Poklona tlusťochům

Včera jsem si ve sprše, když jsem prováděla cosi mezi jogínskou pozicí a číslem cirkusového hrocha ve snaze si umýt chodidla, uvědomila, jak strašně těžký život mají tlustí lidi. Bez ironie. Bez legrace. Naprosto vážně! A taky jsem si vzpomněla, jak jsem se valila z jedné z posledních poraden od doktora, když jsem čekala Madlenku. Musela jsem být tím pádem v podobný fázi, jako jsem teď (čili jsem brousila hranici devadesáti kil). Vydusala jsem schody do tramvaje (nevěřili byste, ale přišlo mi jich pomalu jak na Petřínskou věž a každý měl dobrý metr na výšku, no nekecám!) a s funěním se svalila na sedačku. Pán, co stál nade mnou mi s úsměvem bodře sdělil: "No vidíte, mladá paní, vy se toho za chvíli zbavíte, ale co má říkat támhleten pán?" a zapíchl prst do okna v místech, kde na chodníku postával postarší chlapík s pořádným pivním pupkem, "ten se s tím tahá pořád!"

Ono to totiž není jen tak, být tlustý. To si spousta hubených, vysportovaných jedinců vůbec neuvědomuje - potíte se při sebemenším pohybu (já momentálně i u pití čaje), funíte, cesta do krámu a zpátky vás vyřadí z provozu v lepším případě na pár hodin, v horším na zbytek dne. Když už se k něčemu vybičujete (jako je třeba větší úklid, o tělesné námaze nemůže být řeč, na tu prostě není kapacita), počítejte s tím, že si následky ponesete ještě pár dní. Pár kiláčků chůze vám spolehlivě zajistí urputnou bolest nohou. Pokud patříte k těm šťastnějším, připojí se v noci ještě pořádný křeče. No jo, ale předkloňte se k lýtku, když i boty si musíte obouvat tak, že vytrčíte nohu do prapodivného úhlu a tkaničky jsou třídním nepřítelem číslo jedna. Navíc vedle vás (konečně!) zabralo dítě, takže si ani nemůžete na pomoc přivolat druhého domácnost obývajícího dospělce. Takže se lámete přes ten obří pupek a snažíte se nějak zbavit kamene, který se vám, hajzlík, zhmotnil v lýtku.

Teď už chápu (ach ta síla empirie), že jsou skutečně lidé, pro které je sportovní výkon i cesta na záchod (v panelákovém tři plus jedna). Co mě ovšem překvapuje, jsou ti, kteří přes veškerá kila navíc (a že jich mívají mnohdy ve stavu nedvojném více, než já teď), běhají. Jak to jen dělají? A proč to vlastně dělají? Není to strašně nepohodlný? Živě si vybavuji, jak jsem poprvé po porodu vyběhla, měla jsem o nějakých čtrnáct možná i patnáct kilo víc než před Madlenkou a bylo to šílený! Měla jsem pocit, že mi někdo přivázal na záda bernardýna na každou nohu štěně (to pivní), zapíchl mi do každý plíce pletací jehlici a teď se předveď, frajerko! Neumím si představit, že bych se měla teď rozběhnout. Jak to zvládají? Ale zjevně nějak ano, protože o tom píšou knížku, točí se s nimi reklamní spoty a maratony jsou jim předkládané jako challenge v hubnoucích reality show.

Nemluvím teď o pár kilech navíc a už vůbec ne o ideální maratonské váze podle tabulek, protože koneckonců jsme každý jinak stavěný. Mluvím teď o opravdové, skutečné obezitě - a za sebe musím říct - vím, že tam venku jste a smekám před vámi. Pevně doufám, že vaše řady už za pár týdnů rozšířím. A ať už vás žene cokoliv, nenechte se zastavit. Funění zdar!

Už máte svou běžeckou selfie?

Jako správný facebookový ignorant (na což jsem náležitě pyšná, jak jsem už určitě několikráte zdůrazňovala) jsem ještě nedávno vůbec netušila, že se těm fotkám, kterých je na internetu všude možně čím dál víc, dokonce i nějak speciálně říká. Však víte, jaké myslím. Ty, které fotografovaný objekt evidentně vytvořil sám, drží při nich mobil v takovém úhlu, aby měl větší oči a hubenější všechno ostatní, pokud možno v případě dívek a žen ještě pseudosvůdně (tak to teda alespoň působí na mě) špulí rtíky a ve finále to prožene nějakým tím filtrem, aby se, pokud možno rozmazaly nedostatky a podtrhly klady. Nedávno se objevil na netu dokonce článek o chlapci, který se pokusil spáchat sebevraždu poté, co si uvědomil, že nikdy nevyfotí dokonalou fotku sebe sama. Aneb selfie.
Lidi se v té své sdílecí mánii dostali už tak daleko, že nejen, že potřebují informovat o všem, co dělají, kde to dělají a jak to dělají. Je nutné to doprovodit i fotkou sebe sama. Jistě, jakožto osoba participující se sem tam na nějaké té řekněme "specializované" sociální síti/diskusním fóru a veřejně ventilující svoje názory k téhle potřebu-sdílet-pociťující skupině taky patřím, ale... nedávno jsem na jednom z oněch podivných (dobře, mateřských) diskusních portálů narazila na fotky paní, která začíná běhat a při každým výběhu se vyfotí. A není jediná. Páni. Zeptala jsem se googlu a zjistila, že lidí, kteří se fotí při běhu a pak svoje fotky dávají na internet je hodně. Víc než hodně. Jsou jich mraky!
Co k tomu lidi vede? Narcismus? Důkaz místo slibů? Tak si tak v duchu moralizuju a rozjímám, abych si uvědomila, že podobných fotek vlastně taky pár mám - s novou bundou, botama, velmurem, s omrzlýma řasama, protože mi to přišlo vtipný, s otlučenýma kolenama a černýma nehtama a došlo mi, že jsem JEDNA Z NICH! A sakra.