Vrátíme se v čase na konec listopadu. Nastal druhý týden mého velkolepého projektu, jehož výsledkem měl být největší a nejkomplexnější test běžeckých kočárků. Vrhla jsem se do něj po hlavě, obepsala jsem a obvolala všechny distributory běžeckých kočárů a vozíků, kteří mě jen napadli. Ti co mě nenapadli, ty jsem si vygooglila. O kontakt na distributory B.O.B.u se postaral sám pan šéf.
Mezitím jsem si dojela do Komořan pro Thule Glide. A jala jsem se cpát krychličku do kuličky (což mi vůbec, ale vůbec není podobné, rozhodně tímhle stylem běžně nefunguju a jestli vám to bude
někdo tvrdit, tak lže!). Glide na první pohled vypadá fórově a vachrlatě. Má stejně blbý systém pětibodových pásů jako třeba B.O.B, tak do něj normální fusak nedáte. A nemá hlubokou korbu. Kačenka samozřejmě na necelém půl roce neseděla, takže včil co s tím? Navzdory vlastnímu přesvědčení jsem vystlala kočár dekama, do dalších dvou zabalila Kačku a strčila ji do kočáru sklopenýho tak moc do lehu, jak jen to šlo (naštěstí to šlo dost). Pamětliva hrůzostrašné historky o chlapečkovi, který tatínkovi na běžkovýletě umrznul ve vozíku, kterou mi Franta jednou vyprávěl, jsem trnula hrůzou, aby mě nastupující zimní chlad nepřipravil o dítě. Hystericky jsem ji tudíž co chvíli kontrolovala. Vůbec ji má hlava narvaná v kočáru a soustředěné naslouchání, jestli dýchá, nebudilo. Ani trošičku. (Aspoň jsem mohla být nakrklá jen sama na sebe.)
Při běhu byl kočár v zásadě fajn, taková odlehčenější, odpružená a dražší mutace toho mýho. Dá se jako jediný ze všech kočárů, co jsem doma potom měla složit jednou rukou, do kufru byste ho možná hodili i přes ulici. Kolem a kolem byl vlastně fajn, ale... Nějak je ten výsledný dojem strašně inertní, neurazí, nepotěší. A ta brzda, co vypadá jako z tlustšího drátku zakončená v plastových komponentech mě prostě nepřesvědčila. Nevěřím, navzdory ujišťování distributora, že se během pár měsíců nevylomí. Na druhou stranu kdybych chtěla běhat jenom asfalt a měla sedící dítě, proč volit něco jiného, když tohle má v zásadě všechno? Je lehký, úsporný, pohodlný a složíte ho i s dítětem na ruce nebo v ruce, což takhle napsaný nevypadá jako žádný velký terno, ale jakmile vrátí realita úder, oceníte to bezpočtukrát.
Ve čtvrtek jsem jela Thule vrátit a vyzvedla jsem si Croozer. S naivitou a suverénností amatérskýho blbečka jsem nedávala moc pozor na (jako se ukázalo příliš) bleskovou instruktáž, co se kde a jak vyndává a zandává, jak se to složí a rozloží, lup miminovník, lup další výbavu, tady máte tohle, sem podpis, hodím vám to do auta a už jsme na odjezdu. Je konec listopadu, venku fičí ledový vítr, Kačenka je nevrlá a usíná mi cestou. Před barákem se málem zlomím, když vozík bafnu a jmu se ho vytahovat z kufru (prostor fabie combi zabíral beze zbytku). Jakmile je tělo venku, vytáhnu nástavce na přední kolo. A do hajzlu. Jak se to? Kam se to? No do prdele... Začíná mi být kosa. Mrznou mi ruce a prsty a asi na osmý pokus konečně jeden z nástavců končí kde má a jak má. Placatím se na silnici dobrou čtvrt hodinu. Kačenka se probouzí a okamžitě začíná hystericky řvát. Jenže co já můžu dělat? Nahoru to nějak dostat musím, ji samotnou doma nechat nemůžu, abych to šla skládat potom... Takže dál méně než více úspěšně skládám vozík a kurvuju pod vousy. Nakonec se mi ho podaří sestavit, vytáhnu Kačenku s autosedačkou, batoh na záda a hurá domů. Anebo ne? Nejdřív se zasekneme ve vchodových dveřích. Ježíš, to je ale obrovská těžká kráva. Jak s tím mohla Denisa běhat? Jak s tím může někdo dobrovolně běhat? Otevírám druhý křídlo dveří, Kačenka řve, já jsem zmrzlá a zároveň mi od nervů stékají čůrky potu po spáncích a za límeček. Výborně!intermezzo: U nás v paneláku máme abnormálně velký výtah - na panelák. Je dlouhý, má široký dveře, no prostě zn. ideál nejen na stěhování.
