Pořád čekám, kdy mi ta děloha vypadne

Dneska něco o historii ženského vytrvalostního běhu a o modro-růžových pískovištích.

Věděli jste, že se ženy ještě v šedesátých letech nesměly účastnit maratonů? Že lékaři naprosto vážně tvrdili, že je to pro ně nebezpečné, neb by jim mohly vypadnou ženské orgány? A že ženy mohly poprvé běžet na olympiádě maratonskou trasu až v roce 1984? A že do OH v Moskvě mohly ženy běžet jen jednu "dlouhou" trať - celých 1500 m?

Kořeny ženské účasti na olympiádě však nesmíme hledat v antice. Kdepak. Ve starověkém Řecku dokonce ženy mohly zaplatit životem, kdyby byly přistiženy, že se na olympioniky byť dívají, natož aby s nimi soupeřily. Ženy sice měly vlastní festival oslavující bohyni Heru, který se konal jednou za pět let, nicméně jeho součástí byla pouze jedna atletická disciplína - běh na krátkou vzdálenost.

Když byla tradice olympijských her v roce 1896 obnovena, ženy se jich opět nesměly účastnit. Přesto se na maratonskou disciplínu jedna přihlásila. Pořadatelé Řekyni Melpomene účast zatrhli, ta se však odhodlaně, až zatvrzele rozcvičila mimo jejich dohled. Když se ozval startovní výstřel, rozběhla se podél trati. Vedoucí muži jí nakonec utekli, ona to však nevzdala, pokračovala dál a postupně se dostávala před ty, kteří kvůli vyčerpání odstoupili. Ke stadionu doběhla zhruba hodinu a půl po Spiridonu Louisovi, který maraton vyhrál. Dovnitř, na v té době již prázdný stadion, ji nepustili, a tak si zaběhla vítězné kolečko po jeho vnějším obvodu a dokončila závod za zhruba čtyři a půl hodiny.

Ženy se nesměly zúčastnit atletických běhů až do roku 1928, kdy nejdelší trať měřila 800 metrů. Přestože Němka Lina Radkeová zaběhla světový rekord, některé její soupeřky se na startovní čáru postavily nedostatečně připravené a v cíli jich několik zkolabovalo vyčerpáním. Organizátoři olympiády z toho usoudili, že závod byl pro ženy příliš náročný. Hrabě Henri Baillet-Latour, tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru, dokonce navrhl, aby se ženské závody z Her úplně vyřadily. Tak drsné opatření naštěstí uplatněno nebylo, nicméně až do roku 1960, kdy byl do programu znovu zařazen závod na 800 metrů, běhaly ženy na olympiádě maximálně dvoustovku.

Před rokem 1972 se ženy nesměly účastnit ani jednoho z nejslavnější maratonů - v Bostonu. Nějaké pravidlo jim však nemohlo zabránit, aby to alespoň nezkusily. V šedesátém šestém se při startu Bostonského maratonu schovala Roberta Gibbová za křoví, vmísila se do startovního pole a závod dokončila s neoficiálním časem 3:21:25. Dějiny o ní mluví jako o první známé ženě, jež Boston doběhla. Předala ženám jasný vzkaz: jste fyzicky schopné uběhnout maraton. Sama o svém výkonu říkala: "Neměla jsem v plánu dělat nějaké feministické gesto. Bojovala jsem se vzdáleností a soupeřila se svým vlastním potenciálem." Čímž jasně odmítla případná tvrzení, že chtěla poměřit síly s muži, postavit se jim a porazit je.

Následující rok bylo na tom samém závodu přiřazeno číslo 261 běžci přihlášenému jako "K. V. Switzer". Těžko mohlo v tu dobu někdo čekat, že jeho účast bude tak historicky významná. Na předzávodní lékařskou kontrolu přinesl doktor čísla 261 zdravotní potvrzení a vyzvedl si od pořadatelů startovní číslo. Až po více než třech kilometrech závodu si organizátoři všimli, že Switzer je Switzerová - dvacetiletá Katherine ze Syracuské univerzity.

