When your mind's made up... Termínovka 2015

Říká se, že protiklady se přitahují. My jsme s mým mužem v mnoha směrech jak kloni. Občas je to k nezaplacení a jindy spíš k zešílení. Třeba když dojde na naše tvrdý palice. Glen Hansard by tuhle svoji písničku mohl zpívat o nás obou. Jakmile padne kosa na kámen, neustupujeme. Držíme pozice za cenu stalingradských ztrát. Jsme prostě takoví. Je třeba s tím počítat.
Když došlo na plánování závodů na letošní rok, věděla jsem moc dobře, že ten led, po kterým se budu pohybovat, bude asi tak tlustý, jako tohle podtržítko. 
Otevřela jsem termínovku na Běhej, vzala tužku a papír začala psát. S knedlíkem v krku jsem večer odprezentovala své plány. Počítala jsem tak s maximálně 50% úspěchem - v lepším případě. T. seděl a poslouchal.

11. dubna Brdská stezka (50 km)

23. května ŠUTR (54 km)

13. června Okolo Vlasti (půlM)

18. července Jizerský ultratrail (66 km)

srpen Horská výzva

5. září Baroko maraton

10. října Kaisermarathon Söll

A mlčel. Mlčení, jak asi všichni víme, může být dobré a může být špatné. Tohle bylo neidentifikovatelné mlčení. Když jsem se dostala k Horské výzvě, bylo mi sděleno, že to je ale pěkná debilita a tu ať si nechám laskavě na další rok.
Tyjo, takhle nízkou úmrtnost jsem teda nečekala. Nevěřila jsem vlastním uším. Fakt? Vážně? Nevadí? No páni.

A sakra.

Člověk by si fakt měl dát bacha na to, co si přeje - může se vám to totiž velice snadno splnit. A já budu muset hodně, ale hodně běhat. 

Vzhůru do hor (část II.)

Chumelí se chumelí - Víc než srážka s blbcem, bolí srážka s traktorem s pluhem - Sekta gumového kruhu - Všude dobře, tak co doma?

Úterý - cestou necestou
Dopoledne jsem dostala propustku, výměnou za jinou pro T. Já půjdu na dýl běhat, on pojede odpoledne do Zellu na lyže. Celou noc chumelilo. I ráno sem tam zmrzlý zadek nějaký tý vločky neodolal síle zemské přitažlivosti. Ráno jsem uspávala K. na balkoně a R. se činila s lopatou. Tomu říkám praktický cross-fit. Na běhání jsem se pakovala tak dlouho, že ve chvíli, kdy jsem brala kecky, jsem slyšela v chůvičce, jak se K. začíná budit.

Jelikož jsem dokonalá matka, odložila jsem boty a šla vysvobodit svoji sladkou holčičku z kočárku, abych ji mohla nakojit a mohly jsme si vesele další dvě hodiny podávat hračky... Checheche, leda ho-no, sevřela jsem kecky o něco pevněji a tichoučce se vyplížila za dveře. Tam jsem se pro jistotu rozběhla jako myška ke schodům a obula se až před vchodovými dveřmi. Co kdyby pro mě náhodou T. chtěl dojít a zkrátit mi řetěz?

Rozběhla jsem se stejným směrem jako v neděli. Místy chumelilo víc, chvílema vůbec, ve vedlejší vsi jsem opět úspěšně minula odbočku na rybník a místo toho našla odhrnutou silnici do kopce. Hurá do kopce. A sice do kopce delšího než pár set metrů, což je u nás v Hostivaři neexistující jev. Sněhu přibývalo, jak na zemi, tak toho, co se sypal seshora a já měla pořád ještě hodinku času, než bych se měla hlásit do služby.

Konečně můžu zrychlit, předpisy nejsou pro srandu králíkům!

Cesta se vine sympaticky vzhůru, když tu najednou končí u jakéhosi statku. Marně hledám ukazatele turistického značení. Nakonec ho objevím za zády, kterak míří do závěje. Já zamířím radši zpátky, na tohle nemám ani boty ani síly. Dole pod kopcem jsem zaregistrovala šipku zpátky do vsi, tak to zkouším tamtudy. V létě to bude určitě krásná cestička mezi pastvinami. Teď se bojím, abych nezakopla a nezůstala někde ležet jak Hanč s Vrbatou v jednom, za půl roku se budu pro změnu bát pasoucího se dobytka. Jak snadný je život, když máte pro strach uděláno! (Neplést se ze strachu naděláno, to je zase jiný příběh.) Ale je to krásný, je ticho, sníh křupe, trailrocy drží, na okamžik přestává i sněžit, asi abych mohla fotit a pak cestička končí u dalších statků. 