Přijíždí výtah, otevírám dvoukřídlý vnitřní dveře a... zarážím si madlo do žaludku, zpětný ráz mě odhodí i s autosedačku o pár kroků vzad. Jakmile znovu nabudu rovnováhu, zjišťuju, kde se stala chyba (už jsi čet' Mladý svět?). Nemusím být žádný velký počtář, abych viděla, že dveře jsou prostě užší než je rozchod croozeru. Do hajzlu. Co teď? Když to složím, nebude mi to k ničemu. Když sundám kolo, bude mi to k tomu samýmu. Vozík má totiž vepředu narázníky jak tank na šířku zadních kol. Bafnu teda tu věc (která to u mě tímto okamžikem prostě prohrála, i kdyby byla sebelepší), nakloním ji jak jeptiška citroena v Četníkovi ze Saint Tropez a soukám ji do výtahu. Je těžká. Je sakra těžká. A velká. Větší než já (což není tak těžký). Našoupu ji nějak dovnitř. Jednou nohou držím otevřený dveře a snažím se překonat fyzikální zákony a dostat do výtahu i stranou odloženou Kačenku. O pár pater výš scénku opakuji opačným směrem. Když se za mnou konečně zaklapnou dveře bytu, jsem vyčerpanější než po dvacce v tempu.
Croozer ve finále nebyla žádná tragédie. Nebo alespoň ne taková, na jakou to po prvních společných chvílích vypadalo. O víkendu jsem ho vzala s sebou k mamce a povozila v něm Madlenku. Ta po několika měsících, kdy doma po obědě prostě nebude a nebude spát, to zalomila a chrněla zkroucená jak paragraf zachumlaná v péřový dece skoro hodinu.
Letošní model croozeru je dražší než ten starý, protože je nově vybavený odpružením. S Madlenkou znát bylo, s Kačenkou ne. Je to vážně spíš řešení pro cyklisty, co si jdou sem tam zaklusat. Běžecký krok to neumožňuje a pořizovat si to jako běžecký kočár je nesmysl. Je dražší než všechny běžecký kočáry a i o polovinu levnější xlander udělá lepší službu.
Mezitím mi původně zábavný charitativní projekt nabobtnal do obřích rozměrů. Z pár kočárků se mi rodil seriál o devíti dílech. Vzhledem k tomu, že jako správný workoholik nepřestávám pracovat ani s dětma, měla jsem nadějné vyhlídky na naprosto klidný a pokojný Advent. Budiž mi tak!
