Honza mi svým komentářem připomněl jedno japonský čtyřverší, o který se musím podělit, protože... no protože asi tak...
2. týden
Den první – odpočinek - ráno opět budíček před šestou, a jéje. Další skvěle spavý dítě? Jistě, sem s ním! Dopoledne zachraňovala sportovní čest rodiny aspoň Madlenka na sportovním dopoledni na Vesláku. Basket ji nebral, na tenis byla moc dlouhá fronta a ruských kuželek se bála, ale překážkový běh, ó ano, sem s ním! Na milost vzala ještě kopání do branky a dopravní hřiště, byť s podmínkou.
Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - ty jo, začíná přituhovat, ve středu mě čeká už celých patnáct minut běhu... Ve čtvrt na deset, kdy jsem konečně mohla vyrazit, bylo docela solidní teplíčko a to já tedy nerada. Prvních pět minut běhu bylo náročnějších, než jsem čekala a těch dalších právě naopak, až se mi ani nechtělo zastavovat a zase "potupně" kráčet jako paní Radová na nákup. Ale plán je plán a plány je třeba dodržovat, že áno, k čemu by pak taky byly a jak by k tomu přišli ti, co je píší a nedej bože se tím třeba i živí? Takže deset, deset, deset, a protože to bylo podél Labe, tak i na poměry docela rychle.
Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - trpaslíci mají radar, jen co za mnou zaklapnou (extrémně tiše!!) dveře, jsou vzhůru a tropí neplechu, aby na mě a mé běhání mohl být (právem, ach jo) muž nasrán od samého začátku. Navíc na mě není spolehnutí, po dokojení v 5:45 jsem si lehla, že si na půl hodinky zavřu oči a pak vstanu a vyrazím, abych jim ty alotria co nejvíc zkomplikovala, no jo, jenže když jsem konečně víka rozlepila, bylo o hodinu víc... ten time manegament, to bude ještě žrádlo... ale fotograf z pátečního focení Kačenky, který trvalo pět a půl hodiny a málem jsem u něj zdechla, poslal první kousek a je překrásný!
Den čtvrtý – odpočinek - psycho den - výprava za L. do práce pro podprsenku (díky, díky, díky!) se ukázala bytí opravdu testem odvahy a vytrvalosti. V autě řvaly jedna přes druhou, na hřišti mi M. zdrhala, K. přicuclá a já co? Nic. Cestou v autě opět řev a doma jako bonus ani jedna nespala... fakt nádhera.
Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut) - ráno jsem se vyhrabala opravdu brzy, K. začala okamžitě bulet, v koupelně jsem se zvládla tvářit, že to neslyším a nechala tatínkovi, aby se s dcerkou popasovala. Popasoval. Uložil ji do pozice spícího ptáka klováka, ježto dle WHO zvyšuje riziko SIDS (How I luv ya', hubby!), ehm. I to jsem zdárna ignorovala. M. začala ve chvíli, kdy jsem si vzala do ruky boty hulákat, v posteli mi sdělila: "Nepůjdeš běhat, maminko, budeš se mnou spinkat, lehni si, přikrej se..." Poctivě jsem ve několikráte použitých hadrech ulehla do postele, přikryla se a počkala, až znovu usne. Náskok získaný časných vyhrabáním se z postele v pr*eli. Absolutně nemám odhad, jak dlouho mi to kam bude trvat, takže jsem před barák dorazila s pětiminutovou rezervou, chodila jsem tu jak Pešek okolo (nebo spíš jako pako), abych těch pět minut na konci vychodila... A jsme zase u toho, plány se prostě musí dodržovat :-)
Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut) - ty chodecký pasáže mě začínají štvát, jsem zvědavá, jak rychle se mi po nich začne stejskat, až za čtyři neděle plán skončí a já budu (s)mět začít běhat podle sebe. Dneska mě potěšily hned tři věci: 1. hubený, velmi volně klusající kluk, jehož skalp jsem ukořistila za přehradou; 2. ještě volněji cupitající paní v protisměru, jejíž rozměry od pasu dolů byla větší než moje (yes!); 3. dva kilometry, které jsem běžela jsou podle tabulky za 6:32 a 6:46, to přeci není vůbec marný! Zbytek je dneska nějaký tíživější, než jindy, strašně chybíš, tati, strašně, nemůžu se zbavit představy, jak by ti Kačenka v náručí slušela...
Den sedmý – odpočinek - haha, mám pocit, že "odpočinkový" dny jsou ve finále ty nejnáročnější... že by nějaká kauzalita?
Pozvednu oči k modrému nebi
nesklopím hlavu pod tíhou vod
jen bosou nohou chci po blátě jít
vytlačit hlubokou stopu
Den první – odpočinek - ráno opět budíček před šestou, a jéje. Další skvěle spavý dítě? Jistě, sem s ním! Dopoledne zachraňovala sportovní čest rodiny aspoň Madlenka na sportovním dopoledni na Vesláku. Basket ji nebral, na tenis byla moc dlouhá fronta a ruských kuželek se bála, ale překážkový běh, ó ano, sem s ním! Na milost vzala ještě kopání do branky a dopravní hřiště, byť s podmínkou.
Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - ty jo, začíná přituhovat, ve středu mě čeká už celých patnáct minut běhu... Ve čtvrt na deset, kdy jsem konečně mohla vyrazit, bylo docela solidní teplíčko a to já tedy nerada. Prvních pět minut běhu bylo náročnějších, než jsem čekala a těch dalších právě naopak, až se mi ani nechtělo zastavovat a zase "potupně" kráčet jako paní Radová na nákup. Ale plán je plán a plány je třeba dodržovat, že áno, k čemu by pak taky byly a jak by k tomu přišli ti, co je píší a nedej bože se tím třeba i živí? Takže deset, deset, deset, a protože to bylo podél Labe, tak i na poměry docela rychle.
Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut) - trpaslíci mají radar, jen co za mnou zaklapnou (extrémně tiše!!) dveře, jsou vzhůru a tropí neplechu, aby na mě a mé běhání mohl být (právem, ach jo) muž nasrán od samého začátku. Navíc na mě není spolehnutí, po dokojení v 5:45 jsem si lehla, že si na půl hodinky zavřu oči a pak vstanu a vyrazím, abych jim ty alotria co nejvíc zkomplikovala, no jo, jenže když jsem konečně víka rozlepila, bylo o hodinu víc... ten time manegament, to bude ještě žrádlo... ale fotograf z pátečního focení Kačenky, který trvalo pět a půl hodiny a málem jsem u něj zdechla, poslal první kousek a je překrásný!
Den čtvrtý – odpočinek - psycho den - výprava za L. do práce pro podprsenku (díky, díky, díky!) se ukázala bytí opravdu testem odvahy a vytrvalosti. V autě řvaly jedna přes druhou, na hřišti mi M. zdrhala, K. přicuclá a já co? Nic. Cestou v autě opět řev a doma jako bonus ani jedna nespala... fakt nádhera.
Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut) - ráno jsem se vyhrabala opravdu brzy, K. začala okamžitě bulet, v koupelně jsem se zvládla tvářit, že to neslyším a nechala tatínkovi, aby se s dcerkou popasovala. Popasoval. Uložil ji do pozice spícího ptáka klováka, ježto dle WHO zvyšuje riziko SIDS (How I luv ya', hubby!), ehm. I to jsem zdárna ignorovala. M. začala ve chvíli, kdy jsem si vzala do ruky boty hulákat, v posteli mi sdělila: "Nepůjdeš běhat, maminko, budeš se mnou spinkat, lehni si, přikrej se..." Poctivě jsem ve několikráte použitých hadrech ulehla do postele, přikryla se a počkala, až znovu usne. Náskok získaný časných vyhrabáním se z postele v pr*eli. Absolutně nemám odhad, jak dlouho mi to kam bude trvat, takže jsem před barák dorazila s pětiminutovou rezervou, chodila jsem tu jak Pešek okolo (nebo spíš jako pako), abych těch pět minut na konci vychodila... A jsme zase u toho, plány se prostě musí dodržovat :-)
Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut) - ty chodecký pasáže mě začínají štvát, jsem zvědavá, jak rychle se mi po nich začne stejskat, až za čtyři neděle plán skončí a já budu (s)mět začít běhat podle sebe. Dneska mě potěšily hned tři věci: 1. hubený, velmi volně klusající kluk, jehož skalp jsem ukořistila za přehradou; 2. ještě volněji cupitající paní v protisměru, jejíž rozměry od pasu dolů byla větší než moje (yes!); 3. dva kilometry, které jsem běžela jsou podle tabulky za 6:32 a 6:46, to přeci není vůbec marný! Zbytek je dneska nějaký tíživější, než jindy, strašně chybíš, tati, strašně, nemůžu se zbavit představy, jak by ti Kačenka v náručí slušela...
Den sedmý – odpočinek - haha, mám pocit, že "odpočinkový" dny jsou ve finále ty nejnáročnější... že by nějaká kauzalita?
Vis, casto mi prijde .. jak se ptaji.. ti okolo.. co je to "hrdinstvi" a sportovi "vykony"..:)... Ja to chapu tak, ze tyhle veliciny se (bez ohledu na celkovou vyjkonnost) objevuji v te kategorii "vydrzet".. kdy stejne jako budhisticti mnisi touzi a ziskavaji sve osviceni ve veytrvalem noseni vody a dreva, tak prosty pobihac ziskava svuj "svaty gral" behu ve svych kazdodennich bojich..
OdpovědětVymazatVYDRZ! 12:)
Držím! Děkuju za krásnej komentář, dneska jsem na ty buddhistický mnichy vzpomínala... a pomohlo to! :-)
VymazatPripada mi to jako rychlej a drsnej plan, cili tailor made pro tebe. Dneska jsme na tebe s V solidarne myslely vynasejice trpasliky v sedackach na kopec = prvni celorodinny vylet bez kocaru :-). Jako obvykle (a nebuddhisticky): drzte se!
VymazatTak drsnej, že když jsem ti ho po tvým porodu posílala, tak jsi radši šla rovnou běhat? :-D Ale jsi hodná, nebudu kecat, čte se to krásně ;-) Držím se všeho, co je po ruce - občas ani to nestačí! ale DĚKUJU!!!
VymazatExtremne tichy zaklapavani dveri, nas*anej partner a trpaslici radary = namet na roman (a nebylo by to vesely cteni). Tvoji Prazane ti rozumeji!! April.
OdpovědětVymazat:-) třeba ten román jednou sepíšeme...
VymazatJá si zase vzpomněla na citát: Ať uděláme co uděláme, za sto let už se to nikdo nedozví. Ale žijme přítomností... :o)
OdpovědětVymazatJak říkával stoletý stařík Jonase Jonassona: co je, to je, co bude, to bude... (ale pořád trochu tápu, co jsi tím chtěla říct?)
VymazatCitát byla reakce na: .... jen bosou nohou chci po blátě jít, vytlačit hlubokou stopu. A ten dovětek to bylo přání, ať ti to jde, že ti držím pěsti :o)
OdpovědětVymazatDíky! :-)
Vymazat