Vydrápu se po čtyřech nad ně, zamířím do lese, odkud mě po pár metrech vyžene veliká cedule s varovným Achtung! a spoustou dalších německých slov. Jelikož si ze čtyř let gymnaziální němčiny pamatuju maximálně tak Schnitzel mit Kartoflen a pár nějakých legračních slov či sousloví + ono Achtung, nic víc si nepřečtu a spokojeně dušu dál do kopce po urolbovaný asi-nejspíš-hádám-silnici.

Míjím stavení, párkrát odkusi zuřivě zaštěká pes, takže už se zase vidím rozcupovaná na nanočástice, a když se zatáhne, začne fičet a rozchumelí se, je na čase udělat ještě fotku z dobytého pomyslného vrcholu a stočit to do údolí. 

Sněží tak, že T. skrečuje lyže a odpoledne se jedeme podívat do Zell am See. Ještě u spodní stanice lanovky to vypadá, že nic neuvidíme. Chumelí tak, že není vidět na metr. Než se ale vyhrabeme z garáží, venku svítí sluníčko a je nádherně. Městečko je to malebný, v ulicích ještě visí vánoční výzdoba, o to kouzelnější to je. Grand Hotel na břehu jezera je jak vystřižený z Hercula Poirota. Mít prachy, nechala bych si něco podobnýho líbit. 

T. jede nakonec aspoň večer s holkama na lyže. Vrátí se zpocenej, ale spokojenej.

Středa - Až na vrcholky hor, trá-la-lá...

Ráno svítí sluníčko. R. odhazuje sníh, který napadal přes noc. Hory lemující údolí se tyčí na blankytným pozadí, a když se drápu do protějšího kopce, je mi, ach ach, tak blaze.

Přejde mě to v okamžiku, kdy se proti mně vyřítí od jednoho stavení pes. Mám s těmi jejich psími kusy dost velký problém. Upřímně, čím dál větší. Jako malá jsem byla vášnivý kynolog. Psi, pejsci, pesani, nic jinýho mě nezajímalo. Asi jako naši M. dinosauři. Jako ona chce být pa-le-on-to-lož-ka, já chtěla být veterinářka. Přála bych jí, aby - na rozdíl ode mě - nenarazila na nepřekonatelnou zeď chemie, fyziky a biologie. Helga, co tam kousek dál odhazuje sníh, se na mě směje a něco mi říká německy (Achtung, Toaleten ani Speisekarte to neobsahuje, tudíž jí nerozumím). Taky se na ni směju a snažím se jí vysvětlil, že na psa, co štěká a nekouše, nevěřím a že se ho bojím a ať s tím něco udělá. Rozumí mi stejně, jako já jí. Pes mě nakonec nesežere, a tak pokračuju jediným možným směrem: vzhůru. Celou cestu až do chvíle, kdy už fakt nemůžu, řeším, co budu dělat, až tam cestou zpátky bude jen pes a Helga ne. Ubiju ho garminama? Bude se o mně psát aspoň v Blesku (ŠOK: Sežrána psem v Rakousku!!!)? Tam, kam se vydrápu (ok, moc se nedrápu, do kopce to sice je, ale běžet to zvládne i někdo mojí "kvality") je nádherný výhled. Dole, za půlkruhem strážných stromů, je "náš" penzion. Údolí mám jako na dlani. Vyrážím zpátky.

Když si je v duchu složíte vedle sebe, dostanete panoramatický pohled. Mně se to sestavit nepodvedlo.

