Pořád čekám, kdy mi ta děloha vypadne

Dneska něco o historii ženského vytrvalostního běhu a o modro-růžových pískovištích.

Věděli jste, že se ženy ještě v šedesátých letech nesměly účastnit maratonů? Že lékaři naprosto vážně tvrdili, že je to pro ně nebezpečné, neb by jim mohly vypadnou ženské orgány? A že ženy mohly poprvé běžet na olympiádě maratonskou trasu až v roce 1984? A že do OH v Moskvě mohly ženy běžet jen jednu "dlouhou" trať - celých 1500 m?

Kořeny ženské účasti na olympiádě však nesmíme hledat v antice. Kdepak. Ve starověkém Řecku dokonce ženy mohly zaplatit životem, kdyby byly přistiženy, že se na olympioniky byť dívají, natož aby s nimi soupeřily. Ženy sice měly vlastní festival oslavující bohyni Heru, který se konal jednou za pět let, nicméně jeho součástí byla pouze jedna atletická disciplína - běh na krátkou vzdálenost.

Když byla tradice olympijských her v roce 1896 obnovena, ženy se jich opět nesměly účastnit. Přesto se na maratonskou disciplínu jedna přihlásila. Pořadatelé Řekyni Melpomene účast zatrhli, ta se však odhodlaně, až zatvrzele rozcvičila mimo jejich dohled. Když se ozval startovní výstřel, rozběhla se podél trati. Vedoucí muži jí nakonec utekli, ona to však nevzdala, pokračovala dál a postupně se dostávala před ty, kteří kvůli vyčerpání odstoupili. Ke stadionu doběhla zhruba hodinu a půl po Spiridonu Louisovi, který maraton vyhrál. Dovnitř, na v té době již prázdný stadion, ji nepustili, a tak si zaběhla vítězné kolečko po jeho vnějším obvodu a dokončila závod za zhruba čtyři a půl hodiny.

Ženy se nesměly zúčastnit atletických běhů až do roku 1928, kdy nejdelší trať měřila 800 metrů. Přestože Němka Lina Radkeová zaběhla světový rekord, některé její soupeřky se na startovní čáru postavily nedostatečně připravené a v cíli jich několik zkolabovalo vyčerpáním. Organizátoři olympiády z toho usoudili, že závod byl pro ženy příliš náročný. Hrabě Henri Baillet-Latour, tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru, dokonce navrhl, aby se ženské závody z Her úplně vyřadily. Tak drsné opatření naštěstí uplatněno nebylo, nicméně až do roku 1960, kdy byl do programu znovu zařazen závod na 800 metrů, běhaly ženy na olympiádě maximálně dvoustovku.

Před rokem 1972 se ženy nesměly účastnit ani jednoho z nejslavnější maratonů - v Bostonu. Nějaké pravidlo jim však nemohlo zabránit, aby to alespoň nezkusily. V šedesátém šestém se při startu Bostonského maratonu schovala Roberta Gibbová za křoví, vmísila se do startovního pole a závod dokončila s neoficiálním časem 3:21:25. Dějiny o ní mluví jako o první známé ženě, jež Boston doběhla. Předala ženám jasný vzkaz: jste fyzicky schopné uběhnout maraton. Sama o svém výkonu říkala: "Neměla jsem v plánu dělat nějaké feministické gesto. Bojovala jsem se vzdáleností a soupeřila se svým vlastním potenciálem." Čímž jasně odmítla případná tvrzení, že chtěla poměřit síly s muži, postavit se jim a porazit je.

Následující rok bylo na tom samém závodu přiřazeno číslo 261 běžci přihlášenému jako "K. V. Switzer". Těžko mohlo v tu dobu někdo čekat, že jeho účast bude tak historicky významná. Na předzávodní lékařskou kontrolu přinesl doktor čísla 261 zdravotní potvrzení a vyzvedl si od pořadatelů startovní číslo. Až po více než třech kilometrech závodu si organizátoři všimli, že Switzer je Switzerová - dvacetiletá Katherine ze Syracuské univerzity.

