Vzhůru do hor (část II.)

Chumelí se chumelí - Víc než srážka s blbcem, bolí srážka s traktorem s pluhem - Sekta gumového kruhu - Všude dobře, tak co doma?

Úterý - cestou necestou
Dopoledne jsem dostala propustku, výměnou za jinou pro T. Já půjdu na dýl běhat, on pojede odpoledne do Zellu na lyže. Celou noc chumelilo. I ráno sem tam zmrzlý zadek nějaký tý vločky neodolal síle zemské přitažlivosti. Ráno jsem uspávala K. na balkoně a R. se činila s lopatou. Tomu říkám praktický cross-fit. Na běhání jsem se pakovala tak dlouho, že ve chvíli, kdy jsem brala kecky, jsem slyšela v chůvičce, jak se K. začíná budit.

Jelikož jsem dokonalá matka, odložila jsem boty a šla vysvobodit svoji sladkou holčičku z kočárku, abych ji mohla nakojit a mohly jsme si vesele další dvě hodiny podávat hračky... Checheche, leda ho-no, sevřela jsem kecky o něco pevněji a tichoučce se vyplížila za dveře. Tam jsem se pro jistotu rozběhla jako myška ke schodům a obula se až před vchodovými dveřmi. Co kdyby pro mě náhodou T. chtěl dojít a zkrátit mi řetěz?

Rozběhla jsem se stejným směrem jako v neděli. Místy chumelilo víc, chvílema vůbec, ve vedlejší vsi jsem opět úspěšně minula odbočku na rybník a místo toho našla odhrnutou silnici do kopce. Hurá do kopce. A sice do kopce delšího než pár set metrů, což je u nás v Hostivaři neexistující jev. Sněhu přibývalo, jak na zemi, tak toho, co se sypal seshora a já měla pořád ještě hodinku času, než bych se měla hlásit do služby.

Konečně můžu zrychlit, předpisy nejsou pro srandu králíkům!

Cesta se vine sympaticky vzhůru, když tu najednou končí u jakéhosi statku. Marně hledám ukazatele turistického značení. Nakonec ho objevím za zády, kterak míří do závěje. Já zamířím radši zpátky, na tohle nemám ani boty ani síly. Dole pod kopcem jsem zaregistrovala šipku zpátky do vsi, tak to zkouším tamtudy. V létě to bude určitě krásná cestička mezi pastvinami. Teď se bojím, abych nezakopla a nezůstala někde ležet jak Hanč s Vrbatou v jednom, za půl roku se budu pro změnu bát pasoucího se dobytka. Jak snadný je život, když máte pro strach uděláno! (Neplést se ze strachu naděláno, to je zase jiný příběh.) Ale je to krásný, je ticho, sníh křupe, trailrocy drží, na okamžik přestává i sněžit, asi abych mohla fotit a pak cestička končí u dalších statků. 

Vydrápu se po čtyřech nad ně, zamířím do lese, odkud mě po pár metrech vyžene veliká cedule s varovným Achtung! a spoustou dalších německých slov. Jelikož si ze čtyř let gymnaziální němčiny pamatuju maximálně tak Schnitzel mit Kartoflen a pár nějakých legračních slov či sousloví + ono Achtung, nic víc si nepřečtu a spokojeně dušu dál do kopce po urolbovaný asi-nejspíš-hádám-silnici.

Míjím stavení, párkrát odkusi zuřivě zaštěká pes, takže už se zase vidím rozcupovaná na nanočástice, a když se zatáhne, začne fičet a rozchumelí se, je na čase udělat ještě fotku z dobytého pomyslného vrcholu a stočit to do údolí. 

Sněží tak, že T. skrečuje lyže a odpoledne se jedeme podívat do Zell am See. Ještě u spodní stanice lanovky to vypadá, že nic neuvidíme. Chumelí tak, že není vidět na metr. Než se ale vyhrabeme z garáží, venku svítí sluníčko a je nádherně. Městečko je to malebný, v ulicích ještě visí vánoční výzdoba, o to kouzelnější to je. Grand Hotel na břehu jezera je jak vystřižený z Hercula Poirota. Mít prachy, nechala bych si něco podobnýho líbit. 

T. jede nakonec aspoň večer s holkama na lyže. Vrátí se zpocenej, ale spokojenej.

Středa - Až na vrcholky hor, trá-la-lá...

Ráno svítí sluníčko. R. odhazuje sníh, který napadal přes noc. Hory lemující údolí se tyčí na blankytným pozadí, a když se drápu do protějšího kopce, je mi, ach ach, tak blaze.