Za první zatáčkou zaslechnu podezřelý zvuk. Zní to jako... traktor. Jako sakra velký traktor, který, do hajzlu, to snad ne, zabírá celou šířku silnice a s radlicí vepředu si to sakra rychle šine dolů. Já si to šinu podstatně pomaleji a pamětliva toho, jak dopadlo včerejší zastavení na stejným stylem odhrnutý silnici (tvrdě kostrčí na asfalt), už vidím, jak mě na jaře najde rodina odhrnutou na úpatí kopce. Úplně vidím ten maniakální výraz řidiče, se kterým mě jako v amerických hororech nabere a odhodí kamsi daleko a hluboko. Skáču tudíž do první závěje, která se namane. Řidič spíš s nechápavým než maniakálním výrazem prodrncá kolem mě. O tři metry dál se silnice rozšiřuje, aby se tu mohla vyhnout auta. Výborně. Není nad to mít v mrazu zbytečně zmáchaný kalhoty po rozkrok a v botech si domů nést materiál na dva až tři sněhuláky. Traktor navíc parkuje v další zatáčce a řidič se tam vykecává s chlápkem v montérkách. Koukají na mě jako zjara. Opětuji jim stejně inteligentní pohled a mířím psovi v ústrety.
Helga je samozřejmě pryč. Pes ovšem kvótu drží. Velmi volným krokem procházím kolem, vybavuje se mi zápisem Dvanáctky o pasteveckých psech na UT4M. Tenhle je teda tak třetinový, nicméně aplikuju na něj stejnou strategii, kterou měli oni na ty francouzský. Nedívám se na něj, tvářím se, že tam vlastně vůbec nejsem a po očku sleduju, co bude dělat. Chvíli se tváří, že se mi pokusí prohryznout krkavici, pak asi druhým pohledem zjistí, že už mám nejšťavnatější léta za sebou a kdo by se s tím žužlal? A nechá mě žít. Pro dnešek. Úlevně se rozbíhám a mířím k dočasnému domovu.
Tam T. bolí ze včerejška fajfky, takže odpoledne vyrážíme do doporučované místní ZOO. Holky v autě spustí Serenádu pro Hluché hned za druhou vsí a v Zellu už z nich kveteme oba. Když zjistíme, že silnice, která k zoo vede, je v téhle fázi roku skutečně zavřená (aneb rakouským cedulím se na rozdíl od těch českých dá opravdu věřit), opadáme a vadneme. Cesta zpátky má takový grády, že se divím, že si muž nesežral vzteky a zoufalstvím zuby, jak je tiskl, aby na ně neřval. Nakonec zahneme do Kaprunu a vypustíme uječenou zvěř na hřiště pod lanovkou. Ententýky dva špalíky a jsem to já, kdo se může s M. projet na bobový dráze. Je dlouhá. hrozně dlouhá. A prudká! Už jsem psala, že mám závratě? Omrzl mi zadek a hrůzou při představě, že z tý kolejničky vyletíme, jsem si těch 14 euráků, co nás stály lístky, vůbec neužila. Dobře mi tak. Naopak štrůdl s vanilkovým pudinkem, který ztrestáme s M. v restauraci pod dráhou, mi si užívám tak, že se snížím k tomu, abych přemlouvala tříleté dítě, že už má určitě dost, jen aby mi aspoň trochu nechalo.
Večer znovu vybíháme s R. Za vsí se valí mlha, že ani na Blatech takovou neměli. Kecáme, vylévám jí své raněné ego, smějeme se a dokud mě neupozorní na - ty vado, fakt! - strašidelný stavení, ani mě nenapadne, že by se tu člověk vlastně mohl i bát.
Letos první druhá fáze, vymražená a prostě moc krátká na to, abychom si stihly něco pořádně říct. Rozmrznu pod sprchou a tyjo, zítra už poslední den?

Čtvrtek - Sekta gumového kruhu
R. ráno odhazovala sníh. T. vyrazil na lyže. A já průběžně balila. Taky to tak nesnášíte? Když se máte balit na dovolený, ze který se vám ale sakra nechce domů? Odpoledne krátký výběh za ves. Nasekat fotky kýčovitého západu slunce a stále ještě vánočního Niedernsillu.

A večer - hurá! Aspoň na chvilku s holkama na sjezdovku. Je to tam parádní, nikde ani noha, přijdu si jak malej Rockefeller. Malej proto, že kdybych byla velkej Rockefeller, měl by ten kopec trochu větší sklon a byla by tam sedačková lanovka! Ale nevadí, aspoň na hodinku se transformuju v ušatce s ocáskem a fakt velkým... kusem dvoukotvy, na kterým nikdo nejede.