 

Ředitel závodu Will Cloney a pořadatel Jock Semple se pokusili Katherinu chytit a dostat ji z trati nebo jí aspoň sebrat číslo, ale její spolužáci jim v tom zabránili. Vznikly tak ikonické fotografie, jež dodnes symbolizují boj žen za rovnoprávnost a možnost postavit se s mužskými kolegy na stejnou startovní čáru.

Katherine závod dokončila za čtyři hodiny a dvacet minut. Dodnes tvrdí, že své iniciály do přihlášky nenapsala proto, aby obalamutila pořadatele. Prý za tím stála její náklonnost ke spisovateli J. D. Salingerovi a líbilo se jí, jak zní její iniciály. Zároveň s Katherine, jejíž účast vzbudila dostatečný rozruch, běžela znovu i Roberta Gibbová, již pořadatelé přinutili odstoupit ze závodu těsně před cílem, kterým by proběhla v čase 3:27:17.
Fotografie pořadatelů snažících se odchytit Switzerovou se další den objevily v celostátních novinách a otázka ženské účasti na vytrvalostních bězích tak začala zajímat širokou veřejnost. Pořadatelé závodu obhajovali své jednání: snažili se jen vynutit dodržování pravidel, podle kterých se nesměli muži účastnit stejného závodu jako ženy a ženám umožňovaly běhat závodně maximálně na jednu a půl míli. Na nátlak veřejnosti se pravidla začala pomalu a jistě měnit. V roce 1971 pokořila Australanka Adrienne Beamesová na maratonu hranici tří hodin (2:46:30) a od následující roku se mohly ženy oficiálně účastnit i Bostonu.
V sedmdesátých letech obliba běhání stále rostla a ženské výkony na maratonských (a později i delších) tratích prokázaly, že někdejší lékařské přesvědčení pracující s tezí, že je vytrvalostní běh pro ženy nevhodný se nezakládá na pravdě. Neví se o nikom, kdo by při běhání potratil dělohu.

To, že trati, na nichž smí startovat jen muži, nejsou záležitostí jen minulého století, dosvědčuje i naše tradiční Velká kunratická, na jejíž hlavní trať (3100 m) ještě v roce 2007 ženy nesměly. Dneska už je to jinak, argument, proč tomu tak bylo naštěstí s ženskými orgány neoperoval. Přinášel dost vetché vysvětlení, podle něhož by byli pro změnu diskriminováni muži. "My" máme krátkou trať a mohly bychom i na dlouhou a oni jen na tu dlouhou a krátkou, určenou jen ženám, by absolvovat nesměli. Ještě vloni jsem na Běhej zaznamenala bouřlivé diskuse o tom, že je to hrůza, že ty pomalé ženské budou zase zabírat startovní čísla rychlým mužům, kteří prošvihli registraci a tudíž si na Hrádek nevyběhnou.

Proč vlastně ženy nesměly běhat dlouhé tratě? Skutečně z obav o jejich zdraví nebo za tím bylo i něco jiného? Třeba to, co nadnesl jeden sociologický web - strach mužů z porážky "slabším" pohlavím?

Pokud však tvrdě bojujeme za společný písek, jak si odůvodníme výhradně ženské běhy? Nemáme přeci jen máslo na hlavě? Není to trochu ve stylu: "vy" si s námi hrát musíte a "my" si s vámi budeme hrát, jen když budeme chtít?

Běh je naprosto férový sport, kilometr je pořád kilometr. Ano, ti s delšíma, svalnatějšíma a hubenějšíma nohama ho vždycky dají rychleji než já, přesto i pro toho nejrychlejšího měří pořád rovných tisíc metrů. Tak proč řešit, jak velká nebo chlupatá ta noha, která ho ukrajuje, je? Já kopu za růžovo-modrý písek, za právo všech běhat všechno. Při přihlášce by nemělo hrát roli, jestli jsem dvacetiletý kluk nebo šedesátiletá ženská, hlavní slovo by měla mít chuť běžet, zápolit s druhými nebo i jen sám se sebou, zdravý rozum a taky soudnost. Ta především.

