlačím a podaří se mi ho obratem nevyhodit. Šlapu jako na klíček, míjím další lidi, který toho mají plný brejle. To máte za to, jak jste mě předbíhali na začátku! Jo, i vy, paní, a vy pane, vy hned dvakrát! Tak kde je sakra ten finiš?
Tady. Hrazení, lidi, na konci, na vrcholku, brána. A přede mnou v kopci tři potenciální skalpy. Pár metrů nade mnou se potácí kluk, dva kroky nahoru, zastaví se, dva kroky, zastaví se. Pod ním paní s oranžovou bundou, kterou jsem z dálky stíhala od Kaiseru. A pán, tak dvakrát mýho věku, co mi furt zdrhal. Mám vás.
Pak je uvidím. Toma s Kačenkou na ruce a Máďu vystrčenou za hrazením. Nebejt to tak příšerně prudký, snad bych to i vyběhla, kolik bylo najednou sil. Ženu se k nim, snažím se nebrečet. Pěti odumřelýma čabajkovýma klobásama, ve který se mi proměnily prsty, svírám Madlenčinu tlapičku a společně šlapeme vzhůru. M. se rozbíhá: "Běžíme, mamí, běžíme!" A tak tím cílem probíháme spolu. Objímám ji, směju se, trošku si vzlyknu.
Beru si od Toma plačící Kačenku. Ta je chvíli v klidu a pak spouští nanovo, protože je ode mě okamžitě úplně mokrá. Jsem totálně durch, není na mě suchý místečko. Potácím se s nima do hospody. Na záchodech se převlíkám, piju pivo, jdu si pro finišerský triko a panebože. Nemůžu se přestat smát. Já to fakt zvládla. Nechápu to. Ale koneckonců nemusím chápat všechno.
Jedna věc mi ale jasná je. Kdybych je dvě neměla, nezvládla bych to. Protože jen díky nim mám tolik síly, kolik mám - a vím, že ji mám. Protože oni vám ukážou, že rezervy máte bezedný. Že když už už padáte na hubu, nikdy nespadnete, protože si to prostě nesmíte dovolit. "Vzdávám se" vám vymažou ze slovníku. Na to prostě nemáte nárok. Blondýně vlasatici budou za šest dní už neskutečný čtyři roky. Už čtyři roky vím s jistotou, že jsme jedna jednotka, ale že musím být občas jen za sebe, abychom mohli být všichni šťastní. (A taky, že jsem se uměla dobře vdát. Díky, T., moc díky. Bez tebe by mi totiž veškerý odhodlání světa bylo stejně k ničemu.)

Při večerním huntování jater pak padají šílený plány na další akce, tvářím se nezúčastněně, ale... snít je nutný. Bez toho to totiž prostě není ono!

 PS: Největší frajerka je ale Renata, která zvládla s přehledem celou Tour. Takže R., tahle je pro tebe ;-)

38 komentářů:

  1. Tyjo!! Buď už jsem hormonálně totál rozesra*kovaná, nebo je to celý jeden velkej doják a skoroporod. Skoro bych řekla, že tak trochu oboje;)
    Holt jsi frajerka!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ;-) Díky a to se tam toho ještě nevešlo... třeba, že jsem si dobrou hodiny pořád dokola zpívala Hej hou námořníci, připněte si pod čepici, nablejskanou náušnici hejahejahou z Tv Mini Uni, která nám furt hraje v autě; že jsem kolem 15. kilometru se zoufalství těhotné prahla po pomerančích (?) nebo že jsem ke konci snila o tom, že děti někde zahodím a pojedu do termálu v Kaprunu a budu ležet v těch horkých bublinkách (pak jsem to zmírnila na to, že zavolám R., jestli mají v bytě vanu a pustí mě do ní?)... Porod to byl, to je pravda - místy to k němu pocitově a emočně nemělo daleko :-D

      Vymazat
    2. Seš skutečně neskutečná! A hormonálně to stejný co Alena jsem i bez těhotenství, takže potvrzuju, že doják to fakt je! :-D
      (a ty vole, co je to za cíl? tam už bych se fakt mohla jen plazit...)