V jednu chvíli se pod sjezdovkou vynoří fakt veliký chumel tak 16, 17 letých děcek s helmama na hlavě. Vyděšeně se ptám R., co to proboha je? Jestli jdou taky lyžovat? Prý ne, jdou jezdit na obřích nafukovacích pneumatikách. Na těch, co jsme se na nich v pondělí vozili s M. Ptám se, proč mají ty helmy? R.: "Koukej! Mají i instruktáž!" Já: "Cože?!? Na co, proboha??" R.: "Co se divíš? Jsou to Holanďani, v životě neviděli kopec!" Zhruba třicetihlavý hlouček se spolu s instruktorem sklání nad jednou z pneumatik. R.: "Sekta gumového kruhu!" Mám co dělat, abych nespadla z vleku.
Hodina je krátká, uteče jak nic. Holandská skupina spořádaně v helmičkách sjíždí kopeček tak, jak se má. Při jedný jízdě vystupujeme z vleku. Zeshora se kolem nás prořítí partička na podprdelnících. Netřeba dodávat, že zcela postrádají holandskou spořádanost. Čelist mi spadne, když jednoho člena hrbol katapultuje z podprdelníku, on udělá zcela neelegantní salto a hlavou se zakousne do sjezdovky. Ta mu bimbne víc než Bankovi a já si říkám, jestli jsem se právě nestala poprvé v životě svědkem smrti?  Ale kdepak, opilcovo štěstí je stále ve střehu, slečna se, vysmátá jak lečo, vydrápe na nohy, s díky si od V. převezme zastavený podprdelník a se smíchem sbíhá zbytek kopce. Ty vado. To musela být šlupka. Zítra ji bude bolet šiška. Jestlipak si toho přes tu kocovinu vůbec všimne? (Vůbec, ale vůbec jí nezávidím... ehmehm). Před domem ještě hystericky hledám telefon, který V. s ledovým klidem objeví zastrčený v mojí helmě (tu mám v ruce, ne na hlavě - to jen, aby bylo jasno, jsem pako, ale takový ještě (snad) ne). V pokoji se zuřivě dobaluje. Je čas vyklidit pole.

Pátek - na Prahu, Vávro, na Prahu!
Jedeme domů. Cesta ubíhá rychle, zvracet se mi chce jen decentně, holky nějak průběžně jedna přes druhou usínají a neplacatit se prvních pár desítek kilometrů ve vánice (to si R. zase zaháže...), uteklo by to ještě rychleji. Děvčata usoudí, že asi až moc rychle, a tak začínají 60 kilometrů před Prahou vřeštět, až jim sliny stříkaj a oči lezou z důlků. Vzdálenost je vpravdě relativní, a proto poslední třičtvrtě hodina trvá snad dva dny.
Doma vytvořím ze špinavýho prádla v koupelně a po celý chodbě několik irských pohřebních muld, který mi sahají pomalu po ramena a návrat do reality může začít.
Bylo to krásné, bylo toho málo. Nic naplat, v létě budeme muset pokračovat tam, kde jsme skončili!

Vzhůru do hor! (část I.)

(když může P.J. rozdělit Hobita na tři díly, já můžu na dva naši šestidenní dovolenou)
aneb Velký holky neblijou + Zkouším se prokopat ven (v přezkáčích) + Do hlavy ne! = první polovina vysokohorské rodinné kroniky

Letní dovolená se u nás nekonala. Jednak proto, že Kačenka první tři měsíce prořvala a Madlenka řvala solidárně s ní, což dostávalo apokalyptický rozměry obzvlášť při jakékoliv snaze o transport kamkoliv (každá výprava ven končila v slzách pro všechny zúčastněné) a druhak kvůli tomu, že na chleba je třeba vydělávat.
Když se vydělalo na chleba, ukázalo se, že děvčata nadále drží řvací basu a Kačenka nám klidný přemísťování rozhodně nehodlá dát zadarmo.
V listopadu koupila kamarádka April s rodinou penzion ve vesničce Niedernsill kousek od Zell am See. No tak sakra, kdy jindy už bychom měli někam vyrazit? A co víc si normální smrtelník může tak přát, než mít kamarády, co mají penzion v Alpách? No jasně, to, že bude vaše hlídací babička souhlasit s tím, že s vámi pojede a sejme vám tak z beder tu náročnější z ratolestí.
A protože se štěstí občas unaví a sedne na prvního vola po ruce, měla jsem tu kliku, že všichni kolem souhlasili, Kačenka přestala ječet v autě a my se mohli poslední týden v lednu nalodit a vyrazit na Budějice, Vávro, na Budějice!