99 myšlenek, které vám běží hlavou při maratonu

(Ráno jsem tohle našla v mailu. Už druhý týden mám rozepsaný děsně hodnotný článek (podobně hodnotný jako dárek, který chtěl jeden z účastníků Čechova Ruskýho týdně dovézt své drahé manželce Marcele...), který ne a ne dopsat, neb trpaslík je tvor zákeřný, tvůrčí činnosti nepřející. Tak aspoň v mezičase něco pro pobavení. Třeba to - jako já - neznáte a třeba se v minimálně některých bodech - tak jako já - najdete.)

1. „Tyjo, tady je lidí.”
2. „Tohle bych přál zažít každýmu.”
3. „Tři minuty do startu. Mám se dojít ještě vyčurat?”
4. „Ježiš, teď na to budu myslet a budu potřebovat.”
5. „Teď fakt potřebuju.”
6. „Hlavně abych nechtěl jít kadit.”
7. „Šmarjá, ta fotka toho podělanýho maratonce. Nemysli na to!”
8. „Nemysli na to!”
9. „Nemysli na to!!!”
10. „Start!”
11. „To je tak pěkný, jak všichni tleskaj.”
12. „Tak běžíme nebo jdeme? Nebo co?”
13. „Sakra ale už by se to mohlo trochu hnout, černoši už jsou za prvním kilometrem a my se ještě ani nedokodrcali ke startu.”
14. „Tak a už se běží, to je bezva."
15. „Sakra, zase nějakej špunt, co ty lidi vepředu dělaj? Běžte!"
16. „Do koho strkáš vole?"
17. „Uhni ty křupane, tady běžím já."
18. „Hlavně nepřepálit start!"
19. „Tyjo, fakt hodně lidí. Proč neběžej s mezerama. Kdo se jim má vyhejbat."
20. „Jsou hezký ty holčičí prdelky v těch elasťákách."
21. „Tady někdy by měl bejt první kilometr…"
22. „No tak, první kilometr, poď mi…"
23. „Aha, až tady… no, tak teď ještě 41 krát tolik…"
24. „To přece nemůžu uběhnout…"
25. „Nemysli na to!"
26. „Konečně je tu míň lidí. Akorát že všichni běžej nějak rychle…”
27. „Hlavně nepřepálit start…"
28. „Cože? Tenhle dědek mě bude předbíhat? Vole počkej dědku…"
29. „Sakra… ten jede… uf…"
30. „Běž si, stejně tě za pár kiláků klepne, počkej! Já stejně hlídám tempo."
31. „Nebolí mě náhodou lejtko? Ježiš to by byl problém… nemysli na to!"
32. „Třetí? Teprve třetí kilometr? Ještě éééé… kolikrát tolik?"
33. „Píchá mě v boku… přepálenej start?"
34. „Týhle prdelky se budu chvilku držet…"
35. „Tak týhle."
36. „Pět kilometrů se do 42 vejde éééé, čtyřikrát je dvacet, takže osmkrát, což znamená, že éééé… že ještě sedmkrát tolik. A dva. A sto metrů…"
37. „Nemělo by tady bejt občerstvení?"
38. „Ne, tak až na desátým…"
39. „Tam přece nemůžu nikdy doběhnout…"
40. „Cha, první odpadlík. Tak nebudu poslední. Bezva."
41. „Vida, osmička jako by se nechumelilo…"
42. „Ještě éééé."
43. „Devítka. To je skoro desítka. To bude ještě třikrát tolik."
44. „Občerstvení, hurá!"
45. „Proč tady maj tak málo stolů. Kdo to dělá? Uhněte! Já chci vodu a jonťák…"
46. „Vodu na hlavu, jako ve filmu, to se musí…"