 

Ředitel závodu Will Cloney a pořadatel Jock Semple se pokusili Katherinu chytit a dostat ji z trati nebo jí aspoň sebrat číslo, ale její spolužáci jim v tom zabránili. Vznikly tak ikonické fotografie, jež dodnes symbolizují boj žen za rovnoprávnost a možnost postavit se s mužskými kolegy na stejnou startovní čáru.

Katherine závod dokončila za čtyři hodiny a dvacet minut. Dodnes tvrdí, že své iniciály do přihlášky nenapsala proto, aby obalamutila pořadatele. Prý za tím stála její náklonnost ke spisovateli J. D. Salingerovi a líbilo se jí, jak zní její iniciály. Zároveň s Katherine, jejíž účast vzbudila dostatečný rozruch, běžela znovu i Roberta Gibbová, již pořadatelé přinutili odstoupit ze závodu těsně před cílem, kterým by proběhla v čase 3:27:17.
Fotografie pořadatelů snažících se odchytit Switzerovou se další den objevily v celostátních novinách a otázka ženské účasti na vytrvalostních bězích tak začala zajímat širokou veřejnost. Pořadatelé závodu obhajovali své jednání: snažili se jen vynutit dodržování pravidel, podle kterých se nesměli muži účastnit stejného závodu jako ženy a ženám umožňovaly běhat závodně maximálně na jednu a půl míli. Na nátlak veřejnosti se pravidla začala pomalu a jistě měnit. V roce 1971 pokořila Australanka Adrienne Beamesová na maratonu hranici tří hodin (2:46:30) a od následující roku se mohly ženy oficiálně účastnit i Bostonu.
V sedmdesátých letech obliba běhání stále rostla a ženské výkony na maratonských (a později i delších) tratích prokázaly, že někdejší lékařské přesvědčení pracující s tezí, že je vytrvalostní běh pro ženy nevhodný se nezakládá na pravdě. Neví se o nikom, kdo by při běhání potratil dělohu.

To, že trati, na nichž smí startovat jen muži, nejsou záležitostí jen minulého století, dosvědčuje i naše tradiční Velká kunratická, na jejíž hlavní trať (3100 m) ještě v roce 2007 ženy nesměly. Dneska už je to jinak, argument, proč tomu tak bylo naštěstí s ženskými orgány neoperoval. Přinášel dost vetché vysvětlení, podle něhož by byli pro změnu diskriminováni muži. "My" máme krátkou trať a mohly bychom i na dlouhou a oni jen na tu dlouhou a krátkou, určenou jen ženám, by absolvovat nesměli. Ještě vloni jsem na Běhej zaznamenala bouřlivé diskuse o tom, že je to hrůza, že ty pomalé ženské budou zase zabírat startovní čísla rychlým mužům, kteří prošvihli registraci a tudíž si na Hrádek nevyběhnou.

Proč vlastně ženy nesměly běhat dlouhé tratě? Skutečně z obav o jejich zdraví nebo za tím bylo i něco jiného? Třeba to, co nadnesl jeden sociologický web - strach mužů z porážky "slabším" pohlavím?

Pokud však tvrdě bojujeme za společný písek, jak si odůvodníme výhradně ženské běhy? Nemáme přeci jen máslo na hlavě? Není to trochu ve stylu: "vy" si s námi hrát musíte a "my" si s vámi budeme hrát, jen když budeme chtít?

Běh je naprosto férový sport, kilometr je pořád kilometr. Ano, ti s delšíma, svalnatějšíma a hubenějšíma nohama ho vždycky dají rychleji než já, přesto i pro toho nejrychlejšího měří pořád rovných tisíc metrů. Tak proč řešit, jak velká nebo chlupatá ta noha, která ho ukrajuje, je? Já kopu za růžovo-modrý písek, za právo všech běhat všechno. Při přihlášce by nemělo hrát roli, jestli jsem dvacetiletý kluk nebo šedesátiletá ženská, hlavní slovo by měla mít chuť běžet, zápolit s druhými nebo i jen sám se sebou, zdravý rozum a taky soudnost. Ta především.