      Vymazat
    3. ;-) Děkuju, teď dojímáš ty mě! A ten kopec - ta sjezdovka dole byla horší ;-)

      Vymazat
    4. JE to dojak. Nejsem cita, nejsem tehotna, dokonce ani Jitku osobne neznam, jen ji rada ctu - a brecela jsem. To uz se mi dlouho nestalo, nevim jestli (s tim ctenim) ted nebudu muset prestat.

      Jitko, jsi NESKUTECNA!! Je to famozni vykon za jakychkoli okolnosti a s dvema malejma hydriema (mam skoro uplne presne stejne stary, vim svy) se tomu az skoro nechce verit. Smekam klobouk i skalp!
      Lucie

      Vymazat
    5. Holky, to mi nedělejte, tu bulím u těch vašich krásných komentářů! :-) My jsme parta... ;-) Lucko, děkuju - podobný uznání těch, co mají doma podobnou sortu harpyjí - to je nad všechny medaile!

      Vymazat
  2. Obohatila jsi mi slovník o slovo mamil :-) to mě rozesmálo. A jinak skvělý report! Podle toho, jak to popisuješ, tak já bych umřel už dole pod kopcem :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale vůbec ne, z tebe už je taky solidní drsoň, tohle budeš brzy dávat na rozklusání!

      Vymazat
  3. Napínavé čtení - a věřím, že i běh :-) až do konce! Výborný výkon a oba příspěvky mě pobavily, velká a upřímná gratulace!!! ... no a příští rok celá tour ?
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju!! Zrovna jsem si říkala, že ti musím napsat a poptat se, jak se vede a jak to s tebou vypadá? Celá Tour za rok určitě ne, jsou to přeci jen tři dny pryč, logistika není jen tak a holky jsou ještě malý, ale jestli budu běhat třeba za pět, deset let, tak se určitě ráda vrátím :-)

      Vymazat
  4. Krásný počtení! Jsi prostě příkladná závodnice, tak ať Ti to běhá výš a výš (a dále a dále) !

    OdpovědětVymazat
  5. Teda! Ja mam husi kuzi a slzy v ocich! Jako bych tam byla s Tebou :D Ses skvela, skvela, skvela. Klobouk dolu a uz nepis takovy dojaky, nerada brecim! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ůžasné, úžasné, úžasné! Výkon i článek! Taky jsem měla slzy v očích a to jsem to jenom četla, jsi fakt dobrá :-) Muselo to být nádherné, plus probíhat hospodou a usmívat se německy, bomba :-) Holčičky jsou nádherné, strašně se těším, až se zase uvidíme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, triatlonistko :-) Taky se těším - snad to vyjde brzy!

      Vymazat
  7. :).. no puvodne jsem to nechtel napsat.. ale musim!
    Ty jsi probihala hospodou? Fandili ti? A TY SIS TAM NEDALA PIVO?? :)
    To by se mne (doufam) nikdy nestalo!
    12:)

    OdpovědětVymazat
  8. :-) dík! jsem se pobavila, já to teda v sobě ještě zpracovávám a snažím se rozchodit :-)
    jo a dávám si Kaisera!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak si nech chutnat :-) Ještě dnešní výběh jsem se nesla na euforický vlně, bylo to fakt veliký ;-)

      Vymazat
  9. tak nevím, jestli umíš líp psát nebo běhat! obojí úžasný, při čtení jsem měla až slzy v očích! gratulace největší!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Psát!! Až mě budou platit za běhání, to bude teprve rodeo :-D :-D A děkuju, ty víš... ;-)

      Vymazat
  10. Krása! Vzdycky, kdyz si prectu, jak se prohanis po horach, tak si rikam, ze uz teda taky musim behat po kopcich! Minuly tyden jsem pobihala po kopcich ve Svedsku a bylo to UZASNY a ja jsem si predsevzala, ze uz se nebudu hlasit na silnicni zavody, ale ty kopeckovity.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Švédsko je krásný, závidím! Děkuju a ať se v kopečkách daří!