Přejde mě to v okamžiku, kdy se proti mně vyřítí od jednoho stavení pes. Mám s těmi jejich psími kusy dost velký problém. Upřímně, čím dál větší. Jako malá jsem byla vášnivý kynolog. Psi, pejsci, pesani, nic jinýho mě nezajímalo. Asi jako naši M. dinosauři. Jako ona chce být pa-le-on-to-lož-ka, já chtěla být veterinářka. Přála bych jí, aby - na rozdíl ode mě - nenarazila na nepřekonatelnou zeď chemie, fyziky a biologie. Helga, co tam kousek dál odhazuje sníh, se na mě směje a něco mi říká německy (Achtung, Toaleten ani Speisekarte to neobsahuje, tudíž jí nerozumím). Taky se na ni směju a snažím se jí vysvětlil, že na psa, co štěká a nekouše, nevěřím a že se ho bojím a ať s tím něco udělá. Rozumí mi stejně, jako já jí. Pes mě nakonec nesežere, a tak pokračuju jediným možným směrem: vzhůru. Celou cestu až do chvíle, kdy už fakt nemůžu, řeším, co budu dělat, až tam cestou zpátky bude jen pes a Helga ne. Ubiju ho garminama? Bude se o mně psát aspoň v Blesku (ŠOK: Sežrána psem v Rakousku!!!)? Tam, kam se vydrápu (ok, moc se nedrápu, do kopce to sice je, ale běžet to zvládne i někdo mojí "kvality") je nádherný výhled. Dole, za půlkruhem strážných stromů, je "náš" penzion. Údolí mám jako na dlani. Vyrážím zpátky.

Když si je v duchu složíte vedle sebe, dostanete panoramatický pohled. Mně se to sestavit nepodvedlo.

Za první zatáčkou zaslechnu podezřelý zvuk. Zní to jako... traktor. Jako sakra velký traktor, který, do hajzlu, to snad ne, zabírá celou šířku silnice a s radlicí vepředu si to sakra rychle šine dolů. Já si to šinu podstatně pomaleji a pamětliva toho, jak dopadlo včerejší zastavení na stejným stylem odhrnutý silnici (tvrdě kostrčí na asfalt), už vidím, jak mě na jaře najde rodina odhrnutou na úpatí kopce. Úplně vidím ten maniakální výraz řidiče, se kterým mě jako v amerických hororech nabere a odhodí kamsi daleko a hluboko. Skáču tudíž do první závěje, která se namane. Řidič spíš s nechápavým než maniakálním výrazem prodrncá kolem mě. O tři metry dál se silnice rozšiřuje, aby se tu mohla vyhnout auta. Výborně. Není nad to mít v mrazu zbytečně zmáchaný kalhoty po rozkrok a v botech si domů nést materiál na dva až tři sněhuláky. Traktor navíc parkuje v další zatáčce a řidič se tam vykecává s chlápkem v montérkách. Koukají na mě jako zjara. Opětuji jim stejně inteligentní pohled a mířím psovi v ústrety.
Helga je samozřejmě pryč. Pes ovšem kvótu drží. Velmi volným krokem procházím kolem, vybavuje se mi zápisem Dvanáctky o pasteveckých psech na UT4M. Tenhle je teda tak třetinový, nicméně aplikuju na něj stejnou strategii, kterou měli oni na ty francouzský. Nedívám se na něj, tvářím se, že tam vlastně vůbec nejsem a po očku sleduju, co bude dělat. Chvíli se tváří, že se mi pokusí prohryznout krkavici, pak asi druhým pohledem zjistí, že už mám nejšťavnatější léta za sebou a kdo by se s tím žužlal? A nechá mě žít. Pro dnešek. Úlevně se rozbíhám a mířím k dočasnému domovu.
Tam T. bolí ze včerejška fajfky, takže odpoledne vyrážíme do doporučované místní ZOO. Holky v autě spustí Serenádu pro Hluché hned za druhou vsí a v Zellu už z nich kveteme oba. Když zjistíme, že silnice, která k zoo vede, je v téhle fázi roku skutečně zavřená (aneb rakouským cedulím se na rozdíl od těch českých dá opravdu věřit), opadáme a vadneme. Cesta zpátky má takový grády, že se divím, že si muž nesežral vzteky a zoufalstvím zuby, jak je tiskl, aby na ně neřval. Nakonec zahneme do Kaprunu a vypustíme uječenou zvěř na hřiště pod lanovkou. Ententýky dva špalíky a jsem to já, kdo se může s M. projet na bobový dráze. Je dlouhá. hrozně dlouhá. A prudká! Už jsem psala, že mám závratě? Omrzl mi zadek a hrůzou při představě, že z tý kolejničky vyletíme, jsem si těch 14 euráků, co nás stály lístky, vůbec neužila. Dobře mi tak. Naopak štrůdl s vanilkovým pudinkem, který ztrestáme s M. v restauraci pod dráhou, mi si užívám tak, že se snížím k tomu, abych přemlouvala tříleté dítě, že už má určitě dost, jen aby mi aspoň trochu nechalo.
Večer znovu vybíháme s R. Za vsí se valí mlha, že ani na Blatech takovou neměli. Kecáme, vylévám jí své raněné ego, smějeme se a dokud mě neupozorní na - ty vado, fakt! - strašidelný stavení, ani mě nenapadne, že by se tu člověk vlastně mohl i bát.
Letos první druhá fáze, vymražená a prostě moc krátká na to, abychom si stihly něco pořádně říct. Rozmrznu pod sprchou a tyjo, zítra už poslední den?