Mezitím jsem si dojela do Komořan pro Thule Glide. A jala jsem se cpát krychličku do kuličky (což mi vůbec, ale vůbec není podobné, rozhodně tímhle stylem běžně nefunguju a jestli vám to bude
někdo tvrdit, tak lže!). Glide na první pohled vypadá fórově a vachrlatě. Má stejně blbý systém pětibodových pásů jako třeba B.O.B, tak do něj normální fusak nedáte. A nemá hlubokou korbu. Kačenka samozřejmě na necelém půl roce neseděla, takže včil co s tím? Navzdory vlastnímu přesvědčení jsem vystlala kočár dekama, do dalších dvou zabalila Kačku a strčila ji do kočáru sklopenýho tak moc do lehu, jak jen to šlo (naštěstí to šlo dost). Pamětliva hrůzostrašné historky o chlapečkovi, který tatínkovi na běžkovýletě umrznul ve vozíku, kterou mi Franta jednou vyprávěl, jsem trnula hrůzou, aby mě nastupující zimní chlad nepřipravil o dítě. Hystericky jsem ji tudíž co chvíli kontrolovala. Vůbec ji má hlava narvaná v kočáru a soustředěné naslouchání, jestli dýchá, nebudilo. Ani trošičku. (Aspoň jsem mohla být nakrklá jen sama na sebe.)
Při běhu byl kočár v zásadě fajn, taková odlehčenější, odpružená a dražší mutace toho mýho. Dá se jako jediný ze všech kočárů, co jsem doma potom měla složit jednou rukou, do kufru byste ho možná hodili i přes ulici. Kolem a kolem byl vlastně fajn, ale... Nějak je ten výsledný dojem strašně inertní, neurazí, nepotěší. A ta brzda, co vypadá jako z tlustšího drátku zakončená v plastových komponentech mě prostě nepřesvědčila. Nevěřím, navzdory ujišťování distributora, že se během pár měsíců nevylomí. Na druhou stranu kdybych chtěla běhat jenom asfalt a měla sedící dítě, proč volit něco jiného, když tohle má v zásadě všechno? Je lehký, úsporný, pohodlný a složíte ho i s dítětem na ruce nebo v ruce, což takhle napsaný nevypadá jako žádný velký terno, ale jakmile vrátí realita úder, oceníte to bezpočtukrát.
Přijíždí výtah, otevírám dvoukřídlý vnitřní dveře a... zarážím si madlo do žaludku, zpětný ráz mě odhodí i s autosedačku o pár kroků vzad. Jakmile znovu nabudu rovnováhu, zjišťuju, kde se stala chyba (už jsi čet' Mladý svět?). Nemusím být žádný velký počtář, abych viděla, že dveře jsou prostě užší než je rozchod croozeru. Do hajzlu. Co teď? Když to složím, nebude mi to k ničemu. Když sundám kolo, bude mi to k tomu samýmu. Vozík má totiž vepředu narázníky jak tank na šířku zadních kol. Bafnu teda tu věc (která to u mě tímto okamžikem prostě prohrála, i kdyby byla sebelepší), nakloním ji jak jeptiška citroena v Četníkovi ze Saint Tropez a soukám ji do výtahu. Je těžká. Je sakra těžká. A velká. Větší než já (což není tak těžký). Našoupu ji nějak dovnitř. Jednou nohou držím otevřený dveře a snažím se překonat fyzikální zákony a dostat do výtahu i stranou odloženou Kačenku. O pár pater výš scénku opakuji opačným směrem. Když se za mnou konečně zaklapnou dveře bytu, jsem vyčerpanější než po dvacce v tempu.
Letošní model croozeru je dražší než ten starý, protože je nově vybavený odpružením. S Madlenkou znát bylo, s Kačenkou ne. Je to vážně spíš řešení pro cyklisty, co si jdou sem tam zaklusat. Běžecký krok to neumožňuje a pořizovat si to jako běžecký kočár je nesmysl. Je dražší než všechny běžecký kočáry a i o polovinu levnější xlander udělá lepší službu.
Mezitím mi původně zábavný charitativní projekt nabobtnal do obřích rozměrů. Z pár kočárků se mi rodil seriál o devíti dílech. Vzhledem k tomu, že jako správný workoholik nepřestávám pracovat ani s dětma, měla jsem nadějné vyhlídky na naprosto klidný a pokojný Advent. Budiž mi tak!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!