Sobota - na palubu!
Sranda začala už před odjezdem. V pohodě dorazíme k mamce, T. namontuje rakev na střechu a já začnu cpát nekonečnou řadu tašek s jídlem do auta. Když teď napíšu, že ve chvíli, kdy je rakev na střeše, nejdou zadní dveře oktávky kombíka tak docela zvednout, bude asi jasný, co následovalo. Nejdřív jsem se knockautovala o zamykání uprostřed. Odvrávorala jsem na plot a sesula se k zemi. Muž mě litoval. Podruhé jsem to vzala o hranu, to už mě litoval méně a když jsem se do třetice nabodla o roh, prohlásil cosi o tom, jestli není na čase to buď udělat pořádně nebo vůbec.
Porušili jsme všechny fyzikální zákony a narvaly do přeplněného japonského metra dalších šest tašek. Mít auto zástěrky, dřeme je stoprocentně o zem. Nechala jsem se zapresovat mezi autosedačky dětí, nohy si ležérna hodila na středovou opěrku (obě podlážky pod dětma byly zarovnaný v tu dobu ještě úhledně naskládanýma taškama, krabicema s jídlem a pytlema s hračkama) a naivně počítala s tím, že nejdýl za dvě hodiny mě z týhle pozice maminka vysvobodí a prostřídáme se.
Když jsem psala, že nám K. nedala to ježdění autem zadarmo, mám tu dovětek: děti jsou prohnaný
bestie a když už máte pocit, že máte vyhráno, přijdou s něčím, čím vám ten samolibej škleb setřou z ksichtu jak zpocený okno. K. se jala při pohledu na vedle sedící babičku ječet jak siréna, do pěti vteřin se přidala Madla, která předtím ječela, že nechce sedět vedle mě, ale vedle babí a mně nezbylo, než se na první možný zastávce vpresnout zpátky.

Po sedmi hodinách týhle taškařice jsme přistáli u Aprilovic na parkovišti. Vypotácela jsem se ven. Posledních pět hodin jsem přemítala, jestli pobliju děti nebo ty dva šťastlivce, co seděli v první třídě. Bylo mi zle. Bylo mi fakt hrozně zle. V hlavě mi armáda permoníků těžila šedé buňky mozkové a žaludek stávkoval natolik, že jsem od jedenácti nic nejedla a to ve mně běžně samohyby všeho druhy probouzí Pavlovův reflex vypěstovaný na školních výletech, jejichž nejlepší součástí bývala svačina. Jakmile se se mnou dá něco do pohybu (vyjma kolotoče), dostanu hlad. Většinou si první polovinu svačiny sežeru na prvních dvaceti kilometrech libovolně dlouhé cesty. Druhou do hodiny, a pak něco k zakousnutí somruju co druhou benzínku. (Ano, je mě podstatně snazší šatit než živit.) Tentokrát to bylo všechno jinak.
Navíc místo, abych se věnovala oblíbený části dovolený: zabydlujeme se a zkoumáme, kde jsme se to ocitli, jsem se motala jak vítr v bedně a snažila se nějak udržovat děti v neřvacím módu a sebe ve vertikální poloze. Ani jedno se mi moc nedařilo. K. jsem ještě jakš takš zvládla připravit na spaní. Pak se do mě dala taková zima, že jsem si v mikině natažené přes pyžamo a s kapucí na hlavě a v tlustých fuseklích zalezla pod dvě peřiny a zbaběle usnula dřív, než mi T. šoupl do pelechu Madlu.
O tři hodiny pozdějc jsem se vzbudila zpocená jako prase v přetopeným pokoji. Měla jsem hlad jako vlk. Svět byl hned růžovější. Za oknem měsíc osvětloval sněhem zapadaný hory tyčící se na opačný straně údolí. Kousek od nás zářil kostel a vánoční strom. Optimisticky jsem zhluboka vydechla. To nejhorší máme pro tuhle dovolenou za sebou.
A pak mi došlo, že se nějak musíme dostat domů.

Neděle - Wonnovou doma nemáme

Ráno mi bylo tak dobře (čti neumírala jsem jako o pár hodin dřív), že jsem se sbalila, nechala si od R. poradit kudytudy a vyrazila se proběhnout. První vesnice se ukázala být i na další dny prokletou, protože v ní prostě nejsem schopná najít tu správnou odbočku, resp. vždycky uhnu někam jinam a tudíž mi během prvního pobytu zjevně místní rybník zůstane utajen. Nedotčený sníh nemá chybu. Pobíhám jenom chvilku, žaludek po včerejšku zjevně ještě neopustil veškerý revoluční elán a nakonec se stočím brzo zpátky k provizornímu domovu. Cestou ještě okouknu místní kravín, který vypadá jak náš skanzen a zjistím, že jsem nastoupala metry jak u maminky v Polabí. Herdek, tak kudy do těch kopců?