47. „Ježiš teď jsem se zlil tim jonťákem, vosy, snězte si mě."
48. „Rychle dál, teď mám našlápnuto, čas je dobrej."
49. „Áááá odpadlíci… spáchali ten největší zločin a svědčili proti svým zkorumpovaným kolegům…cha cha."
50. „Ježiš, stoupání, to přece nemůžou myslet vážně…"
51. „A je to tady, krize…"
52. „Aha, tak ne, to bylo jenom to stoupání, ale opatrně. Nepřepálit první třetinu…"
53. „Patnáct… už nevnímám, už jsem v tý běžecký nirváně, prázdná hlava, teď jen na nic nemyslet a běžet."
54. „Nedejchám blbě?"
55. „Ježiš, teď mě píchá v boku jak blbě dejchám…"
56. „Mám si pustit hudbu, nebo mám počkat, až mi bude hůř?"
57. „Jestli mi bude hůř, tak to nedoběhnu."
58. „Hudba mi nemůže ublížit, pouštim."
59. „Ježiš, co to je za pomalou debilitu, to radši ticho."
60. „Radši si to zase pustim."
61. „Ještě že jsou ty prdelky…"
62. „Dvacátej kilometr a občerstvení, teď hodně jonťáku, hooodně jonťáku. A vodu na hlavu…"
63. „Celej ulepenej vopravdu, sakra …"
64. „Nemysli na nic… ještě ééé"
65. „ééééé…"
66. „Prdelky. Prdelky, prdelky."
67. „Vole nedalo by se to zkrátit?"
68. „Že bych si to střihnul tadyhle přes Rohaňák a vylezu na druhý straně vodpočatej…"
69. „Ty jo tak přeci musej dělat, to se nedá uhlídat."
70. „T-Ř-I-C-E-T. Jsem dobrej."
71. „Božíčku, všechno mě bolí. Teď se posrat jak ten maratonec, je mi to úplně jedno…"
72. „Vlastně by se tim lecos vyřešilo…"
73. „Moh bych odstoupit."
74. „Už nikdy nepoběžim maraton, takovej debil jsem, takovej debil, hlavně aby mě neviděl někdo známej, hlavně se nezastavovat."
75. „Už nikdy nic nepoběžím, už nikdy nepoběžím…"
76. „Nedřou se mi bradavky? Já normálně krvácím na bradavky. Bože."
77. „Bradavky… dejchání… kadit…"
78. „Kousek se projdu jenom."
79. „Kilometr třeba."
80. „Nebo dva."
81. „Zkusím chvilku zase běžet, ty vole jestli to zvládne tenhle."
82. „Už jenom pět."
83. „Vida, ono to nakonec jde, jak mě všechno bolí, tak už mě nebolí nic konkrétního."
84. „Jé, dědek… sice jsem ho dohnal, ale pěkně běží, je to frajer, takhle bych jednou chtěl běhat, až mi bude tolik co jemu."
85. „Nemysli na jeho prdelku."
86. „Ty vole, to to nějak uteklo, poslední kilák."
87. „Panečku, lidi jak fanděj… sem borec."
88. „Koukejte jak krásně běžím!"
89. „To je cíl, támhle to je cíl! Bože já si ani nemyslel, že se toho dožiju…"
90. „Dám si finiš jako blázen."
91. „Sakra, nepřepálit začátek finiše, ještě je to pár metrů."
92. „Ach, přepálil jsem to, to nemůžu doběhnout, dyk sebou seknu."
93. „Už jenom kousek…"
94. „Vydrž, vydrž…"
95. „Hurá"
96. „Jsem nejlepší."
97. „Ty holky s medajlema, jééé, to je skvělý, jsem boží!"
98. „Umírám… asi…"
99. „Ani kadit nemůžu…"