Čtvrtek - Sekta gumového kruhu
R. ráno odhazovala sníh. T. vyrazil na lyže. A já průběžně balila. Taky to tak nesnášíte? Když se máte balit na dovolený, ze který se vám ale sakra nechce domů? Odpoledne krátký výběh za ves. Nasekat fotky kýčovitého západu slunce a stále ještě vánočního Niedernsillu.

A večer - hurá! Aspoň na chvilku s holkama na sjezdovku. Je to tam parádní, nikde ani noha, přijdu si jak malej Rockefeller. Malej proto, že kdybych byla velkej Rockefeller, měl by ten kopec trochu větší sklon a byla by tam sedačková lanovka! Ale nevadí, aspoň na hodinku se transformuju v ušatce s ocáskem a fakt velkým... kusem dvoukotvy, na kterým nikdo nejede.

V jednu chvíli se pod sjezdovkou vynoří fakt veliký chumel tak 16, 17 letých děcek s helmama na hlavě. Vyděšeně se ptám R., co to proboha je? Jestli jdou taky lyžovat? Prý ne, jdou jezdit na obřích nafukovacích pneumatikách. Na těch, co jsme se na nich v pondělí vozili s M. Ptám se, proč mají ty helmy? R.: "Koukej! Mají i instruktáž!" Já: "Cože?!? Na co, proboha??" R.: "Co se divíš? Jsou to Holanďani, v životě neviděli kopec!" Zhruba třicetihlavý hlouček se spolu s instruktorem sklání nad jednou z pneumatik. R.: "Sekta gumového kruhu!" Mám co dělat, abych nespadla z vleku.
Hodina je krátká, uteče jak nic. Holandská skupina spořádaně v helmičkách sjíždí kopeček tak, jak se má. Při jedný jízdě vystupujeme z vleku. Zeshora se kolem nás prořítí partička na podprdelnících. Netřeba dodávat, že zcela postrádají holandskou spořádanost. Čelist mi spadne, když jednoho člena hrbol katapultuje z podprdelníku, on udělá zcela neelegantní salto a hlavou se zakousne do sjezdovky. Ta mu bimbne víc než Bankovi a já si říkám, jestli jsem se právě nestala poprvé v životě svědkem smrti?  Ale kdepak, opilcovo štěstí je stále ve střehu, slečna se, vysmátá jak lečo, vydrápe na nohy, s díky si od V. převezme zastavený podprdelník a se smíchem sbíhá zbytek kopce. Ty vado. To musela být šlupka. Zítra ji bude bolet šiška. Jestlipak si toho přes tu kocovinu vůbec všimne? (Vůbec, ale vůbec jí nezávidím... ehmehm). Před domem ještě hystericky hledám telefon, který V. s ledovým klidem objeví zastrčený v mojí helmě (tu mám v ruce, ne na hlavě - to jen, aby bylo jasno, jsem pako, ale takový ještě (snad) ne). V pokoji se zuřivě dobaluje. Je čas vyklidit pole.

Pátek - na Prahu, Vávro, na Prahu!
Jedeme domů. Cesta ubíhá rychle, zvracet se mi chce jen decentně, holky nějak průběžně jedna přes druhou usínají a neplacatit se prvních pár desítek kilometrů ve vánice (to si R. zase zaháže...), uteklo by to ještě rychleji. Děvčata usoudí, že asi až moc rychle, a tak začínají 60 kilometrů před Prahou vřeštět, až jim sliny stříkaj a oči lezou z důlků. Vzdálenost je vpravdě relativní, a proto poslední třičtvrtě hodina trvá snad dva dny.
Doma vytvořím ze špinavýho prádla v koupelně a po celý chodbě několik irských pohřebních muld, který mi sahají pomalu po ramena a návrat do reality může začít.
Bylo to krásné, bylo toho málo. Nic naplat, v létě budeme muset pokračovat tam, kde jsme skončili!