Odpoledne sbalíme holky, lyže a vyrazíme pěšmo na místní dětský vlek, kde se má odehrát Madlenčina lyžařská premiéra. Už cestou tam protestuje, protože není dost sněhu, aby ji mohl T. táhnout na bobech. Nechce šlapat, je to docela daleko a do kopce a já už vidím, jak celá lyžařská odysea dopadne. Obouvám ji do malinkých roztomilých přezkáčů.

Naše sny o budoucí světový šampionce vzaly záhy za své. Třicet vteřin to vypadalo nadějně, pak se jí sjely lyže a bylo vymalováno. Řev, slzy stříkaly skoro až na náves, a když kolem sebe začala při zvedání zběsile kopat lyžičkama s proklatě nabroušenýma hranama, došla mému - jinak poměrně klidnému a flegmatickému - muži trpělivost. Máša ječela, že chce dolů z lyží, Tomáš ji přesvědčoval, že to musí zkoušet, načež se M. zabejčila zabejčením velikým (jak by napsal pan prof. Tauer) a to už s ní nikdo nehne. Místo, aby trénovala Máša lyžování, trénovali jsme my bicáky, tricáky a záda na Golema taháním bobů do svahu. Tak že bychom změnili disciplínu?
Ale abychom nebyli tak docela zklamaní rodiče, Kačenka odpoledne zvedla ruce a sedla si bez držení.

Pondělí - Vnitřní haranti
Když máte dvě malý děti a jen jednu hlídací babičku, nezbývá vám, než se na sjezdovce prostřídat. Na doporučení R. s V., kterého se nám dostalo předchozího večera při popíjení v jejich úžasném obýváku s úžasnými trámy a pecí, jsme vyrazili na kopec do vedlejší vsi. Je tam dvoukotva, horní část sjezdovky vypadá docela dobře, druhá polovina, která bývá tři dny v týdnu osvětlená pro noční lyžování, je nefalšovaný kriplplácek. Babička odešla s Mášou a bobama napřed, my nejdřív vyndali sáňky, pak kočár, když jsem se s ním zasekla na půli cesty a vrátila se k autu (pro velký úspěch) znovu pro sáňky, kurvovala tam má drahá polovička a marně se snažila narvat se do přezkáčů. Nakonec to (vesele a zcela bez vulgarit! haha) vzdala a dalších dvacet minut jsme se přeli o to, kdo tebe bude jezdit, jestli vůbec někdo. Nedokázali jsme se dohodnout, tak jsme šli na pivo.

Po obědový pauze jsme si vyjeli oba kopeček s Mášou na pneumatice. Tý se víc líbila pomalá cesta nahoru, než sešup dolů, tak jsme ji do třetice nenutili (byť by se můj vnitřní harant ještě rád povozil). Vnitřní harant se zjevně probudil i v mém muži, pročež jsem při původně z legrace zamýšlený koulovačce - aby teda Madlenka viděla, jaká legrace ten sníh je -, schytala pár dobře mířených ran sněhem mezi oči. Tak to ovšem, pane, ne! Hážu vám rukavici a taste!! Z velký legrace byla bitka na život a na sníh a plačící M., který mydlící se rodiče nepřišli dvakrát vtipní.

Kačenka spokojeně spala v sáních a po obligátním sněhulákovi jsme se vypravili zpátky na ubikace.

Večer jsem měla premiéru s čelovkou. R. mi půjčila relikvii V. z Afriky, bohužel mi nedovolila blikat červenozelenou variantou neplašící zvířata na řidiče, ale i tak to bylo parádní. Tma, zima, zníh. Světla vesnice jsme nechaly brzy za sebou a i když z toho bylo jen pár minut a pár kilometrů, vrátila jsem nadšená. Neměla jsem daleko k tomu, abych poskakovala jako štěně bígla. Chodit večer běhat, možná bych byla po nocích produktivnější. A co teprve, kdybych si mohla svobodně zelenorudě zablikat na řidiče?