      Vymazat
  11. Vanu mame, holky by te byly pustily. Respekt, ale to se vopakuju. Ve Stube je furt cejtit to sladky bublinkovy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konečně jsem někde zanechala trvalejší stopu! ;-) Děkuju a děkuju a za ten Grossglockner teda pěkně díky - už mi v hlavě bobtná do skoro stejných rozměrů, jaký má ve skutečnosti... Jak jen tohle doma prosadit?! ;-)

      Vymazat
  12. Hezky pěkně! Moc velká gratulace. Krásně jsi zabojovala a výborně jsi popsala ten souboj ducha a těla

    OdpovědětVymazat
  13. Hustý! Jakože fakt hustý! :)

    OdpovědětVymazat
  14. Ty jo, Jity, neznám tě, ale toto jsem přečetla jedním dechem. Brečím u toho jak želva. Jsi neskutečná!!!! Věřím, že to musel být masakr! Úžasný ten koncový odstavec o dětech a manželovi. Jsi úžasná! Já rodila v červnu a propadla jsem běhu a připadala jsem si jako king, když jsem uběhla 7mi kilometrový závod a bylo za mnou ještě spousta dalších závodníků... ale tobě nemůžu vůbec konkurovat... já si dala cíl půl maraton na jaře 2017 ... a toto zní jako pohádka, hodně těžká pohádka, ale je to výzva... třeba jednou za pár let, až se trošku vyběhám! A díky motivovala jsi mě ... v sobotu jdu do první desítky!!! Však je na čase, zatím jsem běhala max 8,4 km... a přitom na desetikilometrový závod jdu už za 3 týdny!!! Jsi frajerka!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ovšem krásný výkon, čtvrt roku po porodu! Jen tak dál, držím palce, svůj sen si určitě splníš a věřím, že i dřív (první maraton jsem běžela rok a půl porodu, uvidíš, že to taky zvládneš!) - a já děkuju za pochvalu ;-)

      Vymazat
    2. a máš tu nějaké tréninkové deníčky, že bych se inspirovala? Hledám, hledám, ale zatím jsem nic nenašla...

      Vymazat
    3. Mám - na garmin connectu a na dailymaile, ani jeden teda není veřejný a pak na behej.com, ale to jsou jen čísla. Funguje tvoje mailová adresa, co máš na blogu? Napíšu ti, jak bude chvilka, jo?

      Vymazat
  15. Krásně jsi to dala, i když to chvíli při čtení vypadalo na zabalení. Ale pak to vzalo obrat a připomínalo to znovuzrození Fénixe. A ten závěr. No nebrečel jsem, ale dojalo mě to. :-) A taky jsem se u čtení královsky bavil. :) Díky a moc blahopřeju!!!

    Jo a jak jsi ve finiši dala ty ostatní závodníky, to bylo famózní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak teď jsem dojatá já ;-) Děkuju! Toho fénixe mi to taky připomnělo, musím říct - a upřímně, v tomhle pořadí je to lepší než v tom obvyklejším, kdy ti to šlape a šlape a pak zdechneš a už se jenom trápíš do finiše ;-) Jo jo, cíl byl hustej, vůbec nechápu - asi ten turbošnek či co ;-)

      Vymazat
  16. Jsi neuvěřitelná, úžasná! Máš můj obrovský obdiv!

    OdpovědětVymazat
  17. To je naprosto výborný, ta Tvoje přirovnání - lejtka jak tři sešitý jitrnice... no bavil jsem se od začátku do konce a držel palce, přestože jsem věděl, že to bude s dobrým koncem. Moc gratuluju!

    OdpovědětVymazat
  18. klobouk dolu :D divim se, ze jsi to nezaparkovala v ty hospode ;D dojak slusnej ;)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!